Jedenáct

03.11.2012

[038/12] Pro mne docela příjemné překvapení. Příliš pozitivní ohlas bývá na škodu, ale v tomto případě mi to ani moc nepřišlo. Ne, že by to byla dokonalost sama, ale velmi mě kniha i autor překvapili. Sice bych se nebála trochu přitvrdit a být na čtenáře hrubější a přísnější, snad i krutější a po stránce myšlenky brutálnější, ale jinak... jinak jsem byla opravdu spokojená.

Xavier je sympaťák. I když se za ním táhne záhadná temná minulost jako stín s krumpáčem, lopatou a jámou připravenou na krchově, je na něm něco... přitažlivého. Celou dobu jsem si ho představovala, i když k tomu nebyl důvod, jako zarostlého, rozcuchaného a uváleného chlápka, který na ulici nechtěně děsí děti a ve vytahaném svetru a s kruhy pod očima se každé ráno belhá pro mléko do samoobsluhy. Místo toho to měl být normální chlap, který si akorát neumí uklidit a ženy vyhledává pouze skrze náhodu a nikoli cílenou činnost. Ale přeci... měla jsem svou vlastní, byť nepodloženou, představu, která mi ovšem v konfrontaci s Pippou začala mírně kolabovat.

Styl je fajn. Docela svěží, čtivý. Text není obalen do zbytečných keců a po dějové stránce se to stále někam posouvá. Pippa je docela čupr baba, která to umí vzít hezky od podlahy a s ničím se po výrazové stránce neséří. Jediná postava, kterou jsem neměla ráda a ani jsem se o opak nesnažila, byl Murray. Nevadilo mi, že koktal, ale to jeho slabošství, neschopnost se nechovat a nemluvit jako deb*l a to upínání se na Xaviera... Zkrátka jsem se přes tu jeho povahu nedokázala přenést. Samozřejmě, nemůže nám být sympatická každá postava.

Suma sumárum, docela pěkně jsem si početla a rozhodně posílám knihu do oběhu. Skrývá se v ní totiž pár zajímavých a dobrých myšlenek, které mohou do jisté míry někoho vyvést z rovnováhy a snad to i některé jedince k něčemu přivede. Jistě, není tam pravděpodobně nic, co by už někdo někde neřekl, ale přeci jen... Někdy je dobré si to přečíst zase a vůbec... každý někde musí začít a přečíst to poprvé.