Josef Mysliveček

Velmi hodnotná monografie, která je z hlediska hudby Josefa Myslivečka vůbec nejcennější ze všech. Skvělý je seznam Myslivečkových skladeb. Cenné je autorovo sdělení, že to byl Josef Mysliveček, kdo začal psát skladby pro dechový oktet tak, jak ho známe dnes (dva lesní rohy, dva klarinety, dva hoboje, dva fagoty). Plně souhlasím s autorovým názorem, že právě dechové oktety jsou jedny z nejzdařilejších Myslivečkových skladeb. Na konkrétních hudebních příkladech je v knize ukázáno, jaký měl Josef Mysliveček vliv na W. A. Mozarta. A již úvodní úvaha nad dochovanými podobiznami, z nichž je zcela logicky odvozeno, že jen jedna z nich ukazuje skutečnou skladatelovu podobu, ukazuje na autorův perfekcionismus.
Stran detailů životopisu Josefa Myslivečka se nabízí velmi zajímavé srovnání s knihou M. Šagiňanové „Zapomenutá historie“. M. Šagiňanová z dochované korespondence usuzuje, že skladatel měl vynikající lidské morální kvality a předvádí to s takovou přesvědčivostí, že čtenář si ani neuvědomí, že autorka je do svého protagonisty doslova zamilovaná, což značně ztěžuje objektivitu jejích argumentů, a to přesto, že se o tuto objektivitu jakoby snaží. Když například z korespondence Josefa Myslivečka vyplývá, že by se dotyčný mohl chlubit a nikoliv mluvit pravdu, ověřuje si M. Šagiňanová z jiné dochované korespondence, že se skladatel nechlubil. Na druhé straně zcela suverénně dává Leopoldu Mozartovi vlastnosti "přízemní a neomalený", a to asi jen proto, že se dotyčný o Josefu Myslivečkovi vyjadřuje kriticky. Snad aby se takovéto "neobjektivitě" vyhnul, nachází Daniel E. Freeman u Josefa Myslivečka přesně opačné vlastnosti, než M. Šagiňanová (jejíž knihu dobře znal), a to z těchtýž pramenů. Skladatel je zde vylíčen spíše jako chladný kariérista využívající svých známých lidí (konkrétně Leopolda a Wolfganga Amadea Mozarta) čistě ve svůj prospěch. Srovnáním obou knih jsem si uvědomil, že z fakta z monografií vnímáme vždy prostřednictvím člověka, který nám je předkládá, s tímto jevem je při pokusu o nalezení "objektivity" nutno počítat.
Proč ubírám jednu hvězdu: Za dost závažný nedostatek knihy pokládám zcela suverénní autorovo tvrzení, že nemocí, která v posledních letech skladatele sužovala, a nakonec byla příčinou jeho smrti byla syfilis. (Toto bylo bohužel do širokého povědomí nedávno usazeno prostřednictvím filmu „Il Boemo“.) Je neuvěřitelné, jak autor jinak vynikající monografie naivně absolutizuje tento nepodložený argument. Mluvil jsem o tom s mým známým, který je lékař. Řekl jsem mu řekl vše, co jsem o Myslivečkově nemoci z literatury věděl a zeptal jsem se ho co si o tom myslí. Řekl mi, že z toho, co jsem mu sdělil, že diagnóza syfilidy není vůbec jistá. V bodech zde napíši, co o tom na základě tohoto hovoru mohu sdělit:
1. Protože nemůžeme zkoumat skladatelovy ostatky, nemůžeme vědět, na co zemřel. A zkoumat skladatelovy ostatky nemůžeme, protože nevíme přesně, kde byl pohřben (víme jen ve kterém římském kostele, ale nevíme přesně kde v něm).
2. Argumenty, že se mohlo jednat o syfilis, jsou zaprvé to, že se skladatel pohyboval v divadelním prostředí, a zadruhé jisté ironické narážky z dopisů otce a syna Mozartových.
3. Freemanovo tvrzení, že syfilis deformuje nos, je sice pravdivé, ale nikoliv u získané, ale u vrozené syfilidy. A pokud byl Josef Mysliveček jednovaječným dvojčetem svého bratra Jáchyma, podle něhož byl posmrtně namalován jeho portrét, pak tento portrét nevykazuje typickou deformaci sedlovitého nosu spojenou s vrozenou syfilidou. Můžeme tedy jasně dojít k závěru, že Josef Mysliveček neměl vrozenou syfilidu. Zákrok pálení nosu, který skladatel podstoupil, mohl být způsoben syfilitickou deformací nosu, jelikož deformace u této nemoci jsou velmi rozmanité a mohou být na mnoha místech, včetně nosu, ale nejde o typickou syfilitickou deformaci sedlovitého nosu, která se vyskytuje pouze u vrozené syfilidy.
4. Argumenty, proč se o syfilis jednat nemuselo: Sám Josef Mysliveček tvrdil, že jeho nemoc začala dopravní nehodou, pádem kočáru. Můžeme předpokládat, že utrpěl zranění na více částech těla (W. A. Mozart píše o rakovině na noze, mohlo se jednat o hnisavé hojení rány). Stran nosu: Pokud byl nos poraněn a následně tam došlo k infekci (což se běžně stává), pak je takové onemocnění velmi nebezpečné i dnes. Nos má přímé žilní spojení s mozkovými plenami a vždy existuje riziko hnisavého zánětu mozkových plen. To by v předantibiotické éře bylo jednoznačně smrtelné. Stěžejním způsobem tehdejší léčby bylo otevřít infekci navenek, aby hnis nezůstával v těle a vytékal ven. Takže onen chirurg („osel Caco“, jak psal W. A. Mozart) tím drastickým zákrokem vypálením nosu za cenu vzniku zmrzačující deformity s dlouhodobým odtokem hnisu do obličeje s největší pravděpodobností zabránil rozvoji zánětu mozkových blan a zachránil Josefu Myslivečkovi na čtyři roky život. Během těchto čtyř let byl Josef Mysliveček stále aktivním a úspěšným skladatelem, což by asi při pokročilém stadiu syfilidy, které mívá těžké psychické projevy ve smyslu demence, nezvládl.

Takže nechme otázku nemoci Josefa Myslivečka raději v nejistotě a mějme radost z jeho nádherné hudby.