Jak voní tymián

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Francouzský spisovatel a dramatik Marcel Pagnol (1895–1974), člen Francouzské akademie věd, patřil mezi nejvýznamnější dramatiky meziválečného období. Snad nejlépe se uplatnil jeho vypravěčský talent v knihách vzpomínek vydaných česky pod názvem Jak voní tymián. Pagnol své vzpomínky začal psát po šedesátce. Zavádí nás v nich do svého rodného kraje Provence s překrásnou přírodou. Pagnolův otec zakoupil nedaleko Marseille starší domek uprostřed divočiny. Soboty i neděle, ale hlavně prázdniny, tráví rodina s velkým nadšením zde. Malý Marcel společně s otcem a strýcem loví zvěř, s kamarádem Lilim prožívá tisíce prázdninových dobrodružství. Před našima očima vyvstává hora Taoumé, defilují rázovité venkovské postavy a téměř cítíme vůni divoké přírody, kde z vyprahlého kamení vyrůstají pod jižním sluncem voňavé trsy levandule a borovice......celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/478848/big_jak-voni-tymian-b3f-478848.png 4.6407
Série:

Jak voní tymián


Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Vyšehrad
Originální název:

Souvenirs d’enfance, 1957


více info...
Nahrávám...

Komentáře (101)

Kniha Jak voní tymián

Kontryhelka
17. ledna

Kniha se mi příjemně četla, úplně na mně dýchal francouzský venkov provoněný levandulí a pohodou. Milé čtení pro každého, kdo se rád nechá unést létem, sluncem, Francií a venkovem. Nostalgické čtení s návratem do dětských let, kdy léto bylo opravdu léto, děti si ho užily a nepotřebovaly k tomu berličky dnešní doby tzn. telefony, internet apod.

Chesterton
11.12.2021

[audiokniha]
Taky jsem absolutně netušila do čeho jdu. Vznášel se mi v paměti jen lákavý název snad ze středoškolské výuky?
Stejně jako Evina.Cetba jsem se dost brzy potkala s výraznými rozpaky ze stylu vyprávění.
Dětská naivita a s ní spojený humor ano, rodinná prázdninová pohoda s oběma rodiči a širší rodinou velice dobrá. Vůně všeliké přímořské a navrch síla levandule? Tymián? Proč ne.
Cikády, kvíčaly neřkuli orebice? Tam už nastává první potíž.
Po úvodních pár rýpnutí do katolické církve v duchu Volnosti Rovnosti a Bratrství jsem se domnívala, že to bude postoj k církvi, co naši společnou cestu s malým, rozverným, ale i přemýšlivým Marcelem rozdělí.
A vlastně jsem byla dost překvapená, že humorné invektivy ve stylu té, co použila v komentáři Rihatama, mi většinou nepřišly až tolik za hranou. Odpovídají dost věrně francouzskému duchu doby. Spíš mi napadlo, zda mnohými kritizovaný přístup ke zvířatům může s tímto duchem společnosti souviset? Nevím.
Už jsem si zvykla, že se zdejším všeobjímajícím nadšením nebývám vždy kompatibilní
V tomto případě to byla úplně nejvíc jakási vleklá nuda, co zapříčinila razantní vyškubnutí sluchátek a nízké hodnocení.
Top komentář ludek.n!!
2/3


Rihatama
05.12.2021

Jsem Marcel Pagnol. Moc mě těší, monsieur Pagnol...

Když jsem se ponořila do vůně tymiánu a levandulí v provensálských kopcích, o spisovateli Pagnolovi jsem nevěděla zhola nic. Mezi námi, podrobnosti toho druhu, které Pagnol ve své vzpomínkové knize uvádí, si dle mého nemohl po 60 letech pamatovat, ani kdyby měl mozek Einsteina. Soudím dle sebe, protože já si pamatuji maximálně highlighty svého dospívání a pocity, ale ne detaily, vzory, zvuky, sekvence, poznámky, reakce... Pakliže si nepsal deník, skoro bych se přikláněla ke kvázi fikci.

Když ale přestanu analyzovat, uvědomím si, že Pagnol je dokonale přesvědčivý svým zpětným, naivně dětským pohledem a melancholickými vzpomínkami na běh událostí v jeho rodném kraji s nádhernou přírodou. Tak či onak, dětství a dospívání Marcela, jeho krásné maminky, spravedlivého a vzdělaného otce Josefa, bratříčka Paula, tety Rózy, kamarádů Liliho a dalších v oblasti Provence, je životní příběh, který plyne jako voda, někdy hladce, jindy přechází v peřeje a kaskády, aby se zase vrátil do klidného toku. Provází jej okouzlující bzukot cikád a oživují kvíčaly, žluvy či vzácné orebice. Nádherná je i mluva počátku minulého století a dnes tak vzácná úcta a respekt k sobě navzájem, aniž by se nutně omezoval temperament mládí. Bylo to jako ponořit se do hlubin času, protože něco podobného člověk dnes zažít ani prožít už nemůže. Poslední část, jestli kvůli svému zakončení či absenci poetiky dětství, je o něco méně poutavá, snad i proto že příběh postrádá vyvrcholení.

"[Katolická církev] ... je nejmocnější propagační organizace, jakou kdy svět viděl. Neboť má agenturu v každé vesnici, zdarma zabírající nejpěknější budovu opatřenou na špičaté střeše zvukovými poutači, aby vyvolávala spotřebitele metafyziky toužící po nestandardnosti."

rozina351
04.12.2021

Oh la la, tak to bylo něco pro mě. Provence miluju a díky této knize se ihned ocitnete uprostřed parného provencalského léta. Laskavé, milé čtení, které pohladí po duši stejně jako provencalské rosé nebo tarte au citron :-)

Vesmich
30.11.2021

Tak to jsem četla poprvé asi před sto lety a mám za to, že to bylo i zfilmované, protože některé scény si pamatuji. Takový závan starých časů, kdy na letní byt šla rodina víceméně pěšky, půl roku před tím vyráběl táta s klukem nábytek a prázdniny byly velké dobrodružství. Jako když čtu zase po všech těch letech Ransomovky.

Evina.Cetba
27.11.2021

Těšila jsem se na pohodu a harmonickou krásu francouzského venkova, na prázdninové slunce, vzpomínky na dětství prostoupené vůní levandule a tymiánu v Provence. Snad by to byla dobrá knížka o rodinných vztazích, přátelství a fajn prázdninách. Ale bylo to poetické? Vůbec se mi nelíbily docela časté naturalistické, surové scény, je tam popisováno mnoho "bezvadných" loveckých výprav a z té brutality, cynismu a bezcitnosti mi bylo zle, vzbuzovalo to ve mně odpor, navíc mi to v takové šíři ani nezajímalo. Musela jsem přeskakovat. Neřekla bych, že to bylo krásné počtení, za mě bohužel ne, autor s absencí empatie k mučeným zvířatům si moje sympatie nezískal. Posloucháno jako audio (a nedoposloucháno).

radimch
26.11.2021

Krásná kniha

Camelot
10.11.2021

Tuhle knihu jsem bral do rukou s určitým předsudkem plytké a podbízivé knihy. Ale když jsem se do ní začetl a uvědomil si dobu jejího vzniku, pokorně jsem se v duchu Pagnolovi omluvil.
Nezapírám, že je to tím, že jsem chlap v letech, který trávil dětství na venkově a léta dospívání na gymnáziu. Při četbě mne tedy neustále v malých dávkách zaplavovala jistá nostalgie, což knihu činilo mému srdci blízkou. Vybavily se mi potulky s kamarádem v podhůří Jeseníků a věčné lovy kdečeho (byť naše „oběti“ končily většinou zase živé a zdravé na svobodě – u nás prostě kosy a pěnkavy nejíme, tím spíš žáby a hlemýždě).
Pagnol to napsal stylem, jenž lze srovnat s dopolednem stráveným pod olivovníkem kdesi v Provence. Je to vláčné, nekonfliktní a při čtení vás vyruší snad jen „bzučení mouchy“. Přestože se nevyhnul ani nepříjemným vzpomínkám, nedal se jimi strhnout a vždy je hned překryl těmi hezkými. Koneckonců, jak to v životě bývá a má být.
Lítostivé povahy nepotěší popisy loveckých výprav, ale byly to prostě jiné časy.
Nejsem si jist, zda tu knihu ještě někdy stačím přečíst, ale vzpomínky na ni budou příjemné.

1