Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení
Charles Bukowski
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/11245/mid_kapitan-odesel-na-obed-a-namornici--xLU-11245.png
4
275
22
Bukowski – profesionální narušitel klidu, básník losangeleského podsvětí píšící s bláznivou romantickou naléhavostí o poražených, kteří jsou méně strojení než vítězové, a s nesentimentálním soucitem k lidem na společenském okraji. Deník přináší postřehy ze života slavného spisovatele, vášnivého dostihového sázkaře a stárnoucího muže. Tyto deníkové poznámky psal Charles Bukowski v roce 1991 a 1992 na svém novém počítači. Je to volný proud myšlenek a asociací. Bukowski se v jednasedmdesáti letech stává z aktéra spíše divákem. Pozoruje lidi na dostizích, na dálnici, v restauracích, v supermarketech. Dobírá si své ctitele a ostatní spisovatele. Cítí, že již brzy zemře, přesto je jeho próza vtipná a čtivá.... celý text
Literatura světová
Vydáno: 2001 , PragmaOriginální název:
The Captain Is Out to Lunch and the Sailors Have Taken Over the Ship , 1998
více info...
Přidat komentář
Říká se, že každý z nás má tu svoji svíci života různě dlouhou. Tak trochu se zapomíná na další rozměr, v tomto případě různou tloušťku, chcete-li průměr. Ne, nejde o dvojsmysl!!! Jde o to, že Bukiho život rozhodně nebyl předpisový a stravovací odborník by z jeho návyků nejspíš dostal psotník. Přesto se dožil poměrně slušného věku. Na této knížce je však již znát docela velké zklidnění, takže jeho stálý čtenář dostane poněkud něco jiného, než na co byl zvyklý. To zklidnění ale ke stáří prostě patří a navíc to vyznívá víc intimněji.
Pozdní Bukowski, chlápek zraje jako víno, věřte mi. Začátek 90. let, závěr Hankova života, ale přitom první roky opravdové slávy a vlastně hmatatelného sucessu (bydlení ve vilové čtvrti v L.A., autorská čtení, neodbytní fans). Převážně střídmé pití lehkých plechovkových piv a vína, cigarety. Přes den rutinně na dostizích a večery s vážnou hudbou z rádia a hlavně s datováním do počítače - zázraku moderní techniky. Tyhlety late night "zápisky starého prasáka" jsou zachycením autorova podzimu života, ale stejně vás sundají. I úplné banality totiž vyznívají tak nějak s plnou vahou opravdovosti, aneb „měl bych si ostříhat nehty“. No prostě last great poet.
další skvěla kniha od legendy Charlese Bukowski tentokrát deníky který si psal ke konci života
Nezastírám, že Buki je pro mě naprostá špička. A tato knížka na tom nic nemění, spíš naopak.
Zápisky z let 1991-1993, v závěru Hankova života, kdy už pomalu bilancuje, před blížící se smrtí (přitom jsem si vždycky myslel, že je to jen další z řady "chlastacích sbírek"). Je strašný, že je tu tak málo lidí, co někdy řeknou něco smysluplnýho, větu... a mě to zahřeje, protože se cítím úplně stejně. A Hank tu těch vět má dost. Nikdo mi asi nikdy nebude mluvit z duše takovým způsobem, jako on. Jak psal, že na začátku přečtete pár dobrejch knih a pak už je těžký najít něco dobrýho ke čtení, tak to musíte napsat sami - to je něco, co tak nějak všichni ví a o den dříve mi to i jeden člověk říkal. Ale dokud jsem to nepřečetl v téhle knize, tak nějak jsem tomu nevěřil. Má to neuvěřitelnou sílu a tah na bránu, tah vyzralýho spisovatele, co ví, jak mluvit o Světě, o takovým, jak ho on vidí, jak ho zažil a jakej je. Je to psaní jako víno, které tak nějak dává tušit blížící se konec malými detaily, jako zmínění sbírky 'The Last Night of the Earth Poems' nebo práci na 'Škváru'. Není tu moc věcí, co by Hank nekritizoval, ale je to fakt, kam se poděli všichni dobří spisovatelé?
Po tom všem vytahování a šoustání se spisovatel vysvlékl nikoli ze spodků, ale z obrazu chlapáka a pustil si radio a psal ty svoje ulítlé sprosťačinky, flákal se po dostizích a konečně byl pro mě skutečný.
Vždycky jsem se chtěl s Bukowskim seznámit. Opravdu velmi mě lákal jeho styl. Mám rád kontroverzní lidi. Tak jsem šel do knihovny a zrovna v tu chvíli měli jen tuhle a Nikomu nezvoní hrana. Tak jsem se prvně vrhnul na tuhle, jelikož byla kratší, tak abych si zvyknul na jeho styl. A upřímně i když se jedná o slabší kousek, tak jsem dost spokojený. Tuhle knihu psal ve své poslední etapě života, ale mě to moc nevadí. Chvílemi jsem se nudil, protože on sám se už nudil a jen psal, avšak za to aspoň stálo, jaký to je, když se spisovatel už nudí a neví moc o čem psát a jde mu jen o to, aby prostě psal.
Otázka je... Miloval psani? Nebo už to byla pro něho droga? Toť je otázka. Některý myšlenky se mi extrémně líbily. Prostě s Bukowskiho jde cítit, že si něco pořádného prožil a ničím se nemazlím, protože život se s námi nemazlí :) a s ním už vůbec.
Už to není ten Bukowski, kterého jsme hltali na začátku 90. let. Bylo to něco nového, co do té doby u nás nevycházelo. Navíc se nejprve vydávaly ty jeho nejlepší věci, a tak laťka byla dost vysoko. Tohle je zpověď autora psaná v posledních měsících jeho života. Sice nakonec prorazil a měl úspěch, ale ten mu přinesl do této fáze života především nudu. Tak jen píše, chodí na dostihy a čeká...
Hrozná není smrt, ale život, kterej lidi žijou nebo nežijou. Lidi si života nevážej, serou na něj. Nakonec ho celej poserou.
Túto knižku od Bukowského hodnotím ako priemernú. Niektoré myšlienky a úvahy sa mi páčili a boli mi blízke ale väčšinou sa Charles len opakoval. Šiel na dostihy (alebo nešiel), písal o ľuďoch ktorý tam boli spolu s ním, rozmýšlal nad smrťou, prišiel domov, popíjal a písal. A to stále dookola. Trošku ma to sklamalo. Nieje to však úplne zlé, aj som sa spočiatku zasmial ale autor má aj lepšie knihy. Ako pozitívum hodnotím aj zaujímavé ilustrácie. No a teraz idem na dostihy...
Velice zajímavé deníkové záznamy stárnoucího autora, který ví, že už mu moc času na tomto světě nezbývá. Je jaksi vyklidněný, smířený, frajerská póza známá z Bukowského starších děl, je zde hodně upozaděna. O to víc prostoru však dostává Hankova moudrost. Ten člověk velmi dobře poznal svět a ví o čem mluví. Tuto knihu mám hodně rád.
Tato knížka mě hodně chytila, přečetla jsem ji jedním dechem. Jako vždy trefné věty o životě a lidech, ale taky hlavně o stáří a smrti. Jde poznat, že knihu píše v závěru života a tuší, že smrt si pro něj brzo přijde.
Bukowski jedenasedmdesátiletý mě oslovil daleko víc než ten zmatený frajer z Těžkých časů. Jsou to zase "jenom" postřehy o životě, ale o životě zamyšleném a přemítajícím i o pitomostech, ale sympaticky.
Toto dielko nedokážem hodnotiť a vlastne ani komentovať - neviem, čo ním chcel autor povedať. Tipujem, že nám chcel v plnej kráse predstaviť svoju uštipačnú a bezvýchodiskovú starobu, fajn. :-) A okrem toho čo? Áno, všetci sme smrteľní (vieme), navyše hlupáci... vo svete to ide od desiatich k piatim (aj toto vieme)... má to tu vôbec nejaký význam? Túto otázku si zavše položí - a odpovie na ňu - každý z nás. A ďalej?
Pre mňa trochu sklamanie.
(prikláňam sa k názoru užívateľa oXide)
Svým způsobem je to kniha spíše pro ty, kteří se zajímají o autora samotného. Je to zajímavé ohlédnutí za jeho frajerským životem a člověk si tak nějak dotvoří obraz o tom, kdo to Bukowski vlastně byl.
Pro ostatní čtenáře bych řekl, že tato kniha nemá žádný význam a aby člověka bavila, musí se k ní „dopracovat“ přes spoustu jiných Bukowskiho knížek a mít zájem o autora, až potom to má ten správný nádech.
S vědomím, že tohle Bukowski napsal na úplném sklonku života, se čte tento titul ještě o trochu jinak. Pojednání o stříhání nehtů na nohou. Skepse vůči lidstvu. Vůči básníkům. Vůči všem. Včetně sebe samého. Dobré rady těm, kteří píšou. Od starého zpustlého Hanka. Je to jedna z těch knih, na kterou je třeba přijít ve správný čas a vstřebat z ní vše možné, co jen nabízí.
Knihu jsem si vypůjčil na základě jednoho citátu, v ní obsaženého, na nějž jsem narazil na nějaké stránce:
"Lidi mě vyprazdňují. Musím odejít, abych se naplnil."
Jelikož jsem se s touto promluvou naprosto ztotožnil, řekl jsem si, že tedy pokud se dílo pana Bukowského odehrává v tomto duchu, měl bych je zkusit. A proč nezačít přímo touto knihou?
Nejsem zklamán, ale nejsem ani nijak zvlášť nadšen.
Autor v knize nádherně a jednoduše vyjadřuje své znechucení lidmi a to se mi zamlouvalo. Nicméně většina zápisků "starýho spisovatele co prostě jenom chodí na dostihy a chlastá a civí do počítače" jsou prostě jenom taková nijaká pěna mezi několika málo perlami. Dlužno však říci, že tyto jedinečné věty stojí i za tu nudu mezi nimi. Možná, že to Charles dělá schválně. Ukolébá vás a pak kopne. Ty kopance jsou výborné a vyryly se mi do mysli, zejména když korespondují s mými vlastními úvahami.
Je zajímavé, že ilustrace většinou prezentují spíše nudnější scény z knihy, až na "seru bohu do ksichtu" chlápka. Mimochodem, tyto zajímavé lidi kolem sebe popisuje autor znamenitě. Možná, že byl ilustrátor omezen umístěním na určité stránce, nevím.
Ono je to hlavně tak, tedy podle mě, že každý si v knize najde ty své kopance, které se mu zamlouvají, a třeba si je (tak jako já) i někam přepíše. Pro jiného mohou být onou "vatou", ale tak to má být.
Pro mě osobně měla kniha šťávu zhruba v první třetině, poté nic moc a poslední kapitola to zase "totálně utloukla".
Dílo jsem musel kousat po malých soustech a s úsilím je vnímat. Určitě jsem se snažil víc než "starej spisovatel", když to psal. Ale snad jsem pochytil všechno.
S Charlesem jsem ještě neskončil, má svůj styl, ale hlavně svůj pohled na svět, který mi je sympatický.
Ač miluji beatovou generaci, byl tohle pro mě zatím můj první Bukowski a rozhodně ne poslední! Jeho styl v posílání světa do hajzlu mi zkrátka sedí. Rozervaný člověk, který zakusil ledacos, ale který má nadhled a není hloupý. Je to zvláštní, protože mi vždy bylo řečeno, že na Bukowskiho čtenář musí být už dospělý a jak musí vyrůst, ale moje příprava od Kerouaca přes Burroughse byla zřejmě dostatečná a velmi se těším, až mi opět ten starý chlípník bude dělat společnost.
Na doporučení můj první Bukowski (že prej vhodný na začátek). Nebavil mě, ale vzhledem k délce jsem se jím prokousala. Vlastně jsem čekala nějaké nechutnosti, které se nekonaly, a proto má očekávání nebyla naplněna.
Kapitán... jsou deníkové záznamy stárnoucího autora, o tom, co dělá, co se okolo něj děje. A co se mu honí hlavou.
"Možná mám napuchlej ret, protože jsem pil z misky, ze který pijou moje kočky."
Štítky knihy
deníky americká literatura autobiografické prvky Los Angeles
Autorovy další knížky
| 1995 |  Šunkový nářez |
| 2013 |  Všechny řitě světa i ta má |
| 1996 | Poštovní úřad |
| 2006 | Příběhy obyčejného šílenství |
| 2005 | Zápisky starého prasáka |
Kniha Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 442x |
| Čtenářské výzvě | 6x |
| Doporučených | 18x |
| Knihotéce | 141x |
| Chystám se číst | 51x |
| Chci si koupit | 20x |
| dalších seznamech | 1x |
Všichni jsme od Bukowskiho zvyklí na spoustu alkoholu, žen, sexu, dostihů, jsme zvyklí na jeho averzi k lidem a vůbec k celé lidské společnosti. Ovšem - tahle knížka je podle mě ukázkou toho, co se stane, když člověk dojde vlivem stáří do bodu, kdy přemýšlí nad svým životem, hodnotí, jak ho prožil, přemýšlí, co mohl udělat jinak a líp, dochází mu, že se možná mohl k blízkým lidem chovat líp a že třeba mohl být odvážnější a víc riskovat. Jde cítit, že se z flegmatického a hrubého chlapa stal postarší muž, který si váží své ženy a svých koček a vzpomíná na své jediné dítě a bývalou ženu.
Pro fanoušky typické Bukowskiho tvorby je to asi zklamání, ovšem mě tohle dílo párkrát po dobu čtení dohnalo k slzám a taky dlouhému přemýšlení nad tím, kdo vlastně byl... Jestli se tento upřímný a citlivý člověk schovával za masku vulgárního alkoholika nebo prostě jenom zestárnul.