Jidáš

Jidáš https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/320588/bmid_jidas-9UN-320588.jpg 4 92 25

Nový román světoznámého izraelského prozaika, jeden z nejpůsobivějších textů autorovy kariéry, je příběhem o lásce, věrnosti a zradě a současně dramatickým obrazem neklidné podoby izraelského státu konce padesátých let. Poté co je neutěšenou rodinnou situací donucen přerušit studium, dělá izraelský student Šmuel za byt a stravu společnost chromému panu Waldovi, s nímž vede debaty o křesťanství a judaismu, ale také o problematických okolnostech vzniku Izraele. V domě bydlí rovněž starcova půvabná snacha Atalja, dcera někdejšího oponenta zakladatelů státu ocejchovaného nálepkou zrádce. Šmuela, který mezitím pokračuje na své doktorské práci o Ježíšovi, stále více přitahuje tragický příběh Ataljina otce i žena sama, přestože tuší, že citové vzplanutí k ní pro něj bude mít osudné následky…... celý text

Žánr:
Literatura světová , Romány

Vydáno: , Paseka
Originální název:

Ha-bsora al pi Jehuda iš Kariot , 2014


více info...

Přidat komentář

Matematicka
17.06.2017 4 z 5

Kniha mě zaujala, ale nevtáhla. Pořád mi v ní přišlo cosi nějak "umělého". Dlouho jsem přemýšlela, co to bylo. Asi to, jak všechny postavy žijí vedle sebe, ale ne spolu. To je trochu mimo mou životní zkušenost. Jestli to má být zároveň podobenství o životě v Jeruzalémě, či v Izraeli, tak je to tedy hodně smutné. Zaujaly mě úvahy o Jidášovi a Ježíšovi očima židů, ale i očima "nežidů". Jistě, o obou těžko může být řečeno něco originálního, bylo už o nich napsáno tolik. Ale zaujalo mě, jak Amos Oz vedle sebe postavil "historického židovského zrádce" Jidáše a "židovského zrádce nedávné minulosti" Šaltiela Abravanela. Jak ten, kdo je takto hromadně označen za zrádce, vlastně může dožít svůj život? Je to výzva k nesouzení (a především) neodsuzování druhých lidí, vždyť mnohé nám zůstává skryto...

Koka
01.04.2017 2 z 5

Vysoce si cením a vážím tu neutuchající autorovu snahu přispet svým dílem k objasnění, vysvětlení, porozumění, vzájemnému pochopení konfliktů, rozporů, animozit, historicky dané i nově nabyté nenávisti, zášti - nejcitelnějších projevů, které jej od dětství v jeho zemi obklopují a s nimiž se další a další generace izraelských spisovatelů, myslitelů, politiků, studentů ... musejí opakovaně potýkat. Ale jako čtenář, který není ani žid ani křesťan, ani Žid ani Arab nemohu, nedovedu, nedaří se mi porozumět, proč ti lidé už dvě tisíciletí tak blbnou, když ta mnohá staletí jejich konfliktů jim i celému světu už jasně prokázaly, že jejich spor nemá a nikdy nebude mít ani řešení ani vítěze, ale má pořád nové a nové poražené, zabité, zoufalé .
Případů, kdy spisovatel vytvoří beletristický příběh jen proto, aby vložil postavám do úst své politické, občanské či filozofické názory, pochyby, výkřiky, proklamace, rady, poselství - takových je hodně. Tuto knihu považuji z množiny podobných modelů za málo zdařilou - postavy a celá (hodně chudičká) dějová linka jejich kontaktů mi připadají umělé, nepravděpodobné, neživotní. Fyzická a názorová charakteristika všech postav mi neladí s jejich "výroky" - nikdo z nich normálně nemluví, jenom pronášejí vyhlášení, poselství, obžaloby, obhajoby ... A jedinou úlitbou pro posun ději v čase je opakované mazání sýra či marmelády na chléb.
Jako eseje na téma "křesťanství versus judaismus", "Izrael a Palestina spolu či proti sobě", "moderní civilizace či setrvávání ve staletých mýtech" - to ano, to je zajímavé. Ale jako román - ne, ne, ne.


mirektrubak
24.03.2017 4 z 5

Amos Oz někde napsal (nebo to řekl? už si přesně nepamatuju), že napsat román je jako postavit Judské pohoří z kostiček lega. Vzpomněl jsem si na to při čtení Jidáše mnohokrát, protože tahle knížka je, myslím, toho důkazem. Jako čtenář jsem měl pocit, že každé slovo je přesně na svém místě a dokonale slouží celkovému účelu. Tohle skoro nikdo neumí tak hezky jako Oz a proto se mi dobře četly i ty pasáže, které bych jinak bral jenom jako literární vatu (třeba jak nad městem vychází slunce, jak Šmuel jde odněkud někam, co si kdo maže na chleba a tak).
Bohužel se mi u této knihy zdálo, že jí něco schází. U tří hlavních postav jsem neměl pocit, že jsou to dýchající lidé, ale naopak, že je Oz napsal jen jako typizované představitele svých rolí. Takže zde máme naivního mladíka (samozřejmě s dobrým srdcem), tajemnou ženu (samozřejmě neodolatelně přitažlivou) a cynického starce (samozřejmě moudrého a až encyklopedicky sečtělého).

Názory na uspořádání Palestiny už od Oze známe (z jiných knih i rozhovorů), pohled na vztah mezi Jidášem a Ježíšem je zajímavý, ale ne zcela originální - i zde jsem čekal o kapku víc.
Alternativní popis Ježíšova ukřižování si také vybavíme z mnoha jiných románů (Ajtmatovovo Popraviště, Mistr a Markétka, Poslední pokušení ... a jistě je ještě řada dalších knih, které jsem nečetl), ale přesto považuji tuhle kapitolu, popsanou z Jidášova pohledu, za nejpůsobivější část - a po dočtení jsem si ji přečetl ještě jednou jen tak pro potěšení.

Amos Oz to má u mě těžké, protože je to autor Příběhu o lásce a tmě, což je jedna z mých vůbec nejoblíbenějších knih. A ta laťka je touhle jeho vzpomínkovou knihou nasazena tak vysoko, že je mimořádně složité ji překonat. Jidáš se k ní, alespoň v mých očích, ani nepřiblížil. Přesto v žádném případě nelituji času, který jsem s knihou strávil.

douchová
21.03.2017 4 z 5

Určitě jedna z autorových slabších knih a asi ne pro každého. Pro seznámení s autorem doporučuji jeho jiné knihy(Černá skříňka, Příběh o lásce a tmě).
Příběh jako takový je docela slabý,
zajímavější mi přišla linka úvah teologických - ovšem to také není nic nového(viz. Kazanzakis), spíš sesazení do kontextu moderních dějin izraele a původu židovsko-muslimsko-křesťanského konfliktu.

vlkcz
06.03.2017 3 z 5

První setkání s Amosem Ozem dopadlo rozpačitě. Možná jsem, vzhledem k věhlasu autora, měl nereálná očekávání.
Na jednu stranu neotřelý pohled na Ježíše a Jidáše (křesťani pozor, kacíř), zajímavé úvahy o pozadí konfliktů mezi Izraelem a jeho sousedy. Bohužel zasazeno do průměrného příběhu, rozředěno příliš velkým množstvím balastu.