K.

22.12.2021

"Jednoho listopadového večera Kafka "s naprostou lhostejností" četl svůj špinavý příběh" (V kárném táboře) v jedné mnichovské galerii. Naslouchalo mu asi padesát osob a na stěnách visely obrazy Van Dongena a Vlamincka. Odevšad čišel chlad "jako prázdný otvor kamen". Grafolog Max Pulver tam měl pocit, že "sálem se šíří nechutný pach krve". Zničehonic se ozval tupý úder. Nějaká žena omdlela a okamžitě ji vynesli ze sálu. Ještě před koncem čtení odešly další osoby. A jiné si stěžovaly, že čtení trvalo příliš dlouho."

K. doporučeno od k. Z bazaru za stovku, zataveno ve fólii a stejně, na vnitřní zadní straně až kafkovsky vepsáno tužkou, jako v knihkupectví, 499,- / 15,56 €. I když jsem zpočátku tápal a musel se přes první stranu dostávat až snad napotřetí, nakonec jsem se, i přestože jsem knihu na nějaký čas odložil, přistihl, že mě prostě baví lidi, co analyzují Kafku, mluví o něm, něco tak neanalyzovatelného, nedefinovatelného, co se ale přesto a stejně snažíte rozluštit - tahle doživotní studie a fascinace, oceán. Calassovi nechybí sebevědomí, možná ho má až příliš. Někdy zkrátka u jeho sebejistých vět začnete mít sarkastické cukání "No jasně, Roberto...". Ale on to vzápětí balancuje zpátky něčím, co mě zaujme, takže jdu jen "Hmm. Hmmmm-"

"Každý má svůj způsob, jak vyjít z podzemního světa nahoru, já to dělám psaním." F.K.

Calasso zmiňuje Kafku rovněž i jako někoho, kdo je jakýmsi průkopníkem v psaní, ve sféře, kterou nikdo do té doby neprobádával. To zkoumání vnitřního vesmíru, ta integrace sebe, svého vědomí, do textu. Ale spoustu času se tam žvatlá okolo a dokola a rozhazují se velmi jisté (a sebejisté) soudy a to je u něčeho tak neuchopitelného, pokud máte Kafku načteného, jen těžké věřit, nebo snad jen přístoupit na tuto hru. Dokud se Calasso věnuje Kafkovi a jeho psaní, baví mě to, jakmile přebrodí do svého těžkého interpretování a filozofování, člověk začne vrtět hlavou. Ale je těžké oponovat, jak Calassa nazvali "mistrem skrytých vědomostí / či snad poznání?", když si tohle myslí akademikové.

Části, zabývající se Procesem, který je pro mě velmi zásadním textem, mě naopak bavily právě pro tu, drzost, tu jistotu, s jakou Roberto analyzuje, jasně, scény, ale samozřejmě i způsob, jakým se na Kafku dívá, hlouběji a svým způsobem tak prohlubuje i moji vlastní posedlost a znalosti. A tak jsem se přistihl opět u jakéhosi ping pongu, kdy mě tahle kniha místy bavila až magnetickým způsobem... do mdlejších částí, co mě nudily k smrti a testovaly moje hranice. Zajímavá dynamika. Možná proto jsem ji četl tak dlouho. Hmm. hi, k. Cítím se dobře, po dočtení tohohle textu, s cigaretou v chladném prosincovém dni, na balkóně.

"Brod, který uměl kýčovitým nátěrem opatřit všechno, nač sáhl, vylíčil Kafkův pobyt v Siřemi jako "ústup od světa do ryzosti". Viděl v něm také - a svému příteli to i napsal - "vydařený a obdivuhodný podnik". Těžko si představit dvě adjektiva, která by Kafkovi mohla víc vadit. Brodovi odpověděl minuciózně doloženým dopisem, v němž mu vysvětlit, že jediným rozumným závěrem, k němuž v životě došel, nebyla "sebevražda, ale myšlenka na sebevraždu". Že nešel za tuto myšlenku, o to se zasloužila myšlenka další: "Ty, který neumíš udělat nic, chceš udělat právě toto?" A jeho nejlepší přítel mu píše cosi o úspěchu, obdivu, o ryzosti! Kafka tehdy vůbec poprvé (podruhé k tomu došlo v Dopise otci) citoval a k vlastní osobě vztáhl poslední větu Procesu: "Bylo to, jako by stud ho měl přežít."