Katolicismus

Zprvu jsem měl problém se začíst hlavně z toho důvodu, jak moc hustě byl propleten samotný Lubacův text s citáty církevních otců. Text na mě působil až příliš "slepovaný", čímž jsem měl pocit nadměrné fragmentárnosti, a nakonec jsem tak ztrácel nit výkladu. Ale až po první části knihy jsem si uvědomil, že odkazované texty (např. text 6, 7) vedou vlastně k textům v poslední třetině knihy, a že by měly být tyto texty katolických autorit čteny nikoliv jako v lineárním pojetí poslední část knihy, ale paralelně s Lubacovým výkladem. V tom momentě se mi čtení stalo mnohem přístupnější možná i proto, že co Lubac cituje v krátké ukázce, je v odpovídajícím odkazu rozvedeno v delším textu, což vede k lepšímu uchopení kontextu, ve kterém Lubac provazuje své vlastní myšlenky s myšlenky starších teologů. Není to teologická kniha, kterou bych doporučil někomu, kdo se chce poprvé seznámit s katolickým myšlením, na to je možná lepší Ratzingerův Úvod do křesťanství, ale jinak se jedná o čtivou teologickou práci.

Sedmá kapitola Spása skrze církev, mě oslovila asi nejvíce. Lubac velmi srozumitelně vysvětluje, jak se tvrzení: mimo církev, není spásy, často špatně interpretuje, jako mimo církev, budeš zavržen, místo toto, aby se to bralo tak, jak to je, že jestliže budeš spasen, budeš spasen skrze církev. Zajímavá je také část o povinnosti vstoupit do církve, jakmile je člověku jednou známo, co církev ve skutečnosti je.

„Čas je marnost jen pro toho, kdo ho užívá proti přirozenosti a chce se v něm zabydlet. A zabydluje se v něm i ten, kdo myslí jen na nějakou „budoucnost“. Ale abychom se povznesli k tomu, co je věčné, musíme se nutně opírat o čas a namáhat se v něm. Tomuto podstatnému zákonu se podřídilo Boží Slovo: Přišlo nás osvobodit od času – ale prostřednictvím času... “ (s. 75)

„A je-li jasné, že práce na obrácení nezáleží podstatně v přizpůsobení nadpřirozené Pravdy, v jejím snížení na lidskou míru, ale naopak v tom, abychom člověka přizpůsobili jí, abychom ho povznesli k této Pravdě, která ho ovládá a soudí, musíme se také především chránit jako rouhání, abychom sebe, její služebníky, s ní nezaměňovali. Sebe, své záliby, své zvyky, své předsudky, své vášně, svou úzkoprsost a své slabosti abychom nezaměňovali s božským náboženstvím, které nás tak málo proniklo. Máme dávat duše Bohu, ne je dobývat pro sebe. A máme jim dávat Boha, ne jim vnucovat sebe. Soudí-li někdo, že je to liberalismus, není to v žádném případě jiný než liberalismus lásky.“ (s. 159)

„A ve věku, kdy člověk odměnou za své titánské úsilí získá nakonec pár chvil volna, neumí už si dát volno podstatné, které by jej zachránilo od něho samého a zároveň mu umožnilo, aby nalezl sám sebe.“ (s. 200)