Jak byl vynalezen židovský národ

(SPOILER) Smyslem knihy mělo být dle autora, aby Izrael z etnokracie přešel do demokracie a uznal plná práva svých nežidovských především arabských občanů.
Začíná knihu zeširoka dokonce rodinnými a osobními velice zdařilými příběhy, ve kterých chce ukázat jistou absurdnost státu Izrael vůči národnosti.
Pak se obecně zaobírá tématem nacionalismus, národ, lid...a pozvolna přejde konkrétně na Izrael a jeho mýtické posvátné právo na tuto zemi danou původním exilem a vyhnáním a ještě před tím pochodem z Egypta
Některé jeho podložené myšlenky jsou zajímavé a před tím mě nenapadly - jako že po zboření druhého chrámu žádný velký exodus nenastal, že většina obyvatel prostě konvertovala k islámu a nyní paradoxně Palestinci mají původem blíž historickým Židům než ti, kteří Izrael založili, neboť to jsou spíš konvertité Chazarů, Himjarského království atd., neboť i judaismus se jako monoteistické náboženství šířil do okolí. Je to podloženo i tím, že nemluvili stejným jazykem, když logicky nebyli ze stejného území.
Že Židé se ve středověku sami uzavírali a tím i trochu podnítili jistou nevraživost vůči nim v Evropě.
Řešení co dál, podle mě kniha nenabízí. Řekl bych, že odmítnutím dvou států v roce 1947 z arabské strany to navždy pohřbilo. Izrael ani kdyby chtěl prostě nemůže ze svých hodnot ustoupit, neboť by nepřežil. Není to jen otázka státu ale především náboženství a islám kompromisy nedělá. Gaza byla de facto samostatná po vyklízení osad Šaronem a vzkvétala? Naopak a jak to skončilo, všichni víme.
Přesto jsem rád, že jsem knihu četl.
Kazil ji akorát doslov absolventa marxismu-leninsmu Pavla Barši. Už jsem četl jeden jeho doslov a opět snůška blábolů.

To dílo není moc rozsáhlé, ani komplexní, je to prostě jedna z mnoha knih o této tematice, ale k pochopení faktů spojených s fungováním této části světa je potřebné přečíst vícero podobných knih, aby člověk neustrnul v dogmatismu a závádějících informacích. Pro méně znalé doporučuju spíš práce Čejky, např. Izrael a Palestina. Je to stručnější, přesto tam nic nechybí. Tohle je plné opakujících se informací a není to čtivé.

Velmi obsáhlé a tematicky doširoka rozkročené dílo, které se zabývá historií židovského lidu, sionismem, ideologickým podkladem pro vznik sionismu a tedy i pro vznik státu Izrael. Pro laika je kniha možná až moc obsáhlá, některé pasáže jsou velmi detailní – člověk by si řekl, že v rámci pochopení celku asi zbytečné, ale poukazují na důkladnost, s jakou autor pracuje (například při popisu pramenů a diskuzí nad jejich opravdovostí).

Nosným tématem knihy je ale postupné boření mýtu, na kterém sionismus vystavěl legitimitu existence židovského státu, tedy myšlenky, že existuje nějaký "židovský národ" - etnikum, jehož členové pocházejí ze starověkého Izraele a jsou tedy přímými a právoplatnými potomky lidí, kteří tam žili před více než dvěma tisíci lety. Sand tuto myšlenku postupně rozbíjí, mimo jiné historickým exkurzem, který ukazuje, že judaismus nebyl vždy uzavřeným rabínským náboženstvím, tak jak jej známe dnes. Autor zde na řadě příkladů a ukazuje, že judaismu byl v různých érách nakloněn proselytismu (šíření víry a konverzím). Sílu tohoto šíření pak úspěšně zastavil vzestup otevřenějšího křesťanství a později islámu.

Židé ale v různých érách starověku žili po celé antické Římské říši. Kromě samotného Říma existovaly komunity například v severní Africe a v dnešním Jemenu, kde jednu dobu dokonce existovalo židovské království. Později, ve středověku se pak judaismus dokázal úspěšně etablovat mezi Chazary v oblasti mezi Černým a Kaspickým mořem. Autor dokonce tvrdí, že je velmi pravděpodobné, že Aškenáští židé mohli být z velké části potomci Chazarů. Téma judaismu a Chazarů je ale v poválečné sionistické komunitě bagatelizováno a příliš se o něm nemluví. Pokud se o něm v minulosti (v Izraeli) mluvilo, byl vzestup judaismus v Chazarské říši vysvětlován spíše tak, že do této oblasti proudili tehdejší židé a jejich super plodné ženy tam rodily hodně dětí.

Současně s mýtem existence biologického židovského národa Sand boří také mýtus násilného vyhnání (exilu) z doby císařského Říma. Ačkoliv je myšlenka nuceného exilu z doby antického Říma historicky vyvrácená, příběh národa, který nedobrovolně bloudil světem, je v izraelské společnosti stále zakořeněný. I my pak můžeme často slyšet v našich médiích některé experty používat tento argument jako morální ospravedlnění pro téměř cokoliv, co Izrael dělá. Jak píše Sand, pokud někdo odcházel do zahraničí bývaly to většinou hlavně městské elity, většina obyvatel byli v této době zemědělci a ty žádný masový odsun nečekal. Velká konfesní změna společnosti v tehdejší Palestině proběhla spíše s příchodem islámu.

V souvislosti s tím se Sand také zabývá historií sionismu, jehož představitelé tyto mýty pomáhali skládat dohromady a šířit. Sand mluví o sionismu v úvodní části knihy, kde rozebírá důležité osobnosti, které psaly o historii židů jako lidu. Tato pasáž je hodně detailní a nejnáročnější na čtení, protože obsahuje vysvětlení teoretických konceptů, po kterém následuje dlouhý exkurz do historie o psaní historie. Pak se sionismem zabývá průběžně, ale hlavně pak v poslední části knihy, kde tento pojem reflektuje více a zasazuje ho do současnosti.

Paradoxní je, že samotná myšlenka sionismu vznikala v době 19. století, kdy byl na vzestup fenomén nacionalismu, jehož negativním produktem byl i vzestup antisemitismu (ve východní Evropě doprovázeného pogromy). Sionismus byl nejen reakcí, ale i souputníkem těchto myšlenek unikátnosti a odlišnosti židovského lidu. Ještě před druhou světovou válkou byli někteří sionisti posedlí konceptem židovské rasy. Ostatně tato fixace na myšlenku vyvoleného lidu v Izraeli dominuje dodnes. Sand nazývá Izrael etnokracií – tedy státem, kde mají větší privilegia ti, kteří projdou kritériem toho, co to znamená být Žid. Protože žádná izraelská národnost v Izraeli neexistuje.

Jak říká Pavel Barša v doslovu, Sand je postsionistou. Usiluje o to, aby se Izrael stal plně demokratickým státem, v němž budou mít všichni občané stejná práva bez ohledu na to, jestli splňují nějaká etnická kritéria. Pokud je toto kontroverzní, pak můžeme za kontroverzní označit i hodnotový základ existence států jako je Francie, Velká Británie atp., protože v nich mají alespoň formálně stejná práva a přístup ke spravedlnosti všichni občané, ne jen etničtí Francouzi a Angličané.

Tato kniha je dobře napsaná, ale potřeba znát kontext, umět si ji zařadit. Já celý kontext dokonale neznám, pomáhaly mi k tomu přednášky našich profesorů a probírání jednotlivých tvrzení s kolegy. Ale čtení to bylo velmi podnětné a děkuji za něj.

FANTASTICKÁ kniha. Vlastne nechápem, že až trz zisťujem, že som ju tu očividne doteraz nekomentoval :)
Jednoznačne stojí za prečítanie a to pre každého. Autor rad radom likviduje absolutne všetky veľmi zažité a v podstate už dávno prekonané mýty ktorým sa len treba pozrieť do očí.
Nezmysly o,, vyhnaní židov z vlasti "keď nikdy žiadne nebolo. Nezmysly o tom akoby nekonvertovali keď podľa stovák dôkazov židia v Palestíne masovo prestupovali na islam a čiastočne kresťanstvo.
Rozoberá to koľko ľudí a koľko dokonca národov(nielen Chazari!) konvertovalo na židovskú vieru. A na akých vratkých, mýtických základoch stojí celý sionizmus.Ako sami prví sionisti vrátane Ben Guriona uznávali (a dnes sa o tom nevraví) že sú Palestinci zrejme potomkami židov čo konvertovali na islam. Asi jedine menej zaujmave to bolo tam kde sa venoval židovskej historiografii. Ale toto si naozaj musí prečítať každý kto chce poznať dejiny židov a ak už žiadnu inú knihu nie tak túto a Israela Shahaka.

tak této historii vzniku židovského národa oprostěné od legend a zbožných přání opravdu věřím,

zvláštní a obdivuhodné mi přijde, že německý nacismus přinutil lidi ze všech koutů světa s rozličnou mateřštinou, původem, které spojovalo jen jedno z mnoha náboženství, aby se rozhdodli doopravdy vytvořit národ, oživit jazyk, který už byl jen mrtvým jazykem liturgie a vybudovat národní povědomí. škoda,. že to bylo a je na úkor jiného národa.

Shlomo Zand se sice narodil v roce 1946 v Linci, ale až do roku 1948 žil s rodiči (oba polští Židé přeživší holocaust) v uprchlickém táboře v bavorském Traunsteinu, poté emigrovali do Izraele. Zapojil se do komunistického hnutí, účastnil se bojů v Jeruzalémě během šestidenní války v roce 1967. Shlomo Sand je na obálce popsán jako izraelský historik, ale mnohem přesnější by bylo označení izraelsko-francouzský, protože velkou část svého akademického života trávil a tráví ve Francii. Myslím, že tohle vše je hodně určující.

Velice těžko se kniha nějak shrnuje do pár vět. Mám ji doma v knihovně už pár let. Pokusím se o to. Z mého pohledu je to takový eintopf cizích myšlenek, nicméně řádně citovaných, mnohdy dokonce i věkem ověřených, kdy hodíte do kastrolu Marxe, Webera, Spinozu, Starý a Nový zákon, Talmud, Senecu, Stalina, Herzla, Hitlera a další, nebo jednodušeji řečeno jako když pejsek s kočičkou pekli dort z toho co mají rádi. Ale ten výsledek mě jako historická a vědecké práce nepřesvědčil, respektive je to maximálně na úrovni nějaké rozsáhlejší diplomové práce dvacetiletého studenta, nikoliv šedesátiletého muže. Kniha svým zápalem hodně připomíná „Průmysl holocaustu“ od Normana Finkelsteina. Oba někteří nálepkují jako „Sebe-nenávidějící Židy“ , mě spíše napadá rčení, že ani tisíc mudrců nepochopí jediného blázna, který plive do studny, ze které pije.

Pokud si chcete jen potvrdit svůj světonázor jako zdejší komentátoři „bubka“ a „bulat“, tak si knihu jen půjčte v knihovně, prolítněte a nazdar. Pokud jste přemýšlivý skeptici, tak si ji můžete koupit a brát ji jako vodítko pro přečtení zdrojové literatury z knihy, ale pak už vám v životě nezbude čas na nic dalšího. A pravděpodobně stejně nic nevymyslíte. Z mého pohledu modernější a stručnější vhled do izraelsko-palestinské věci najdete v knize „Dopisy přes zeď: Izraelec píše palestinským sousedům“ od Josi Klein Haleviho.

kniha je na to, že se jedná o odbornou knihu docela čtivá, já s ní naprosto souhlasím, potvrzuje mé názory jak na náboženství jako takové, tak na bibli a v neposlední řadě i na "židovský národ" s jeho "nároky" na Palestinu. Podobné názory jsou ale na DK považovány za odsouzeníhodné a i pro ně se mi dostalo zákazu diskutovat.
Je obdivuhodné, jak autor, reálně potomek několika národů i náboženství i světonázorů včetně ateismu, sám patrně ateista, dokázal se od nacionalistického balastu spočívajícího v tom, že jen ten můj národ je nejlepší, docela slušně oprostit.
Kniha přináší i zajímavý pohled na realitu "demokracie" v Izraeli. Úřední neexistence izraleského národa, ateistů, nepřiznání židovské národnosti, tedy té plnoprávné, ani dětem židovských otců s nežidovkami, natož těm, kteří nevykazují vůbec židovské předky, leda konvertují k židovství.... velmi zajímavé a otevírá oči.

Túto knihu som si kúpil tak nejak do počtu, aby som mal pri zásielke poštovné zdarma. Ako to už u podobných popolušiek býva, mimoriadne prekvapila a už dlho ma neprinútila kniha premýšľať podobne intenzívne ako táto. V mnohom asi budem musieť prehodnotiť svoje dlhodobé názory a postoje na celý blizkovýchodný konflikt. O čo teda ide? O nič menšieho ako o ideologické zdovodnenie existencie štátu Izrael. Jeho duchovní otcovia vychádzali mimo iné zo starodávnej biblickej premisy, podľa ktorej bol židovský ľud opakovane vyhnaný zo svojej dávnej zeme, rozptýlil sa do celého sveta, aby sa v budúcnosti zase vrátil do zeme svojich pokrvných predkov. A to sa naplnilo vznikom židovského štátu. Avšak postupne vyplynulo neúprosne na povrch, že biblia je kniha navýsosť kultúrna, v žiadnom prípade nie však historická. Podľa autora starovekých Židov z Judey Rimania nevyhnali, aspoň nie široké masy obyvateľstva. Roľníci v krajine zostali i po dobytí zeme Arabmi a prevažná časť z nich konvertovala na islamskú vieru. A odkiaľ sa vzalo to množstvo Židov po celom Stredomorí a celom známom "starom" svete ? Odpoveďou sú konverzie- židovské náboženstvo malo veľmi dlho misionársky charakter a ako prvý monoteismus lákalo do tej doby "pohanské" obyvateľstvo. Neskor síce prehralo v boji s atraktívnejším a viac prístupnejším kresťanstvom, ale za mnoho storočí si získalo značné množstvo veriacich po celom svete. Títo Židia neboli z prevažnej miery pokrvní Židia z Palestíny, ale staroveké obyvaľstvo z celého stredomorského sveta, ba i juhu Arabského poloostrova či stepí východnej Európy. Dá sa teda povedať, že priemerný Palestínec je biblickému židovskému národu geneticky bližší ako židovský osadník napríklad z východnej Európy. To vrhá na izraelsko-palestínsky konflikt (staro)nové svetlo. Židovstvo je fenomén kultúrny a náboženský, nie etnický.

Autor je vnímaný ako kontroverzný, dokonca vo svojej domovine mnohými až nenávidený, avšak nemyslím si, že oprávnene. Osobne cítim, že má v podstate pravdu a že iba vyťahuje na svetlo pravdivejšiu verziu dejín. A že bol židovský štát vybudovaný na chatrných biblických ideologických základoch, mu nemožno dávať za vinu.