Láska je jen slovo

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Láska je jen slovo je prvním do češtiny přeloženým Simmelovým dílem, s nímž se naši čtenáři mohou znovu seznámit a posoudit jeho mimořádné hodnoty. Pro svůj příběh si Johannes Mario Simmel zvolil prostředí soukromého školního internátu, kam většinou přicházejí děti z „lepších" rodin z celého světa, na které neměl nikdo čas a které vždycky cítily svou osamělost. Špatná výchova některé pokřivila a zkazila. Páteří celého příběhu je něžná a hluboká láska mladého Olivera ke krásné Vereně, manželce úspěšného bankéře. Láska, která musí zůstat utajena a stane se tak předmětem vydírání. Stále víc se zatahuje smyčka kolem nešťastné dvojice, pro kterou není v daných podmínkách východisko. Román se čte jedním dechem jako strhující drama. Autor dokáže udržet čtenáře v napětí od první do poslední stránky, takže se nedivme ohromným nákladům jeho díla a popularitě, kterou získal v Německu i v mnoha dalších zemích....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29779/laska-je-jen-slovo-29779.jpg 4.51355
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Práce
Originální název:

Liebe ist nur ein Wort, 1962


více info...
Nahrávám...

Komentáře (271)

Kniha Láska je jen slovo

hromes
21. listopadu

Zatím má jediná přečtená kniha od J. M. Simmela. Kdoví, jak by mě oslovila třeba na střední škole - myslím, že hodně, asi by mě i zasáhla. Teď mě tolik nedojal samotný příběh, jako mě spíš nadchla celá nálada knihy od prvních okamžiků na zasněžené staré věži až k úplnému konci. Spojením různých prvků (atmosféra 60. let, prostředí luxusního internátu, nastupující německá poválečná generace, která se musí vyrovnat s břemenem předchozích pokolení) a vykreslením postav Simmel vytvořil zajímavý román, jehož dějová linie by sama o sobě mohla působit banálně, ale ve výsledku strhne a nepustí čtenáře, dokud ho nedočte.

85098211
04. září

Tuto knihu jsem četla již před více než třiceti lety a vzpomínám si, že se mi moc nelíbila. Ale byla jsem tenkrát ještě hodně mladá, proto jsem předpokládala, že nyní budu mít názor jiný ;-). Tentokrát mi ji přečetl Richard Honzovič a přestože kvalita nahrávky byla nevalná, tak já jsem si poslech opravdu užila :-). Nemohu sice říct, že bych byla knihou nějak nadšená po obsahové stránce, protože není (a ani nikdy nebude) můj šálek čaje. Postavy, které zde vystupují, jsem si nedokázala oblíbit ani po delší době, dokonce ani Oliver s Verenou mi k srdci úplně nepřirostli. Kromě toho takovou kreaturu jako byl Hansi, čtenář musí z duše nenávidět - a i mně z něj bylo špatně. A internát, kde se Oliver seznámí nejen s Hansim, ale také se Superštětkou, profesorem Florianem a spoustou dalších, je doslova svět sám pro sebe - a já pevně doufám, že takováto zařízení (aspoň v tomto stylu) už neexistují... Dějově je kniha poměrně předvídatelná, lehce se dá očekávat, že vztah Olivera a Vereny nebude mít žádnou budoucnost. Zvlášť, když autor po celou dobu nezapomíná zdůraznit, jak moc manžel Verenu miluje. A úplný závěr je doslova tragický, přestože je čtenář hned na začátku příběhu obeznámen s násilnou smrtí Olivera...
Původně jsem knize plný počet dát nechtěla, ale je tak neskutečně dobře napsaná a čtivá, že jsem nakonec nedokázala odolat ;-). Kromě toho autor všechny postavy vylíčil tak plasticky a dokonale, jakoby se pohybovaly mezi námi. Za to všechno tedy nemohu hodnotit jinak a je možné, že se za pár let ke knize opět vrátím...


JitaJL
23. srpna

Láska je jen slovo byla první knížka od Simmela, kterou jsem přečetla, bylo mi asi šestnáct. Četla jsem ji tolikrát, že jsem některé pasáže znala zpaměti... a pořád ji mám.
Od Simmela jsem toho od té doby přečetla spoustu. Knížky jsem kupovala především v antikvariátech a jeho příběhy doslova hltala... i když jsem asi u třetí knížky zjistila, že dobrý konec není právě autorův styl...
Nicméně tu první knihu od Simmela už žádná jeho další kniha překonat nemohla... a i když jsem při každém dalším čtení znovu fandila Oliverovi, nic to nezměnilo na tragickém a nešťastném konci. Olivera jsem milovala... a zároveň mu fandila, aby mohl být s Verenou.
Wau! - musím říct i po těch letech od prvního přečtení. Vlastně i po těch více než dvaceti letech mi je ho líto.
PS: Taky jsem si strašně přála mít Diorissimo od Diora, tu konvalinkovou vůni, a když jsem ni před lety narazila v Německu v parfumerii, neváhala jsem...od té doby patří i na moji toaletku (i když už je několikátá).

Renatka11
13. června

Moje první setkání se Simmelem prostřednictvím Olivera proběhlo v prváku na lyžáku a dodnes si pamatuju, jak strašně mě vzalo. Později jsem od Simmela přečetla skoro všechno a skoro ze všeho byla nadšená, ale tomu silnému dojmu z Lásky se úplně nevyrovnalo nic.

baji42
29. května

Krásná kniha od mistra poutavého čtení. Myslím, že pokud by téma zpracoval někdo jiný, trochu by balancoval na hraně sladkobolných béčkových příběhů. Simmel ale dokáže i takovou věc napsat se vkusem.

niknikita
31. března

K tomuto příběhu se vždycky ráda vracím. Hltala jsem ho už v mládí a to se nijak nemění ani dnes. Řekla bych, že možná s ještě větším respektem čtu každou stránku tohoto vyprávění, kdy Johannes Mario Simmel vložil slova do úst mladého Olivera. I tato skutečnost je pozoruhodná, vzhledem k tomu, jak se slohově liší od ostatních knih autora.
Baví mne stále stejně a vždycky mne znovu dojme a naplní obrovským množstvím emocí.
Jednotlivé postavy jsou barevné jako život sám a Oliver zůstává v tomto panoptiku lidských charakterů napořád můj princ na bílém koni, bez ohledu na můj věk...

Eidalon
28. března

Tento román jsem poprvé četl hned, jak vyšel a to bylo někdy v roce 1976. V té době podobné knihy moc nevycházely, vzpomínám si, že to tehdy způsobilo v řadách studentů Gymnázia, ke kterým jsem patřil, minimálně zvýšený zájem.

Kniha a děj knihy za těch 45 let vyvanul, ale zůstala vzpomínka na to, že tato kniha byla spojena se silnou emocí, která zůstala podvědomě skryta. Když se mne tedy dostala „do rukou“ kniha znovu v elektronické podobě, neváhal jsem a začetl se podruhé do osudů hlavního hrdiny.

Je to i osobní srovnání, číst knihu na prahu dospělosti a pak v době, kdy se Váš životní osud postupně blíží k nemoci, kterou si neseme ihned po narození a to s názvem smrt.

Kniha mne opět zaujala a opět zapůsobila silným zážitkem. Vedle příběhu čisté lásky, které se hlavní hrdinové dlouho brání svým až cynickým přístupem – vždyť láska je jen slovo, má kniha řadu přesahů.

Pohled na nové Německo 15 let po válce, na novou generaci mladých Němců a jejich přístup k nedávné minulosti a vyrovnávání se s ní, pohled na vztahové problémy řádu zaneprázdnění rodiče versus jejich děti a nakonec téma věčné, kde boj o přežití a snaha uchránit svoji existenci či existenci svého dítěte převáží jakékoli emoční vztahy.

A co také zůstává a přetrvává je cynismus lidí, kteří v tomto stavu nacházejí svoji konkurenční výhodu a dovedou ji mistrně obrátit ve svůj prospěch bez ohledu na ty, kterých se to přímo týká.

Knížka krásná, svým způsobem smutná s nevyhnutelným koncem, kde moc a peníze dovedou spolehlivě zničit cokoli.

PS – je zajímavé číst hodnocení pod touto knihou, hned se vám selektuje společnost, kde mladší ročníky již vše kolem nás vidí v úplně jiném nastavení, je to až děsivé, jak se za 50 let vše změnilo a především, jak se vnímavost mladých lidí mění a otáčí do směru, kterému již nerozumím . . .

nakonec filosofii non-fungible tokens=NFT, kde je někdo schopen za vědomí, že je imaginárním majitelem "výkřiku do tmy" v podobě prvního tweetu jisté celebrity utratit miliony dolarů je pro mne naprosto nepochopitelné, myslím si, že život se má prožít v reálném světě a naplnit život dle možností skutky a zážitky, proč bych měl "vlastnit" zápis, že jsem majitelem onoho tokenu s charakteristikou NFT, no nevím . . .

ale to je jiná písnička, možná místo vypínání na hodinu všech nasvětlených míst, abych upozornil na likvidaci neobnovitelných zdrojů by stačilo vypnout těžbu bitcoinů či eteru, které ke svému životu nepotřebuji a které představují neskutečné energetické plýtvání . . .

tak to vidím já, ale dnešní mileniáni žijí ve svých imaginárních světech a bude hůř, covid a technologie nás drží pevně pod krkem a pohrdavé přehlížení nás, starších ročníků je nejen zřejmé, ale přímo nabádající - vrať se do hrobu a už tam zůstaň . . .

Denyna
13. března

Román se rozhodně nečte jedním dechem jako strhující drama. Naopak je to rozvleklá, rozbředlá a předvídatelná nuda. Asi je to kniha určená spíš pro čtenáře středoškolského věku, to by na mě možná tohle šroubované drama zapůsobilo.

1 ...