Karla Klenotníka cesta na Korsiku

21.02.2024

Příjemna cestopisna novela od Filipa Topola. Velmi příjemné čtení rád se ke knize někdy rád vrátím.

18.01.2023

Na knihu jsem narazila náhodou. Chodila jsem kolem regálů v knihovně a hledala žlutou obálku – a právě takové náhody mě těší na čtenářské výzvě. Cestopis. Životní cesta. Sebepoznání. Boj s démony. Neotřelá přirovnání. Ale hlavní hrdina mi k srdci nepřirostl. Asi jsem neměla dny na filosofování.

02.12.2021

Dnes už to není taková bomba, jako při prvním čtení, ale stojí za to se k této delší reportáži z Itálie vrátit a nechat se trochu unést. Je to vlastně trochu podobné Smrti v Benátkách, jen bez toho homoerotického motivu. :-)

05.11.2021

Je to krátká cesta na Korsiku. Ani vám raději nebudu psát, jestli tam s Karlem dojedete a jestli je to vhodný společník na cesty. Dost možná totiž není Korsika pravým cílem cesty, dost možná je cílem cesty zbavení se běsů, jež zmítají životem Karla Klenotníka. Jenže těžko se útěkem zbavíte něčeho, co vězí uvnitř vaší hlavy. Zkuste to. Všechno se má zkusit. Třeba budete mít štěstí.

Uzlíček nervů, Karel Klenotník, se vydal z prašiviny postkomunismu, objevovat svět. S hlavou plnou strachů a démonů, z nichž nejobludnější je Plíživá. Královna marnosti. Tuhle Plíživou nechcete nachytat ve své mysli, jak napadá vaše myšlenky, požírá je, trýzní. Z toho všeho, i jiného soudím, že Karel Klenotník byl tak trochu magor. A není divu, stvořil jej přece Filip Topol.

Během čtení jsem narazil na dvě možnosti, jak se ke knize postavit. První možností je, nechat Karla Klenotníka vstoupit do vaší hlavy, aby vám do ní nalil trochu svých úzkostí. Druhou možností je, zůstat na Florenci s Karlovým bratrem a mávat na rozloučenou autobusu, který roztáčí svá kola, aby nabral směr prosluněná Itálie. V tu chvíli vás přestane zajímat Itálie, přestane vás zajímat Karel Klenotník, přestane vás zajímat sebranka démonů, jež si veze s sebou. Je to jen na vás. Filip Topol už to přepíše těžko.

16.06.2019

Přiznávám, že jsem očekával více - jak myšlenkově, tak jazykově. Jáchymovy prózy se mi líbí více - jak myšlenkově, tak jazykově.

20.05.2019

https://youtu.be/22mgTh-_v_0

16.09.2017

Ta atmosféra...! Ten jazyk...! Ta přirovnání...!

06.06.2017

Nádherné a opravdové. Sebepozorování a pozorování vnějšího světa je v textu v působivé rovnováze. Pointu jsem nečekala a dojala mě. Zajímavé, jak může vnější cestování v některých případech ovlivnit vnitřní děje.

„Když jsem totiž vystoupil v Janově, hlava se mi roztříštila, vybuchla nesnesitelným jekotem a drásavým smíchem. Slunce bylo nemilosrdné, v odpolední agonii bušilo do města jako do kovadliny a dav jako by před ním prchal, za zády rozmáchlou paži moře, na kterém se pohybovaly obrovské lhostejné lodě. Vítr se potácel na náměstí, hnal proti mně ten krutý obraz města a dusil prachem ryb, oleje a benzinu. Město, moře – rozšklebená čerstvá rána. A racci – ti šarlatánští doktoři – ji sešívali nesmyslnými opilými stehy. Marně, nad střechami se nebe zas a zas odchlipovalo a vyhřezávaly z něho staré cáry mraků.“

„Na cestu jsem vyrazil s touhou něco nalézt, aspoň trochu se zorientovat. Ale zatím komnaty mé duše zpřeházel nějaký opilý komorník. Nic nebylo na svém místě, všechno bylo rozmetané bez ladu a skladu. V šatníku visely kusy vepřového, záchod byl ucpaný, dveřím chyběly kliky, místo lustru ze stropu visely vidle, z koberce rostly houby, ticho syčelo, vzduch jsem nedýchal, ale on vdechoval mne, skrz zrcadla byla vidět vrásčitá omítka, tak stará, starší než Bůh…“

18.09.2016

Smrt ve vedlejším pokoji nemilosrdně pracuje jako vosa na shnilém jablku.