Kámen a bolest

Pro mne osobně nejlepší český román světové urovně.

Krásný příběh a spousta historických detailů. Člověka to inspiruje k dalšímu studiu.

Kámen a bolest je monumentální dílo, které na svých stránkách zachycuje velmi bouřlivé období renesanční Itálie na přelomu 15. a 16. století. V této době se také narodil jeden z největších umělců renesanční Itálie Michelangelo Buonarroti, jehož život byl stejně bouřlivý a fascinující jako doba, ve které žil a tvořil svá nesmrtelná díla.

Kniha se zaměřuje na mládí a dospívání Michelangela a končí v době, kdy dokončil své nejznámější dílo, sochu Davida. Rozhodně se ale nejedná pouze o Michelangelovu biografii. Velký prostor je věnován historickému pozadí tehdejší doby. Karel Schulz popisuje tehdejší svět jako kontrast úžasné krásy v podobě rozmachu velkolepých uměleckých děl s všudypřítomným utrpením, přičemž i umělcovo dílo mnohdy zobrazuje jako nádherný květ, který je však vyživován z vnitřní umělcovi bolesti. I život samotného Michelangela je pojat jako nekonečný boj s osamělostí a vnitřní bolestí, proti kterým bojuje svými díly. Autor tak zobrazuje bolest jako nedílnou součást života, proti níž staví svět umělecké krásy a také víru v Boha.

Kámen a bolest je kniha velmi zajímavá a bohatá jak po dějové, tak po myšlenkové stránce. Její nejsilnější stránka je ale jinde. Je to autorův výrazný styl, který dělá knihu nezapomenutelnou. Svojí květnatostí, obrazotvorností a výraznou poetikou vytvoří úžasné momenty a skvěle dokresluje atmosféru renesanční Itálie. Schulz totiž dokáže i z popisů naprosto obyčejných věcí vykouzlit silný estetický zážitek. Jeho popisy Florencie v různých ročních obdobích, popisy přicházejícího soumraku nebo tekoucí řeky mi dokázali mnohokrát vyvolat husí kůži. Kámen a bolest je pro mě kniha plná bolestné krásy, jejíž všechny složky dokonale souzní.

Michelangelův příběh měl pokračovat dalšími dvěma díly, které ale autor bohužel již nestihl napsat. Hodně myšlenek je v knize jen rozehraných a je zjevné, že se měly dotvářet společně s Michelangelovou osobností. I počátek těchto myšlenek je ovšem velmi silný a jejich budoucí směřování se dá alespoň tušit. I bez pokračování se ale jedná o úžasnou a také samostatně fungující knihu. Pro mě je (společně s Janem Balabánem) tím nejlepším, co jsem z české literatury četl.

29.05.2025

Zajímavé, poutavé, napsáno se znalostí doby, člověka to nutí průběžně hledat na internetu všechny ty sochy a obrazy.

Opravdu nádherná kniha, květnatý působivý jazyk, historické dobrodružství i hluboký psychologický vhled do umělcovy duše.

Skvělá kniha

Nádherná kniha! Stojí za přečtení! Jedna z mých nej!

13.01.2025

Ve čtení knížek jako je tato vidím pravý smysl čtenářské výzvy - já, čtenář fantasy, dobrodružných knih a detektivek, bych se nebýt výzvy do ní nikdy nepustil. Dějiny umění není to po čem bych se pídil. Přitom je to krásná knížka ! A dobrodružná! Pravda, nečetl jsem ji, psaným textem bych se asi neprokousal, naštěstí jsem objevil perfektní dramatizaci ČRo, kterou vydal Radioservis jako audioknihu. Doporučuju!
"Proč jsem se musil narodit právě v této obludné, zmatené době? Od kolika jsem už slyšel v jejich nejúzkostnějších chvílích výkřik: V jaké podivné době to žijeme! Ale co činí proti tomu? Velikost nevěry lze soudit i podle toho, jak si člověk váží sám sebe. A doba je všechny odnáší s sebou, velký kalný a prudký proud, v němž se bezmocně zmítají, marně se zachycujíce břehu, strženi proudem, neseni dál a dál, jedni věří v člověka, druzí v Osud, jiní v pekelná mámení a jiní v hvězdy – Ale mne tato doba bolí. Jen tím ji překonám a nebudu stržen tím kalným prudkým proudem. Ano, bolí. Bolestí ji překonám. Bolestí. Tak kdysi vyřkl stařičký mistr Bertoldo to staré sochařské pravidlo: Vulnera dant formam – Jen rány dávají tvar věcem. I životu."

Tak..na tuto knihu jsem narazila čistě náhodou, protože jsem projížděla knihy, které četl uživatel, co mě ohodnotil a uvědomila jsem si, že tohle byl skvost v naší knihovně. Četla jsem ji nějak..v roce 1978.
Bohužel, všechno si člověk nemůže pamatovat, že? Ale tak nějak to bylo. To jsem byla na mateřské dovolené.
Podle toho to zvažuji.
Z té knihy jsem byla úúplně paf. Strašně se mi to líbilo. Opravdový skvost.
A říkala jsem si, že si ji přečtu ještě jednou.
Bohužel, kniha je pryč a tak těžce vzpomínám na všechny knihy, co jsem četla.
Když to nemáte na očích, těžko se vzpomíná.

K tomuto vrcholnému, historickému románu mě přivedl kdysi dávno můj tatínek. Spolu s osudy jednoho z nejvýraznějších renesančních umělců, jehož všestranná tvorba měla klíčový význam pro další vývoj světového umění, podal Schulz sugestivní obraz dramatických konfliktů dějinné epochy a věrohodně postihl tragický patos závěru renesance. Román zajímá přední místo nejen české, ale i evropské prózy. Úžasný čtenářský zážitek.

Kniha přečtena ještě v době, kdy jsem četl zásadně od začátku do konce bez přerušení, až do nočních, někdy i ranních hodin.

Rozečetl jsem v září tuto knihu a nepřízní fakulty a mimořádně obtížného zkouškového období, které do sebe pojalo hned tři z nejtěžších zkoušek studia právnického, dočítám ji nyní, koncem ledna. Bylo to tedy poměrně dlouhé a třebaže absence času byla objektivní překážkou čtení, přeci na mě kniha, nevlídná tvář Davidova, dosti nepříznivě shlížela a já se styděl. Jsem tedy velice rád, že to mám konečně z krku. Teď už si David může čumět jak chce.

Je to famózní kniha. Jeden z nejkrásnějších (míněno doslova – jedná se o estetickou krásu) románů co jsem vůbec kdy četl. Je to naprosto fantastický text, opravdu je. Tak tedy pár poznámek.

Že prý se Schulzovi vyčítalo, že nezvládl románovou formu. Je-li to pravda, jeví se mi tato kritika vcelku opodstatněná. I přes délku textu nevytane člověku při čtení na mysl zrovna slovo "román". Jedná se spíše o sérii obrazů, či sousoší – a mám pocit, že to ve vztahu k tématu bude patrně úmyslné. Kniha je neuvěřitelně statická. Nenarazíte v ní takřka na děj, narazíte jen na výjevy, které se chronologicky střídají, ukazují vývoj času z jednoho bodu do druhého, tomu však děj říkat nelze. Je to jen posloupnost.

Každý jeden presentovaný obraz má vlastní charakter, je dokonale stínován, sahá do hloubky. Vykreslit jej ovšem trvá – odtud ta strnulost. Každý obraz má dominantu a ta dominanta své specifikum. Jakési epiteton constans – skřehotavý hlas skřehotavého mnicha, či klepající se ruce Sixtovy, kterého straší ve snách podivný obr Lorenzo il Magnifico. Neustále se opakující fráze, donekonečna opakovaná charakteristika toho kterého obrazu, té které postavy, toho kterého miniaturního děje, který se podařilo dostat na plátno. Je to možná trochu unavující čtení. Unavující, ale velkolepé, krásné. Schulzův jazy a cit neuvěřitelným způsobem popisují famózní dílek historie světa, obalený zhruba kolem života jednoho velkého umělce – ale jen zhruba. Ve skutečnosti má kniha širší záběr. Myslím, že sotva tak třetina knihy se odehrává v přímé přítomnosti Michelangelovy. Autor nepojímá jednoho známého umělce, který hovořil s duší kamene, autor pojímá celou jeho dobu, a nejen osudy Florencie, ale osudy celých království, osudy Evropy. Při čtení, naprosto kouzelném, člověk se neubrání lítosti – pětina. Vznikla pětina těchto obrazů, zbytku se nedočkáme. A přitom už ta pětina je zkrátka velkolepá.

Umělcův jazyk a cit je zkrátka ohromující. Dovolím si skor závěrem odcitovat jednu scénku, která se obzvláště dotkla mého srdce. "Oč lepší by bylo nyní sedět doma a číst Senecu, popíjet chlazené víno, a ne to bankéřské, ledabylé, trpké víno, ale víno opravdové, labužnicky vybírané, dobře kořeněné a připravené, víno vhodně zvolené, neboť každý večer pro svoji chuť potřebuje víno jiné a zvláštní, popíjet, lehce hladit lesklou srst chrta umdlenou rukou a číst." Já se vám omlouvám, ale tahle scéna, tenhle jemně a dokonale vytříbený obraz, je mi rájem na zemi. Prostě ohromující. A takových scén je tam samozřejmě víc. Hned úvodní kapitoly, ještě před narozením umělce, kapitoly, v nichž "zatím tři muži nesli na [Sixtův] rozkaz smrt do Florencie.", vůbec mě nejvíce z celé knihy snad bavil titánský souboj Sixta a Lorenzem.

To mne přivádí k poslední obecné poznámce. Kniha není dokonalým obrazem reality, je jen její nedokonalou, ale snad upřímnou, reflexí. Přeci je ohromující, jak dobře se autorovi podařilo mimo jiné vystihnout právě jednotlivé papeže, včetně zvěrstva jehož se počátkem knihy dopouští papež Sixtus IV., pánům Braitovi, Dacíkovi či Vodičkovi, kteří se pokoušeli v době jejího vzniku, o cenzuru, respektive úplný zákaz této knihy, navzdory. Kniha naštěstí přetrvala – na rozdíl od jejího autora.

Nádhera, moci se přenést do Itálie té doby, tak dramatické a plné zvratů, plné takovým množstvím významných jmen... Nejvíce se mi líbila linka Michelangelova příběhu, poprvé jsem se dověděla o muži jménem Savonarola... Občas jsem u takto komplexního díla upadala do módu "čtu, ale nevím co", ale po chvíli jsem byla opět "vytažena" do příběhu, který mě tak fascinuje. Úžasné a už teď se těším, že se ke knize někdy znovu vrátím.

Velká část knihy (především v jejím začátku) není bohužel tak úplně o Michelangelovi. Vytváří spíše jakýsi kontext jeho života, když popisuje, co všechno se na přelomu 15. a 16. století v Itálii událo. Tyto pasáře nejsou moc zajímavé, ani moc nevtahují do děje (srovnám-li to třeba s Hugovými Bídníky), v případě popisu následků válek je text i dost nechutný. Jediné, co se mi z těchto částí líbilo, byl příběh Savonaroly, o kterém jsem se taky rád něco dozvěděl (poté, co jsme ve Ferraře na hlavním náměstí s překvapením narazili na jeho pomník). Oproti tomu pak ale stojí pasáže věnované Michelangelovi, které jsou tak geniální, že musím knihu (i přes zmíněné kritické připomínky) hodnotit nejvyšším počtem hvězd, a říkám si, že je velká škoda nedokončení původně plánované pentalogie.

Je to takový románový vzor. Udržet si povědomí kdo-je-kdo je umění nejen u Agathy Christie, ale i v tomto románu. Než jsem se pustil do čtení, a to je už hrozně dávno, to jsem ještě studoval grafické techniky na II. stupni LŠU, tak jsem už měl za sebou jistý historický exkurs do renesanční Itálie, alespoň co se týká všeho kolem tehdejšího umění.

A tuto knížku není možné číst po pár listech, po kapkách. Musí se přečíst na jeden zátah. Já tomu obětoval dva víkendy, to abych ji přečetl dvakrát a lépěji porozuměl.
Ta obsáhlost je možná na škodu, autor se snažil zasáhnout co největší prostor kolem Mistra. Jako když se ptáčník trefuje brokovnicí do hejna s projektily na drobné ptactvo.
Tím pádem je Michelangela v díle méně než slibuje anonce.

Je to prostě něco jiného než dnešní přímočaré životopisy, které jisté aspekty života taktně pomíjejí. A proto to za přečtení stojí! Dávám plus!

Už léta v téhle knize lisuju kytky a čekám, kdy na ni přijde ten pravý čas.
Moc krásné a strašlivé zároveň, renesance vyprávěná takovým barokním způsobem. Je dobré číst naráz, v ponoření, v člověku se to jakoby rozlije, ten duch a ten pocit, tak mi to připadá. Škoda, že autor nemohl pokračovat, přečetla bych to do posledního písmenka.

Je to výborný historický román. Umná kombinace expresivity, patosu a erudice. Nebudu dál psát o samotném obsahu a dojmu z něj, o tom již jiní napsali dost. Mně mimo jiné zaujala výtečně provedená typografie, a to u vydání z roku 1983 (ČS). Oldřichu Hlavsovi se podařilo jednoduše, ale přitom trefně svou typografií vystihnout náladu i expresivitu jazyka, potažmo celého díla. Zároveň takovou nenuceností, nenápadným moderním fontem (v kombinaci s černobílými celostránkovými obrazovými detaily děl Michelangela) podpořil celkový notně modernistický ráz románu. Jedna z nejpovedenějších typografických prací Oldřicha Hlavsy.

Stanete se kamen a bude do vas tesáno. Mozná na vás na konci dýchne že z vás nezůstalo nic, nebo že vás kdosi zanechal v neůplném tvaru, jenže souhrn těch chodeb, cestiček a jizev už vám nikdo neodpáře. Je na každém z nás jak se v podobných labyrintech potom zorintujeme a dokážeme s nimi vycházet. Kniha umlčí i naučí mluvit.

Je to takový náš zázrak

Těžko hodnotit. Rozhodně krásná literatura, krásný košatý jazyk. Asi nejhodnotnější dílo, které jsem poslední roky četla. Navíc Michelangela a jeho práci bezmezně obdivuju, ale chce to odpočatého čerstvého čtenáře a číst v zátahu. Já to četla po pár stranách jedním okem po nocích a nebylo to ono.. ztrácela jsem se v nekonečných odbočkách, květnatých metaforách i v množství postav. Holt středověká Itálie plná mocných rodin, městských států, vzájemných půtek o moc a papežství. Bohužel Buonarroti je jen jedna z postav, vrcholné jsou pasáže opisující jeho uměleckou vášeň, cit pro kámen, ale je zde i spousta hluchých míst, která děj neposouvají. Poslední dobu čtu jednohubky, tak mi tohle plnohodnotné menu dělalo problém. Chce to trénink.