Jiřina

Podivuhodné dětství děvčátka ze Šumavy. Pouť šumavského děvčete k zázračné studánce do Trojaně. Stará rychtářka si mne vyprosila pro pouť do Trojaně. Maminka mi oblékla bílé, vzdušné, růžovými kvítky poseté šaty, dala mi na nohy bílé punčochy a přezkové botky a na hlavu nasadila slaměný klobouk se širokým okrajem a dlouhými, vlajícími světlými pentlemi. Po mnohých napomenutích mi vtiskla do ruky košíček, ve kterém byl chleba máslem namazaný a sladkosti na cestu a taky stříbrný dvacetikrejcar v šátku, který jsem měla v kapli obětovat. Nakonec mě odporučila staré paní: "Jen jí netrpte žádné nepřístojnosti! Je hodně divoká a taky moc zvědavá. Sedm kluků by mi bylo často milejší." Byla to pravda, byla jsem skutečně hodně zvědavá. Všechna moje dětská léta jako by sestávala ze samé zvědavosti a často bych se nejraději rozčtvrtila, abych se tak dověděla víc. Den byl líbezný. Pánbůh rozprostřel nad zemí svůj nejmodřejší plášť a my putovaly mnohým tichým, zeleným a liduprázdným údolím, vystupovaly vzhůru a zas sestupovaly dolů podél stinných orosených křovin. Tenký potůček tu plynul a tajemně si šepotal cosi pro sebe. Jahody planuly ve stínu jako malé kulaté plamínky a já se k nim žádostivě shýbala. Chtěla jsem sbírat i pro svou průvodkyni, která ale s díky odmítla: "Jez jen sama! Mně už tolik nechutnají jako tobě a bylo by jich tak škoda." Kráčela slavnostně ve své hedvábné sukni šedě proužkované a v černé atlasové jupce, jejíž rukávy a šůsky byly zdobeny tmavou krajkou. Na hlavě měla širokánský černý hedvábný šátek uvázaný těsně po selském způsobu, po zádech zato splývající volně a dlouze jako nějaký prapor, v jehož cípu úplně dole byla vyšita počáteční písmena jejího jména. Všechno se na ní lesklo a třpytilo. Ve zbožně sepjatých rukou spočívala jí modlitební knížka, od jejíchž desek občas odskočil zlatý odraz. Pod bradou měla připjatu rozložitou, starobylou a umně propletenou stříbrnou sponu. "Vy jste tak pěkně ustrojená, rychtářko," řekla jsem jí. Přívětivě na mě pohlédla a opáčila: "Ba, stáří se musí krášlit. To jen mládí se krášlí samo." Cestou jsme vstoupily do dutého stromu, který byl ale dosud živý a zelenal se hustou korunou vysoko nad námi. Jeho dutina byla zařízena jako kaplička a bylo v ní místa na modlení jistě pro šest osob. Pestře pomalovaná Matka Boží měla Spasitele na klíně a v pavučině v rohu se chvěla papírová cedulička neumělou rukou popsaná: stálo na ní, aby se lidé modlili za zesnulou dřevorubcovu ženu Antonii Rothbauerovou, jejíž život nebyl nic než samé trápení. Potkal nás zástup poutníků. Vraceli se už od poutní studánky. Děvčata nesla na ramenou nosítka a na nich se kymácela Svatá Panna, zahalená hvězdným pláštěm. Hleděli na nás dvě zvědavýma očima. Když přešli, začali zpívat píseň ke chvále Mariině. Nahluchlá stařenka klopýtala za nimi a jak chtěla taky něčím přispět k jasu nebeské královny, zpívala prostým poutnickým nápěvem: "Matičko hořická z Randlesberka, holadyjé!" Nic jinšího jí asi zrovna nepřipadlo. Zeptali jsme se jí, je-li zdaleka. "Joj, celý bochník chleba jsem už cestou rozkrájela," přikývla. Když jsme šli dál, řekla jsem: "Je to opravdu dlouhá cesta." Stará rychtářka odpověděla: "Mnozí lidé si sypou písek do střevíců, když jdou na pouť." "Proč?" chtěla jsem vědět. "Aby je to bolelo." "Proč je to má bolet?" divila jsem se. Mlčela ; sepjala právě ruce před mřížkou krytým, zašlým obrázkem na borovici při cestě. Putovali jsme podél vysokého žita, zralého tak, až ve větru zvonilo. Volala z něj ztracená křepelka. Klasy se skláněly mlčky v požehnaném očekávání. Stará rychtářka zašeptala: "Jedenkaždý klas je svatý." "Pročpak?" optala jsem se. "Poněvadž z něj bude chleba. A poněvadž z něj bude i hostie v rukou kněze." Tu se mi zdálo, jako by se nad každým z těch stébel vznášel kulatý požehnaný Boží chlebíček a jako by ty tisíce a tisíce hostií se náhle zvedly od zlatavého lánu a vznesly se letem k planoucí hostii Slunce, kterou Bůh sám drží ve svých bílých prstech a jeho mocná, vousatá tvář na mne upřeně shlíží. Zhrozila jsem se. A rozpomněla jsem se, jak jsem jednou s kamarádkou ve hře pošlapala klasné pole, abych si v něm udělala světničku a v lítosti a hanbě jsem sklonila čelo. - Kolik jen posvátného zrna jsme tenkrát asi zhubily! A kolik chleba jsme tak zmařily, který mohl nasytit chudé! Kdyby jen ta stará selka vedle mne, která věnovala vždy tolik potu a práce budoucímu chlebu, kdyby jen věděla, jak jsem se prohřešila proti tomu velikému daru Božímu! Volalo to ve mně: "Nikdy, nikdy víc nezlomím už nazmar jediný klas v poli!" Rychtářka ale už začala mluvit o studánce, k níž jsme přicházely blíž a blíž. Nebyl to obyčejný pramen, z něhož pijí srny v lesní divočině. Byla to voda zázračné milosti a šla pověst, že jeden šindelář ze Světlíku měl po celé zorničce šedivou blánu, ale sotva si nemocné oko omyl v trojaňské studánce, měl ho zas jasné a zdravé, že na něj viděl zrovna jak ostříž. Ze samé vděčnosti daroval pak do kaple voskové oko. "To je ale div!" vykřikla jsem. "A je to taky pravda?" Pohleděla na mne svýma světlešedýma rozvážnýma očima. "Musí to být pravda, jinak by se to nemohlo vypravovat. Tak, a teď půjdem chvíli úplně tiše a nebudeme spolu mluvit." Poslechla jsem ráda. Vždyť jsem byla celá okouzlená a divně dojatá jen pouhou cestou těmi hlubokými mlčícími lesy. Brzo jsme došly ke kapli. Byla ze všech stran obklopena vysokými, zbožnými jedlemi a uvnitř byl mezi zářícími svícemi obraz Nebeské Paní. My dvě tam byly s ní docela samy. Lidé, kteří svíčky rozžali, byli pryč a ponechali ty svíce sobě samým. Bylo to až podivně krásné. Poklekly jsme a já jsem dělala po selce všechno, co ona. Když se křižovala, dotkla jsem se i já prsty čela, úst a prsou. Když vzdychla, vzdychla jsem také já. A šeptala jsem, když ona pohybovala rty v tiché modlitbě. Nemyslila jsem přitom na nic než na ty plaché, zdrželivé plameny jemně se chvějící na svících a pak zas jakoby znehybnělé. A přece jsem byla plná zbožné úcty. Kradmo jsem pátrala v bledém, vážném obličeji selky. Kolik jen práce měly za sebou ty do sebe nyní zakleslé drsné ruce! Ta stará žena pekla ještě dnes chleba pro celý statek, černý pro nadrobení do polévky, bílý pro dům a pro hosty. Starala se i při svém stáří také dnes se vší pílí o dvůr a domácnost, vedena moudrou opatrností do té míry, aby tím nezastínila a neurazila ženu synovu, který teď v selském dvorci hospodaří. Moje maminka o staré rychtářce říkávala: "Na jejím hrobě by jednou měla stát stříbrná přeslice na znamení, jaká to byla věrná a pilná hospodyně." Po celých třicet let svého manželství až do mužovy smrti si stará rychtářka nechávala šít šaty právě tak, jako je měla o svatbě, z těžkého černého hedvábí a podle stejného střihu. Nedržela se módy jako to dělají jiné. Byla dobrá vůči chudým a potřebným, ale dovedla být i tvrdá a nezlomná. Vyprávělo se o ní, že jednou klečela v modlitbách před bolestným oltářem v kapli, když tu přešlo kolem krásné a bohaté selské děvče a narazilo šustivým taftovým šatem o nohy klečící, a tu že to dokázalo tak rozhněvat, že po letech nepřipustila, aby se její syn s tím děvčetem oženil, a on se chtě nechtě musel ohlédnout po jiné nevěstě. Teď ta zvláštní žena povstala a připomněla mi mou ofěru. Plaše jsem přistoupila k osamělému oltáři a položila stříbrnou minci k nohám Svaté Panny. "To Vám posílá," šeptla jsem, "moje milovaná maminka, máte ji být jednou pamětliva." Potom jsme odešly ke studánce. Vzletěl od ní zlatozelený pták, asi z ní právě pil. Byl to silný, ale tichý pramen, co tu vyvěral jasný a nezkalený v dutém pařezu stromu. Selka se k němu mlčky sklonila. Do té vody musel poutník hledět tak dlouho, dokud v ní nerozeznal odraz své vlastní tváře a v té i své oči. Ty potom zůstaly po celý rok zdravé. Jiní si ve vodě mocné zázračné síly omývali chorý obličej. Kdo tak učinil v pevné víře, ten se uzdravil, pravila legenda. Pak jsem se nad studánku nahnula já. Co jsem tu ale vlastně chtěla? Moje oči byly ještě mladé a zdravé a už mi také vesele svítily vstříc z té temnojasné vody. Celou svoji tvář jsem v ní viděla v pohádkovém odrazu, rámovanou volně splývajícími lehce vlnitými vlasy. Chvíli jsem zapomněla, ponořena do toho pohledu, na posvátnost místa a zajela jsem prsty do vlasů, abych vypadala ještě vábněji. Ne, žádné děvče ve vsi nebylo tak hezké jako já. Zatím se selka usadila na trávníku. Pokynula mi k sobě a vyprávěla: "Ve Svérazi byla jednou jedna děvečka a ta měla dvě ohnivé černé oči, takové, že kdo se do nich zahleděl, samým údivem ztrnul vylekán. To ta děvečka věděla a putovala sem k trojaňské studánce a poklekla tu a prosila, aby se ty její oči staly ještě černější a ohnivější, aby dokázaly očarovat celou ves. A jak se naklonila v té žádosti k vodě a vstala pak od ní, byla slepá." Tu jsem se zhrozila nebezpečí, ve kterém jsem se ocitla ve své ješitnosti, když jsem se pyšným pohledem zhlížela ve svaté vodě. Stará rychtářka nyní rozevřela svou modlitební knížku a tiše z ní zpívala píseň, jejíž smysl mi unikal a ze které mi utkvěl v paměti jeden jediný rým: Pozdě či záhy jsou jen lidská znamení, u pat Božího trůnu pranic nezmění. Pěnice poletovala kolem studánky, sedla pak na tenkou větvičku a několikrát zavolala: " Čas je tu! Čas je tu!" "I zticha buď!" opáčila jí selka. "Já vím sama nejlíp, že můj čas tu bude už co nevidět." Ten bystrý ptáček zmlkl jakby oněměl, ani list se náhle nepohnul, i tráva kolem snad usnula. Den i sen splynuly navzájem. Seděla jsem zpříma a čekala, že Boží Matka vyjde ze své svícemi ozářené komnatky, oděna pláštěm fialkové barvy a v rukou růženec ze samých rosných perel. Rychtářka zavřela knihu. Řekla: "Tu, kde teď sedíme, stával za dávných časů starý hrad. Zašel." "Proč?" zeptala jsem se. "Rytíři umřeli nebo odtáhli jinam, dítě. Zeď za zdí padala a lidé přijížděli s koňmi a povozy, aby odváželi trosky. Štěrkovali jimi silnice, mlynář dole na potoce z nich postavil mlýn a sedlák těmi kameny vydláždil svou stáj. Po hradu nenajdeš už ani stopu." "A co paní těch rytířů?" optala jsem se v předtuše. "Hluboko v té zemi pod našima nohama leží páni ve svém stříbrném zbrojném odění a vedle nich ty paní v šatě ze sametu, se zlatými šperky na šíji a s drahými kameny na prstech. Tak jde svět." Dech se ve mně zatajil, když jsem slyšela, že to pode mnou leží mrtvá hrabata a jejich pyšné paní a ve zvláštním záchvatu zpupnosti, kterého jsem se sama zlekala, jsem dupla patou o zem. Temnou ozvěnou zaduněla, jako by pod námi byla veliká dutina. Stará žena varovně zdvihla prst: "Nech je na pokoji!" Pomalu vstávala. "A teď, Jiřino, musíme domů, aby nás nestihla noc. Půjdeme ale jinou cestou. Tak jako to udělali Tři králové, kteří byli prvními poutníky." A začala přísnou spisovnou němčinou, jakou jsem od ní ještě nikdy neslyšela, slavnostně pronášet slova, jako by je snad četla z nějaké ctihodné knihy: "A od Boha napomenuti jsouce ve snách, aby se nenavraceli k Herodesovi, jinou cestou navrátili se do krajiny své." Hans Watzlik (1938), s. 19-26 P.S. Úryvek, vysílaný roku 1999 v tomto překladu českobudějovickým rozhlasem, pochází z knihy Erdmut, eine wunderbare Kindheit (1935), rok nato přeložené pro nakladatelství Vyšehrad katolickým knězem Františkem Odvalilem ještě s autorským schválením Watzlikovým pod názvem Jiřina - podivuhodné dětství děvčátka ze Šumavy. Sluší podotknout, že nepřeložitelné dívčí jméno Erdmuta kupodivu významem zčásti opravdu odpovídá základu mužského jména Jiří - Georgios, jehož první složkou je řecké gé = tj. země. Poslední věta úryvku je v českém překladu, i v tom našem novém nynějším, převzata z Kralického vydání Bible z r. 1613. Kaple v Trojani (Trojas) podlehla po vysídlení německého obyvatelstva ze Šumavy naprosté zkáze jako kdysi v minulosti nedaleký hrad Trojaň blízko Pasovar (Passern) i Světlíku (Kirchschlag). Kostel v obci posledně zmíněné byl zato i zásluhou krajanů v poslední době opraven podobně jako ten v obci Svéraz (Tweras), o které je v úryvku také řeč.... celý text