Impérium
Ryszard Kapuściński
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78435/bmid_imperium-ZCH-78435.jpg
5
178
29
V Impériu zůstává Ryszard Kapuściński věrný svému životnímu tématu – politické a duchovní dekolonizaci světa. Líčí totiž rozpad poslední největší koloniální říše dvacátého století, kterou byl někdejší Sovětský svaz. Je to cestování časem – poprvé se setkal autor s Impériem ještě jako školák, když Rudá armáda obsadila v roce 1939 východní část tehdejšího Polska – i prostorem, neboť jeho reportáže nás zavádějí nejen do Moskvy, na Ukrajinu a na Kavkaz, ale i do nejzazších míst říše, jako je Vorkuta za polárním kruhem nebo Kolyma v nejvýchodnějším cípu Sibiře. Současně je to i cesta do nitra sovětského systému a onoho zvláštního lidského druhu, jakým byl homo sovieticus.... celý text
Literatura faktu , Historie , Žurnalistika, publicistika
Vydáno: 1995 , Ivo Železný
Originální název:
Imperium , 1993
více info...
Přidat komentář
"Nikde žádná cesta, jen strašné hory a soutěsky." Slova z putování po Transsibiřské magistrále v 50. letech charakterizují onu ledovou zemi bez konce, které dovede vládnout jen neomezená moc Impéria, které se orientální člověk absolutně podřizuje. Moc má až sakrální charakter, ať už za cara nebo Stalina (a dnes Putina), a když jej za Gorbačova ztratila a přiblížila se lidem, Sovětský svaz to nepřežil. A právě ve zlomových letech 1989 až 1991 jej procestoval legendární polský reportér Ryszard Kapuściński a zachytil poslední chvíle, kdy nekonečné a nehostinné Rusko, kulturně bohatý a divoký Kavkaz, úrodná Ukrajina i vyprahlé středoasijské republiky tvořily jediný, absurdně rozlehlý stát. Sovětský komunismus dovedl k dokonalosti kulturu neúcty ke všemu kulturnímu a duchovnímu, jakož i koncept "zbytečné krutosti". Bolševický režim mj. z milionů "bezprizorných" ve 30. letech vybudoval nezastavitelnou byrokratickou mašinerii perzekucí tajné policie, politických procesů, poprav a především sadistických arktických gulagů. Už z těch názvů jde mráz po zádech - Vorkuta! Kolyma! Pro miliony lidí byl Nogajevův záliv u Magadanu stejným symbolem jako železniční rampa v Osvětimi - byla to brána do říše smrti. A kdo tam přece přežil, ten nebyl už nikdy tím, kým býval předtím, protože viděl věci, co by člověk nikdy vidět neměl... "Přemýšlel jsem o strašlivé neužitečnosti utrpení. Velká část lidských zážitků, ta nejbolestnější a nejtěžší, po sobě nezanechá stopy. Kdyby bylo možné spojit energii utrpení, kterou ze sebe vydaly miliony lidí, a proměnit ji v tvořivou sílu, dala by se z naší planety stvořit kvetoucí zahrada." Dějiny v Rusku vždy kráčí velkolepěji a surověji, jak je vidět třeba na příběhu chrámu Krista Spasitele v Moskvě, který byl postaven jako triumf carské moci po vítězství nad Napoleonem, za Stalina byl stržen a po pádu komunismu opět obnoven. Nebo na osudu Aralského jezera, připomínající pád civilizace kolem náhle vyschlé řeky Uzboj v 17. století, tentokrát však nikoliv jako důsledek přírodních změn, nýbrž lidské nenasytnosti a lhostejnosti. (10/10)
Impérium očami človeka, ktorý sa v ňom narodil a vždy sa doň aj napriek všetkým negatívam, ktoré z neho vyžarujú, vždy s láskou a rovnako fascinovaný, aj vrátil. Zistenie, či si tzv. homo sovieticus prešiel nejakou zmenou, alebo všetko ostalo po starom.
Kniha je poprepletaná historickými faktami, rozhovormi s ľuďmi v centre diania, v človeku vzbudzuje pocit, akoby sedel vedľa pána Kapuścińskeho vo vlaku, letel s ním v lietadla, alebo mrzol pred gulagom vo Vortuke - v skratke, perfektná žurnalistická robota od autora.
Každému, kto je akýmkoľvek spôsobom zainteresovaný do obrazu toho, ako mohol vyzerať život človeka nachádzajúceho sa v bývalom Sovietskom zväze, až pod pád železnej opony, túto knihu vrelo odporúčam.
Výtečná syntéza Ryszarda Kapuścińského (z roku 1993), kde dává víceméně skvěle nahlédnout do ruské mentality během ale i po rozpadu Sovětského svazu, kam podnikal cesty v průběhu let. Vzhledem k současnému dění je zde skvěle načrtnut fakt, že Rusko bez Ukrajiny je jaksi jen "odsunuto na sever do lesů". Obraz Ruska, jaké bylo, jaké je a jak přemýšlí. Země bohatá na suroviny, ropu, zemní plyn, rudu a snadnou monopolizaci. "Špatná půda a její bohatství jsou proti lidu a podporují silnou státní moc - to je jeden z velkých paradoxů Ruska." Na to, že jde o třicet let starý text polského reportéra, je 'Impérium' stále stejně aktuální jako v době vzniku, především, protože se neopírá o nějaké internetové dezinformace, orientované jedním či oním směrem, ale o legitimní, nezaujaté zkušenosti.
Kdo chce pochopit ruskou mentalitu, nacionalistické sklony, náturu, absenci respektu k životu, imperiální touhy a neschopnost Rusů sebekritického postoje, nechť si přečte tuto knihu Ryszarda Kapuscinskeho. Jeho 320stránková reportáž, která vyšla už v roce 1993 je aktuální i současnou optikou.
Polský historik J. Wasowicz napsal už ve třicátých letech: "Bez Ukrajiny bude Rusko odsunuto na sever do lesů." Tak proto se nikdy nesmířili ruští vůdci se ztrátou Ukrajiny.
Kapuscinsky byl na Ukrajině v roce 1991, kdy se lámal chleba a země se odpoutávala od Moskvy. A prorokoval: "Budoucnost Ukrajiny se bude rozvíjet dvěma směry. Prvním jsou vztahy Ukrajiny k Rusku, druhým jsou vztahy Ukrajiny s Evropou a se světem. Budou-li se tyto vztahy rozvíjet příznivě, Ukrajina má obrovskou šanci. Je to totiž země žírné půdy a cenných surovin, s teplým, příznivým klimatem. Je to velký, víc než padesatimilionový národ, národ silný, pružný a ctižádostivý."
Ten novinářský pohled je syrový. A jak mi přišlo u běloruské novinářky Světlany Alexijevičové v Modlitbě za Černobyl, že dokázala vystihnout velké motivy ruské duše, tak Kapuscinsky bravurně zachytil ty nízké stránky.
Po Šáhovi a Fotbalové válce jsem se rozhodl sáhnout i po Impériu. Věděl jsem totiž, že to střela do neznáma nebude. A nebyla.
Kapučíno je borec! Nikdy mě podobné cesto-žurnalistické spisky tak nebavily. Nevím, čím to je. Tím naturalismem? Jistou mírou tvrdohlavosti? Faktem, že se autor nebojí nelegálně, v převleku pilota, nastoupit do letadla směr Náhorní Karabach? Nebo fakt, že je to Polák? Asi kombinace toho všeho. A hlavně informacemi nabité dílo, na které jen tak nezapomenete.
Impérium je boží!
Tohle byla moje první kniha od Kapuacinskeho přečtená těsně před začátkem války v únoru 2022 a myslím, že můj dojem z ní je s tím těsně spojen. Celým dílem autor časem i prostorem cestuje Sovětským svazem. Hodně silně působí reportáž z Kolymy, ale i ze samotné Moskvy, která si toho během 20. století zažila víc než dost. Celým dílem prostupuje pocit, že v této části světa se nikdy nežilo snadno.
Človek skoro až fyzicky cítil, ako sa spolu s autorom smutne prechádza po kolymskej kamenistej pôde a pod nohami mu škrípu ostatky ľudských kostí.
Další střípek do mozaiky, ze které se vyjevuje dlouhodobě destruktivní charakter Ruska, jeho naprosto zničující vliv na vlastní obyvatelstvo a genocidní formu okupace zemí, které se pod Ruskou nadvládu dostaly. Vše znásobené nástupem bolševiků k moci.
Čtivě napsané reportáže z cest po "Impériu" se značnou znalostí historických souvislostí mohu, obzvlášť v této době, jen doporučit.
Asi mě nikdy nepřestane udivovat ona směs barbarství, široce rozevřené a dusící náruče, mesianismu a komplexů ze Západu, jakou lze vyčíst z téměř jakékoliv knihy, zabývající se Ruskem. Bez ohledu na dobu vzniku. O tom, jak moc je tahle třaskavá směs přítomná i v klasické ruské literatuře nemluvě.
A myslím si, že pro (nejen) současné Rusko platí, že se v něm v podivně pokřivené podobě setkaly všechny tři metly najednou. Ruský nacionalismus, za který bojují příslušníci porobených národů, rasismus proti všem a náboženský fundamentalismus, hlásaný bývalými agenty KGB:
"Svět ohrožují tři metly lidstva, tři epidemie.
První metlou je nacionalismus.
Druhou je rasismus.
Třetí metlou je náboženský fundamentalismus.
Všechny tři mají společný rys, společného jmenovatele – je jím agresivní, všemocná, totální iracionálnost. Rozum zasažený jednou z nich je nepřístupný jakýmkoli argumentům. V takové hlavě prostě hoří svatá hranice, která jen čeká na své oběti."
Reportáže, které nejenže jsou čtivě záživné, ale navíc obsahují i nadhled, se kterým autor komentuje Rusko a odhaluje různé stinné stránky tohoto impéria. V dnešní době, kdy Rusko rozpoutalo válku, je tato kniha zajímavá, aktuální a vizionářská. Je tam mnoho inspirujících postřehů, například že Rus cítí imperiální nadřazenost k ostatním národům impéria, ovládá je a oni k němu mají respekt.
Za tisíc let své historie Rusko videlo mnoho. Jedno však nepoznalo po celých tisíc let-svobodu. (Vasilij Grossman)
"Jak se podařilo vybudovat komunismus? Komunismus vybudoval Stalin s pomoci bezprizorných. Po Rusku bloudili miliony osiřelých, hladových a bosých dětí. Kradly, co se dalo. Stalin je zavřel do internátů. Tam je naučili nenávisti, a když vyrostli, navlékly si uniformy NKVD. NKVD udržovala národ ve zvířecím strachu. A to je komunismus."
"Jenže civilizace, ktrerá neklade otázky, která hodí přes palubu onen otázkami se projevujíci svět neklidu, kriticismu a hledání, je civilizace stojatá, ochromená, nehybná. A o to také Kremlu šlo, protože nejsnáze se vládne světu nehybnému a němému."
"Ochrana vůdců, trebaže byla v roce 1920 dětinsky liberální a provizorní, přiměla H.G. Wellse k poněkud znepokojující úvaze: "Možná že to všechno je pro zajištění Leninovy osobní bezpečnosti nutné, ale současně to brání bezprostřednímu spojení mezi Ruskem a Leninem, což se zdá být ještě závažnejší, pokud jde o účinnost působení vlády- bráni to spojení mezi ním a Ruskem. Jestliže to, co se k Leninovi dostáva, prochází přes určitý filtr, pak musí být také filtrováno všechno, co přichází od něho, a při takých operacích může dojít k vážnym deformacím."
"Svět ohrožují tři metly lidstva, tři epidemie.
První metlou je nacionalismus.
Druhou je rasismus.
Třetí metlou je náboženský fundamentalismus.
Všechny tři mají společný rys, společného jmenovatele- je jím agresivní, všemocná, totální iracionálnost. Rozum zasažený jednou z nich je nepřístupný jakýmkoli argumentům. V takové hlavě prostě hoří svatá hranice, která jen čeká na své oběti. Každý pokus o klidný rozhovor se míjí cílem. Fanatikovi nejde o rozhovor, nýbrž o deklaraci. Chce, abys mu přitakal, uznal, že má pravdu, podepsal účast. Jinak v jeho očích nic neznamenáš, neexistuješ, protože důležitejší jsi jen jako nástroj, jako zbraň. Lidí neexistují, existuje jen věc. Rozum zasažený takovou epidemii je rozum uzavřený, jednorozměrnný, monotematický, otáčejíci se pouze kolem jednoho motivu-svého nepřítele."
"Na otázku, jaká bude příští Ukrajina, mi v Kyjevě jeden z jejich vedoucích činitelů Michail Horyn odpovědel: "Chceme, aby Ukrajina byla státem osvíceným, dobrým, demokratickým a humanitním."
Osvíceným, dobrým, demokratickým a humantím.
Amen." (Rok 1991)
Skvelá reportážna kniha od odvážneho novinára. Prešiel si niekoľkokrát bývalým Sovietskym zväzom, rozprával sa s obyčajnými ľuďmi a priblížil tak život obyčajných rusov vtedajších dní. Nuž, nebolo im čo závidieť ani vtedy ani dnes.
Podobne ako pri knihe Všetci mocní Kremľa, aj táto kniha odhaľuje temné stránky autokratov, dôsledky ich rozhodnutí na obyčajných ľudí, ktorých výsledkom sú mnohokrát státisíce až milióny mŕtvych. História sa žiaľ opakuje a preto je táto kniha stále aktuálna a malo by si ju prečítať, čo najviac ľudí. Odporúčam!
Cestopis, reportáž, kniha o historii, avšak hovořící i k současnosti. Úžasné postřehy o Rusku a jeho okolí, sovětské politice a rodícím se postsovětském světě, totalitní moci a dějinách s až nepříjemně vizionářským závěrem ohledně (ne)schopnosti Ruska projít transformací. Pořád se nejsme schopni poučit.
Posloucháno jako audiokniha, velmi jsem uvítala rozšíření obzorů, vzhledem k současné situaci. Jedná se o reportáž z počátku devadesátých let, ale obávám se, že na východ od Moskvy se zase tak moc změn neudálo. Rus je rus a pocit nadčlověka v něm asi vždycky bude. Nějak si nemůžu odpustit ono populární "Sláva Ukrajině"
Mozaika reportážnych príbehov a zážitkov, ktoré autor ako novinár prežil na svojich cestách po Rusku a bývalých sovietskych republikách v časoch labutej piesne ZSSR a po jeho rozpade. Obdobie plné obáv, skepsy, alebo nesmelej nádeje. Príbehy obyčajných-neobyčajných ľudí okorenené filozofickými úvahami autora. Najväčšmi ma snáď zaujalo, ako mnohé problémy vtedajšej doby pretrvali do súčasti (konflikt v Náhornom Karabachu, alebo situácia na Ukrajine) a nie je snáď ani náznak, že sa ich v blízkej dobe (ak niekedy vôbec) uspokojivo podarí vyriešiť.
Výborná reportážní kniha o impériu republik SSSR převážně z doby let 1989 až 1991. Skvěle kombinuje cestopis po zapadlých místech SSSR "daleko od Moskvy" s politickým děním a esejistickým rozborem.
To co Kapuściński v impériu hledal, to tam také našel. Na konci 20. století byla tato oblast v dezolátním stavu. Teror totalitního režimu trvajícího desítky let za sebou nechal desítky milionů mrtvých (př. stovky gulagů - otrokářských pracovních táborů nebo vyrobený hladomor na Ukrajině), ekologické katastrofy (př. Aralské jezero) a duševní mrzáctví přeživších.
Impérium se nakonec geopoliticky rozpadlo, ale v lidech žilo dál a dalo vzniknout oligarchickým autokraciím dneška (Rusko, Bělorusko, východ Ukrajiny, nemluvě o zemích za Uralem)...
"Ztratili jsme rozum, ztratili jsme svědomí, ztratili jsme čest. Dívám se kolem sebe a vidím barbarství."
Naučná literatura, politologie, historie... to vše by jednoho možná odradilo. Ale nemělo by. Poutavým jazykem polský spisovatel Kapuściński odkrývá tajemství SSSR, odkrývá fungování tohoto územního, etnicky nesourodého kolosu kdysi o téměř 300 milionech obyvatel, odkrývá postoje sovětských lidí. Je to nesmírně zajímavá sonda do poměrně nedávné historie konce jednoho ideologického impéria, jehož nejdůležitějšími nástroji moci bylo zastrašování, ponižování a likvidace. Ruská kultura, nacházející v sovětském prostředí živnou půdu, nicméně zůstává vrcholně zajímavá a plodná, a povaha homo sovieticus jakbysmet.
Kapuściński umně kloubí realitu zejména konce 80. a počátku 90. let - sám cestuje napříč svazovými republikami a čtenář má možnost cestovat s ním - se vzpomínkami sovětských aparátčíků uchovaných v různých pamětech a životopisech. Výsledkem je věrohodná, fakty a myšlenkami podložená analýza sovětského impéria, jeho států a etnik, jeho počátku, ale zejména jeho pádu. V kontrastu tady vystupují rozdíly mikrosvěta lidí a makrosvěta politiků, kteří se přece nemohou zabývat tím, jestli paní XY na konci sovětského světa má hlad, a popisuje to, co sám nazývá dekolonizace světa. Velmi doporučuji. Člověk konečně řadě věcí a historických souvislostí lépe porozumí.
Kniha je skvělá, začínám mít pro tohoto autora slabost a těším se na další jeho knihy. Ale velice negativně hodnotím některé podivné chyby v jazykové formě textu (Absynt 2018), které jsem snad ještě nikdy neviděla (nesmyslné věty, řazení slov za sebe bez jakékoli gramatické souvislosti apod.), například na straně 80: "Večer jsem strávil v jurtě Džumala Šmakova v Tchien-šanu v údolí Susamyru, vzdáleném od Bišketu (dříve se jmenoval Frunze) pase stádo ovcí z Panfilovova kolchozu ...".
Na to, kolik je u překladu podepsáno lidí, je výsledek velmi smutný. Doufám, že se Absynt poučí a nebude svoje knihy takovými hloupostmi zbytečně znehodnocovat.
Odporúčam sa po alebo popri čítaní tejto knihy poprechádzať virtuálne cez streetview vo Vorkute v 21. storočí. Ten pohľad pohne emóciami rovnako ako čítanie tejto knihy.
Není to špatné. To určitě ne. Bohužel mi k plnému počtu hvězd chybí jakýsi pocit vcítění. Srovnání s Alexejevičovou a Dobou z druhé ruky se přímo nabízí a i kdybych stokrát chtěl, na šest hvězd to prostě není. Nejsem žádný rusofil ani kremlobot ale z knížky cítím občas citelné pohrdání "obyčejnými lidmi". Některé části jsou dechberoucí (popis války v Polsku, doly ve Vorkutě), některé části jsou prostě "špatné, protože Rusko je špatné". Nicméně, určitě doporučuji k přečtení, skládám hlubokou poklonu autorovi za obrovský kus práce.
10/10. Absynt servíruje další Kapuscino a i když normálně piju černý kafe, tak jsem si dal čaj a vlastně tohle celý nemá s cappuccinem zhola nic společnýho.
Impérium je reportáží z prostředí bývalého sovětského svazu. Vodka, tanky a teplákovky se do knihy bohužel nevešly. Autor popisuje jeho zážitky z raného dětství, politické okolnosti, které vedly k pádu impéria a zároveň zabrousí do míst, ze kterých vzešly samostatné státy (Arménie, Ázerbájdžán, Brno, Tádžikistán a Takdál). Tam zabrousí sám na výlet ne jen na gůglu - jen pro pořádek. Souběžně s tím jsem četl Souostroví Gulag, takže teď mám Ruska zase dost až do května.
Autorovi se vejde do knihy všechno od počátku dvacátého století až po pád svazu a i tak se to čte jako brabec se zelím a bramborový knedlikem. Škoda, že neumím číst slovensky a musím tak čekat až Absynt zase něco vydá česky. Svět je tak nespravedlivej, ty kokso.
Štítky knihy
gulagy stalinismus Rusko 20. století Sibiř Sovětský svaz leninismus reportáže zločiny komunismu bolševismus
Autorovy další knížky
| 1995 |  Impérium |
| 1983 | Fotbalová válka |
| 2003 | Eben |
| 1980 | Na dvoře krále králů |
| 1981 | Na dvoře šáha šáhů |
Kniha Impérium je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 227x |
| Čtenářské výzvě | 23x |
| Doporučených | 34x |
| Knihotéce | 111x |
| Chystám se číst | 156x |
| Chci si koupit | 49x |
| dalších seznamech | 3x |
Strhujúce čítanie o zemi, ktorá nám bola predkladaná ako vzor. Zopár obrázkov: (str. 301) "Sám som bol svedkom iného škandálu. Na trhu sa predávali zhnité jablká, kým pracovníkom aparátu síce červivé, ale nie zhnité."
(str. 305) "... moskovská tlač informuje, že keď sa začínal puč, matka iniciátora prevratu Janajeva ležala v nemocnici. Pri správe o prevrate, ktorý dal jej synovi moc, pacienti v nemocnici sa zviechali z postelí a išli za starenkou s najúprimnejšími gratuláciami. Keď sa prevrat nepodaril a Janajeva posadili do žalára, tí istí pacienti sa znova zviechali z postelí, ale tentoraz sa spoločne vydali za riaditeľom s kategorickou žiadosťou, aby starenku vyhodil z nemocnice."
- táto príhoda silno pripomína kapitolu v Skutkoch apoštolov, príbeh Pavol a Barnabáš v Lystre. Prudký obrat v zmene názoru davu.
(309) "Vzrastajúca úloha televízie v politike spôsobuje, že vo svete sa zmenil smer útokov všetkých pučistov: predtým sa sústreďovali na prezidentské paláce, sídla vlády a parlamentu, dnes sa usilujú predovšetkým ovládnuť budovu televízie. Boje vo Vilnjuse aj v Tbilisi, v Bukurešti aj v Lime sa viedli o televízne budovy, a nie o prezidentský palác."
Opisy, filozofické úvahy, odkazy na literatúru sa striedajú so zážitkami samotného autora. Smutné, tragické, ukrutné sa strieda s odľahčenými, peknými obrázkami. Ale najsilnejšia myšlienka, ktorú si odnášam, je - nikdy by som tam nechcela žiť.