Jatka č. 5
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/1792/bmid_jatka-c-5-UjF-1792.jpg
4
1024
136
Jedno z nejoriginálnějších protiválečných literárních děl všech dob vypráví příběh mladého Američana s německými kořeny, který se za druhé světové války dostal do německého zajetí a přežil fatální bombardování Drážďan, aby se v pozdějším věku dožil situace, kdy přestane být vázán současností a dokáže se přesouvat v čase, což mu není až tak moc platné, neboť ho unesou mimozemšťané...... celý text
Literatura světová , Romány , Válečné
Vydáno: 2008 , Argo
Originální název:
Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death , 1969
více info...
Přidat komentář
Knihu som čítala dvakrát. Prvýkrat na strednej škole, druhý krát po rokoch... Ani raz ma ale príliš nechytila za srdce. Obľubujem protivojnovú a medzivojnovú literatúru a myslím si, že je xy iných, kvalitných diel. Niektoré časti boli silnejšie, mnoho ich bolo ale veľmi zbytočných.
"Život není to, co chceme, ale to, co máme," řekla Dita Saxová.
"Tak to chodí," odpověděl Billy Pilgrim.
Nevím proč, ale nějak mi tyhle dvě věty sednou dohromady a měla jsem nutkání je napsat... :-)
Jinak musím říct, že jsem knihu nepochopila, nechápu, co na tomto díle kdo vidí, a myslím, že je to proto, že jsem prostě z jiné generace a chybí mi znalost kontextu tehdejší doby.
Cestování časem jsem nebrala doslovně. Při čtení mi ujížděly myšlenky do interpretace, že "cestování časem zpět" je symbol pro to, že je minulost svým způsobem stále s námi, a že se jí prostě nezbavíme, v čemž spatřuju to antiválečné poselství - válka poznamenala životy milionů lidí po celý jejich život. A ať člověk dělal cokoli, stejně se mu prostě nějaké vzpomínky musely v běžném životě zákonitě vracet. Co se týče mimozemšťanů, působilo to na mě, že Pilgrim je psychotik, přičemž právě jeho bludy mu umožnily vyrovnat se s traumatickou minulostí skrze "pravdu o čase", kterou "zjistil".
A dost možná to autor myslel naprosto jinak...
Nějak nevím... úplně se mi nepodařilo zachytit Pilgrimovo zmateně uhánějící tok myšlenek... minulo mě vyzdvihované kultovní poselství tak moc, že můj intelekt měl tendence se hystericky stydět a utíkat zbaběle z boje ;) sic jsem ráda, že jsem si zase trochu odečetla ze svého nekonečného seznamu "musíš si přečíst!", tentokrát sdílené nadšení bohužel vynechám. Slovy klasika... tak to chodí.
Billy Pilgrim cestuje v čase. Jednou se probudí v Drážďanech, kde je válečným zajatcem na Jatkách č. 5. Jednou se probudí na Tralfamadoru, kam ho unesli marťani, aby ho mohli vystavovat ve své zoo. Jindy se vzbudí v nemocnici, kde leží po letecké katastrofě, kterou jako jediný přežil a všichni okolo si myslí, že přišel o rozum. Jindy se probudí na své vlastní svatbě s Valencií, kterou si bere, protože je bohatá a manželství s ní bude snesitelné – ví to, protože to při svých cestách časem viděl.
Smíšený pocity. Nevím, jestli jsem se něco dozvěděla o tý válce. Jen je tam hodně smrti. "Tak to chodí." Spíš bylo zajímavý tralfamadorský pojetí času – vidět všechno najednou, jako když přehlédneš jedním pohledem celý pás hor. Všechno je daný, všechno nějak bylo, je a bude a vlastně se s tím nedá nic dělat. "Tak to chodí." Jinak je celá knížka psaná v kraťoučkých odstavcích oddělených hvězdičkami, jako telegram. Cestování v čase dělá příběh Billyho Pilgrima mnohem zajímavější, než by jinak byl. Vonnegut je bezesporu mnohem lepší spisovatel než Kilgore Trout.
Na toto téma jsem již četla mnoho jiných a lepších knih. Nesedí mi to neustále střídání dějových linek, opakující se myšlenky a v podstatě nezazivny dej. Do hlavniho hrdiny se nedokazi nijak vcitit a jeho osud se me nijak nedotyka. Je možné, ze toto byl autorův záměr, ale i pokud ano, myslím, ze to nestojí ani za čtení tohoto komentáře.
První setkání s Vonnegutem. Asi bych neřekl, že dobré nebo špatné. Zlatá střední cesta. Zde je mi asi trnem v oku asi hlavně, že kniha hledá svůj cíl a směr a i když ho najde, je to docela mišmaš. Chvíli Hlava XXII, někdy Stopařův průvodce galaxií, což jsou zrovna knihy, na které nemám nejlepší vzpomínky. To celé se prolíná do takové jednohubkové knihy, která se čte rychle, dobře a ne nijak zvlášť divně. Spíše jde o ten příběh, který mi až na pár zajímavých pasáží nedal nic, co by stálo za řeč. Nedá se nicméně říci nic zlého přímo. To je hold jenom škoda.
Kdepak, Jatka č.5 rozhodně nejsou žádná nekompromisní protiválečná groteska, natož protikonzumní absurdita. Záleží jen na úhlu pohledu a životě pohlížejícího, tak to chodí :-)
Jde hlavně o to, že mladej Kurtík, tedy Vonnegut džunior, je básník, a pak jde taky o to, že dodržel slovo a nepopisuje žádné hrdiny, ale nešťastníky postižené válkou... On vlastně takový básník popisující nešťastníky postižené válkou byl např. i strejda Remarque, ale ten měl přece jen jinou poetiku, jaksi okázalejší - rozhodně tedy ve srovnání s Kurtem, který se originálně stylizuje do role básnivého prosťáčka a až téměř negramotného jurodivého proroka, jenž navíc srší invencí a originalitou vpravdě osobitou, a taky humorem, ano, laskavým černým humorem.
Kurt Vonnegut nenapsal knížku o válce, ale o procesu, který proběhne v hrůzami naplněné hlavě člověka. Je to působivé. Na romantiku ani ostré kontury nebyl v hladu prostor. Vyprávění je drsné, chaotické, sebeironické. Uvažujeme nad tím, jestli se dá zařadit do žánru science-fiction a přitom se jedná o tragickou realitu.
Tak to stojí.
Pokud v sobě kniha skrývá mezi řádky nějaký hlubší význam, tak mě unikl. Styl psaní a neustálé přeskakování v čase a prostoru mě do děje prostě nevtáhly. Kniha je celkem specifická a asi nesedne úplně každému, jako se stalo i u mě.
Kniha mě velice mile překvapila. Takovýto styl jsem snad ještě nikde nečetla. Prolínání časů i světů bylo skvěle vypracované. Dlouho na knihu nezapoměnu a určitě si ji někdy přečtu znovu.
Opět jsem se nechal nalákat na známý název. Bombardování Drážďan muselo být šílené a jdu si toho o něm najít víc. Kniha mi ale přišla jako typicky americká snůška nesmyslů. Je li v ní ukryto nějaké skryté poselství, mně uniklo.
Knihu řadím mezi to nejlepší , co kdy Vonnegut napsal. Je sice pravda, že jsem od něj ještě nečetl všechno, ale Jatka č.5 mě utvrdila v mém přesvědčení o mimořádných literárních kvalitách autora. Styl jeho psaní je úderný a přímočarý. Text rozdělený do kratších úseků mi vyhovuje. Přestože celá kniha má pouze dvěstě stran, Vonnegut na nich dokázal sdělit své postoje, především však ty, které poukazují na nesmyslnost válek. Protiválečné poselství díla snese srovnání s nejlepšími romány Remarquea a Hemingwaye. Doporučuji!
No tak jako jsem už dvakrát napsal, že "tentokrát mi Kurt nesedl" - tak tady musím napsat, že tentokrát mi sedl na 100%! A tím víc jako audiokniha v podání Ivan Řezáče. Celé je to vlastně takové nostalgicky humorné. A přitom tolik děsivé a kruté. Tak to chodí.
Věta „Tak to chodí“ v románu zazní celkem 105x a mohlo by se tak zdát, že Jatka jsou kniha, ve které Kurt Vonnegut prezentuje svoji smířenost se světem. Jenže to tak není. Kurt Vonnegut není rezignovaný autor, není fatalista ani defétista. Kdyby byl, tahle knížka by nevznikla. To samozřejmě není žádný můj senzační objev, je to od první kapitoly zřejmé, ilustrovat to může třeba tahle věta, která sice popisuje Billyho, ale dala by se vztáhnout na celou knihu: „Ve skutečnosti byla Billyho vnější netečnost ochranným štítem. Pod netečností se skrývala mysl syčící a sálající vzrušením.“
Pamatuji si už ze svého prvního čtení Jatek (někdy na začátku milénia), jak mě zprvu vadily tralfamadorské kapitoly. Proč do tak silného příběhu cpe ty bizarní sci-fi nesmysly, říkal jsem si. Kroutil jsem nad tím hlavou ... do chvíle, než jsem si uvědomil, že vlastně nevím, co je víc absurdní a lidskosti vzdálené – jestli jsou to zelení mužíčci co vypadají jako instalatérský zvon anebo putovaní amerických zajatců německým vnitrozemím.
Byl to můj nejsilnější vjem i při mém druhém, právě dokončeném čtení – že to, co navzájem dokáží udělat lidé lidem je nakonec mnohem neuvěřitelnější než cestování časem a únosy na cizí planetu dohromady.
I když se mi líbila bravura, se kterou Kurt Vonnegut žongluje se slovy i tématy a – myslím si - pochopil jsem i humanistický apel knihy, tak přímo k mým citům Jatka nepromlouvají. Snad je to proto, že jeho postavy nejsou živoucí, že se o ně nebojím. Nevím, neumím to popsat přesně, zkrátka nerozehrává ty správné struny. Rozum chápe, srdce je od toho daleko, řekl bych půjčenými slovy.
Tak nevím. Když jsem knihu četla ve svých gymnaziálních letech, byla jsem nadšená a připadala mi naprosto geniální. (I když už tehdy bych se asi raději obešla bez Tralfamadoru.) Nyní, po 30 letech a druhém čtení, jsem zklamaná. Nesedí mi absurdita, druh humoru, rezignovaná postava Billyho, dokonce ani jeho jméno"Billy". Uznávám originalitu knihy a chápu její poselství, ale už bych uvítala víc klasické pojetí, více realismu, nějaký ten tank :-) Co se týče knih o 2. světové, jsem teď spíš naladěna na styl "Zlodějka knih", "Zemřít na jaře" nebo "Vyhnání Gerty Schnirch".
Nejhorší pro mě byla neustále opakovaná věta "Tak to chodí", která mě doháněla k šílenství, i když je namístě. Protože bych teď dala hvězdičky tři a před léty pět, tak to zprůměruji a dávám čtyři.
Ještě ve škole jsem nabyla dojmu, že Kurt Vonnegut je náročný autor, vyžadující náročné čtenáře. Nebo jsem možná měla pocit, že Vonneguta čtou jen vzdělaní lidé, kteří svedou číst dlouhá souvětí. Možná to bylo tím, že jeho dílo nešlo snadno zařadit do jednoho žánru, že se u jeho jména objevovala taková složitá slova jako absurdita, satira, science-fiction, černý humor. To pro mě v době -náct bylo velmi neuchopitelné, nejasné, moc post-moderní.
Po Mechanickém pianu a Jatkách si konečně vytvářím vlastní představu Kurta Vonneguta.
Je to autor, co umí pomocí neskutečného příběhu zobrazit obyčejný lidský život; jeho komiku (protože každý člověk je směšný), jeho tragiku (protože každý lidský život končí smrtí a provází ho smrt mnoha jiných; fyzicky i metaforicky) a absurditu, která vzniká setkáním těchto dvou rovin. A tato kombinace skvěle zrcadlí realitu. V Jatkách je to dle mého soudu silně vidět.
Zastarávají jen kulisy.
A co se týče děje přímo, uvědomila jsem si jednu věc. V těch dokumentech o druhé světové válce pamětníci moc neříkají: Byli jsme jen kluci. Popisují své heroické činy, nebo v jak hrozných podmínkách dokázali přežít, ale ne: Byli jsme jen děti ve válce dospělých daleko od nás. Byli jsme čerstvě dospělí a šli do války, ale v současnosti byste nám nesvěřili ani nastavení pračky...
Zajímavá experimentální kniha. Kurt Vonnegut v úvodních kapitolách slibuje čtenáři (a matce vojáka), že napíše knihu o bombardování Drážďan, mimořádně krvelačné události druhé světové, originálním způsobem - a to také dodrží.
Čekal jsem různé bizarní příběhy z války, a těch se mi taky dostalo. Rozhodně jsem ale nečekal, že jeden z hlavních hrdinů je přesvědčený o tom, že umí cestovat v čase. V rámci svého života tedy. Plynule skáče do dětství, do války, do manželského života... a taky do budoucnosti, která je dle všeho jen vysněná. Autor jasně naznačuje, že jeho kniha není sci-fi a hrdina cestuje v čase jen ve své hlavě. Vlastně se nejedná o nic jiného než vzpomínání na různé části jeho života, což je vlastně standardní způsob vyprávění, i když to zrovna tady není chronologické.
Je to zábavné, ale taky velmi zvláštní, protože hlavní hrdina je posedlý mimozemšťany. Věří, že byl jimi unesen a že se jednou dočká velké slávy. Upřímně, netuším, jestli to má být nějaká paralela, metafora nebo prostě jen ukázka nějakého psychologického jevu. Vím jen, že mě to bavilo číst, ale zároveň to bylo trochu někdy náročné a taky to možná nebylo úplně to, co jsem chtěl číst v souvislosti s drážďanským bombardováním, což je mimořádně zajímavé téma.
Originální a zvláštní knížka, která je zajímavě pojatá, ale fanouška Vonneguta ze mě neudělala.
Sedm skoků v čase z deseti.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno cestování časem americká literatura bombardování rozhlasové zpracování Drážďany
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Kniha Jatka č. 5 je v
| Právě čtených | 21x |
| Přečtených | 1 523x |
| Čtenářské výzvě | 181x |
| Doporučených | 89x |
| Knihotéce | 357x |
| Chystám se číst | 632x |
| Chci si koupit | 90x |
| dalších seznamech | 30x |
Billy je netečný, flegmatický a neustále mimo realitu. Kupodivu, všichni kolem jsou větší idioti než on sám. Vrchol jeho života, bylo, když byl unesen do mimozemské Zoo, kde se mu nejspíš chtělo zůstat napořád. Poselství knihy je jinak jasné: Válka je fuj!