Jasno lepo podstín zhyna
Sara Baume
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/310022/bmid_jasno-lepo-podstin-zhyna-wia-310022.jpg
4
346
130
Pozoruhodný titul úspěšné prvotiny mladé irské autorky je poetickou variantou názvů čtyř ročních období, která tvoří časový rámec příběhu přátelství dvou psanců – osamělého člověka a týraného psa. Sedmapadesátiletý podivín Ray žije sám v domě po svém otci v nejmenovaném městečku na pobřeží. Nikdy nechodil do školy, bojí se lidí, jeho jedinými společníky jsou knihy. Jednoho dne si v místním útulku pořídí zohaveného jednookého psa, rychle k němu přilne a poprvé v životě pocítí hluboké pouto k jiné živé bytosti…... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2016 , Odeon
Originální název:
Spill Simmer Falter Wither , 2015
více info...
Přidat komentář
Skvělá kniha! Bohužel opravdu smutná. V celém jejím průběhu se mi draly slzí do očí a to jsem věděla, jaká samota bude gradovat. Ray je odsouzen k samotě snad už při narození. Když se setká s Jednookem, začne se jeho svět proteplovat a jasnit, snad vlivem nadcházejícího jara. Jenže stále vidíte tu izolaci, smutek a drolícím se štěstím do jeho života proniká zmar. Jeho velký útěk do nikam je prozářen sluncem a voní létem, divokými květinami a všude slyšíme rorýse a šum moře. Události jeho předchozího života nám Ray ukazuje pomalu a opatrně je dál odkrývá s nastupujícím podzimem. Zimní gradace je prostě děsivá smršť. A to už jsem pro slzy neviděla. Je mi to tak líto. Popisy prostředí jsou dokonalé. Ray i Jednooko vám to prostě ukáží svýma očima a vy to VIDÍTE, SLYŠÍTE A CÍTÍTE.
Bohužel jak je v knize řečeno jasně a zcela pravdivě: Obec je dobrá věc, jenom když do ní patříš.
Taková post-moderní irská Dášeňka.
Hlavní hrdina i pes mi byli nesymaptičtí od začátku. Jazyk se snažil být básnický, ale upřímně jsem si více užil pasáže kdy nebyl.
Krásná kniha psaná lyrickou prózou, místy přecházející v naturalismus. Je vidět, že je autorka umělkyní - ty popisy přírody, barev, dějů byly opravdu netypické, ale krásné.
Hlavní postavou byl drsný stárnoucí muž na okraji společnosti s mimořádně jemnou duší. Nemohu říct, že bych se s ním ve všem ztotožňovala a byl mi nanejvýš sympatický. Nemohu však ani říct, že mě nezaujal a odpuzoval.
Nejkrásnější na celé knize byl vztah Raye a JednoOka, čistý a plný oddanosti, porozumění.
Velmi se mi líbil styl psaní, kdy hrdina vše vyprávěl JednoOku. Pouze v prologu a epilogu vidíme svět očima JednoOka, což knihu nádherně ohraničuje.
Hvězdičku strhávám pouze za skutečnost, že jsem ji musela číst po kouscích. Když jsem naráz přečetla větší část, byla pro mě kniha monotónní a unikala mi spousta krásných detailů a myšlenek.
Zpočátku jsem nebyla moc nadšená, jazyk autorky mi nesedl. Snaží se být za každou cenu umělecká a mě to rozčilovalo. Naopak příběh sám o sobě, tak jak je prostý a nekomplikovaný, je pohlazením pro duši.
Pořád nevím,co si mám o knize myslet.Je to zvláštní,v podstatě pravdivý příběh muže,který je odvržen od ostatních lidí,protože se liší.Protože lidi se bojí toho,co je jiné a tak se tomu vyhýbají.A nakonec pozná jedinou lásku a to tu psí,i když ten pejsek mu ten život taky dost zkomplikuje.Na pět hvězd to pro mě není,je to takový průměr.Je to hezké,ale některé věci jsou tam zbytečně zdlouhavé..
Tuto knížku nejde číst za běhu. V šumu a hluku všedního dne. Musela jsem se s ní schovávat do ticha, zavírat před světem. Žádá si to poetický jazyk, který tuto drobnou prózu povyšuje na opravdové umění. A žádá si to příběh. Tak intimní a křehký, že se člověku až tají dech. Tak vzdálený naší uspěchané "normálnosti", a přesto jsem se do něj dokázala natolik ponořit, že jsem s oběmi hrdiny dýchala i tajila dech. A s každým otočením stránky, s každou novou zatáčkou na bezcílné cestě ostrovem i životem s roztoucí úzkostí podvědomě čekala dopředu netušené, ale nevyhnutelné vyústění.
********************************
Knížku jsem četla v originále. Původně jen jako "domácí úkol" na překladový seminář. Ale vtáhla mě. Získala si mě a okouzlila. Hlavně jazykem. Báseň v próze. Je to jedna z mála knih, ke které se chci vrátit a přečíst si i český překlad. Abych viděla, jak s ním překladatelka naložila. I když už tuším. Měla jsem tu čest na semináři na Trinity College v irském Dublinu potkat jak samu autorku, tak právě paní překladatelku. Jaké lepší doporučení, když sama autorka řekne, že český překlad je lepší než originál!?
A ještě poslední poznámka - je obrovskou výhodou, že překladatelka sama v Irsku již 30 let žije, proto věřte, že je překlad opravdu věrný a přenese vás na tento větry ošlehaný ostrov a tak trochu i do melancholické a trochu osamělé irské duše.
Snad nikdy jsem nebyla z knihy tak rozpolcená, jako v tomto případě. Z hlediska stylistického je to naprostá chuťovka napsaná opravdu nádherným jazykem. Zpočátku jsem byla opravdu nadšená, jak krásně je kniha napsána, ale postupem času jsem si více a více uvědomovala, jak moc je mi příběh vzdálený a vůbec mě neoslovuje. Objektivně chápu, proč se většině čtenářů příběh líbí, ale mě kniha nějak nedokázala přimět cítit sounáležitost s hlavní postavou, ke které jsem přes veškerou snahu nedokázala pociťovat přílišné sympatie, ač jinak zpravidla mívám antihrdiny v oblibě. Z tohoto důvodu bohužel nemohu, i přes nesporné kvality textu, jít na vyšší hodnocení.
Hodně smutná, ale i krásná knížka z mého pohledu.... byl ale smutný i on, chtěl by kontakt s lidmi? Našel si spřízněnou duši a ukázali si vzájemně, že lze mít i rád.
ač nemám ráda "zvířecí" tematiku a záměrně se jí vyhejbám,toto mě nevadilo,toto bylo ... krásné... jemné .. smutné ... lidské ... trochu tísnivé ... zvláštní ... a rozhodně stojí za přečtení :)
Tuhle knížku jsem si půjčila v knihovna, ale prostě si jí musím i koupit. Chci jí mít doma, ve své knihovně. Chci se k ní ještě vrátit. Někdy, až najdu odvahu. Tolik citu, porozumění, lásky, oddanosti, osamění a smutku jsem v jiné knize nezažila. Při čtení mi bylo hrozně smutno a bála jsem se konce...
Rozhodovala som sa medzi 2 alebo 3 hviezdičkami- na začiatku ma kniha veľmi bavila, lyrické opisy, zvláštna hlavná postava, ale postupom ma opakované opisy začali nudiť a žiadne smerovanie hlavnej postavy ma nudilo ešte viac.
Knížku jsem vzala v knihovně do ruky, zaujal mě zvláštní název. Sedla si na pohovku, že se do ní mrknu a stalo se mi, že jsem se začetla a zapomněla jít domů...Lidskost... to je první co mě napadá, když se za knížkou ohlédnu, úplně mě to porazilo. Už první slova vás obejmou a nepustí. Tak krásný příběh o porozumění. Tolik pochopení a pokory ve vztahu k druhé bytosti. Miluji tenhle typ literatury a tyto příběhy mi vracejí víru v to lepší, co lze nalézt lidech. Dávám dvěstě procent, za příběh, styl, překlad - za poselství.
Nádherná kniha, klenot v knihovně, dávám nekonečný počet hvězdiček a doporučuji z celého srdce.
krasne napisane, bravurne prelozene. kniha nie je len o starom muzovi a psovi, je o vsetkych vydedencoch, nemoznosti zaclenit sa a dosledkoch tohoto, o neschopnosti komunikacie a socializacie. kazdy takeho raya pozname :-)
Neobyčejně silný příběh stárnoucího, lidí se stranícího samotáře s duší týraného dítěte, které nikdy nedospělo. A který na stará kolena objevil, že lze mít někoho rád – a přesto (nebo právě proto?) mu to v cestě k lidem nepomohlo.
Ray je citlivý zranitelný podivín, kterého bych ale (to přiznávám s pocitem smutku) na ulici s největší pravděpodobností, stejně jako ostatní, obloukem obešla….
Vše umocněno krásným jazykem a hodně povedeným překladem.
„Teď už jsi zase svůj, jsi sám sebou. Jsi ten, který na povel nesedne, nepočká, nezastaví se, ani nepřijde k noze, nevrátí se, když ho zavolám, a neumí ani moc hezky chodit na vodítku, vlastně vůbec ne. A stejně se ti musím obdivovat, jak se chováš podle svého. Nechci z tebe udělat takovou tu hračku na baterky, která ťape a ňafá, když jí zmáčkneš knoflík. Neměl jsem ti říkat fuj. Neměl jsem žádné právo ti vnucovat svá lidská kritéria, když mně to, že jsem člověk, nikdy nic dobrého nepřineslo.“
Přiznám se, jsem konzument knížek. Potřebuji je stejně jako
jídlo. Jsou knížky, které zhltnu a pak už o nich moc nepřemýšlím. Jsou si hodně podobné a jen příběh je trochu jiný. Takový obložený chleba.
A pak je tu mňamka, něco, co si dopřeji jen jednou za čas. Knižní lahůdka. Přesně tak na mě tato knížka působila. Nechtěla jsem ji konzumovat, chtěla jsem si ji vychutnat. Tu bohatost jazyka, žonglování se slovy. Viděla jsem všechny barvy květin, cítila vůni moře, pobřeží, tlejícího listí i té špíny... Poznala jsem i ty ptáky aniž bych musela mít před sebou atlas.
Příběh osamělého staršího člověka na okraji společnosti, kam ho dostal jeho otec tím, že mu již od dětství odepřel společnost vrstevníků. Nechodil do školy, neměl žádné kamarády, jen stará sousedka, která ho občas hlídala se mu trochu věnovala. Naučila ho číst a tím ho přivedla ke knihám, ze kterých čerpal své znalosti o přírodě. Pořád zavřený v lososově růžovém domě svého otce, tedy jeho samotce. Až po smrti svého otce (dost děsivé), se odváží prolomit svoji samotu a vyhlédne si v inzerátu z útulku psa, který je stejným vyvrhelem ve společnosti psů. Spolu vytvoří nesourodou dvojici, která k sobě ale tak nějak patří.
Příběh není zas až tak atypický, ale mě zaujala ta forma, jak byl napsaný. Autorka si opravdu pohrála se slovy a myslím, že i překladatelka na tom má svůj díl, že je kniha taková... pro mě úžasná. Tuhle knihu jsem si opravdu vychutnala, ačkoliv je útlá, četla jsem ji čtyři dny, nechtěla od ní odejít a zároveň jsem si ji chtěla šetřit. Je náročná, to ano, ale nutí vás přemýšlet. Za mě určitě Ano, Ano,Ano
Rozhodovala jsem se mezi 3 a 4. hvězdičkama...stejně jako jsem se po celou knihu rozhodovala, jestli mně jsou ti dva sympatičtí nebo ne...byli i nebyli. Každopádně hodně náročné čtení, žádná oddychovka, trvalo mně to dlouho, než jsem dočetla.
Na můj vkus občas příliš popisné, občas příliš drsně až nechutně popisné...
Ale teď, když jsem dočetla, bude mně smutno...stejně jako mně bylo, když jsem si přečetla epilog...:-( Škoda, škoda, škoda...
Tak kvůli Jedno Okovi 4. :-)
Štítky knihy
prvotina irská literatura osamělost člověk a pes člověk a zvíře Magnesia Litera
Jasno lepo podstín zhyna
Kniha Jasno lepo podstín zhyna je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 398x |
| Čtenářské výzvě | 140x |
| Doporučených | 52x |
| Knihotéce | 159x |
| Chystám se číst | 362x |
| Chci si koupit | 67x |
| dalších seznamech | 6x |
Zcela záměrně jsem teď po sobě četla dvě tematicky velmi podobné knihy - Kočičí host a Jasno, lepo, podstín, zhyna a byla zvědavá na rozdíly (nejen co se domácích mazlíčků kočka×pes týče). Nakonec mě překvapily obě a nelze je úplně porovnávat, protože každá má v sobě něco jiného - jinou náladu, jinou atmosféru, jiný odkaz...
Tam, kde je Kočičí host typicky japonský (poetický, metaforický, pln prostých motivů), tam je Jasno, lepo, podstín, zhyna typicky irský (drsný, těžký, depresivní) jako by sám čtenář stál na písčitém pobřeží a nechal si větrem šlehat tváře, navát písek do očí - takový je to pocit.
Dvě spřízněné duše, dva vyděděnci, kteří se vzájemně (osudově?) potkali. Člověk a pes, pes a člověk - místy byl v knize cítit přesah, až prolínání, čtenář kolikrát nevěděl, kde člověk končí a pes začíná. Kapitola Podstín byla pro mě již možná trochu zdlouhavá, ale na prvotinu je to opravdu hodně silné. Ráda bych se k příběhu po čase vrátila. 3,5*