Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/317774/mid_jezero-duU-317774.jpg
4
1156
314
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vysychá a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tento příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který se na cestu vydá jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí jezero přeplout, obejít a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby. Nami připomíná hrdinu z Kosińského Nabarveného ptáčete nebo pikarovské postavy sígrů z próz Jáchyma Topola. Nesentimentální, brutální a přitom jaksi mateřsky živočišné vidění a pojetí Biancy Bellové je však zcela originální a setkání s ním přináší nevšední čtenářský zážitek. - Jiří Peňás, kritik a publicista Občas když začnete číst novou knihu, po několika stranách poznáte, že je to ten vzácný případ, kdy čtete něco výjimečného. A toto je ten případ. Dost drsnej případ. A pak s každou další přečtenou stranou zjišťujete, že je to jinak.Jezero je ještě lepší, než jste si před chvílí mysleli. A mnohem drsnější. - Jan P. Muchow, hudebník... celý text
Přidat komentář
Na tuhle knihu musí mít člověk náladu, ale pokud začne číst, tak už ho příběh nepustí a to myslím dokáže jen dobrá kniha. Napsáno je to podle mě skvěle!! Přestože zde není místo děje nijak konkretizováno, představovala jsem si, že se to odehrává u Aralského jezera, jelikož ta ekologická apokalypsa by tomu nasvědčovala. Nechápu tady ty komentáře jakože "hnus a ulepeně přihroublé a zbytečný vodopád vulgarismů, nicneříkající stránky osudu Namiho", však právě ten způsob líčení a použití jazyka je nástroj, kterým se dá přiblížit ta beznaděj a hrůza života na tomto děsném místě, život zde není procházka prosluněnou zahradou. Přece nejde takový život líčit nádhernými vzletnými romantickými slovy, nedovedu si představit používat tam výrazy jako babička a dědeček, jak zde dole někdo namítal, apod. , právě v té syrovosti a autentičnosti popisu prostředí je síla té knihy...... a btw četla jsem mnohem drsnější a sprostější knihy... za mě plný počet hvězdiček, je to kniha, na kterou jen tak nezapomenete a nutí k zamyšlení a pokoře k přírodě! Bianco super!
Vyprávění, u kterého jsem měla nutkavou potřebu se raději utopit v nechutném smradlavém jezeře než být nucena obracet další a další ulepeně přihroublé a naprosto nicneříkající stránky osudu Namiho... podobné pocity odloženíhodnosti u mě vyvolala Porodní bába... opět zbytečný vodopád vulgarismů, kdy jsem marně hledala v příběhu jejich smysl... potopila jsem se přes všechen ten hnus snad až na samé dno a nic... prostě nic... opravdu na tomhle stojí brilantní literatura?
Jde přeci napsat i nechutný příběh s "krásnou" syrovou grácií... zkuste třeba Na útěku- J. Carrasco!
Už dlouho ve mě nenechala kniha tolik protichůdných pocitů. Na jednu stranu zpočátku obhroublé, prostoupené zmarem, beznadějí a zkázou...na druhou autorka umí popisovat místa a vtáhnout do děje. V momentě, kdy jsem zvažovala odložení, ale najednou vytáhne kapku naděje a člověk musí číst dál. Závěr mě hodně zaujal a vlastně jiný by mi ke knize ani neseděl.
Styl psaní mi hodně připomněl psaní Petry Hůlové. Člověk marně dumá nad tím, kam chodí autorky pro inspiraci...
V téhle knize mi vše připadá imaginární, kruté, jezero magické...
Postava Nama, který utíká v předtuše lepšího života..
Chybí tu radost - postavy nežijí, ale přežívají...
A žádná budoucnost?
Toto čtení mi nesedí.
Příběh o hledání vlastní identity. Začíná v totálním srabu v nějakém zapadlém městě u jezera, kde se střetávají ruské socialistické metody se staletími udržovanou domorodou vírou a tradicí. Lidé znají jen dřinu a kořalku. Ekologie je pouze slovo ze slovníku cizích slov. S dětmi se nikdo nemaže, zvlášť s těmi, které si nesou cejch už po rodičích. Mrazivě vykreslená atmosféra chudoby, nevzdělanosti, hrubých mravů a bezvýchodnosti života. Kdo se mu chce vzepřít, tak může jedině utéct do města. Město oproti vesnici ale skýtá jen sofistikovanější metody, jak lidi týrat, zneužívat a jak jim vzít důstojnost. A to není pro každého.
V tomto příběhu však jde především o hledání vlastních kořenů a odpovědí na otázky, které se táhnou celým jedním životem. Tyto odpovědi mohou být různé. Záleží na tom, s kým člověk mluví. Každopádně se vyplatí informovat se u více zdrojů. Nespokojit se s první přijatelnou verzí. Nese to však riziko, že se dozvíte něco, na co nebudete hrdí a co vás bude trápit ještě víc, než když jste nic nevěděli. Cena za vědomosti může být krutá.
Hrubé, někdy až příliš kruté. Zoufalství a beznaděj by se z toho daly ždímat. Ano, je to skvěle napsané, ale znovu si to přečtu jen v případě akutní deprese.
Kniha má opravdu úchvatnou dynamiku, každé slovo v ní má svoje místo a svůj smysl, děj plyne tak svižně, nenásilně, opravdu moc dobře se čte. Je tak temná, krutá, vše se stupňuje, že se čtenář vlastně těší na to, co přijde jen o řádek dále. Je skvěle vystavěná, že čtenáře nutí přemýšlet, kam to všechno směřuje, děj se zrychluje a graduje. A to je vlastně i největší slabina - šokující konec, odhalení či pointa toho všeho se jaksi nekoná... prostě skvělý dort bez třešničky.
K Jezeru jsem se dostal náhodou a možná proto, že jsem o knize předem nic nevěděl, tak mě tak snadno vtáhla. Místo abych se osměloval na mělčině, tak jsem do něj bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy skočil šipku. Musím se přiznat, že mě ta zvláštní atmosféra ve skrze deprimujícího světa pohltila hned během prvních stran. I přesto, že hlavní hrdina Nami má tragický život plný špíny, dřiny a nemocí, tak jsem z něj necítil beznaděj. Ať už se mu dělo cokoliv, tak se pořád dral ku předu. Nami byl to, co mě u knihy tak drželo. Chtěl jsem vědět, co ho čeká dál, co se mu podaří odhalit o své minulosti a jak se k tomu postaví. Doufal jsem, že ho nečeká smutný konec a zároveň jsem si nepřál ani happy end. Nebyl jsem zklamán.
Nějak jsem tuto knihu nepochopila. Co svým vyprávěním chtěla autorka sdělit? Knihu jsem dočetla, ale nic si z ní neodnáším.
Audiokniha: Výborný přednes Petry Špalkové. Kniha samotná stojí na příběhu, který se odehrává v jakési neznámé zemi, v níž se diktatura a komunismus prolíná s mýtem, potažmo s mýtem jezera a jeho ducha. Atmosféra a prostředí jsou výborné. Samotný příběh je, řekl bych, snad až příliš modelový a schematický, ale ono to docela k tomu prostředí a celkovému dynamickému stylu vyprávění sedí. Dobré, moc dobré; moderní mýtus, kterému chybí snad jen větší hloubka. Kdybych měl použít jezerního příměru, tak je to spíš Aral než Bajkal.
…život se s Damim od narození nemazlí…drsná kniha od začátku do konce… Často jsem se ptala: „ je takový život vůbec možno žít?! Autorka používá hodně vulgarit, ale to asi k té šílené době a místu patří…nicméně kniha je dobrá, vtáhla mě do děje, musím na ni myslet…
Beznadějné, silné, drsné, depresivní... Určitě se už nikdy nechci k této knize vrátit, ale nelituji, že jsem ji četla...
Jezero od Biancy Bellové je trochu obtížné hodnotit. Děj je natolik ubíjející, že by mi snad ani nevadilo, kdybych tu knížku nikdy nečetl. Jenomže ona je docela dobře napsaná. Beznaděj a marnost čtenáře místy úplně pohlcuje, příběh má silnou atmosféru a dobře se čte. Místy je to ale tak drsné, až to spíš odpuzuje.
Údajně drsné, pro mne je přesnější výraz hrubé. Údajně syrové, pro mne nechutné a dědkům já říkám dědo a bábám babi. Skoro totéž, a přece jiné, že jo. A ještě v přítomném čase! Jistě jsou i takoví lidé, ale nelákají mě.
Drsný, syrový, depresivní a bezvýchodný příběh. Příběh z oblasti, kde lidi zlikvidovali přírodu a zmar teď dostihl i je. Četl se mi těžce, smutně, ale nešlo přestat. Škoda jen posledních 40 stran - jakoby už autorce došel dech...
Jedu na emocích. Pokud mě autorka (či autor) dokáže vtáhnout do svého světa, vstoupím rád. Bianca Bellová mnou smýkla a vystrčila mě ze smrdutého dobytčáku drkotajícího po transsibiřské magistrále do ještě smradlavější rybářské vesnice kdesi u břehů Aralu, Bajkalu, Titicacy, či jezera Čadského. Škrábu si – spolu s Namim – ekzém na ruce. Přímo bytostně cítím ten zmar a kalné bezčasí. Čas stojí a zároveň se šíleně točí – kousla ho snad tarantule nebo co…? – a honí svůj vlastní začátek… nebo konec. Uroborové i Uroboros.
O knize Jezero se toho v recenzích napsalo spousty. Iniciační. Bildungsroman. Taková. Maková. Nudná. Skvělá. Erotická. Sprostá… Já nevím. Já jsem – myslím – po svém pochopil, co tím básnířka chtěla říci. A způsob, jakým to udělala, mi byl po chuti. A na ta místa v knize, která mi úplně nevoněla, jsem už dávno zapomněl. Ale v tom mém bláznivém vnitřním obraze přibyla další šmouha. Šmouha, která navazuje na jinou šmouhu podobného ražení. A těch šmouh je již několik desítek, ba stovek. A i přes svou abstraktnost mi evokují naprosto konkrétní obraz… A taky se pořád nemůžu zbavit toho ekzému na rukou…
Jedinečný koncert pro nehybnost, zoufalství, stojící čas, pradávné podivné zvyky, strnulost...
Bohužel se ukázalo, že to není šálek mého čaje. Bojovala jsem s tím, ale nedočetla. Nebavilo mě to. Nic víc, nic míň.
Ze začátku jsem myslela, že budu muset knihu odložit. Osamělost Namiho a syrovost okolního prostředí se mi zdála až samoúčelná. Ale poznenáhlu mě román do sebe vtáhl a já četla a četla. Sám o sobě, oholený na kost, je příběh v podstatě obyčejný, ale zvláštní a tajuplná atmosféra je vykreslená úžasně.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptické romány
Kniha Jezero je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 1 564x |
| Čtenářské výzvě | 488x |
| Doporučených | 59x |
| Knihotéce | 275x |
| Chystám se číst | 455x |
| Chci si koupit | 77x |
| dalších seznamech | 11x |
Páni, to bylo úžasný! Naprosto zasloužená Magnesia Litera. Syrový příběh o hledání psaný úsporně a nezaujatě, což ještě umocňuje atmosféru. Připomíná to Paměť mojí babičce od Hůlové nebo Velký sešit od A.Kristof. Apokalyptická krajina kde už nikdy nemůže nic být zdravé, zbytky opilých a arogantních Rusáků a do to moderní zbohatlíci. Uprostřed toho vesnice, kde lidé dál tradičně věří na zlobu Ducha jezera. Z každé věty, z každého detailu odkapává zoufalství a beznaděj. Knížka má neuvěřitelnou atmosféru.