Imámova dcera

11 včera

Při čtení této knížky se u vás vystřídá spousta emocí. Zoufalství, bezmezný vztek , údiv a v neposlední řadě obrovský smutek. Říkáte si , jestli je tohle vůbec možné. Bohužel. Konec knihy je sice lehce optimistický, ale je to jen kapka v moři. Díky za své šťastné dětství a za svůj život ...

15 12. října

Hannah je jedna z mála, která se dokázala vymanit z vlivu své muslimské rodiny a podle vyprávění i nadále pomáhá jiným. Sama měla štěstí, že našla pomocné ruce a snad i nadále žije podle svého rozhodnutí a není do ničeho nucena. Agresivita a zneužívání, které jsou páchaný na dětech, by měly být trestány.

2 24. srpna

Miluju knížky podle skutečného příběhu. Ten pocit, že se to všechno doopravdy stalo, že se to dělo reálným lidem a v reálném světě, je pro mě skoro magický. I když musím přiznat, že při čtení Imámovy dcery jsem měla spoustu pocitů, ale magický mezi ně nepatřil.

Miluju knížky o lidském utrpení, jakkoliv divně to může znít. Líbí se mi, když ve mně knížka vyvolá emoce, ať už jsou pozitivní či negativní. Ráda se při čtení směju, pláču, červenám, nadávám na chování postav a na nesmyslnost příběhu, nebo jen sedím se zatajenýn dechem a v napětí čekám, jak to celé dopadne.

A v neposlední řadě miluju knížky o lidském utrpení podle skutečného příběhu. Imámova dcera je přesně TA knížka. Knížka, která ve vás něco zanechá. Knížka, která vás donutí přemýšlet. Knížka, která je navzdory svému tématu tak čtivá, že jí neodložíte, dokud jí nedočtete.

Jedna otázka mi po dočtení Imámovy dcery stále rezonuje v hlavě: Proč se lidé vůbec upínají k nějaké víře? Jsou moc zbabělí na to, aby svůj život žili bez ní? Z čeho vyplývá ta dychtivost dodržovat nějaká nesmyslná pravidla, která člověku mnohdy přináší jen utrpení? Je díky víře život jednodušší, nebo je to jen způsob, jak "přežít", aniž by člověk skutečně žil?

27 09. srpna

"Svoje dětství bych nikdy nepřála ani nejhoršímu nepříteli."

Když jsem si přečetla tuto větu takřka v úvodu první kapitoly, knihu jsem zavřela. Opravdu chci tohle číst? Pak jsem váhavě knihu zase otevřela a začetla se. Měla jsem pocit, jako bych se ocitla na okraji bažiny. Říkala jsem si, že když to bude fakt hrozné, nechám to být. Jenže bažina má své vlastní zákony. Člověka ponenáhlu polapí a začne ho pohlcovat a dusit... a nikdy nepustí. Životní příběh Hannah Shah je tragický. Ne proto, že je žena, ale že je člověk. Člověk, s nímž vlastní lidé a rodina zachází hůř než se štvaným zvířetem. Ještě horší však je, že se to nestalo, ale že se to děje. Takových Hannah je v Pákistánu a v dalších arabských zemích bezpočet. A pokryteckých a "falešných" imámu jakbysmet. Jenže ono dost dobře není možné změnit to zvenčí - je přece nutné "respektovat" kulturu národů, nepoučovat, neumravňovat... Jenže mrzačit a vraždit lidské bytosti by přece nemělo být beztrestné v žádné kultuře. Lidskoprávní rezoluce jsou fajn. Ale jediná účinná změna je možná pouze zevnitř takto pokřivených kultur. A Hannah to pochopila.

3 08. června

Hrozná kniha, nedělám si iluze, že se to už neděje a o to je to horší. I kdyz je to psané před 11lety. Poutavé čtení od statečné ženy. Zajímavý postreh, že v její rodině vlastně nebyl žádný cit, vrelost, spíš jen strach.

4 07. května

...jednoho rána svět se ti promění v píseň, to křídla ti dá, zmizíš v oblacích nám... ♥ přečteno za jedno odpoledne.

2 21. dubna

Nedávno som čítala niečo podobné, teda príbeh, kde tiež bola dohodnutá svadba. Toto bolo omnoho silnejšie, hnus, kde otec zneužíva svoju dcéru. A tá blbosť, keď nerozumie ani slovo tomu, čo sa píše v koráne a hlavne, že ho káže, alebo sa na neho odvoláva....