Jatka č. 5

Jatka č. 5 https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1792/bmid_jatka-c-5-UjF-1792.jpg 4 1019 136

Jedno z nejoriginálnějších protiválečných literárních děl všech dob vypráví příběh mladého Američana s německými kořeny, který se za druhé světové války dostal do německého zajetí a přežil fatální bombardování Drážďan, aby se v pozdějším věku dožil situace, kdy přestane být vázán současností a dokáže se přesouvat v čase, což mu není až tak moc platné, neboť ho unesou mimozemšťané...... celý text

Žánr:
Literatura světová , Romány , Válečné

Vydáno: , Argo
Originální název:

Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death , 1969


více info...

kralika
kralika
15.03.2018 5 z 5

Asi tak, tahle kniha Vám prožene mozek mlýnkem na maso a její první a poslední kapitola ho zase dá dohromady. Jen ne úplně přesně... Něco už bude navždy jiné...
Tak to chodí.
A odložím si zde, s Vaším dovolením, pár vět bez ladu a skladu:

"Proč nenapíšete knihu proti ledovcům?" (Ty se také nedají zastavit.)

"O masakru se nic inteligentního říct nedá."

"A Lotově ženě bylo přece řečeno, aby se neohlížela zpátky tam, kde všichni ti lidé žili a kde stávaly jejich domy. Ale ona se ohlédla, a já ji za to miluju, neboť to bylo velice lidské."

JaMar28
JaMar28
10.03.2018 5 z 5

Čtivá kniha s úžasným pojetím času. Filosofie Tralfamadořanů mi bude ještě dlouho ležet v hlavě. Možná až do smrti...Tak to chodí. :)


Kryštofka
Kryštofka
18.02.2018 5 z 5

Geniální.

Shindo
Shindo
13.02.2018 3 z 5

Na to, aká to bola tenká kniha mi dala zabrať a musel som sa k nej opakovane vracať.
Kurtove osobné zážitky z vojny písané zvláštnym štýlom, na ktorý sa ale pri troche snahy dalo zvyknúť. Možno zafungovalo to, že som knihu podvedome vnímal ako určitú kultovku, uz odkedy som ju x rokov dozadu vyhrabal v mestskej knižnici, no teraz som jej nejak nevedel prísť na chuť (a to ma knihy takéhoto žánru celkom zaujali). Časom a po opakovanom prečítaní možno hodnotenie zmením.
A že je krátka a chaoticka? Tak to chodí. O masakri sa nikdy nedá napísať nič chytrého .

noctambule
noctambule
04.02.2018 3 z 5

Moje druhá Kurtova kniha, přičemž na první (Tabatěrka z Bagomba) jsem narazila čistě náhodně, zaujal mě divný název a na to, že to byl soubor povídek, kterým se normálně vyhýbám, hodně mě zaujala. Líbil se mi jeho styl, jeho smysl pro humor. Proto jsem měla vysoká očekávání od další, tentokrát už "klasické" knihy. Vysoká očekávání můj čtenářský zážitek dost zhatila, ale nebylo to jen tím. Měla jsem velký problém s chaotickým vyprávěním s přeskakováním v čase, v polovině jsem si skoro zvykla, ale nejšťastnější jsem byla, když jsem to konečně dočetla:-) Na to že je to útlá knížka mi to trvalo věčnost. Ale kvalita a pocit válečné marnosti se tomu upřít nedá. Proto je mi hodně líto nízkého hodnocení, ale Tak to chodí.

Makropulos
Makropulos
17.01.2018 5 z 5

„V tomto příběhu se nevyskytují takřka žádné charaktery a takřka žádné dramatické konfrontace, neboť většina jeho postav je příliš zesláblými a příliš lhostejnými hračkami v rukách obrovských sil. Koneckonců, jedním z hlavních účinků války je, že lidé se už neodvažují být charaktery.“
Co tedy udělají s člověkem traumatické zážitky z války, jak s nimi bude nadále žít. Dokáže to vůbec? Aby „nezmagořil“, aby to s ním neustále nebylo, aby ho to nenutilo zdánlivě bezdůvodně plakat a aby mu např. čtveřice zpěváků na svatbě nepřipomněla čtyři strážné po bombardování, kteří se „instinktivně shlukli k sobě, kouleli očima. Zkoušeli nasadit jeden výraz a hned zase jiný, nemluvili, přestože se jim často rozevírala ústa. Vypadali jako pánské pěvecké kvarteto z němého filmu. “Tož navždy sbohem“, mohli klidně zpívat, „kámoši a kamarádky; tož navždy sbohem, bráškové a staré lásky – žehnej vám Bůh.““
A jak tomu tedy unikl Kurt Vonnegut, nebo Billy Pilgrim – poutník? Poutník putoval časem a spisovatel napsal skvělou knihu. Díky za ni.
Doporučuji.

ajla5
ajla5
14.01.2018 5 z 5

Dokonalý popis války a lidí po ní a v ní.

MDFMK
MDFMK
24.12.2017 5 z 5

Milujem Kurtove knihy a Bitunok vobec nie je vynimka. Skoda, ze uz nezije. Tak to chodi.

3DD!3
3DD!3
23.12.2017 4 z 5

Dlouho jsem se na Vonnegutův styl nedokázal naladit... především stylisticky, ale Poutníkova cesta životem i přes svou zvláštní neuspořádanost plyne ladně. Díky krátkému rozsahu a jasnému sdělení uteče rychle a rezonuje. Chybí mi větší prokreslení mimozemského světa a dovysvětlení určitých linií, ale hádám že šlo o záměr potvrzující jedno z mnoha poselství knihy.

KLADIK
KLADIK
12.12.2017 5 z 5

Kurt Vonnegut Jr. můj nový oblíbený autor!!!

callahanh
callahanh
24.11.2017 4 z 5

V kontextu “běžné“ literatury vždy potěší něco trochu jiného, a to Jatka č.5 nepochybně jsou. Vonnegut se v nich svérázným způsobem vyrovnává s traumatem, jehož byl přímým aktérem, a o němž se bohužel moc nemluví. Čtenáři ovšem nejde vůbec naproti a zvyknout si na jeho sice úsporný, ale nechronologický styl, v němž přeskakuje z místa na místo a vlastně v něm chybí hlavní hrdina, není úplně jednoduché a pár stránek trvá, než mu čtenář přijde na chuť. Oceňuji hlavně to, že se dílo dá interpretovat různě, ale asi nikdy ne špatně, což byl nejspíš záměr, protože autor se v předmluvě sám “shazuje“, že vlastně nedokázal napsat nosný příběh. Kniha je tak spíš jakýmsi svérázným svědectvím o tom, že válka v lidech zůstane navždy a ti, kteří ji neprožili, nikdy nemůžou pochopit ty, kteří byli v centru dění a příkopy mezi nimi jsou hluboké, i když jde třeba o rodinu. Vše je oživeno černým humorem, ironií a satirou, která ale, jak už to tak bývá, se nebezpečně blíží pravdě. Vzhledem ke krátkému rozsahu, značné čtivosti a lehkému stylu je navíc kniha rychle přečtena, což je moc fajn. Jatka č.5 jsou nicméně spíše pro zkušeného čtenáře, dá se o nich dlouze diskutovat, jejich protiválečné poselství je ale zcela jasné a místy hodně mrazivé. 70 %

nocnymotyl38
nocnymotyl38
03.10.2017 5 z 5

Veľmi smutná kniha, smutná takým zúrivým spôsobom. Tak už to chodí.

FoboSVK
FoboSVK
05.09.2017 3 z 5

Nemôžem povedať že by som si čítanie vyslovene užíval, ale to neznamená že by kniha bola zlá alebo nezmyselná. Myslím, že práve naopak. Aj keď je napísaná všelijako len nie tak akoby sme chceli má veľkú hodnotu. Zachytáva ako dokáže vojna zmeniť život tých čo ju prežili. Že neovplyvňuje len ich budúcnosť ale aj minulosť. Keď každá prežita chvíľa či pred vojnou alebo po nej môže pripomenúť tú hrôzu (v tomto prípade bombardovanie Dráždan). A čo potom ostalo nedotknuté? Ani minulosť ani prítomnosť ani budúcnosť... Pokračovanie stratenej generácie...

reliox
reliox
24.07.2017 5 z 5

Všechno v této knize bylo krásné a její čtení ani trochu nebolelo...

Olšan
Olšan
14.07.2017 4 z 5

Znovu četl po dvaceti letech. Velký Kurt opět nezklamal. Ne vždy to tak chodí.

Tina.orl
Tina.orl
30.04.2017 3 z 5

Dílo je stručné a chladné. Čte se velmi snadno, protože neobsahuje žádné složité věty ani vyjadřování. Autor chce přesvědčit čtenáře, že smrt není nic neobvyklého. Také využívá černý humor.
Mě osobně, to příliš nechytlo. Na můj vkus až příliš strohé, i když nemám ráda sálodlouhé okecávání.

adelinka
adelinka
22.03.2017 5 z 5

Zo začiatku ma nevedela nejako zaujať, ale dosť rýchlo sa to zmenilo. Sledovanie osôb, čo to vlastne robí s ich psychikou ak zažijú niečo traumatické. Skôr ma to zaujalo ako sledovanie psychiky zajatca. Vojna jeho traumu len znásobila......a vôbec som nevedela, že Drážďany boli tak bombardované. Takéto čítanie ma vždy núti snoriť po nete a zisťovať viac :-)

-Pečivo-
-Pečivo-
29.01.2017 3 z 5

Další kniha ze série aby-se-z-toho-všichni-neposrali. Vonnegutova z části autobuografická vzpomínka na válku a na bombardování Drážďan, kterého se taky pasivně zúčastnil. Jako bombardinho. Což je italsky pro být bombardován bombami.

Kniha líčí osud hlavního hrdiny Billyho a jeho cestování časem a vesmírem. Příběh obsahuje kozy (i obrázek), cizí planety, spousty ponaučení o válce, o životě, žádnej tank, trochu humoru, jež mi není úplně blízkej a málo války (protože žádnej tank). 5/10

ZajDa37
ZajDa37
20.01.2017 5 z 5

Tohle je jedna z nejzvláštnějších knih, které jsem kdy četl. Děj je vyprávěn schizofrenním způsobem tak jako se to děje na planetě Tralfamadoru, odkud přilétají létající talíře. Jatka č. 5 je postmoderní román v pravém smyslu toho slova. Jsou tady citace jiných děl, černých humor, nelineární dějová linie, skoky v čase, míšení žánrů a hlavně, a to je nejdůležitější, kniha má spoustu interpretací.
Můžete si myslet, že všechno, co Billy zažívá je pravda. Že ho opravdu unesli mimozemšťané, že pendluje v čase, že byl spářen s Montanou Wildhackovou. A bude to správné a nepochybně dobré, si to myslet. Protože je to možné. V rámci vonnegutovských možností.
Můžete si myslet, že si Billy celé Tralfamadořany vymyslel pod vlivem četby románů Kilgora Trouta. Jak pak ale vysvětlit to cestování časem? Snad bychom to celé mohli připsat na vrub Vonnegutově experimentu.
A můžete si myslet, a tohle si myslím já, že těmito skoky v čase Billy utíká před hrozivou reálností války a událostí, co jsou kolem něj. Po celou dobu psaní knihy jsem si psal takovou mapku s tím, jak sebou Billy v čase hází sem a tam. A zjistil jsem, že tam je jediný trvalejší průsečík všech časových údajů, kam se Billy po celou dobu trvání knihy vrací. Do roky 1944, respektive 1945 do doby zuřící druhé světové války. Ano, jsou tam i další věci, co se prodlužují a nejsou jednorázovou cestou, Pilgrimovy zážitky na Tralfamadoru, pobyt v zotavovně s Rosewaterem nebo léčení v nemocnici roku 1968.
Přijde mi, že Billy se těmito "cestami časem" snaží nějak uniknout drtivé skutečnosti, která se s ním vždy nějak setká, která se mu připomene a on se musí vrátit a letargicky reagovat. A pod vlivem druhé světové války se Billy upne na jedinou myšlenku, že všechno v našem životě je strukturované, je předem dané a naplánované. Nemůžeme se tomu nijak vyhnout, protože nás všichni nechají, abychom to udělali. Jak jinak se vyrovnat s nervy drásajícími věcmi z války. Všechno se děje, neboť musí. Je to nutné. Tak to chodí.
Třeba se Billy ve svých viděních trefil, třeba byly správné, takže doopravdy viděl, co se mu stane. Dostane se mu tedy ještě větší dávky letargie. Koho by nepoznamenaly masakry tohohle období. Billy dá svému myšlení formu, tvar, postavy malých Tralfamadořanů. Ti se zdají žijícím ztělesněním jeho postojů. Upneme se na šťastné okamžiky. A z toho jsem se snažil pochopit, že Billy se snaží během války upínat na třeba možné skutečné události ve svém životě. Je to trochu depresivní, nejvíce se to projevilo během Billyho popisu válek Tralfamadořanům. Neberou války na vědomí, protože nejsou důležité, jsou šťastnější okamžiky. Ale ty zlé jsou tady taky. A snad proto napsal Kurt tuhle knihu Protože je solný sloup.
Nebo ještě jinak. Další z možných interpretací, která se ve mně po dočtení ozývá čím dál tím víc, je, že Kurt se snažil napsat román podobný těm z Tralfamadoru, kteří na svých knihách oceňují obraz života, jenž je krásný, překvapivý a hluboký. A Vonnegut si nedává o nic menší úkol než předestřít nám obraz tohoto života v celé jeho šíři a na každém menším kousku popsat vyrovnání se člověka s válkou a problémy z toho plynoucí.
Víc toho ze sebe už asi nedostanu. Mohli jste to pochopit jinak a já váš názor respektuji. Mě tohle přijde pravděpodobné.

Jestli je tahle kniha a tenhle komentář na vás příliš náročný, tak to chodí, odpovím vám jinak: "Ptí-pííí-ptíí"

maky86
maky86
17.01.2017 3 z 5

Dávám 3 hvězdičky... tak to chodí.