Kapela naděje
Bulat Šalvovič Okudžava
Výbor představuje u nás poprvě autora jako básníka a zpěváka vlastních písní. Lyriku, poznamenanou frontovými zážitky z druhé světové války a obrážející politický zápas světa a civilizační problematiku současnéhosovětskéhovelkoměsta, doplňují autobiografické črty a postřehy a dvě povídky.
Přidat komentář
„Člověk dostává se k prostotě
jako kámen z hvězdy ke hmotě,
zvolna prohořívá,
za poslední verstou v temnotě
bezděčně se dívá.
Ale v hloubi jeho očí
zraje jako v hloubce noci
tíha úpěnlivá.
Čas pak proměňuje jeho pevnost.
Čas pak usměrňuje jeho něžnost.
Jako plamen sirky na mostě
krásu proroste.
Člověk dostává se k prostotě
pádem v prázdnotě.
Jeho hlavní kantoři jsou zjevně
Nebe a Země.“
Ve sborníku jsou tři nebo čtyři intimně poetické básně (o jednu z nich jsem se tady podělil), ty se mi líbily. Ale ničím dalším mě už Okudžava nepotěšil – neoslovila mě tvorba, která bodře oslavuje přátelství, ani ódy na přírodu rodného kraje. Ani variace na historicky známá kulturní témata. A protiválečné básně na mě působily hodně plakátově, chtěně, jako z nějaké soutěže na téma Buduj mír. Není to určitě Okudžavova chyba, zkrátka jen tvoří způsobem, který není pro mě.
Součástí sbírky byly tři autobiografické povídky, které vždy reflektovaly autorovu minulost (mladistvé nadšení pro válku, první zaměstnání, první zkušenosti z velkého města) - tam, kde je sebeironický, to bylo příjemné osvěžení, když se pokoušel o humor, tak jsem čtenářsky trpěl.
Štítky knihy
povídky výbor z díla Gruzie protiválečná ruská poezie texty písní
Část díla
- Dílčí neúspěchy v celé řadě úspěchů 1979
- Nás vzbudilo ráno již chladné... 1974
- Soukromý život Alexandra Sergejeviče Puškina aneb použití nominativu v díle Michaila Jurjeviče Lermontova 1976
Autorovy další knížky
| 1980 |  Víc než jen hlas |
| 1983 | Putování diletantů |
| 1986 | Dostaveníčko s Bonapartem |
| 1981 | Půlnoční trolejbus |
| 2004 | Zrušené divadlo |
Kniha Kapela naděje je v
| Přečtených | 10x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Knihotéce | 10x |
| Chystám se číst | 1x |
"Nikdy jsem já nelítal, nelítal
v oblacích, kde jsem já nelítal,
nikdy jsem já neviděl, neviděl
města, co jsem nikdy neviděl,
nikdy jsem já nelepil, nelepil
džbánek, co jsem nikdy nelepil,
nikdy jsem já neměl rád, neměl rád
ženy, co jsem nikdy neměl rád ….
Tak co vlastně můžu?
Když nic nemůžu?
Copak zmůžu to, co nezmůžu?"
(str. 147)
Nikdy mne nebavily, nebavily texty, co mne nebavily. Skutečně v této knize těch, s kterými bych souzněl, není moc. Jednou z mála výjimek je ten citovaný. Jinak tak trochu zklamání... Očekával jsem kvalitní folkové texty a zajímavé povídky.