Jeden den Ivana Děnisoviče

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Tato částečně autobiografická povídka popisuje jeden den v pracovním táboře na Sibiři. Hlavní hrdina Ivan Děnisovič Šuchov byl zajat německou armádou, podařilo se mu utéct, ale byl odsouzen jako špión na deset let v pracovním táboře. I přes tvrdý režim, nelidské zacházení a krutou zimu si zachovává lidskou tvář a raduje se z toho nejmenšího, co mu dovoluje peklo pracovního tábora, nestěžuje si. Na závěr je u Šuchova vidět rezignace. Klesá pod břemenem, ale neprotestuje, nenaříká a dokonce nachází jisté potěšení v útrapách.

https://www.databazeknih.cz/images_books/54_/543/jeden-den-ivana-denisovice-9qR-543.jpg 4.21226
Žánr
Literatura světová, Novely, Historie
Vydáno · Academia
Orig. název

Один день Ивана Денисовича, Odin den · 1962

Počet stran:310
Jazyk vydání:český
Překlad:Anna Nováková, Sergej Machonin
Edice:Scarabeus (32.)
Autor obálky:Robin Brichta
Vazba knihy:pevná / vázaná s přebalem
Nahrávám...

Komentáře (150)

Kniha Jeden den Ivana Děnisoviče

Přidat komentář
Makropulos
26. září

Příběh Ivana Děnisoviče jsem už kdysi četla jako součást nějakého souboru povídek a pamatovala jsem si z ní hlavně drsnou zimu a nástupy vězňů. Tentokrát mě zaujaly jiné pasáže. O životě tady a teď, o prožívání okamžiku a o jediné touze – přežít.
„V táborech si Šuchov kolikrát vzpomněl, jak se dřív na vsi jídávalo: plné pánve brambor, plné železňáky kaše a ještě předtím než přišly kolchozy, pořádné špalky masa. A mlíko se lokalo, div pupek neprask. A nebylo to dobře, v táborech to Šuchov pochopil. Jíst se má ta, aby člověk neměl myšlenečku jinde než u toho jídla, zrovna tak jako teď – ukusuješ ty maličké kousky, jazykem je hněteš, v ústech pocucáváš – a jak ti krásně voní ten černý, nedopečený chleba.“
„Šuchov ani ostatní zedníci už necítili mráz ....... Nohy jim nemrzly, to bylo nejdůležitější, a nic jiného, ani lehký větřík, který vytrvale pofukoval, nemohlo odpoutat jejich myšlenky od práce.“
„Šuchov usínal úplně spokojen. .......... Minul den, ničím nezkalený, skoro šťastný.“

Cink262
23. září

Zajímavé shrnutí jednoho dne v tisících dalších dní, které mohly vypadat na chlup stejně. Kniha nenutí čtenáře k tomu, aby se více vcítil do jednotlivých postav, protože v jednom dni a v několika málo stránkách nejsou popsány nijak podrobně, ale spíše nabádá ke vcítění do jakéhokoli "káry" v gulagu. Vnímání vězňů je ovlivněné bojem o holý život. Jsou to stále lidé, ale všichni, stejně jako Ivan Děnisovič, žijí ze dne na den se strachem spíše o to, aby dnes dostali teplé jídlo než o to, jestli se z tábora dostanou za dvacet pět nebo deset let. Roky snad plynou všechny stejně, vždyť přece i jejich dny jsou všechny stejné. Krutost zacházení i prostředí, ve kterém trestanci žijí, dříve či později eliminují touhu po útěku, proto se o něm v knize ani tak příliš nemluví. Není tu žádné vydlabávání tajných chodeb ven a podobné vymoženosti příběhů z vězeňského prostředí. Kam by asi tak šli? Jestli by je nepostříleli, v mrazu by brzy pochcípali (Solženicyn se nebojí popisů lidských aktivit jazykem, který využíváme u zvířat - vždyť i chování vězňů má často blíže k chování zvířat v klecích). A kdyby nepochcípali a opravdu se jim podařilo utéct, a to je, dle mého, jedna z nejzásadnějších otázek, kterou kniha klade - co by tam venku vůbec dělali? Jsou lidé, co něčím takovým projdou ještě schopni prostého života v lidské společnosti?
I přesto ale v knize často zaznívá lidskost, která nejde umlčet ani zničit. Většina pomáhá druhým jen pro vlastní prospěch, jen pro princip "něco za něco", jen pro trošku více večerní šlichty anebo vajgl z cigarety, ale pořád jsou tu i ti, kteří zůstávají dobří nezištně, i přes to všechno zlé, co se v táboře děje, jsou tu i ti, kteří se tím, že utrpení prostě přijmou, stávají nezranitelnými. Vnímám, že přes všechnu tu zvířeckost z knihy zaznívá jasné humanistické poselství o nezlomnosti dobroty člověka, o tom, že lidská přirozenost, ačkoli je zkoušena a mučena jakýmikoli prostředky totalitních režimů, zůstává stále dobrá.

mol378
17. září

Kruté. Ale po víceméně dokumentárním Souostroví Gulag téměř odlehčovací. Přečteno poprvé po převratu, do té doby pro mě nesehnatelné. Doporučuji všem, kdo se chtějí dozvědět něco o sovětských poměrech a při tom být potěšeni brilantním vypravěčským uměním autora. A doporučuji i ten Gulag, nezbytné čtení pro pochopení světa.

Warty
26. srpna

Příjemné překvapení. Povídky se velmi dobře čtou. Zajímavé příběhy ze života v sovětském Rusku.

EvaFialova
21. srpna

Než jsem knihu začala číst, tak jsem měla obavy, že to bude zdlouhavé a budou v ní pasáže, kterými se budu muset dlouze prokousávat. Ale tak tomu vůbec nebylo! Do knihy jsem se po pár stránkách začetla, dostala se do děje a zapomněla na okolní svět.

„Vasile Fjodoryči! Ti mrzáci z proviantu nás vzali na hůl: měli jsme dostat po devíti stech čtyřikrát a fasovali jsme jenom třikrát. Komu mám teď ubrat?“
Řekl potichu, ale celá parta to samo sebou slyšela a zatrnula: někomu ten krajíček večer odříznou.“

Příběh, ač se odehrává pouze v jednom dni, byl velmi obsáhlý.
Zaznamenal vše podstatné a neuvěřitelně popsal koncentrační tábor, pocity vězňů a jejich denní boje o kousek jídla / o život.

„A právě při téhle večerní prověrce je pro vězně, který se vrací táborovými vraty zpátky – nejvíc ošlehaný větrem, vymrzlý a vyhladovělý -, právě teď pro něho jedna naběračka vřelé večerní šlichty totéž co déšť v době sucha. Zhltne ji celou naráz. Ta naběračka je teď pro něho víc než svoboda, víc než celý budoucí život.“

igor6114
20. srpna

Nerád to znehodnocujem ale toto naozaj nebola moja šálka kávy. Nejak sa mi plietli postavy,kto je kto... Ale ked už som si tú knihu kúpil, tak sa k tomu časom ešte raz vrátim a snád to hodnotenie vylepším :)

Hobo
18. července

Moje první setkání se Solženicynem a to už v době prvního vydání z roku 1963, někdy v roce 1968, tedy jako dvacetiletý. A pak přišla normalizace.
Díky, Alexandře Isajeviči, zůstal jste nezapomenut. A dnešní doba, která Vás začala vynášet do nebes a strkat do čítanek, opět Vás z nebes i čítanek nenápadně sundává, jen dokazuje Váš význam!

Vidlička
15. července

Tomu se říká mistrovské umění. A mluvím teď o Solženicynovi nebo Šuchovovi? On ne každý umí popsat den v gulagu tak, že to vyzní celkem pozitivně, a ne každý umí přežít den v gulagu tak, že to vypadá celkem ucházejícně. On se ale každý den nepodaří schrastit dvě šlichty nebo tabáček, a ne každý je takový čiperný pozitivník jako Šuchov. A těch dnů nebylo tři tisíce šest set třiapadesát ale celkem milióny a milióny za všechny zničené osudy. Díky, Alexandře Isajeviči, že jste nám představil Ivana Děnisoviče. A díky vám, Ivane Děnisoviči, že jste i za takové bídy dokázal vyloudit na rtech čtenáře úsměv - na mých teda určitě.