Jako by mě opustila všechna síla

Kižní rozhovory mě vždycky bavily, jsou svižné a velmi osobní, u této knihy to platí dvojnásobek! Nedokážu si představit, jak pro některé respondenty muselo být těžké odpovídat na otázky týkající se jejich duševního zdraví. Po rozhovoru následuje pohled odborníka na konkrétní osobu skrz jeho odpovědi, což bylo neméně zajímavé čtení!
Velmi mě zasáhl v pořadí hned druhý rozhovor s Klárou Pollertovou-Trojanovou, která mluvila o tom, jak začala s příchodem druhého syna na svět trpět depresemi. Mám pro to naprosté pochopení a neodsuzuju za takové stavy žádnou matku. Ještě ke všemu, když se synové narodili tak krátce po sobě.
Rozhovor s Josefem Trojanem mě naprosto odzbrojil. Chovám k němu velké sympatie a miluju jeho herecký projev. Je mi ale neskutečně líto, jaký tlak a očekávání je na něj kvůli slavnému příjmení kladen.
Fotbalista Lukáš Pokorný zase otevřel téma tlaku v profesionálním sportu. To je něco, co si jako fanoušci vůbec neuvědomujeme.
Rozhovor s Filipem Titlbachem se mě dotkl v oblasti šikany, to je další velké téma a hnojivo pro psychické problémy u dětí.
Hodně mi dal rozhovor s influencerkou Sophií Šarlak, která mluví o závislostech a psychických poruchách ve velmi brzkém věku, konkrétně ona pocítila problémy už ve 12 letech.

,,Přála bych si, aby každý dokázal říct dost, když už se z života vytrácí radost a z těla a mysli síla."

Spletitá cesta lidské duše. Zaujala mě rozmanitost osobností se kterými byly rozhovory vedeny. Některé jsem si dohledala. Krásné zpracování.

Já téhle knize říkám Ano. Ano ano ano a ještě jednou ano. Je tak strašně důležité o tomhle tématu psát, mluvit a stále dokola připomínat, že není důvod jakkoliv se stydět vyhledat odbornou pomoc. Může to totiž zachránit život, víte?
Při čtení jsem cítila hodně věcí. Od ztotožnění se s některými respondenty a jejich pocity až po myšlenky typu "to je v hajzlu, protože tuhle knihu si stejně nepřečtou ti, co by měli, aby pochopili, jaké to je a přestali bagatelizovat"...

Pokud se na knihu chystáte (já vám ji moc a moc doporučuji) a necítíte se zrovna psychicky dobře, tak asi počkejte až budete víc "v pohodě". Protože při čtení se mohou otevírat staré rány. I já si na ni musela pár měsíců počkat:)

A abych nezapomněla jednu důležitou informaci - Linda Bartošová je skvělá! Rozhovory vedla citlivě, byl z ní cítit upřímný zájem o respondenty.

Co říct závěrem? Snad jen - děkuju. Děkuju za to, že máme ve veřejném prostoru lidi, kteří se nebojí jít s kůží na trh, že věnují svůj čas a energii pro to, aby pak vzniklo něco tak důležitého, jako je třeba tato kniha.

Zpočátku jsem z knihy byla rozpačitá a moc mě neoslovil koncept, kdy jsou rozhovory vedené výhradně se známými lidmi. Říkala jsem si, že je by bylo lepší dát prostor “běžným” lidem a jejich příběhům, než dělat výbor rozhovorů s lidmi, kteří mají mediální prostor téma duševního zdraví adresovat a destigmatizovat na svých vlastních platformách (což mnoho z nich skutečně dělá). Troufám si tvrdit, že kniha v tomto pojetí se dostane více méně do sociálních bublin, které už určité povědomí o psychických nemocech mají. Proto jsem byla moc ráda za perspektivu, kterou v rozhovoru reflektoval Marek Torčík. Rozhovor s ním byl velmi sociálně citlivý, disponující uvědoměním, že lidé z neprivilegovaných skupin narážejí v této oblasti nejen na bariéry typu nedostupnosti terapie (finanční i místní), ale například i na bariéry jazykové (jiná slovní zásoba, se kterou je komplikovanější dané obtíže popsat). Ač bych v knize preferovala větší důraz na tuto perspektivu (ostatně témata psychologická nelze oddělit od těch sociálních, což dokazuje i závěrečný epilog filozofky Alice Koubové), některé rozhovory se mě dotkly hlouběji, než jsem očekávala (např. vzpomínky na vlastní dospívání při čtení rozhovoru se Sophií). Nedokážu knihu hodnotit zjednodušujícím hvězdičkovým způsobem, ale má podle mě smysl začíst se do ní.

Z této knihy mám rozporuplné pocity. Vůbec mi neseděl styl vyjadřování, což je možná tím, že již nepatřím k mladé generaci. Nemyslím si ani, že by kniha přinášela výrazně hlubší myšlenky, přesto pro mě bylo zajímavé začíst se do pocitů respondentů, i když se s některými výroky vůbec neztotožňuji. Některé z nich ve mně dokonce vyvolávaly rozčilení nebo spíš nevoli, což ale vnímám jako vlastní téma k zamyšlení, proč tomu tak je. Nelíbila se mi grafická úprava, zejména různé typy a velikosti písma a barevné sladění. Největší dojem na mě udělal epilog, který jsem na rozdíl od ostatních částí vnímala jako skutečně hluboký.

Všechny rozhovory mají něco společné, všechny nabízí mnoho zajímavých myšlenek a osobitých pohledů na vlastní psyché.

Pakliže sami bojujete se svými démony, doporučuju se před čtením dobře zazdrojovat. S citlivými jedinci text může zamávat.

Ovšem na druhou stranu, nejsem si úplně jistá jestli knihu pochopí člověk, který o problematiku duševního zdraví nejeví sebemenší zájem a téma zpochybňuje či zesměšňuje. Obávám se, že takoví lidé se k této knize ani nedostanou... což pro osvětu jako takovou, je škoda...

Důležitá kniha! Rozhovory jsou vedené velmi citlivě. Doporučuju!

Mimořádně důležitá knížka. Oceňuji citlivost autorky při vedení rozhovorů, otevřenost, upřímnost a odvahu respondentů. Kéž by se opravdu povedlo víc mluvit o tom, že šrámy na duši jsou stejně bolestné jako ty na těle.

Na knihu jsem měla celkem velká očekávání, na začátku mi první dva rozhovory až tak moc nedaly, pak jsem se chytla a nejen, že je zde spousta zajímavých a užitečných informací, které může člověk využít i při vlastní cestě k sebepéči, ale i spousta inspirace pro to pokračovat, ať si člověk prochází čímkoliv. Jsem docela i ráda, že tam je mnoho osobností, ukazuje to, že takové prestižní kariéry, kteří mnozí jako děti chtěli nejsou jenom to hezké, ale i dost honička...

Čtení mě zastihlo v té nejlepší možné době, kdy jsem si přesně něco takového potřebovala přečíst. Cením odvahu a upřímnost všech. A také to, že kniha není “depka”, v každém příběhu je naděje a důkaz, že i když třeba teď není dobře, v budoucnu bude líp. Jen je třeba říct si o pomoc a kontinuálně na sobě pracovat.

Myslím, že si v knížce každý najde to “svoje” téma, mě osobně nejvíce zasáhly rozhovory s Klárou a Josefem Trojanovými a také úvod Lindy Bartošové a editorky Kataríny.

Knížku jsem měla půjčenou z knihovny, ale ráda bych si ji po čase přečetla, takže pořídím i v knihkupectví.

Na knížku jsem se moc těšila, protože takové rozhovory mám ráda a tohle téma je mi navíc blízké - s duševním zdravím mám problémy zhruba pět let. A rozhodně jsem nebyla zklamaná. Linda vedla rozhovory citlivě, moc se mi líbilo, jaké otázky kladla a jak to celkově pojala. Nejvíc mě dojal rozhovor s Filipem Titlbachem, u kterého jsem i uronila pár slz. V mnoha situacích, které respondenti a respondentky popisovali, jsem se poznávala a bylo docela úlevné si přečíst, že takové věci zažívají i slavní lidé. Autorce se knížka moc povedla a já ji moc děkuji, protože mi jistým způsobem pomohla. A určitě nejen mně.

Kniha Lindy Bartošové, Jako by mě opustila všechna síla, je podle mě naprosto zásadní a velmi potřebné dílo. Jako někdo, kdo má s duševními problémy vlastní bohatou zkušenost, jsem ji četla s nesmírným porozuměním a s pocitem, že v tom rozhodně nejsem sama.
Linda Bartošová se pustila do tématu, které je v dnešní době víc než aktuální. Už dávno nejde o něco, co se děje "jen někomu", ale o problém, který trápí čím dál víc lidí napříč celou společností. Autorka téma uchopila skvěle a její přístup je vyloženě osvěžující – namísto akademických pouček nabízí devět otevřených a upřímných rozhovorů s osobnostmi, které jsou nám známé z veřejného života.
Číst o tom, jak se s vyhořením, poruchou příjmu potravy, depresí nebo úzkostmi potýkají třeba Josef Trojan, Sophia Šarlak nebo Marek Torčík, je nesmírně důležité. Bourá to mýty a ukazuje, že duševní nemoc si opravdu nevybírá. Netýká se jen "slabých" nebo "jiných", ale kohokoli z nás, bez ohledu na postavení nebo úspěch. Tyto rozhovory jsou plné bolesti, ale zároveň i naděje a síly. Byly pro mě balzámem na duši, protože v nich nacházím porozumění, které se těžko hledá jinde.
Jako by mě opustila všechna síla je kniha, která by měla být povinnou četbou pro každého – ať už se s duševními problémy potýká sám nebo chce lépe porozumět těm, kteří jimi procházejí. Je to důkaz, že i z temných chvil se dá najít cesta ven, a hlavně, že v tom nikdy nejsme sami.

Devět rozhovorů o duševním zdraví, devět osobností, devět autentických prožitků toho, jak bolí duše.
Každý rozhovor pochopitelně otevře trochu jiné téma. Všechny ale působí upřímně, autenticky a obdivuju všechny respondenty, kteří se dokázali takto otevřít.
Zaznamenala jsem kritiku, že občas v rozhovorech stáčí autorka pozornost na sebe. Mně to ale spíš přišlo, jako že v tom respondenty nenechává samotné. Prostě přirozeně pomáhá budovat důvěru, když se svěří i ten, komu se svěřujete vy. I díky tomu si myslím, že se Lindě Bartošové podařil vytvořit pro respondenty safespace a ten se během čtení přenáší i na čtenáře.
Knížka, která dodává odvahu a ukazuje, že v tom nejsme sami!

Kniha na mě působila velmi silně, někdy až přespříliš emocionálně – přiznávám, že jsem pár stránek i přeskočila. Sama jsem si loni prošla těžkou depresí, takže některé pasáže mi byly až bolestně blízké. Zároveň ale oceňuji odvahu autorky i všech žen, které v knize otevřeně promlouvají o tom, co běžně zůstává skryté. Nejde o patos ani sebelítost, ale o sdílení, které může pomoct těm, kdo se v podobné situaci ocitli. Není to úplně snadné čtení – ale o to víc může být léčivé.

Velice intimní, odvážná a otevřená kniha. Originální svou vizuální identitou a geniálním epilogem, ze kterého mi spadla brada. Moc ráda jsem ji četla, ale ještě raději jsem, že vůbec vznikla. Za to patří autorce velký obdiv a respekt. V neposlední řadě mám radost z toho, že jsem schopna porozumět vidění a cítění světa o půl až generaci mladších lidí a v mnohém s nimi sdílet stejné názory a hodnoty.

Rozhovory o psychických potížích jsou velmi dobře napsané, že se do lidí vcítíte a začnete se taky cítit jako by vás opustila všechna síla tak pozor na to a raději si je dávkujte.
Většinu z devíti hrdinů jsem neznala a píšu hrdinů, protože podělit se o svůj bolavý příběh je nutná dávka odvahy. Takže pečujte o sebe. Nejen o své fyzické, ale i psychické zdraví, protože to je mnohdy ještě důležitější.
O své knize mluvila Linda Bartošová moc hezky a jsem ráda, že jsem byla na besedě o knize a nechala si svůj výtisk podepsat.
Účastnil se jí i Marek Torčík a spolu tam mimo jiné mluvili i tom, že pro muže je mnohdy obtížnější řešit psychické problémy, protože jsou přece chlapi, tvrďáci, kteří přece takové hovadiny neřeší. A to je teda pěkná blbost a doufám, že naše společnost už brzy bude připravená na to, aby si každý, ať už žena nebo muž, mohl přiznat, že potřebuje pomoc a nikdo ho za to nebude odsuzovat.

Bolest duše není tabu.
Úvodní věta na obálce, která výborně shrnuje to, co se titul snaží svým čtenářům předat.

Jak nám samotný název napovídá, publikace se zabývá duševním zdravím a přináší rozhovory se známými osobnostmi, které si prošly nelehkým obdobím a mají s bolestí duše osobní zkušenosti.

S podobnými problémy se totiž v dnešním moderním světě potýká čím dál větší procento lidí a mít možnost si přečíst o zkušenostech osob v obdobné situaci může být dosti motivující. Výpovědi dotázaných jsou upřímné a plné bolestivé pravdy. Nikdo nic nepřikrášluje, ba naopak. Všichni se snaží na svém příkladu ukázat, že byť si nemoc nevybírá, vždy je kam se o pomoc obrátit.

Toto nelehké čtení doporučuji úplně každému, kdo se chce o tomto tématu více dozvědět. Zvolený formát funguje dokonale a byť sama knihy tvořené rozhovory nevyhledávám, tato mě neskutečně překvapila

"Bolest duše nemá být tabu."
Linda Bartošová přichází s novinkou Jako by mě opustila všechna síla, ve které se v celkem 9 rozhovorech věnuje duševnímu zdraví.
Mezi dotazovanými nechyběli novináři, spisovatel či influencerka...
Než jsem se pustila do čtení, tak mi bylo jasné, že se mě kniha dotkne, že to nebude snadné čtení, ale že pro mě bude až tak osobní... že ji tolik prožiju... to jsem nečekala... Už samotný prolog autorky mě rozložil, když jsem jela autobusem...
Nejvíce jsem se ztotožnila s Josefem Trojanem, jehož odpovědi mi byly opravdu blízké... Zároveň jsem ocenila, jak Hana Řičicová skvěle popsala to, proč předchozí generace nezažily tíhu na duši v takové míře...
Kniha mě zkrátka emočně i psychicky zasáhla, rozhovory jsem si musela dávkovat (i kvůli citlivým tématům)...
Někoho možná zklame, že se nejedná o odbornou publikaci, ale já jsem toho názoru, že právě díky tomu bude tato kniha přístupná široké veřejnosti, která se s ní může ztotožnit (každý rozhovor je navíc uzavřen pohledem terapeutky).
Myslím si, že před dotazovanými je třeba smeknout, šli s kůží na trh, byli upřímní a otevření a nebáli se popsat i ty nejtemnější situace, které v životě zažili...
O duševním zdraví se mluví čím dál tím více, ale pořád si myslím, že by povědomí o něm mohlo být lepší. Kniha jako je tato tomu může rozhodně pomoci. Moc bych si přála, aby byla oporou těm, kteří ji potřebují, kteří při čtení pocítí, že na to nejsou sami, ale také aby se dostala k těm, pro které není duševní zdraví třeba tak podstatné, kteří jeho důležitost zlehčují...
Duševní zdraví máme jen jedno a měli bychom o něj pečovat. Vyvíjíme na sebe zbytečně velký tlak, bojíme se zpomalit a neumíme si odpouštět... Někdy není špatné se prostě jen zastavit.
Je více než jasné, že novinku Jako by mě opustila všechna síla moc doporučuju.
P. S. Ta grafická podoba knihy, to je prostě něco překrásného! (Byť rozumím tomu, že střídání fontů nemusí sednout každému.)
"Zvládnout se dá leccos, ale za jakou cenu."

Sama jsem v životě měla podobné problémy a proto jsem i sáhla po této knize.
Musím přiznat, že se mi hůř četla a musela jsem se občas nutit.

Pro ty kdo zažili podobné problémy a pocity je kniha důležitá v tom uvědomění si, že nejsou sami a že je v pořádku, aby se o tom mluvilo nahlas.
Pro ty kdo nic takového nezažili je kniha přínosem v tom,že mohou nahlédnout díky rozhovorům do problematiky takových lidí.
Ona to není sranda,když má člověk bolavou duši, ale je potřeba vědět jak s tím pracovat.