Katyně
Pavel Kohout
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/178089/bmid_katyne-s99-178089.png
4
802
135
Jak pomoci přenádherné dívce Lízince Tachecí, které by každý muž snesl modré z nebe, když ji nevezmou ani na gymnázium ani na konzervatoř ani na jinou školu s maturitou?? Nezbývá než otevřít složku PST! a přijmout ji do nultého ročníku tajné školy pro popravčí, aby se stala první katyní na světě. Nejúspěšnější román Pavla Kohouta vyšel od roku 1978 v desítkách zemí a všude našel mnoho příznivců. V naší době, kdy už od rána do večera teče krev i z televizních obrazovek, takže násilí dávno otupilo naše smysly, našel autor způsob, jak se přece jen dostat čtenářům pod kůži. Černý humor, s nímž sleduje osudy sedmi spolužáků a jejich učitelů, mistrů katovského umění, profesora Vlka a docenta Šimsy, vyvolává neustále smích, který však znovu a znovu tuhne na rtech, když si čtoucí uvědomí, že školní látkou je tu skutečné mučení a zabíjení všemi způsoby, jaké si lidstvo od nepaměti dodnes vymyslelo. A jak se na takové škole skládá maturita? Přece popravou! Totalitní režim chápal tento román přes jeho obecnou výpověď jako útok na sebe a vyhostil autora na deset let z vlasti. „Retro“ — vydání próz Pavla Kohouta, určené především novému pokolení čtenářů, nemohly Větrné mlýny začít jinak než právě tímto dílem, současně klasickým i horce aktuálním.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem kdysi koupil svému otci v domnění, že se jedná o literaturu faktu s tématem vražd polských důstojníků. Brzy se zmínil, že je o něčem jiném a číst se nedá. Zkusil jsem to sám a téma mě zaujalo. Je těžké a zpracování ještě těžší. Kontrast křehké pasivní Lízinky a výukových hodin, kde profesoři vysvětlují různé způsoby věšení nebo lámání kolem. Nedopsané kapitoly, časové skoky.
Ta kniha ve mě zanechala divný pocit, tíživý a znepokojivý!
Pavel Kohout o psaní románu řekl, že se jejím psaním musel prozvracet, když sháněl podrobnosti o historii katovského řemesla, trvalo mu to celých dlouhých 7let. Já jsem se čtením knihy „prozvracel„ za 7 dnů a už nikdy více. :-) Vlastně mám z ní takový zvláštní pocit, neumím ani posoudit jaký. Ten děj, je naprosto šílený, navíce co mě hodně mátlo byly neustálé časové skoky, při kterých, byla někdy práce se zorientovat. Co se týká postav zaráží mě ta absurdita, postava doktora??
Samozřejmě tím nechci nějakým svým názorem shazovat talent Pavla Kohouta, ba naopak kniha je na druhé straně plná odborných výrazů, poetiky a autorovo inteligence. Rozumím onomu autorovo sdělení, ale Katyně za mě? už nikdy.!
Kdybych měl kratičkou větou shrnout děj knihy, byla by to slova:
Vraždění lidí, pod záštitou humanity.
Samozřejmě, by toho bylo ještě více, ale na co?
Ten děj mě absolutně pohltil. Autorův nápad vytvoři něco takovéh je fascinující, aburdní příběh plný mrazivých skutečností, které se dají velmi snadno naroubovat na dnešek. Jedna z mých nejbolbíbenějších knih tohoto autora, která má čestné míto v mé knihovně.
Za mě velká spokojenost. Děj měl velmi zajímavou pointu, velmi dobře napsáno. Jediný problém za mě bylo přeskakování v časových liniích. Působilo to trošku zmatečně.
Závěr knihy by mi snad přišel i humorný, kdyby Lízinka celou knihu nebyla hloupoučká husička, která nemá vlastní názor.
V kostce shrnuto: líbil se mi styl psaní, příběh, vedlejší postavy, jen rodinka Tachecích mi byla trnem v oku.
Přečteno jako jedno z dvaceti povinných děl k maturitě a po Lermontově Démonovi a Havlíčkových Petrolejových lampách u mě obsazuje jasné třetí místo v tomto seznamu. Formát knihy je prazvláštní, dlouho mi trvalo se zorientovat. Myslím, že obsah Katyně vyznívá stále aktuálně a počtení je to příjemné.
Kdysi dávno jsem to po revoluci četl, ale pamatoval jsem si jen, že to mělo fajn začátek. Z dnešního pohledu bych to rozdělil na jednoduché části. Jednak je to ten fajn začátek a jak jsem zjistil, tak je to vlastně ta původní povídka. Pak následují části "kdo přefikne Lízinku", která plynule přejde v "děsivě utahané a chaotické finále". Občas proloženo pasáží "Lízinka si něco počítá".
Autorovi nutno přiznat ke cti, že si problematiku nastudoval opravdu do hloubky, na druhou stranu tato odborná fakta rve do čtenáře místy docela pod tlakem a asi bych se bez hodně pasáží obešel. Když jsem zjistil, že opravdu divné dělení kapitol není chyba e-čtečky, ale že je to záměr, tak už jsem si jen poťukal na čelo.
Čtení mě celkově nebavilo, poskakování v čase bylo hodně zmatené, na čtivosti to nepřidalo a fakt mě nezajímalo, kdo opíchá Lízinku a kolik dalších ženskej se na Vlka nabalí. Ta hromada balastu spolehlivě zabila nějaké případné poselství. Pasáže z minulosti pánu byly občas opravdu šílené, kolik jen stránek zabral třeba příběh o tom, jak Trojka obvinila Šestku a Osmičku a ti zase Dvanáctku s Patnáctkou? U toho už jsem šílel...
Fakt je to povinná četba? Jsem rád, že už mám všechny školy za sebou, myslím, že by se do povinné četby měla kniha dostat za kvalitu sebe sama a nikoli za zásluhy autora při boji s totalitním režimem, což autorovi neupírám a má za tuto statečnost můj obdiv, ale napsal prostě nic moc knihu.
Dočetl jsem hodně na sílu, tak nemůžu hodnotit lépe.
Absurdní je asi to nejvýstižnější co se o knize dá napsat. Četl jsem ji v té správné době, koncem devadesátek a ta hořká pachuť co z ní zůstala se při vzpomínce vrací. Dodnes vlastně nevím co si o té knize mám myslet.
Trest smrti jako jediný prostředek, který dokáže udržet řád a disciplínu v absurdním románu o jednom hodně podivném učilišti. Středobodem jsou praktiky StB, korupce, udavačství, falešná obvinění, zneužívání moci nebo pochybný přístup k výchově mladistvých, ze kterých režim vychovává bezcitné zrůdy. Vše zabalené do zdánlivě lehké nadsázky. V 90. letech dílo populární, ale dnes, i přesto, že mnohé myšlenky zůstávají stále aktuální, už to nějak není ono.
Přes sílu jsem knihu dočetla,četla se mi velmi těžce a Lízinka o které kniha pojednává nemá v knize téměř žádný prostor.Kniha mě nudila a často jsem se úplně ztrácela v ději.
Styl vyprávění ze začátku slibně zaujme, ale od třetiny už se kniha velmi těžce čte. Nemluvě o tom, že autor bez upozornění neustále přeskakuje v čase a mezi postavami, což podle mého názoru činí knihu zmatenou.
Nicméně se jedná o kvalitní šokující a surové dílo.
Chytré, vtipné, ale bohužel také od třetiny nudilo a jen jsem se do čtení nutil. A to není dobré - nedotčeno.
Lízinka Tachecí. Adeptka, na první katyňi světa je děvče jako lusk. Co na tom, že její mozkovna je většinou někde na prázdninách a na slova je víc než skoupá. Má totiž jiné přednosti, které to všechno bohatě vynahrazují a které spolužáci i pedagogové dokáží jistě ocenit a využít. I když zdánlivě hlavní postava, v knize jde především o její pedagogy Vlka a Šimsu a jejich krvavý (jak jinak) příběh.
Není to lehká četba. Autor neustále přeskakuje v čase. Udržuje čtenáře ve střehu. Popis některých scén byl na mě až příliš sugestivní i když chápu, že vzhledem k tématu, se tomu dá jen těžko vyhnout.
Kniha napsána s humorem víc než černým, který však nemusí jít pod nos každému.
Kniha se mi moc líbila - skvělý nápad, dobře napsané, úsměvné, zároveň však smutné, alarmující. Mezi řádky v knize čtenář bez problémů pozná narážky na minulý režim, jeho systém a absurditu ...
Jakkoliv obdivuju nápad i autorovu práci s jazykem, prostě mi to úplně nesedlo. Tak od půlky jsem se už do čtení nutila, pasáže o Vlkově a Šimsově minulosti mě nebavily, celkově se to pomalu plácalo od jedné rádoby šokující absurdity ke druhé, až jsem ztratila zájem, k čemu se to nakonec doplácá. Při moc velké koncentraci nechuťárny prostě už nemají ten efekt a spíš mě nudí.
Lízinka Tachecí je ale zajímavá ne-postava. Většinu knihy nemluví, nemyslí, nejedná, o jejích pohnutkách ani minulosti se nic nedozvíme, takové slepé místo v příběhu. Když už je autorem zahnaná do situace, kdy by se měla nějak projevit, tak se dozvíme, že kouká z okna nebo počítá sedačky. Klidně by to mohla být geniální autistka, ale...
P.S.: To inovativní dělení kapitol jsem strašlivým způsobem nedocenila. Myslela jsem si, že se mi to prostě blbě načetlo v programu v mobilu, občas mi tam text dělá strašný brikule:-D
Také jsem knihu nedočetl, možná se najdou čtenáří, kteří to mohou, ale já mezi ně bohužel nepatřím.
Štítky knihy
Československo normalizace (1969-1989) černý humor socialismus trest smrti rozhlasové zpracování popravčí, kati samizdaty reálný socialismus
Autorovy další knížky
| 2008 |  Katyně |
| 2008 |  Hodina tance a lásky |
| 1990 | Kde je zakopán pes: memoáromán |
| 2009 | Hvězdná hodina vrahů |
| 2005 | Konec velkých prázdnin |
Kniha Katyně je v
| Právě čtených | 18x |
| Přečtených | 1 262x |
| Čtenářské výzvě | 67x |
| Doporučených | 70x |
| Knihotéce | 284x |
| Chystám se číst | 284x |
| Chci si koupit | 33x |
| dalších seznamech | 2x |
Kafkovsky groteskní román plný cynismu a temné svíravosti. Absurdita a nadsázka se prolíná s uvěřitelností, čtenář se v nevyhraněném prostředí ztrácí a cítí se zde nejistě, zranitelně. Procházka s vášnivým výkladem po potřísněných prknech popravišť v různých dobách a regionech. Poprava jako vášeň, mučení jako zdroj vzrušení. Něco na co se špatně kouká, co se špatně poslouchá, co se i špatně čte, ale přesto nutí člověka setrvat a evokovat v sobě pocit vnitřního napětí podobného erotickému vzrušení, pocit jakéhosi podivného očekávání, mixu strachu a fascinace.
Charaktery s vnitřní hloubkou jsou plastické, mnohé si mě získaly uvěřitelností myšlenkových postupů a jednání, zdá se však autorovým záměrem nechat čtenáře pochopit jednání postavy, aby jej pak následně znechutil hlubším vykreslením její pokřivenosti. Postavy jsou ve svých projevech slabé, manipulovatelné, ustrašené a nesvobodné, často někým někam tlačené, osobnostně uzurpované. Prostředí je z nedefinice fiktivní, přesto silně připomíná a odkazuje na několik dekád válečného i poválečného totalitního Československa. Je to čitelný odkaz minulosti, připomínka doby temna i s emocemi, které se mohou k danému období vázat. Emoční muzeum.
Kniha se mi objevila v baťohu v tělocvičně – Ježíšku, vím o tobě. Zase jsi se trefil, ačkoliv jsem si do poslední stránky nebyl jistý, co to vlastně čtu. Kolik takových nenápadných knih mi ještě leží doma v knihovně? A člověk nemá tušení.