Jsme jako oni
Martin Šimečka , Kirill Ščeblykin , Filip Zajíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/405258/bmid_jsme-jako-oni-r7l-405258.jpg
4
64
12
V čem jsou liberálové stejní jako fašisti? Jaké to je, když vás vaše společnost nenávidí? Nad tématy naší současnosti a minulosti se setkávají dvě generace novinářů s odlišnou zkušeností. Československý intelektuál, jehož formovalo dětství a mládí v disentu spolu s listopadovým angažmá, a nadějní žurnalisté, narození do svobodné společnosti. Těžko bychom hledali někoho, kdo lépe než Šimečka rozumí Čechům i Slovákům současně a dovede jejich příběh posoudit ve středo- a východoevropských souvislostech. Šimečkovy vlastní životní osudy, s nimiž se také seznámíme, ho přitom nevedou k pesimismu, ale naopak k vůli hledat východiska ze zdánlivě bezvýchodných situací. V závěru rozhovoru se karta obrací a zpovídaný se stává tázajícím, mladí novináři jsou tak postaveni před otázky týkající se rozdělené společnosti, generačního střetu a hodnot, které již nesdílí se svými rodiči.... celý text
Přidat komentář
Skvely rozhovor. Obe strany maji chut hledat spolu odpovedi. Velmi doporucuji k cetbe. Nemilosrdne uctovani se sebou i dobou
Kniha je spracovaná vynikajúco, rozhovory striedajú Šimečkove eseje a rozhovory, v ktorých sa obrátili role a Šimečka sa pýta mladých na ich názory na svet okolo. V tom najlepšom prináša kniha množstvo podnetom na premýšľanie o modernej spoločnosti a jej ponovembrovej vývoji. So československým intelektuálom v mnohom súhlasím a v mnohom nie. To ale nič nemení na tom, že podobné knihy potrebujeme ako soľ.
„Pokud nebudeme, když dojde na spor, schopni mluvit jiným než takto vulgárním jazykem, jsme stejní jako ti, kterými okázale opovrhujeme. Pak je jedno, že máme nějaké vyšší principy a říkáme si, jací jsme demokrati. (...) Když už si člověk myslí, že je lepší, musí to dokázat svým vyjadřováním a nesmí pohrdat těmi, které pokládá za slabší nebo hloupější. Jsem dost nervózní z toho, že se to dnes neděje. A když to pozoruje člověk z druhé bubliny, tak vidí, že se ve sporech chováme děsně a jsme ‚jako oni‘.“
Pozice Martina Šimečky je dost speciální. Je Slovák narozený českým rodičům, který část své profesní kariéry strávil v Čechách a má v Čechách mnoho kontaktů. Je to syn známého filozofa a chartisty, který se v prostoru disentu pohyboval, ale byl příliš mladý, než aby do něj mohl plnohodnotně náležet. Je to bytostný intelektuál (a vždy byl), ale nemá formální vzdělání a svá formativní léta strávil v mezi dělníky a materiálně založenými lidmi.
Snažím se tím říct, že stojí hned v několika rovinách na pomyslném pomezí a dokáže nahlédnout do oddělených prostředí – aniž by v kterémkoli z nich byl příliš zakotven. Mnoho segmentů naší společnosti dobře zná, ale všude je zároveň trochu outsiderem, zdá se mi. Jeho čtení světa to obohacuje a následně to obohacuje nás, čtenáře.
„Jsem si jistý, že kdybychom šli do nitra duše příslušníkům liberálních elit, budeme překvapeni, jak velkému počtu z nich vyhovuje, že sem Zeman a Milanem Chovancem muslimy nepustili a ten nemorální čin udělali za ně.“
Martin Šimečka je nejen mimořádně dobrý pozorovatel se schopností pregnantně popsat společenské jevy – včetně pohybů, které jsou ukryty pod povrchem a jsou na první pohled téměř nepatrné. Jeho nejsilnější stránkou – a hlavním důvodem, proč ho již dlouho sleduji s takovým nadšením – je jeho výjimečná intelektuální poctivost, jeho ochota hledat příčiny problémů v prvé řadě na své straně, osobně i společensky. To je tak osvěžující! Protože analytiků, kteří mi řeknou že Zeman je hulvát, Babiš nemá žádnou čest a Okamura nezná stud, takových je dvanáct do tuctu. Ale věnovat svoji energii hledání a pojmenování chyb ve vlastní bublině, upřednostnit objevování pravdy před snahou vytvářet vlastní mediální obraz, nadhodnocovat svůj význam v minulých dějích nebo retušovat historii ve svůj prospěch – to se jen tak nevidí! Setkat se tím, to je opravdová radost a veliké potěšení!
„My jsme však byli první, kteří zavedli pohrdání politikou, byť nám tehdy ležela u nohou a my jsme se mohli aspoň pokusit dodat ji vážnosti. Jsme ti poslední, kteří by si měli stěžovat na její úroveň.“
Není toho moc, co bych mohl vyčítat prezidentu Havlovi (když teda pominu ta jeho hrozná trička s americkými nápisy ;-), ale v jedné věci se, podle mě, na současném stavu naší politické scény provinil – svojí ostentativně najevo dávanou nechutí k dlouhodobému politickému angažmá, jakousi apriorní štítivostí, nastavil optiku, kterou se na věci veřejné díváme dodnes. Šimečka tuto myšlenku – odpovědnost intelektuálů a aktivistů za vyklizení politického prostoru a následky z toho plynoucí – rozvíjí neuvěřitelně podnětným způsobem, tahle část knihy, která je uvozena jeho skvělou esejí, se mi jeví jako vrchol celého knižního rozhovoru.
„Hluboce jsme věřili tomu, že komunismus byl umělou klenbou, která nás svírala v nepřirozeném stavu, a že demokracie je naopak stav přirozený. Jenže jak dnes víme, demokracie vůbec není přirozený systém. Je neustále nutné ji udržovat, budovat a musíte za ni i bojovat.“
Když to zkusím shrnout: Knih, které obhajují liberální demokracii a lidskoprávní hodnoty je mnoho. Knih, které kritizují liberální demokracii a lidskoprávní hodnoty je také mnoho. Ale přístup Martina Šimečky, který chytře a věrohodně kombinuje obojí ... na žádnou jinou takhle přesvědčivou jsem ještě nenarazil. Zážitek!
„Není snadné připustit si, že nemusí být všechno po mém, byť jsem z mravního hlediska hluboce přesvědčen o správnosti svých idejí.“
*Hlboko sme verili tomu, že komunizmus bol umelou klenbou, ktorá nás zvierala v neprirodzenom stave, a že demokracia je naopak stavom prirodzeným. Lenže, ako dnes vieme, demokracie vôbec nie je prirodzený systém. Je nustále nutné ju udržovať, budovať a musíme za ňu aj bojovať.
**Západ zlyhal v tom, že svoje víťazstvo pochopil ako historické. Prestal premýšľať o komplikáciách, o tom, že sa môže opäť objaviť nejaký vyzývateľ a počítal s tým, že sa budú už len všetci prispôsobovať. Stratil zrkadlo, ktoré mu nastavoval komunizmus a podľahol ilúzii vlastnej dokonalosti.
Skvelý rozhovor, čítalo sa to dobre. Zostali vo mne myšlienky z knihy a veľmi oceňujem náad autorov, občas vymeniť kreslo pýtajúceho sa, kde zase naopak odpovedali na otázky opýtaného, samotní pýtajúci.
Proč je dnešní společnost taková, jaká je? Proč lidé volí Andreje Babiše a druzí ho nemohou vystát? Kdo má pravdu? A kdy budeme s naší vládou konečně spokojení? Nová kniha spisovatele Martina M. Šimečky nám poskytne mnoho odpovědí, ale také mnoho otázek, na které zatím nikdo odpověď nezná.
Filipu Zajíčkovi dvacet sedm let a působí na DVTV na editorské pozici. Kirill Ščeblykin je jen o pár let starší a je reportérem Deníku N a také držitelem Novinářské ceny za nejlepší rohovor, který vedl společně s kolegou Zajíčkem s premiérem Andrejem Babišem. Oba jsou také autoři knihy Jsme jako oni. V sérii rozhovorů s Martinem Milanem Šimečkou, který je o třicet let starší, se snaží přijít na kloub dnešní společnosti. Co ji formovalo a formuje, co ji rozděluje a naopak spojuje. Martin Milan Šimečka totiž stál u zrodu této společnosti. V osmdesátých letech se svými texty podílel na jejím vzniku.
Do roku 1989 publikoval zejména v samizdatu, v roce 1990 založil vydavatelství Archa, které také do roku 1996 vedl. Byl také šéfredaktorem slovenského deníku SME a od listopadu 2006 šéfredaktorem týdeníku Respekt, jehož funkci po třech letech přebral současný šéfredaktor Erik Tabery.
Cíl této knihy byl jasný. Konfrontovat starou a novou generaci s jejich myšlenkami, sny a plány. Dozvědět se, proč jedni současného českého prezidenta Miloše Zemana zbožňují a jiní ho nenávidí. Kniha rovněž svým čtenářům předkládá důvody k tomu, proč je kontroverzní osobou i náš premiér Andrej Babiš. Proč jedni lidé věří, že jim může pomoci ke zlepšení životní úrovně, a druzí nechápou, jak se vůbec mohl dostat k moci, když všechno dělá jen proto, aby z toho měl prospěch především on sám a jeho firmy.
Knize nelze upřít čtivost. Zhltnete ji za pár hodin a možná spoustu věcí pochopíte. Na spoustu otázek odpovědi nedostanete, protože se na ně jednoznačně odpovědět nedá. Stejně jako nikdo nedokáže předvídat budoucnost, můžeme jen odhadovat. Po přečtení knihy ale budete tolerantnější. Ne k současné vládě, ale k lidem, která si ji zvolila za svou vlastní.
Někteří recenzenti knihu odsuzují kvůli tomu, že autoři knihy Zajíček se Ščeblykinem chovají k Šimečkovi až nezdravý respekt a úctu a bojí se s ním jít do konfrontace, oponovat mu. Terčem posměchu se stávají i ty části v knize, v nichž se naopak ptá Šimečka svých tazatelů, co oni si myslí o své generaci, jak ji vnímají a co očekávají. Zajíček ani Ščeblykin nejsou samozřejmě zástupci dnešní generace třicátníků a nemohou mluvit jejím hlasem, ale to oni ani nechtějí. Tak, jak uvažují oni, ale uvažuje mnoho dalších. Nejsou sami, jak si mnozí jejich oponentni a kritici knihy myslí. Já s těmito lidmi nesouhlasím. Každý máme právo na názor a vlastní pohled na svět.
Kniha je svědectvím člověka, který zažil komunismus i demokracii, a také svědectvím toho, na co se dnešní mladí lidé chtějí ptát, co je možná zajímá (anebo také ne) a jak se k tomu stavějí oni. Kniha Jsme jako oni nemá čtenáře utvrdit v tom, že Babiš a Zeman jsou špatní, a že je dnešní společnost rozpolcená. Čtenář v ní má hledat zejména nové názory, nová možná vysvětlení pro to, co se v osmdesátých letech u nás dělo a co se děje teď. A to nejen prostřednictvím rozhovorů, ale i Šimečkových textů ze slovenského Denníku N a týdeníku Respekt.
Troufám si tvrdit, že kniha bude přínosem pro každého, kdo se zajímá o současné politické a společenské dění a chce do něj nahlédnout zase z jiné strany, než nám přináší televizní zpravodajství a denní tisk.
Kniha ve formě rozhovoru je překvapivě hodně čtivá, narozdíl třeba od T. Judta a knize “Intelektuál v 20. století”. Knihou se prolíná téma srovnávání národní mentality Čechů a Slováků, které je ze strany Šimečky velmi trefně glosováno. Velkým kladem je i obracení role tazatele a respondentů, a zejména pohled Zajíčka a Kirrilova na současné výzvy, kterým jejich generace čelí v porovnáním s tím, jak jsou tyto výzvy jiné od těch, co kdysi řešila generace Šimečky za totalitního režimu.
Zajímavý počin. Vydat rozhovor jako knihu. Ale proč ne?
Celé dílo je jedním velkým rozhovorem, který ve skutečnosti probíhal na několik kol v rozmezí více než jednoho roku. Významná osobnost Sametové revoluce (či Něžnej, chcete-li) nejdříve dvěma mladým novinářům osvětlí rozdělení Československa ze slovenské perspektivy. Následuje vyprávění o všemožných krizích české i slovenské politické scény i společnosti, aby nakonec zaspekuloval o dalším vývoji. Autoři se nevyhýbají ani komparaci s Polskem a Maďarskem.
Názory v knize jsou velmi subjektivní - také se nejedná o vědecké dílo, ale spíše o publicistiku. Nicméně i přes to je kniha nejen skvělou sondou nejen do myšlení Slováků, které Češi často nebyli schopni pochopit, ale i obsahově hodnotným sborníkem textů o souvislostech, které určovaly směr politiky a vývoje obou zemí od rozdělení.
Velice zajímavý rozhovor. Člověk si uvědomí, že události 90. let ze slovenského pohledu vlastně příliš nezná. Velmi zajímavé je srovnání českých a slovenských specifik a odlišností, ale také generační srovnání názorů pana Šimečky a obou studentů.
Pěkně vedený rozhovor. Nezakoupil jsem si knihu s tím, že budu souhlasit, ale proto, abych si rozšířil obzory. To se podařilo. Mladí novináři vedli M. M. Šimečku jako zkušení mazáci. Samotnému respondentovi jsem však nedokázal ve všech bodech uvěřit - za nejpovedenější považuji část, kde porovnává českou a slovenskou mentalitu v závislosti na přírodě, kde se země nachází. Slabší jsou chvíle, kdy nazývá jiné lidi dementy a prosťáčky. Toho by se mohl "intelektuál" označující sám sebe za liberála pro příště vyvarovat.
Kvituji předmluvu Saši Uhlové.
Rozhovor s novinářem Šimečkou přináší zajímavý dvougenerační pohled na politický a společenský porevoluční vývoj Česka a Slovenska. Název sice trošku klame, protože částí, které se věnují snaze ukázat, že liberálové musí vést s ostatními dialog a ne se nad ně pokrytecky povyšovat, je v knize poskrovnu. Nicméně Šimečka má natolik zajímavý životní příběh i skutečně moudré postřehy, že tak trochu jiná tématika nevadí.
Části, kde se role obrátí a Šimečka se ptá dvou mladých novinářů miléniálů, jsou velmi silné. Kluci to mají v hlavě hodně srovnané a umí ukázat na skutečné problémy naší soudobé společnosti.
Štítky knihy
rozhovory novináři disidenti sametová revoluce 1989 Charta 77 česko-slovenské vztahy mezigenerační vztahy
Kniha Jsme jako oni je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 79x |
| Čtenářské výzvě | 8x |
| Doporučených | 6x |
| Knihotéce | 38x |
| Chystám se číst | 78x |
| Chci si koupit | 17x |
| dalších seznamech | 1x |
Šimečkova sebereflexe, místy až sebemrskačtství, je jev v současné společnosti prakticky nevídaný. Je dobře, že jsou lidé, kteří promlouvají do veřejného prostoru a jsou schopni kriticky zhodnotit své minulé působení. Těch, kteří to neumějí, je ale mnohonásobně více.
Skvělý rozhovor napříč generacemi, ze kterého to, že vznikal delší dobu, dělá zajímavé svědectví doby, zejména s ohledem na působení Fica na Slovensku. Zhodnocení porevoluční éry jako fatálního selhání disidentských elit pro mě bylo zajímavým úhlem pohledu, který má něco do sebe - ono i v České republice to tak bylo. Havel nijak netoužil být prezidentem, Pithart byl předsedou vlády jen do řádných voleb... a pak se stavidla otevřela, zhasla se světla... a u moci se zabetonovaly disidentské rychlokvašky z prognostického ústavu. Děsivé je, že svým způsobem drží moc dodnes a to dodává Šimečkově (sebe)kritice disidentů další rozměr.
Bavilo mě také hledání odpovědi na to, co je vlastně životním cílem generace autorů (která je i generací mojí). Odpověděl bych asi trochu jinak, ale v zásadě se s tím, co v rozhovoru padlo, ztotožňuji.
Neodpustím si poznámku ještě k části pojednávající o povinné vojenské službě. Dal bych jí přečíst všem, kteří horují pro obnovení povinné vojenské služby (v mém okolí zejména ženy a dívky), protože to přece z kluků, kteří neví, co chtějí, dělá muže. Ne. Nedělá a nedělalo (čest výjimkám). Dělalo to z kluků cyniky se zlomeným charakterem, jejichž morální hodnoty se po dvou letech strávených v zelené vymývárně mozků, zásad a slušného vychování staly minulostí. Jakákoli společnost hierarchizovaná ne podle schopností, ale podle doby strávené na určitém místě, je patologická a nemůže normálně fungovat.