Katyně
Pavel Kohout
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/304338/bmid_katyne-h14-304338.jpg
4
802
135
Jak pomoci přenádherné dívce Lízince Tachecí, které by každý muž snesl modré z nebe, když ji nevezmou ani na gymnázium ani na konzervatoř ani na jinou školu s maturitou?? Nezbývá než otevřít složku PST! a přijmout ji do nultého ročníku tajné školy pro popravčí, aby se stala první katyní na světě. Nejúspěšnější román Pavla Kohouta vyšel od roku 1978 v desítkách zemí a všude našel mnoho příznivců. V naší době, kdy už od rána do večera teče krev i z televizních obrazovek, takže násilí dávno otupilo naše smysly, našel autor způsob, jak se přece jen dostat čtenářům pod kůži. Černý humor, s nímž sleduje osudy sedmi spolužáků a jejich učitelů, mistrů katovského umění, profesora Vlka a docenta Šimsy, vyvolává neustále smích, který však znovu a znovu tuhne na rtech, když si čtoucí uvědomí, že školní látkou je tu skutečné mučení a zabíjení všemi způsoby, jaké si lidstvo od nepaměti dodnes vymyslelo. A jak se na takové škole skládá maturita? Přece popravou! Totalitní režim chápal tento román přes jeho obecnou výpověď jako útok na sebe a vyhostil autora na deset let z vlasti. „Retro“ — vydání próz Pavla Kohouta, určené především novému pokolení čtenářů, nemohly Větrné mlýny začít jinak než právě tímto dílem, současně klasickým i horce aktuálním.... celý text
Přidat komentář
Těžké čtení. A ještě těžší představa, že to byla, a možná ještě je, povinná četba. Nebo aspoň doporučená četba, ať ti naši mladí vidí, proti čemu jsme bojovali. Já to nečetl nijak zvlášť pozorně, ale ani to nebylo nutné, aby mi neuniklo meziřádkové vnímání reálné doby, z které dílo i autor pochází. A úplně stejně, jako jsem neuměl jásat nad pokrokovými autory povinné četby své doby, nejásám ani teď. Jediný rozdíl je v tom, že tenkrát jsme to číst musel a pokud mě to nebavilo, zvolil jsem jiný, rychlejší, snadnější a zábavnější způsob, kterým jsem zjistil, o co jsem to vlastně přišel, respektive nepřišel. Vždycky jsem se bránil a vzpíral autoritářskému přístupu, servilnosti a odevzdanosti, nedělal věci, které se musí, protože si to doba žádá, protože je dělají všichni, protože se to nosí. A snad i díky tomu nesedám na zadek při čtení knih jen proto, že jejich autorem, diktátor, představitel vládnoucí (klidně i jediné) strany, disident či všemimilovanýdemokrat.
...já nejsem nikde organizován a můžu si číst, co chci...Katyni určitě ne
- Já si myslím, že ač je možno spisovatelský um prokázat mnoha zajímavými způsoby-
Na základě popisu jsem čekala parodii např. na Rudolfovy romány pro děvčata, říznuté cynickou společenskou kritikou tehdejší doby a absurdním dějem. Ano, cynismu a absurdity je tam halda a místy jsem se docela bavila. Jenže co činí knížku částečně torturou je
-tak přerušování přímé řeči dlouhými odstavci textu a přeskakování mezi dějovými liniemi bez uvedení a varování, takže čtenář se pořád pokouší zorientovat, kde sakra vlastně zas je-
neustálé přemítání těch postarších zchátralců nad tím, kdy a jak přefiknou hlavní protagonistku, v jejíž mozkovně se zřejmě odráží jediná mozková buňka jak hodiny ve spořiči v uindous, a příliš vlastního názoru a introspektivy se nám od ní nedostane, navíc se s ní zachází jak s hadrem na holi. Protože o tom a o osobním a chaotickém kariérním životě těch dvou je většina knihy, katyně samotná je vedlejší. Na druhou stranu, od popravčí se naprostý nedostatek osobnosti možná očekává.
-mezi tyto způsoby nepatří, jen mě tím autor naštve, prohlásila Zir znechuceně a po dočtení vymazala knihu ze čtečky s tím, že ji podruhé nikdy číst nebude
Komickej Fuks s místy strašlivě otravným slohem, kdy je jedna věta přímé řeči rozdělená odstavcem popisu situace. Dobré sobotní ráno od mísy, přeje Pečivo.
Katyně od Kohouta je česká klasika jak pochoutkovej salát a Pavel Verbíř a tak jsem si řekl, že si to teda taky přečtu. A v životě jsem učinil horší rozhodnutí. Třeba když jsem chodil za mlada na diskotéky a pil griotku, rum a zelenou tak dlouho, dokud jsem si nenablil do bot.
Katyně je o Lízince Tachecí, která bohužel má tu smůlu, že se spoustu let po vydání románu na scéně vyskytla vyšinutá jmenovkyně a tak jsem měl co dělat, abych si při popisech uhlazené 16ky nepředstavoval vyšinutou Barboru.
Lízinka je mladá tichá lolitka, která se nedostane nikam na střední a tak se shodou náhod dá na studium poprav. Kohout tak servíruje guláš z historie poprav, psychologického dramatu, komedie a dobové kritiky. Hodnocení zvedá fakt, že jsem se několikrát zasmál a to už se mi dlouho nestalo. Taktéž zvedá hodnocení obohacení mého slovníku o výrazy “rozpíčit se” a “píchalky”.
Bacha montuju spoiler - Lizínka dostuduje, zemře/zabije se kvůli ni několik chlapů a dojde k výstupu z metra na Flóře aka defloraci. Jdu si udělat kafe, naskle! 7/10
Nehodnotím hvězdami, jelikož jsem nedočetla. Mně to nešlo, absolutně mi nesedl styl psaní, skákání do řeči, dlouhé monology a rozseknutí kapitol. Jako bych měla číst dál a dál a dál a nikdy se nezastavit. Všichni pořád žvanili (až na Lízinku). Podle mě by to byl ideální seriál. Každý díl by měl svůj cliffhanger. Většinu času byste se dozvídali o historii tohoto fascinujícího řemesla. Vlastně kvůli tomu jsem to chtěla dočíst, ale chuť stále nikde...
Co ale mohu doporučit je divadelní představení. Pavel Kohout knihu vzal a předělal ve scénář. Pak ho hráli v Horních Počernicích a tam to fungovalo skvěle. Všechno. Dialogy, vizuální stránka, herci a jejich výkony, děj, vše dávalo smysl a bylo to napínavé... A nakonec přišel i autor. Takže! Pokud budete mít šanci jít na Katyni do divadla, určitě jí využijte. Knihu za sebe doporučuji jen pokud nejste tak roztěkaní, jako já... že vám při dlouhém monologu ujíždí hlava furt někam jinam, třeba k seznamu nákupu potravin...
Tohle je "ostrý" text, opravdu dost ostrý. Na autora s pověstí Pavla Kohouta možná až trochu nečekaně ostrý, ale v jeho případě to byla jasně zákonitost vývoje. Mohl by to být také docela zajímavý důkaz toho, že i kniha skrz naskrz nepříjemná, až odpuzující, může být napsaná naprosto mistrovsky. Někoho to udiví, někoho pohorší, ale je to nejspíš Kohoutova nejlepší práce. A jeden z milníků české literatury 20. století (i když částečně v negativním slova smyslu).
Líbila se mi ta základní myšlenka, kdy je svět v Kohoutově románu obrácen naruby, kdy se v totálním převrácení hodnot to zlé v nás nejen neschovává, ale ono se to přímo povyšuje a vydává za ctnost.
Líbila se mi i postava Lízinky, která ve své vyprázdněnosti umožňovala být projekčním plátnem ostatních postav – a ačkoli vypovídala tak málo o sobě, zobrazovaly se v ní motivace a tužby jejich mužských protihráčů.
Absurdní humor se zdá být vhodným prostředkem pro zobrazení takového prostředí. Funguje i grotesknost, která spočívá v soustředění se na detaily tam, kde je bizarní už celý rámec. A Pavel Kohout se nezapře jako talentovaný vypravěč, dokáže být vtipný i zauzlovat dramatickou zápletku, má bohatou slovní zásobu a jeho přípravu nelze než obdivovat – Katyně je mimo jiné důkladnou exkurzí do dějin popravování.
Přes všechny klady, které jsem napsal v předchozím odstavci, mě kniha nebavila. Lépe řečeno: ze začátku bavila, ale velmi brzy přestala. Jako by pan Kohout neznal míru a do knihy vršil hlava nehlava všechno, co ho napadlo. Jako by se nedokázal nepochlubit tím, co všechno literárně zvládne. Ve výsledku je tak kniha možná třikrát delší, než by mohla být a je přehlcena navzájem si vadícími motivy.
Forma románu (ta rozsekávaná přímá řeč a prolínající se kapitoly) mi vadila, obvykle mám literární experimenty rád, ale tady to narušovalo moje soustředění. Erotické pasáže, doslovně popisnou tělesnost a brutality jsem vnímal neutrálně – nebyl jsem pobouřen, ale neměl jsem ani pocit, že by dílu prospívaly.
Katyně byla pro mě nakonec dost úmorný zážitek, párkrát jsem byl už jen kousek od rozhodnutí nechat knihu nedočtenou, ale nějak jsem se od čtení nedokázal odtrhnout – Kohoutova řemeslná zručnost mi nedovolila odejít z příběhu, aniž bych se dozvěděl, jak vše dopadlo. Takže by nebylo spravedlivé hodnotit knihu příliš kriticky.
Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že Kohout promarnil velkou šanci, že potenciálně pětihvězdičkovou novelu neúnosně překrmil.
Po přečtení knihy jsem se dala do čtení zdejších komentářů. Nadšené komentáře jsou sice skvělé, ale já bohužel patřím k těm negativním...
Knihy z katovského prostředí mám moc ráda, proto jsem se pustila do čtení Katyně. Zvláštní používání přímé řeči, rozvleklost příběhu, nevhodně zvolené retrospektivní vyprávění, nesympatická hlavní postava... Dál snad pokračovat nemusím. Občas jsem nějaké části přeskočila, abych se konečně dostala na konec. Pro mě velké zklamání, čekala jsem víc.
Kniha měla zajímavý potenciál, ale ve finále mě vůbec nenadchla.Vysloveně mě štvalo autorovo netradiční používání přímé řeči.Zbytečný chaos.Hlavní hrdinka nesympatická blbka, která si v hlavě hraje dementní hry.Všichni jsou z ní paf ačkoliv působí jak retardovaná s nezájmem o nic, taková (mouchy snězte si mě). V knize jí nebylo ani věnováno tolik prostoru.Nebýt kniha psaná tak zbytečně složitě, hodnocení by bylo lepší...jinak pěkný komentář ( callahanh ).
Kohoutova Katyně je klasika. Právem. Má to ovšem své ale... To pozitivní je námět. Lízinka Tachecí je děvče bez zájmu o cokoli a vlastně bez talentu. Je symbolem mladického nezájmu a lenosti, ale o tom bylo napsáno už taky dost a nakonec - symboly si hledejte sami, drazí potenciální čtenáři. Lízinka se nakonec dostane na učiliště velmi netradiční - učiliště pro katy. No a tím končila původní povídka, kterou později Kohout použil jako první kapitolu rozsáhlého románu, v němž alegorie k soudobé situaci trochu zaniká, jinde se zase dokresluje. Román je zajímavý a bizarní, místy zábavný, místy odporný. A věřím, že to vše bylo záměrem, který vyšel. Teď k tomu ale: Někdy působí text příliš natahovaně, největší problém jsou vedlejší příběhy, kterým je věnováno někdy až příliš mnoho prostoru... Ale i tak je tahle kniha důležitá a já jsem fakt rád, že jsem si ji před časem konečně přečetl. Nemile mě ovšem překvapilo nakladatelství (vydání z roku 2016, Větrné mlýny) - přes moc hezkou grafickou úpravu vydání (ta je na paperback fakt parádní) je text nacpaný překlepy... Fakt hodně nacpaný. Což nechápu, zejména proto, že jde o starší text, který byl vydán už mnohokrát... Kde se sakra stala chyba? Možná i tahle nakladatelská nepozornost (zde bohužel nepřehlédnutelná) kazí dojem ze čtení...
Z téhle knihy jsem měl pocit přinejmenším rozpačitý. Řada pasáží mi přišla samoúčelně brutální. A celkově kniha nesplnila mé očekávání - ale to nemusí být chyba knihy, ale mých očekávání. Očekával jsem psychosondu, možná s ohledem na autora kritickou sondu do padesátých let....našel jsem karikaturu s pořádnou dávkou sadismu. Účel a já jsme se nějak míjeli.
Tak za prvé: kdyby se neřeklo, že tím autor napadá tehdejší mocenský systém, nebylo by to k poznání. Takže promiňte, ale to je asi divné. A jestliže kniha srší sarkasmem, ironií, nečistotou a absurditou, není to moje čtení a stydím se, že takový titul je předkládán mladým lidem jako literatura k maturitě. Pachuť, která mi po knize zbyla se dá vyjádřit dvěma slovy: strangulace a deflorace.
Tuto knihu jsem četla tak snad někdy před cca 20?lety.A vím že jsem ji vnímala jako fakt jinou knihu a hlavně se mi do paměti vryl ten konec-první a také v této knize poslední slova Lízinky...... .
Nemůžu si pomoct, ale Katyně je kniha, v níž obsah zvítězil nad formou. Kdyby totiž byla přímočařejší a ne tak složitě strukturovaná, mohlo jít o druhého Spalovače mrtvol. Kohout se nebojí těžké ironie, černočerného humoru, který je pronášen jakoby mimochodem a používá velkou nadsázku, navíc to, o čem žertuje, je mrazivé a děsivé zároveň. Kniha má několik vrcholů (k těm nejlepším patří krátká vojenská kariéra Šimsova, která zcela přesně popisuje fungování totalitní mašinerie, dále pak samotný závěr nebo líčení praktické maturitní zkoušky) a je v ní znát detailní autorova příprava, protože všemožné úkony a dějiny trestu smrti zná perfektně. O to větší je škoda, že forma je zbytečně složitá, používá zvláštní způsob přímé řeči, která je vysvětlivkami oddělována v úplně jiné fázi vět, než jsme zvyklí, kombinuje současnost s několika flashbacky a velice těžce se v ní orientuje a to, co se stalo některým postavám, dojde čtenářům až s velkým zpožděním. Proto se román nečte úplně jednoduše, což ještě ztěžuje užívání různých odkazů a cizojazyčných a nepřeložených citátů. Někomu nemusí sednout ani několik možná trochu samoúčelných erotických scén, které jsou z dnešního pohledu decentní, ale až takový význam pro děj nemají. Zajímavostí budiž to, že hlavní hrdinka nemá snad žádný dialog ani monolog a jedinou větu pronese až na samotném konci. Katyně je velmi dobrá kniha, která poukazuje na praktiky totalitních režimů a ad absurdum dotahuje situaci, kdy by trest smrti byl na denním pořádku. Jen opakuji, že je škoda, že ji Kohout píše tak složitě a nejde čtenáři naproti, protože zrovna tato kniha by si to zasloužila. 70 %
Kohoutovo nejlepší dílo. Úchvatná forma (všimli jste si, jak začínají jednotlivé kapitoly?) i neskutečně satirický námět. Ačkoli o KSČ tam nepadne slovo, mezi řádky je všem jasné, na koho se ukazuje prstem.
Po mnoha letech odkládání jsem se konečně odhodlal knihu přečíst a jsem velice rád, protože kniha je vynikající a zanechala ve mně hluboký dojem. Děkuji
Štítky knihy
Československo normalizace (1969-1989) černý humor socialismus trest smrti rozhlasové zpracování popravčí, kati samizdaty reálný socialismus
Autorovy další knížky
| 2008 |  Katyně |
| 2008 |  Hodina tance a lásky |
| 1990 | Kde je zakopán pes: memoáromán |
| 2009 | Hvězdná hodina vrahů |
| 2005 | Konec velkých prázdnin |
Kniha Katyně je v
| Právě čtených | 19x |
| Přečtených | 1 263x |
| Čtenářské výzvě | 68x |
| Doporučených | 70x |
| Knihotéce | 284x |
| Chystám se číst | 285x |
| Chci si koupit | 34x |
| dalších seznamech | 2x |
Pavla Kohouta moc nemusím, ale knihu Katyně (kterou jsem podle názvu kdysi mylně považoval za reportáž o katyňském masakru) považuji za skvělé nadčasové dílo náležící do každého režimu.