Jeřábi táhnou na jih

dnes

(SPOILER) Přiznám se, že na začátku poslechu jsem byla na mírných rozpacích, nějak mi ten hlas p. Freje nepasoval. Až ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že tento interpret je ve věku hlavní postavy, zapadlo vše na své místo.
Tento příběh prožil nebo aktuálně prožívá hodně z nás, délka lidského života se sice prodlužuje, ale automaticky to neznamená i jeho zkvalitnění, a to jak po stránce fyzické, tak i psychické. Myslím si, že tohle všechno bylo v této knize zobrazeno. Líbilo se mi srovnání výchovy v rodině, ve které vyrůstal Bo, s výchovou, kterou pak zažil jeho syn, kdy maminka byla vstřícná a chápavá, zatímco Bo si v sobě nesl pozůstatky svého vlastního dětství. Byly tady zachyceny rozdíly mezi jednotlivými generacemi, přičemž to, co možná Bo nebyl moc schopen říci svému synovi, byl schopen sdělit své vnučce. Jako hlavní motiv se celou knihou prolíná boj mezi otcem a synem o schopnost starého pána postarat se o pejska. Srdce by chtělo, tělo a mysl se už ale vzpírá... Mnoho lidí říká, že na starobě je strašné i to, že lidé, se kterými jste se kamarádili a stýkali, už pomalu mizí, i Bo těžce nese smrt svého celoživotního kamaráda. Osobitou formou autorka popisuje vztah mezi Bo jako manželem a jeho manželkou, která již bohužel s ním kvůli zdravotnímu stavu nemůže žít.
Na mě osobně hodně zapůsobilo i to, že Bo odchází smířen, své poslední kroky činí za účasti místní farářky a svých nejbližších. Nastalo nevyhnutelné...

Jak říkává moje babička, stáří není pro padavky.
Na Boově příběhu mě vlastně nejvíc zasáhlo, jak běžný je. Že se stáří opravdu nevyhne hluboké melancholii, ztrátě blízkých, ale ani ztrátě sebe sama - té části identity, na kterou se člověk v mládí tolik upínal. Nikdo z nás na to není připravený, a přesto se s tím, budeme-li patřit k těm šťastným, kteří nezemřou mladí, budeme muset naučit žít. Poslední čtvrtinu knihy jsem si mohla oči vyplakat, a přesto jsem nedokázala přestat číst, plně napojena na Boa.
Připomněla mi, proč miluji romány. Ukazují nezměrnou hodnotu lidského života. Nemusí jít o vrcholné literární dílo - někdy i taková "obyčejná" zpověď, kterou je tato kniha, připomene křehkost, krásu, neobyčejnost a neopakovatelnost jednoho zdánlivě obyčejného člověka.

Kniha je úplně stejná jako její obálka: krásná, něžná, křehká, smutná, dojemná. Obdivuji autorku, že se ve svém věku dokázala vcítit do pocitů téměř devadesátiletého muže a že toto důležité téma vůbec nastolila. Skvělé byly krátké deníkové zápisky ošetřovatelů a syna, které do textu vnesly jinou perspektivu. Příjemná jednohubka!

Kniha se četla moc hezky od začátku až do konce. Moc se mi líbila, smutná ale to je prostě život. Budu na ni ještě dlouho vzpomínat...

(SPOILER) Silný příběh o muži na sklonku života. Příběh nás nutí zamyslet se nad tím, co vlastně nejvíce v životě potřebujeme. Odpověď je jednoznačně láska, dále přátelství, blízkost, pochopení, důstojnost... Každodenní rutina Boova života se prolíná s jeho sny, ve kterých se navrací do různých období svého života, trápí ho komplikovaný vztah s otcem, vzpomíná na milující maminku i manželku, která trpí demencí, snaží se narovnat vztah se synem a taktéž se oddává do rukou ošetřovatelek pečující služby, na které je čím dál více závislý. Kniha je psána velmi sugestivně, skutečně s Boem prožíváme veškeré jeho pocity naplno včetně konečného závěru jeho života. Kniha mě velmi zasáhla svou niterností, myslím, že na Boa budu ještě dlouho myslet...

Krásný příběh plný hlubokého citu a myšlenek - o pozemské životě, který je protkán spoustou emocí, láskou ale i nenávistí. O rodinných vztazích, o dobru i zlu, o výhrách i prohrách, o radostných, ale i těžkých chvilkách, ..... prostě příběh života, který je tak krátký. S věkem přichází moudro, ale i bolesti a stárnutí. Člověk ztrácí svou důstojnost, je závislý na péči druhých lidí. Rodiče stárnou, mění se.... děti se stávají dospělými a poznávají těžkosti stáří.

Bo je osamělý muž, stárne a síly mu rychle ubývají. Pravidelně mu přichází na pomoc pečovatelé a syn Hans, s nimž má ale velmi komplikovaný vztah. Manželka Fredrika má demenci a žije v domově. Jediným věrným společníkem je jeho pes Sixten, o kterého se už ale nedokáže starat tak, jako dřív. A přes protesty je mu pes odebrán. Tato ztráta Boa hluboce zasáhne..... Odmítá komunikovat jak s vnučkou Ellinor, tak ze synem Hansem.... odmítá spolupracovat s pečovateli. Uzavírá se do sebe. Jediným kamarádem zůstává přítel na telefonu - Ture. Velká bolest přichází posléze... Ture umírá a s jeho pohřbem přichází i pocit prázdnoty a touhy už nebýt.
Ve vzpomínkách rekapituluje svůj život a touží po smíření (zejména se svým synem).
A tady autorka citlivě popisuje, jak krásná může být smrt, jak krásné může být odcházení člověka v blízkosti nejbližší rodiny a psího kamaráda. Jak je těžké a zároveň důležité - umět odpouštět a být vnímavý k potřebám a přáním druhých.

Úžasná kniha. Bezmoc stáří je opravdu velké téma. Kéž bychom ho uměli zvládat nesobecky u našich blízkých.

Určitě knihu doporučuji

Výborně vystižené vnímání a přemýšlení starého muže sám o sobě i světě kolem.
Celé je to lehce melancholické jako stáří samo, křehké a hodně přemýšlivé. Chvíle shody, smíření i humoru střídají obavy, tápání a nejistoty.
Nejvíc bolestné bylo vnímat, že syn preferuje zajištění péče o psa před potřebami starého otce, ale asi je to hodně ze života.
Ocenila jsem zápisky pečovatelů, vsuvky pohledů zvenčí byly výborné.
A rozhodně je to motivující ohledně pěstování vztahů už ve věku, kdy zatím skoro všechno funguje...
Na plný počet mi něco chybělo.

"Vstanu a oblíknu se. Roztočím kohoutek, strčím ztuhlé prsty do proudu vody a napadne mě, kdy si asi Ture myl ruce naposledy. Káravě se na sebe podívám do zrcadla a pokusím se ty černé myšlenky setřást. Tohle mi vůbec není podobné, dřív jsem si s ničím hlavu takhle nedělal. Ale všecko v mém životě je najednou hrozně křehké. Zničehonic k tomu chlapovi v zrcadle pocítím něhu. Být člověkem vážně není legrace."

Krásná kniha o stárnutí a posledních věcech člověka mě dojala a místy i pobavila. Autorce se podařilo napsat velmi silný příběh o tom, jak je těžké i ve vysokém věku zachovat vlastní důstojnost a také si přiznat, že nejsme dokonalí. Každého z nás to čeká, umět se rozloučit s těmi nejbližšími. Budeme-li mít to štěstí, že budou v té poslední chvíli s námi, jako se to podařilo hrdinovi této knihy, také snad odejdeme v klidu a smířeni.

“V tu chvíli si slíbím, že než jeřábi potáhnou zpátky na jih, už tu nebudu.”

Hluboce emotivní příběh o posledních dnech člověka vracejícího se vzpomínkami do minulosti a vyrovnáváním se s přicházejícím koncem života.
Hezky napsané.

Posloucháno jako audiokniha, brilantně načtená panem Ladislavem Frejem.
Čím je člověk starší a už má své neduhy, tím plněji chápe vyprávění seniora, který je odkázán na pečovatelskou službu a pomoc zvenčí. Bo je člověk, který svůj život prožil naplno, a je pro něj těžké se smířit s tím, že už nemůže, že zapomíná, že už nemá sílu ani vyvenčit svého psa Sixtena nebo si včas dojít na toaletu.
Možná si řeknete, co je na knize o stáří pěkného? Asi ta lidskost, ta pravdivost dní na konci života. Realita, která chytne za srdce a vzbudí spoustu emocí i slz.

Tak jsem v průběhu knihy také neudržela slzy. Na to, jak se mi začátek lehce táhnul a do čtení jsem se spíše nutila, byl závěr velmi silný. Kniha je jedinečně pojatá. Věřím, že si na ni jednou v těžkých chvílích vzpomenu. Citové vazby znamenají pro člověka celý svět.

Upřímně, už dlouho ve mně žádný příběh nezarezonoval tak silně jako právě ten Boův. A přitom to není povzbudivý příběh.

Je to příběh o realitě a křehkosti života, když se blíží jeho konec. O mizející identitě. O tom, jaké to je, když z vašeho těla pomalu vyprchává život a vy jste odkázáni na pomoc druhých. O strachu ze smrti a z toho, že některá slova zůstanou navždy nevyřčena. Vše bez příkras, ve své syrové podobě, jako by ten příběh napsal sám život.

Už při první kapitole se mi nahrnuly slzy do očí a u těch posledních jsem přes slzy už sotva viděla. Bylo to neskutečně smutné a celá kniha působila neuvěřitelně skutečně.

Příběh ve mně probudil pocit zranitelnosti. Přiměl mě přemýšlet, ale i vzpomínat. Vzpomínat na své prarodiče a přemýšlet o tom, jak moji rodiče stárnou, jak stárnu i já. Jak neuvěřitelně rychle plyne čas, který na tomto světě máme, a že bychom si měli vážit každé vteřiny. Protože, jak říkávala moje babička, smrt jsme všichni dlužni.

Také mě přiměl přemýšlet o všech těch věcech, které bychom měli říkat svým blízkým. Jak moc je milujeme, co pro nás znamenají a jak jsme na ně pyšní. Dokud ještě můžeme. Protože jednoho dne už na ta slova nebude čas a nikdy nevíte, kdy tu možnost budete mít naposledy.

Boův příběh byl srdcervoucí, nádherný a zároveň hořkosladký. Cítila jsem jeho bezmoc spojenou se stářím a neschopností dělat cokoli bez pomoci. Bolest z toho, jak mu postupně mizelo všechno, co miloval. Soucítila jsem s ním, když se musel rozloučit se svým čtyřnohým přítelem, přestože věděl, že je to pro dobro jich obou.

Stejně silně jsem ale cítila i lásku. Způsob, jakým miloval svou ženu, jak o ní mluvil a vzpomínal na jejich společnou cestu životem. Působilo to tak osobně a intimně, jako by byla stále po jeho boku, i když se všechno ostatní kolem pomalu vytrácelo jako vůně z jejího šátku v zavařovácí skleničce

Přestože už od začátku tušíte, jak tento příběh skončí, je v něm i určitá krása. Krása vděčnosti. Za rodinu, přátele a zvířecí společníky, kteří nás provázejí životem.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji @hostbrno @fantasticky_host
#spoluprace

Odcházení..... vhled do každodennosti a do duse starého muže v posledních měsících jeho života. V hlavě se mu mísí minulost se současností, vyrovnavá se se ztrátou soběstačnosti i s dalšími, na poslední chvili se snaží projevit lásku a porozumění svému synovi.... drsné, krásné, smutné, dojemné..... a opět, jako již několikrát u jiných knih, se divím, jak TOHLE může napsat tak mladá holka....

Ufff. Čekal jsem, že se mě tato kniha hodně dotkne, ale až tak moc.. Několikrát jsem u ní brečel. Otevřela ve mně věci, které ještě úplně nejsou zahojené, a celkově to bylo hodně silné čtení. Je to o věcech, které se týkají úplně každého – loučení, vztahů, smíření a ztrát.
Nic přikrášleného, spíš hodně lidské a upřímné.

Myslím, že autorka popsala odcházení starého muže naprosto přesně.

Upřímně mi stačilo ji přečíst jednou, ale i tak ji doporučuju dál. Myslím, že si v ní každý najde něco svého, co ho nějak zasáhne.

Tuto knihu by si měl přečíst každý. Je fantasticky napsaná, hluboce procítěná. Slzy vám potečou proudem. Dlouho jsem nečetla tak hluboký a dojemný příběh.

Tak tato kniha si mě opravdu získala! Už od prvních stránek jsem pochopila, jak moc citlivý člověk Bo ve skutečnosti je, a jak moc ho tíží hledání odvahy povědět všechna ta nevyřčená slova. Krásná, něžná a dojímavá kniha.

Vložil jsem knihu do pořadníku poté, co zažívám trochu podobnou situaci a velmi mě oslovila. Autorka je skvělá v tom, jak se dostává do mysli jednotlivých postav a vnímá, co je pro ně důležité.
Jak se člověk na konci svého života vypořádává se svými pocity vůči sobě a ostatním, jak to také vnímá jeho okolí. Pro hodně lidí je péče o odcházející rodinné příslušníky děsivá představa. Není na tom nic hezkého, ale já vnímám jako důležité, že pokud se neobjevila demence, Alzheimer a podobná onemocnění, která vyřadí fungování mozku, tak všichni tito lidé si toho uvědomují víc, než si často myslíme. Vstřícný přístup a komunikace je to hlavní, protože se tím hodně problémů uhladí, vyčistí vnitřně nás i toho, o koho je třeba pečovat. Oni byli jednou jako my a my jednou budeme jako oni.
Když se knize podaří, abych ji dočetl a zavřel se slzami, tak pravděpodobně splnila svůj účel.
Možná mohla autorka své vysvětlení ohledně vlastní zkušenosti ze zápisků pečovatelů vložit na začátek, dalo by to čtení ještě trochu jinou atmosféru. To je ale fakt jen detail.

Krásná, smutná a dojemná kniha o životě a hlavně stáří. Je neuvěřitelné, jak to autorka dokázala ve svém věku napsat. Kolikrát jsem si u čtení říkala, jak je rozdílné vnímání, co je správné a důležité v různých životních etapách a asi nikdy nic nejde udělat ke spokojenosti všech. Kniha na mě hodně zapůsobila, několikrát jsem měla při čtení slzy v očích , což se mi moc často nestává. Mohu jen doporučit.