Jeden den Ivana Děnisoviče
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/98_/98831/bmid_jeden-den-ivana-denisovice-m0B-98831.jpg
4
1746
234
Dnes již legendární novelu Jeden den Ivana Děnisoviče autor promýšlel v Ekibastuzském pracovním lágru v zimě 1950–51 a její původní název zněl Šč-854 – Jeden den jednoho mukla. Postavu Ivana Děnisoviče vytvořil Solženicyn podle vojína Šuchova, který s ním bojoval za sovětsko-německé války, a podle vlastních zkušeností v lágru, kde pracoval jako zedník. Usnesení o uveřejnění novely bylo schváleno na politbyru ÚV KSSS v říjnu 1962 na osobní nátlak Chruščovův. Novela vyšla v časopisu Novyj mir v roce 1962, brzy nato začala vycházet ve statisícových nákladech. V roce 1971 vydalo sovětské vedení tajnou instrukci, na jejímž základě byly výtisky knihy vyřazeny z knihoven a zlikvidovány.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2011 , Leda , RozmluvyOriginální název:
Один день Ивана Денисовича , 1962
více info...
Přidat komentář
Je neuvěřitelné, jak dokáže autor popsat hnusné a hrůzné události v jediném dni vězně gulagu. Pro nás absolutní peklo, pro Ivana vlastně hodně šťastný den.
Čtení bylo zdlouhavé a nijak nezajímavé. Autor nepopsal hrůzy v gulagu nijak subjektivně, vše mi přijde takové povrchní. Není zde popsáno nic o skutečném problému zavírání, nelidském zacházení a šílených životních podmínkách.
Pokud to srovnám s podobným typem literatury, hodnotím průměrně, protože jsme se jistě mohli dozvědět mnohem více.
Opis jedného dňa z mnohých. Kedy si človek zvykne naozaj na všetko. A hľadá príjemné veci a drobné radosti aj v zariadení akým je gulag.
Popis jednoho dne v gulagu. Pro někoho, koho tato tematika zajímá, to může být vskutku poutavé svědectví, ale já osobně se obávám, že na knihu poměrně rychle zapomenu. Tím samozřejmě nechci zlehčovat hrůzy a útrapy pracovních táborů.
Autenticky působící reportáž z gulagu. Bohužel mě ale tahle kniha moc nenadchla. Obávám se, že je kniha oceňovaná především pro svůj význam - přeci jen autor opravdu v pracovním táboru byl, takže se jedná o důležité svědectví - ale jako normální literaturu bych ji nedoporučoval.
Minimálně v dnešní době jsou reportáže z drsných míst, válečných konfliktů či třeba i vězení, psané mnohem poutavěji. Jeden den Ivana Děnisoviče téměř postrádá jakýkoliv emocionální náboj, je dějově nezáživná a má zcela nevýrazné postavy. Sledujeme velice obyčejný den ve vězení, který se skládá především z různého obcházení mimořádně přísného a nespravedlivého vězeňského systému, popisu různé manuální práce a prázdných dialogů mezi vězni.
I v té obyčejnosti a realističnosti jsem občas našel něco, co mě zaujalo, ale to se dělo spíš vzácně. Zajímavé jsou třeba dialekty vězňů, se kterým se český překladatel zdánlivě pěkně popasoval.
Pět odkroucených let z deseti.
Jak přežít Gulag? Solženicynův recept je poměrně jednoduchý: "Přežij jeden den a postupně přežiješ celý trest. Pokud Ti ho teda neprodlouží. A to oni asi udělaj, takže kašli, prosím Tě, na nějaké ideály a myšlenky na to, co by mohlo být. Důležité je teď a tady. Trochu toho chleba a tepla. O ničem jiným život ani není. Nebo snad jo?" V tomto duchu se nese celá kniha. Chybělo mi a rušilo mě: 1) charakter hrdiny je neskutečně plytký. O minulosti téměř nepřemýšlí, budoucnost neřeší. Emoce nejsou na pořadu dne. 2) Ideály - Franklovo "A přece žít životu ano" je zajímavé tím, co hlavnímu hrdinovi pomáhalo přežít. Soustředění se na dílo, úkol, psaní knihy. To zde nenajdeme. 3) Jirásek by Solženicyna miloval! Dokáže na 5ti stranách popisovat stavbu zdi. Kam která cihla přijde, kolik malty se přidá a jak je rovná. Proč? Komu tím prospěje?
Takže celkově mě kniha dost nudila nekonečnými nezáživnými popisy a povrchním hrdinou. Kdyby měl Jeden den popsat dnes, popsal by den průměrného dělňase, který maká někde ve skladu, detailně by sklad vylíčil, každou plechovku a zákoutí, každou minutu směny. Doma by ho nikdo nečekal a vlastně by o tom ani nepřemýšlel. Proč by to někdo četl? Inu - některé popisy jsou zajímavé. Fungování gulagu a jeho hierarchie například. Hlavním hrdinou vlastně není Ivan Děnisovič, ale gulag samotný. O ten jde především. Popsat jeho strukturu a duši. Jednotlivec není podstatný. A jeho touhy a přání už vůbec ne. Takže čtěte, jen pokud jste vyloženě racionální typ, který miluje strukturu a popisy a na emoce si nepotrpí. jinak vás čeká zklamání.
Solženicynova kniha je zajímavé svědectví o tom, že člověk si zvykne opravdu na všechno a někteří lidé si i v takové mizérii dokážou najít malé radosti, něco pozitivního, něco pro co má smysl žít - a právě díky tomu dokážou přežít. Zároveň nám Solženicyn ukazuje - a to se mi také líbilo - že ne všichni dozorci jsou bezcitná monstra vyžívající se v utrpení, ale obyčejní chlapi, kteří při službě na takovém místě vyhlížejí konec dne stejně úpěnlivě jako sami vězni. Poselství knihy přesně vystihuje ve svém komentáři KejmlP.
Moc pěkná kniha, která mě v lecčems překvapila. Už dlouho jsem uvažoval, že si ji přečtu. Očekávání bylo asi takové, že dostanu příběh typu "Krvavé jahody". Drsný příběh ze sibiřských plání se spoustou krutosti, mrtvými a nesamozřejmostí lidského života. O to víc mě překvapilo, že jsem dostal něco úplně jiného. Tohle není příběh o krutosti, je to příběh o naději.
Lágr zde není to, co čeká kdejaký čtenář vyburcovaný krutými a ještě krutejšími příběhy o stalinských táborech, kde se neděje nic jiného než znásilňovaní a mlácení. Není o vyhlazování. Ano, život zde nemá příliš velkou cenu. Ale jde spíše o místo, kde se lidé snaží přežít, spolupracovat, kde existuje naděje na život venku. Lidé mohou být propuštěni. Dozorci jsou často cyničtí, ale nesnaží se vězně zabít. Solženicin popisuje spíše hierarchii a systém vztahů mezi obyvateli tábora. Jde také o socialistický román, ostatně sám Chruščov se osobně zasadil o jeho vydání. Velká část je o tom, jak vězni s nasazením pracují, vlastně i navzdory prostředí, se snaží dělat svoji práci jak nejlépe dovedou, a to s nmaximálním možným nasazením, i když jim to leckdo komplikuje. V táboře existuje hierarchie, a kdo ji dodržuje a hraje hru tak jak má, může si v ledasčem přilepšit.
Základní myšlenka díla je velice silná, a vynikne v závěru. Jak málo stačí k lidskému štěstí. Jak málo člověk potřebuje k tomu, aby se dokázal radovat. Za jakýchkoliv okolností. Na konci románu má za sebou Šuchov úspěšný den. A vlastně si říkám, zda má na konci dne alespoň polovina dnešních lidí takový pocit spokojenosti, jako měl hrdina tohoto románu. Vlastně o tom dost pochybuju.
Výstižný popis toho, jak to vypadalo v gulagu, a to z pera nepovolanějšího - autora Souostroví Gulag. Rozhodně to stojí za přečtení.
Poslouchal jsem jako audioknihu.
Trochu jsem se toho bál, že to bude koncentráková (pardon, kárná) depka. Nakonec je z toho "příjemný" příběh o nepříjemném období života/dějin. Popis ledového pekla, všeobklopující mráz a beznaděj, přesto je příběh tak nějak přívětivý, a od druhé poloviny skoro až radostný. Kárové si prostě dokázali najít to svoje štěstí a malé radosti kdykoliv to jen šlo.
Chvílemi mi příběh evokoval Krále Krysu, ale kdybych je měl mezi sebou srovnat, tak Solženicynův příběh rozhodně ztrácí.
Když to budete mít v životě někdy naprd, sáhněte místo vodky po Solženicynovi. Možná zjistíte, že by to mohlo být daleko horší.
Na jeden den v gulagu toho bylo až dost, aby si člověk mohl udělat představu, jak to tam chodilo. Kniha líči opravdu jen jeden celý den. Příběh to není nijak komplikovaný. Děj plyne v poklidném tempu, o to to možná bylo horší. Při čtení jsem si uvědomila, co vlastně mám a že to není samozřejmost a jakou to má pro mě hodnotu. Jsem za to vděčná.
Tady si opravdu prožijeme jeden celý den v gulagu. Rozhodně zajímavě pojato.
Myslím, že popis atmosféry a denního režimu trestaneckého tábora zvládl Solženicyn skvěle.
Bohužel mi však neseděl styl psaní, a tak se mi kniha četla poměrně těžce.
Toto je zvláštna kniha - nemá hrdinu, nemá dej, dokonca nemá ani rozuzlenie. I keď, z tej poslednej vety zamrazí a to práve kvôli tomu, čo a ako je v tomto diele napísané. Ten jeden deň je exkurzia, silný zážitok. Ťažko predstaviteľný na vlastnej koži, ťažko uveriteľný, že tisíce ľudí to v tej zime reálne zažívali nie jeden deň ale dlhé roky. Až z toho mrazí. Bolo to surové. Otázka je, či my, ľudia 21. storočia, už nie sme až príliš rozmaznaní slobodou a pohodlnosťou života. Nechcem tým povedať, že nemáme svoje problémy, ale ocitnúť sa na desať rokov v podmienkach popisovaných v tejto knihe, to už je iná káva.
Oproti jiným Solženicynovým dílům je tohle tak akorát dlouhé, tak akorát drsné, a hlavně úžasně čtivé. Poslední větu knihy by si měl každý plačtivák vytetovat na dlaň, aby mu zvedala náladu.
Přečteno v rámci ČV 2021. Jeden obyčejný den v pracovním táboře na Sibiři. Dej plyne poklidně a o to víc si čtenář uvědomuje tu hrůzu, mráz, zimu, věznění, útěky..
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy zfilmováno Sovětský svaz pracovní tábory rozhlasové zpracování totalitní režimy zločiny komunismu
Část díla
Autorovy další knížky
| 2000 |  Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Kniha Jeden den Ivana Děnisoviče je v
| Právě čtených | 25x |
| Přečtených | 2 791x |
| Čtenářské výzvě | 354x |
| Doporučených | 159x |
| Knihotéce | 592x |
| Chystám se číst | 638x |
| Chci si koupit | 88x |
| dalších seznamech | 22x |
Dlouho jsem se tomu vyhýbal (knihu nám krásně znechutili už kdysi na střední, když nám jí cpali horem dolem), ale nakonec jsem byl příjemně překvapený čtivostí. Četlo se to tak nějak samo, a ani to není vysloveně depresivní. Samozřejmě podmínky popsané v táboře jsou hrozné, ale třeba Souostroví gulag jsem už asi potřetí odložil, protože mi z toho bylo psychicky do blití.