Jonathan Strange & pan Norrell

14.03.2024

Jedná se o román, který je nejlepší číst někdy v zimě, když si můžete sednout do starého pohodlného křesla u krbu (nebo alespoň u ústředního topení) a bez vyrušování se do něj začíst.

Přiznávám, že jsem nepřišel na to, proč se Londýn počátku 19. století a magie k sobě tolik hodí, ale skutečně to funguje. Susanna Clarke dokáže už od počátku nastolit vyprávění, jakoby tato kniha byla v té době napsaná.

Podíváme se tak do alternativního světa, kde magie skutečně existuje a je to i obecně známo. Věk magie je ale již pár stovek let minulostí a lidé, kteří si v Anglii říkají mágové, ji pouze studují a vedou o ní sáhodlouhé disputace. Najednou se však objeví pan Norell, gentleman, který magii nejen studuje, ale také praktikuje. A ten je rozhodnutý, že anglickou magii opět přivede k životu.

Pan Norell je však žárlivý mág a nerad se dělí o své znalosti a schopnosti. Navíc se jedná o velmi nespolečenskou osobu. Zdá se, že jeho přičiněním sice magie opět vzejde ve známost, ale že díky svým činům zůstane i nadále jediným praktikujícím mágem v Anglii.

Naštěstí se jako jeho protiváha brzy objeví pan Strange, který má naopak srdce dobrodruha. A přestože je zpočátku Norellovým žákem a nemá tak snadný přístup k vědomostem, nakonec dosáhne Norellovy úrovně.

Většina příběhu se odvíjí během napoleonských válek (1805 – 1815), do kterého tito dva mágové také zasahují svou magií. Jedná se o magii, kterou většinou praktikují z pohodlí svého domova. Akčnější stránka se objeví až když se pan Strange rozhodne vydat se pomoci britské armádě přímo na bojiště na území Portugalska a později i Belgie.

Tahle kniha není tím typem knih, kdy s napětím očekáváte, co přijde na další stránce. Je to ten druh knihy, kdy si vychutnáváte atmosféru magického světa a příběh je tu hlavně proto, aby byl důvod tento svět a jeho obyvatele popisovat. I přesto nějaké to napětí tu najdete. Zejména na posledních stranách, když se blíží rozuzlení mezi elfím vládcem a lidmi, kteří byli spoutáni jeho mocí nebo se s ním dostali do sporu.

Nedoporučuji pro čtenáře, kteří mají rádi svižně plynoucí děj. Clarke totiž velmi často odbíhá od hlavního tématu, aby vyprávěla nějaký vedlejší příběh (tím mi dost připomíná Gaimana). To je také asi hlavní výtka, kterou mám, protože odbíhání k příběhům v poznámce pod čarou bylo po nějaké době dost únavné a často jsem kvůli tomu ztratil nit k hlavnímu příběhu a musel jsem se vrátit o kousek zpět, abych ji zase našel.

Musím velmi pochválit Viktora Janiše jako překladatele. Zejména se stylem staroanglického psaní si velmi dobře poradil. Atmosféra té doby z překladu přímo čpí.

22.11.2023

Moc dobře napsané velice mě pobavila

17.07.2023

Susanna Clarková napsala v 21. století klasický anglický román z 18./19. století. Nejen časovým zasazením děje (1806-1817), ale stylem, který odpovídá tehdejšímu způsobu psaní. Proto, milí čtenáři, počítejte s tím, že
- kniha je opravdu tlustá
- děj plyne pomalu, nešetří popisy ani vedlejšími příběhy
- nadto obsahuje nevídané množství poznámek pod čarou (což je v současné beletrii záležitost prakticky nemyslitelná)
- nechybí ilustrace ani názvy kapitol
- jazyk, kterým je kniha napsána, bych pojmenovala nejpravděpodobněji jako gentlemanský (výkon překladatele už bezesporu ocenila řada čtenářů přede mnou)
- nechybí ani suchý anglický humor uložený v množství drobných výroků či vět.
Třeba:
"... všichni šviháci a dandyové milují lorňony. Většinou jimi nevěřícně zírají na nešťastníky, kteří nejsou tak elegantní jako oni."
"Tetu Greysteelovou vyloženě šokovalo, jak doktor Greysteel špehuje škvírou ve dveřích, a dloubla ho deštníkem, aby mu v tom zabránila. Jenže doktor Greysteel přijel do Itálie, aby toho zhlédl co nejvíce, a neviděl jediného důvodu, aby dělal výjimku právě v židovských bytech."

Být lepším znalcem starých anglických románů, popsala bych zmíněnou podobnost nepochybně mnohem lépe. Mně však hned, když jsem se do Norrella a Strange pustila, vytanul na mysli Fieldingův Tom Jones, kterého jsem četla před tolika lety, že už si prakticky nepamatuju obsah (kromě toho, že jsem vždy přeskakovala první části kapitol, ve kterých autor rozpřádal své úvahy), ale ta atmosféra tady je.

03.03.2023

Výborný příběh, krásné vyprávění (a hlavně překlad - tleskám vám, pane Janiši!). Ale proč je to pro pána krále (Havrana?) tak dlouhé? Vyprávění se pak zbytečně táhlo a táhlo. Závěr byl dobrý (cca posledních 300 stran) a hodně mne nutil do čtení. Ale to předtím ... A ty poznámky pod čarou odkazující se na poznámky pod čarou jinde. To už mi hlava nebrala. Až si říkám, zda by té knize nebylo ku prospěchu ji trošku provzdušnit a zkrátit na nějakých rozumných cca 600 stran.
Ale i přes délku jsem nakonec spokojený.
Pozn.: Vzhledem k tomu, že jsem původně uvažoval nad třemi hvězdičkami, tak jsem se raději podíval, čemu jsem dal "jen" 3 a ... tahle kniha by si v tom případě zasloužila 4. Tak je tam má ... Ale paní Clarková, máte to na hraně. ;)

01.03.2023

Kdysi dávno koupeno jako "Harry Potter pro dospělé", ale to tu knížku vůbec dokonale nepopisuje. Je to jiné, podivné a zároveň skvělé.

Podruhé čteno po zhlédnutí stejnojmenného britského seriálu a nutno říci, že i když byl dobrý, geniality knihy prostě nedosahuje.

Asi nebude sedět všem, ale posledních 200 stránek se čte prostě samo. Rád si ji zase za dalších cca. 5/7 let přečtu znovu...

16.02.2023

(SPOILER) (III)
Kniha je pěkně vypravená i na pohled: od zvoleného písma přes nevtíravé černobílé ilustrace Portie Rosenbergové až po obě nápadné obálky. Také redakční práce je nebývale kvalitní. A pak je tu samozřejmě překlad Viktora Janiše, který je jedním slovem vynikající: čtivý, plynulý, jazykově bohatý, inspirovaný skvělými překlady románů Jane Austenové z pera Evy Kondrysové; přitom překladatel musel překonat řadu problémů, jak o tom píše i na webových stránkách, které český nakladatel k románu připravil (zde najdeme i další zajímavosti); překonal je a na výsledku je to znát.

Komu přijde Harry Potter přece jen příliš dětský, koho ani většina současné fantasy literatury neuspokojuje, kdo hledá fantasy inteligentně a vtipně napsanou fantasy třeba i přesahující rámec žánru (skutečně příhodnější je označení fantastický román, které použil i Neil Gaiman, a novel of fantastic), pak by měl sáhnout právě po románu Susanny Clarkové. Spojení obou žánrů – fantastického a historického románu, který je zde i přes přítomnost magie pojat velmi realisticky – může mnohé nadchnout.

16.02.2023

(SPOILER) (II)
Strangeovci a norrellovci
Na románu nás může uchvátit mnohé: nesmírně bohatý, doslova nabitý děj, který ospravedlňuje rozsah knihy; množství pozoruhodně vykreslených, dobře zapamatovatelných postav; propracovaná zápletka pomalu spějící k velkému a napínavému finále; do detailu propracovaný svět, uměle, ale dokonale uvěřitelně (i přes ta kouzla) stvořený; množství historických detailů a zajímavostí (např. z vojenské oblasti – jsme v době napoleonských válek a je zajímavé podívat se na tuto dobu z hlediska Angličanů bojujících proti Napoleonovi) i nenásilného, spíše vtipně ironického „vměšování“ magie do dějin (Strange pomocí kouzel např. přemístí na chvíli Brusel do Ameriky kvůli přesunu vojsk); bohatá autorčina představivost v líčení kouzel a v budování fantastického světa za zrcadly, Králových cest či elfí Férie i v jakémsi líčení alternativní historie magie i Anglie; nenásilné a skoro logicky působící propojení historického a fantastického románu; gradující zápletky; čtivý, vtipný, lehký styl připomínající zejména romány Jane Austenové (která zemřela právě v roce 1817 a do té doby vydala své vrcholné romány), jimiž se inspirovala jak Clarková, tak překladatel Viktor Janiš; je to také román o knihách, o čtení, o studiu knih, o lásce ke knihám, která může být vášní i posedlostí; autorka stvořila celý svět knih o magii a knih magie, z nichž rozsáhle cituje, odkazuje na ně a píše o nich nebo o nich postavy diskutují, hledají je, čtou a čerpají z nich. Především je však sympatické to, že magie je tu jaksi přirozená, nenásilná a dobře rozlišená na tu dobrou a temnou, přičemž charaktery ústředních postav Norrella a Strange nejsou tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát – vypravěč je sice vševědoucí, ale přece jen si zachovává jisté tajemství, v němž pak spočívá i čtenářské napětí a nejistota; magie je tu navíc sympatická tím, že vůbec není jednoduchá, ale naopak velmi složitá („Kdo to jen řekl, že mág musí být rafinovaný jako jezuita, odvážný jako voják a duchapřítomný jako zloděj?“).

Jak sama autorka zdůrazňuje, klíčová je věta jedné z postav: „Magie! O magii mi ani nemluvte! Je jako všechno ostatní, plná překážek a zklamání!“ Kouzlit nemůže každý. Kouzlení předchází léta pilného studia knih. Kouzla jsou složitá a ne vždy se úplně zdaří. Stará kouzla se musí kombinovat s jinými a vylepšovat se. Mnohá vůbec nefungují nebo jsou v knihách popsána tak, že jejich praktické provedení není možné. A mnohá jsou hrozivá nebo je k jejich provedení potřeba přivolat na pomoc elfa, což je vždy velmi nebezpečné.

Román má typicky anglický humor a jakési „gentlemanství“, které se projevuje i v přístupu k magii („Může mág zabít člověka magií?“ – „Mág by nejspíš mohl, ale gentleman nikdy.“) Také konec románu není rozhodně happyendem; současně však román nekončí ani tragicky. V závěru se skupina postav rozdělí na dvě části, na strangeovce a norrellovce. Také čtenář se může rozhodnout, na čí stranu se přidat.

Co nás naopak nepotěší? Za sebe mohu říci, že to byly spíš drobnosti, např. časté poznámky pod čarou, mnohdy i velmi rozsáhlé, které jsou sice obsažné a zajímavé, ale občas narušují a zpomalují plynulost vyprávění – jako by se autorka nemohla odhodlat něco přece jen obětovat anebo to plynuleji včlenit do vyprávění. Na škodu pak může být i přece jen velký rozsah románu, který možná mnohé potenciální čtenáře odradí. Kniha je sice dějově opravdu nabitá (až je někdy škoda, že se naopak autorka u mnohého nemůže zastavit na delší dobu), ovšem takřka nikdy rozvleklá (až na některé již zmíněné poznámky), a také tempo všech tří dílů je vzácně vyrovnané, přičemž v závěru jen pomalu, až je to nesnesitelné (ale příjemně!), na tempu kniha nabírá, jak se blíží vyvrcholení a vysvětlení (přičemž opět sympatické je to, že Clarková nemá potřebu dovysvětlovat vše, románu naopak zůstává jisté tajemství a nejasnost, ne však nelogičnost, plynoucí i z nejednoznačného rozuzlení). Zarytým příznivcům fantasy možná bude román připadat málo fantastický, málo magický a příliš „historický“; a naopak milovníkům historických románů (vedle napoleonských válek, lorda Wellingtona a bitvy u Waterloo se tu v rozkošné kapitole setkáme i s tehdejším anglickým králem Jiřím III., který byl šílený, a s řadou dalších skutečných postav, např. s lordem Byronem, s nímž se Strange seznámí při svém pobytu v Itálii a dokonce ho částečně inspiruje pro postavu mága v jeho Manfrédovi…) zase možná bude vadit přítomnost magie, která ve třetí části knihy přece jen převáží nad realitou, jisté pozměňování dějin (alternativní historie) a důraz na magii jako podhoubí všeho, co se v Anglii za posledních tisíc let událo. Také naše představa o elfech, jak je známe z Tolkiena, musí jít stranou (velmi poetické je, že hlavní zloduch románu, elf, jehož vyvolal Norrell, je nazýván „gentlemanem s vlasy jako chmýří bodláčí“).

Autorce se mistrovsky podařilo vnést ironii do situací, které už by byly na pokraji uvěřitelnosti a mohly by působit i směšně. Clarková má dar vyprávět lehce ironicky i tajemně a vtáhnout čtenáře do děje opravdu tak, že se od tlusté (a těžké!) knihy nemůže skoro odtrhnout. Kdo se nechá vést příběhem a kdo má sám bohatou představivost, bude odměněn krásným zážitkem, který vskutku nemá daleko k nadšení Neila Gaimana. Domnívám se, že kladů má tato zdařilá kniha rozhodně víc než případných záporů. Je totiž nejen zábavná, čtivá a napínavá a bohatá dějem i jazykem, ale i poučná, dokonale zkonstruovaná, a přesto psaná lehkou rukou; je znát, že autorka knihu promýšlela do detailů, že jaksi s psaním nespěchala a vyhnula se tak nelogičnostem či trapasům, že si dala práci s historickými detaily i s líčením magie jako něčeho složitého, krásně tajemného a v podstatě stále nebezpečného, co se každou chvíli může vymknout z rukou svému pánovi a stát se mu špatným sluhou.

16.02.2023

(SPOILER) (I)
Úspěšný debut Susanny Clarkové z roku 2004 vyšel konečně česky, a to hned ve dvou provedeních (stejně jako v originále): s černou, nebo bílou obálkou (jinak se knihy samozřejmě neliší); čtenář si tak může vybrat, které obálce dá přednost. A po dočtení obsáhlého románu pochopí, proč. Možná by se nyní přidal na jinou stranu…? (Černá, nebo bílá magie? Strangeovci, nebo norrellovci?)

Susanna Clarková a její románová prvotina
Susanna Clarková (*16.11.1959 v anglickém Nottinghamu) je dcerou metodistického pastora. Vystudovala v Oxfordu a pracovala jako redaktorka v několika nakladatelstvích. V letech 1990-1992 učila angličtinu v italském Turíně a ve španělském Bilbau. Po návratu do Anglie začala pracovat na svém prvním románu. Dokončila jej až o deset let později. Během psaní prostudovala obrovské množství nejrůznějších pramenů z historie, magie či vojenství a pro svůj román stvořila svébytné a propracované universum plné odkazů na smyšlené knihy a osobnosti i skutečných událostí a osob z doby, kdy se odehrává děj (první čtvrtina 19. století). Román Jonathan Strange & pan Norrell (Jonathan Strange & Mr Norrell) vyšel v říjnu 2004 (autorka tak debutovala vlastně velmi pozdě, až v pětačtyřiceti) v nakladatelství Bloomsbury (to vydává také Harryho Pottera, a i proto začal být román S. Clarkové označován – dost nepřesně a pouze kvůli reklamě – za „Harryho Pottera pro dospělé“). Nakladatelství investovalo do masivní kampaně a rozeslalo neuvěřitelných 1250 recenzních výtisků. Z knihy se brzy stal bestseller, ačkoli ne všechny recenze byly nadšené.

Hodně pro knihu udělal spisovatel Neil Gaiman, který ji velmi chválil na svém blogu („…bezesporu nejlepší anglický fantastický román za posledních sedmdesát let. Je vtipný, dojemný, děsivý, nadpřirozený, praktický a magický… rozkoš pro čtenáře… tento román je od začátku až do konce nefalšované potěšení…“). Filmová práva zakoupilo studio New Line Cinema, které se proslavilo úspěšnou adaptací Tolkienovy trilogie Pán prstenů; v současné době je již hotov scénář, který napsal známý anglický dramatik a scenárista Christopher Hampton (mj. nositel Oscara za scénář k filmové adaptaci vlastní hry Nebezpečné známosti podle románu Choderlose de Laclos, 1988; právě nyní se dokončuje film Pokání podle románu Iana McEwana, k němuž Hampton také napsal scénář – premiéra ve Velké Británii je plánována na 14. září 2007); žádné další podrobnosti o chystaném filmu podle Clarkové však zatím nejsou známy. Román získal množství ocenění nebo nominací na prestižní ceny: Guardian First Book Award (shortlist), Whitbread Book Award (Best First Novel – shortlist), British Book Awards (Literary Fiction Award – shortlist; Newcomer of the Year Award), Hugo Award (Best Novel), World Fantasy Award (Best Novel).

Ještě než Clarková román dokončila a vydala, napsala také několik povídek (první byla uveřejněna v roce 1996), které později shrnula do knihy The Ladies of Grace Adieu and Other Stories (2006, Dámy z Grace Adieu a jiné povídky; obsahuje celkem osm povídek, z nichž sedm bylo předtím publikováno časopisecky). V současnosti spisovatelka pracuje na dalším románu, jehož děj se odehrává ve stejném světě jako první román, ale začne o pár let později; nepůjde však o pokračování. Jak řekla autorka v jednom rozhovoru: „V první polovině devatenáctého století se cítím jako doma a nemám v úmyslu tu dobu opustit.“ Doufejme jen, že po úspěchu prvního románu nebudeme na ten další čekat příliš dlouho.

Návrat magie do Anglie
Děj obsáhlého románu Jonathan Strange & pan Norrell se odehrává od podzimu 1806 do jara 1817 většinou v Anglii, hlavně v Londýně, ale i na jiných místech, zejména v Portugalsku, Španělsku, Belgii a Itálii. Nejprve se seznámíme s panem Gilbertem Norrellem, který se objeví jako praktický mág v Yorku v době, kdy již byla praktická magie v Anglii považována za ztracenou a existovali jen mágové teoretičtí. Starý, samotářský, záhadný, nesdílný pan Norrell vlastní obrovskou sbírku knih (autorka rozlišuje "knihy o magii" a "knihy magie" a Norrell přirozeně vlastní všechny "knihy magie" a těmi druhými víceméně pohrdá) a všechny ohromí tím, že nechá promluvit a oživnout sochy v yorské katedrále. Zdá se, že magie se vrací do Anglie.

Pan Norrell se vydá dobýt svět do Londýna. Je přesvědčen, že magie má sloužit lidstvu, že má být „dobrá“, tedy bílá. Nabídne své služby vládě, ale ta pro něj nejprve nemůže najít žádnou práci (velmi komická kapitola). Později přece jen uspěje, avšak musí se kvůli tomu dopustit kouzla toho druhu, jakému se vždy chtěl vyhnout: musí při něm povolat na pomoc elfa. A tím rozpoutá něco, o čem zpočátku nemá ani tušení a co se má stát později osudné nejen jemu, ale i mnoha dalším osobám. Především pak jeho žákovi, nadanému, ba geniálnímu mladíkovi Jonathanu Strangeovi, s nímž se později seznámí a poněkud překvapivě se stane jeho mistrem.

Zpočátku se jejich vztah vyvíjí dobře, ačkoli Norrellovi vadí, že je Strange ženatý („Mágové se vůbec nemají co ženit.“), a Strangeovi zase, že je jeho mistr poněkud tajnůstkářský a nedává mu číst všechny knihy, které by číst měl a chtěl. Jak už to tak bývá, mezi učitelem a žákem to postupně začne čím dál víc skřípat, žák chce poznat víc a víc a chce se stát lepším než jeho učitel, a tak musí dojít k nevyhnutelné roztržce. Strange odcestuje do Portugalska, kde lordu Wellingtonovi pomáhá svými kouzly v tažení proti napoleonským vojskům, později zasáhne i v bitvě u Waterloo, kdy je Napoleon Bonaparte definitivně poražen. Především ho však láká magie temná, černá, magie dávného mága Johna Uskglasse zvaného Král Havran, jehož postavu se pan Norrell snažil z anglické magie vymýtit. Strange začne psát knihu Dějiny a provozování anglické magie a vydá se na nebezpečnou, osudovou cestu, jíž se však nemůže vyhnout a která směřuje ke střetnutí s panem Norrellem i s elfem, kterého Norrell před lety vyvolal…

14.02.2023

Po knize jsem sáhla víceméně náhodně a očekávala jsem popravdě něco úplně jiného. To ale neznamená, že by mě kniha zklamala, právě naopak, jsem knihou zcela nadšená.

Přiznávám, že z počátku (což u téhle knihy znamená zhruba prvních 150 stran) mě příběh až skoro nudil, ale pak se začal pomalu rozjíždět a posledních 150 stran jsem zase přečetla jedním dechem.

Asi jediné, co na ní vidím jako chybu, je opravdu pomalý rozjezd, což může spoustu čtenářů odradit od pokračování v téhle knize.

Knihu doporučuji, ale zároveň varuji, že jí musíte dát čas, protože má velmi, velmi pomalý začátek

08.10.2022

Vynikajúca kniha, veľmi si užívam autorkin milý satirický štýl písania. Odporúčam každému, kto má rád britskosť a veci s tým spojené. Šálka čaju umocní našincovi pocit z čítania, bez koloniálnych výčitok.

02.09.2022

Kvalitní spisovatelské řemeslo, které skvěle přeložil Viktor Janiš. Čímž končí pozitiva. Bohužel, ačkoli autorka psát věty umí, o příběhu už se to říci nedá. Příběh je tak rozvláčný, že postupně čtenáře více a více ubíjí a pokračovat ve čtení je stále obtížnější a nezábavnější až... Až jsem to nakonec nedočetl. A to se mi nestává často. Vlastně zřídkakdy, většinou knihu zabalím hned na začátku, když ji nemusím.

26.03.2022

Výřečný jazyk, pěkná stylistika a zajímavý příběh, bohužel podaný velice, velice zdlouhavě.

22.03.2022

Kde tahle kniha nabrala tak dobrý hodnocení, to je mi záhadou.

Já se se spoustou přemáhání prokousala asi do půlky a pak už jsem to musela zahodit se slovy, že to prostě jiný nebude.

Vcelku mám dojem, že se Alois Jirásek a James Joyce dali dohromady, aby napsali fantasy, která je rozvleklá, plná zdlouhavých popisů, škrobených těžko čitelných promluv... A minimálně v té první půlce, kterou jsem dočetla, se tam ale navíc fakt vůbec nic neděje.

Je mi líto, nerada odkládám knihy nedočtené, ale dalších 350 stran tohohle prostě nedám.

20.02.2022

Taková porce nudy, že mi nezbývalo, než to odložit nedočtené...

31.01.2022

Díky této knížce jsem se po několik dnů ponořil do světa kouzel - snové, éterické a místy i drsné magie zosobňované těmi dvěma pány z názvu díla. Bavil jsem se náramně, a to hlavně díky skvělému humoru, kterým autorka vůbec nešetřila.
Oceňuji také originální námět a jeho výtečné zpracování. Kniha spojuje prvky alternativní historie a fantasy, navíc je okořeněna smyšlenými příběhy pod čarou, které jsou neméně zábavné jako hlavní text.
Velkou zásluhu na literární hodnotě tohoto objemové rozsáhlého díla má velmi zdařilý překlad Viktora Janiše.
Vřele doporučuji (i když si myslím, že tohle už asi všichni četli dávno přede mnou).

27.01.2022

(SPOILER) Díky @DennisMoore jsem se rozhodla znovu přečíst, neb - ač byli gentlemani Norrell a Strange první knihou, která mne přiměla napsat první výraznější komentář zde na DK, a pak jsem tu již zůstala - jsem si toho mnoho nepamatovala. Začala jsem číst na podzim a tentokrát, protože jsem už znala pointu, jsem si příběh vychutnávala mnohem víc a chtěla se s ním těšit co nejdéle. Po znovushlédnutí seriálu jsem knihu odkládala, abych si ji šetřila, prokládala jinými tituly, abych ji nakonec dočítala na Silvestra, protože jsem ji chtěla mít přečtenou ještě v roce 2021.

Ve své knihovně se snažím šetřit místo, ale Jonathana Strange a pana Norrella jsem si nakonec z antikvariátu pořídila. (Tehdy ještě nebylo v prodeji vydání se seriálovou obálkou a knihy s bílým a černým přebalem byl zoufale vyprodané.) Jak se mi při prvním čtení kniha četla značně těžkopádně, tentokrát jsem věděla, že není kam spěchat a že budu odměněna. Mnohem víc jsem si vychutnávala i výborný překlad Viktora Janiše, s některými slovními obraty a formulacemi jsem se vyloženě mazlila, a pokud si @Witt někdy tento komentář přečte, chci, aby věděl, že s ním ráda někdy zajdu na kávu :-). I díky jazyku, kterým je kniha psaná, a je otázkou do pranice, nakolik je to dílem Susanny Clarke a nakolik Janišovým, se mi ta kniha četla tak nádherně. I po letech však stále přetrvává můj první dojem, že konec byl na můj vkus dost useknutý a chtěla bych vědět, zda se dva mágové ještě někdy vrátí, zejména kvůli Arabelle Strangové. Seriál byl vůči ní mnohem drsnější, kniha oproti tomu tak jasně uzavřená není, a já pořád nevím, zda je to dobře nebo není. A i to se mi na Clarkové líbí.

(U seriálu kladně hodnotím vizuál, u knihy naopak to, že tolik netlačí na pilu a není v mnoha momentech tak jasně hotová. Kupříkladu vztah paní Poleové s jejím manželem, její věznění apod., to v knize není.)

@DennisMoore: Teď ještě sehnat Piranesiho, stále jsem se k němu nedostala!

05.08.2021

Tohle je ta mě složitá knížka tím myslim velmi obsáhlá. Krásně vykreslený svět a i jazyk a celková slovní zásoba je magická nicméně některé části byly zdlouhavé a měla jsem dlouho problém se začíst ale mělo to co do sebe. Trochu jako Tolkien.

02.05.2021

(SPOILER) Jednou z mých velkých tužeb je číst dlouhou, sedmisetstránkovou knihu, která by mě bavila a na konci bych litovala, že není rozsáhlejší.
Jako obvykle půjdu proti hlavnímu proudu, ale Jonathan Strange to nebyl. Přitom naše přátelství začalo tak dobře. Od začátku se mi líbil autorčin styl, okouzlilo mě viktoriánské urban fantasy a suchý anglický humor.
Myslím, že na vině je právě množství stránek. Neřekla bych, že se v románu proplétalo mnoho linií, spíš jsme sledovali jednu, respektive dvě hlavní, ovšem nadměrně košaté a rozsáhlé a suchopárně podané. S kýmkoli se hlavní hrdinové dali do řeči, tomu bylo následně v příběhu věnováno spousta prostoru.
A kouzlo začalo vyprchávat. Především mě za srdce nevzaly postavy. Angličtí gentlemanové (a pozor! nikdo jiný, jako třeba ženy nebo neurození lidé, fujtajbl!) poplatní nejvíc ze všeho svému úzkoprsému vychování (ano, uznávám, naprosto to odpovídalo době, do níž je román zasazen), mě po první třetině začali nudit, aby mi na konci vyloženě lezli na nervy. K tomu se v závěru přidalo několik vyloženě hloupých činů pana Strange. On sám se na vysoké úrovni zabývá magií, ovšem známky působení zlotřilého elfa ve vlastní domácnosti na rozdíl od všech ostatních přezíravě přehlíží a tak podobně. Svěřit vzácný prst paní Poleové Drawlightovi, to už jsem tloukla hlavou o zeď. Úspěch celé této záležitosti se mi jevil víc jako deus ex machina než co jiného.
Ono vůbec završení osudů hrdinů připomínalo víc efektní představení, než logické vyústění děje a jejich povah. To celá anglická magie bojovala proti jednomu jedinému elfovi? Kam se poděli ostatní? Proč odešel Lascelles k elfům? Jak Childermass věděl, co si s tajuplnou krabičkou počít? Proč nezmizela Temnota, když zahynul její tvůrce (pozor, navzdory tomu, co sám Strange na stránkách říká)? A tak podobně. Abychom došli k srdceryvnému konci? Jako vážně?
Jedinými osvěžujícími prvky v plejádě šedivých postav byla Arabela a rodina Greysteelových, ti byli opravdu milí, stateční a charakterní.
Nesouhlasím s tvrzením pana Gaimana, že se jedná o nejlepší anglický fantasy román za posledních sedmdesát let. Například jeho Nikdykde se mi líbilo víc, o Mužích ve zbrani ani nemluvě.

24.12.2020

To byla taková paráda. Až jsem smutná, že jsem jí dočetla. Je znát, že autorka knize věnovala bezmála 10 let. Je to originální kousek, který nelze k ničemu přirovnat. Zpočátku se kniha četla těžce, a musela jsem se hodně soustředit na čtení. Obtížné bylo zvyknout si odběhnout ke spoustě poznámkám pod čarou. Po třetině knihy se děj vcelku dobře rozjíždí, a pokud si řeknete, že nespěcháte a jen si užíváte čtení, tak je to skvost, radost a doslova cítíte sílu magie všude kolem sebe. Velké díky a poklona patří i překladateli.