Idiot
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/449968/bmid_idiot-cEk-449968.jpg
4
1117
163
Nový překlad románu, který se řadí k nejznámějším dílům ruské literatury. Mladý kníže Myškin, zcela zchudlý a postižený epilepsií, prožije po návratu ze švýcarského sanatoria tak podivuhodné příběhy, že upadne znovu do své duševní nemoci. Setkává se s kupcem Parfjonem Rogožinem, v němž kníže vidí především nešťastného člověka a soucítí s ním. Lidé, kteří nemohou pochopit jeho dobrotu, označují Myškina za idiota, ačkoli ten má v sobě tolik vnitřní ušlechtilosti a lidskosti, že se tím vymyká svému okolí. Myškin okouzluje svou nevinností a vyrovnaností – autor představuje hrdinu jako člověka, který by mohl povznést svět; jenomže Myškin svou filozofií pokory a všelásky přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec sám sebe…... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2020 , Odeon
Originální název:
Идиот (Idiot) , 1869
více info...
Přidat komentář
Původně jako povinná četba, která se postupem času a hlavně už tou nepovinností číst ruské klasiky změní na zcela dobrovolné čtení. Knihu jsem četla ve své životě vícekrát, dokonce jednou se mi poštěstilo se potkat s ruským originálem. Nečte se však snadno, chvíli se těžko prokousáváte prvními stránkami,ovšem Miškin překvapí. A s ním i další...Nakonec budete litovat, že jste již na konci knihy. A zbyde jen ...Wau...skvělé, náročné, depresivní....ale jedinečné.
Dostojevského Idiot není románem dějových zvratů, ale románem výrazných postav. S nimi stojí a padá, protože kromě nich, jejich osobitosti a povahové vyhraněnosti, tu není nic dalšího, co by dílo podrželo nad vodou průměrnosti. Jistě mi dáte za pravdu, že salónní intriky petrohradské smetánky prostě nenaplní pět set stran knihy uchvacujícím obsahem. Zbývají tedy Dostojevského hrdinové: bezelstný, dětsky důvěřivý, kníže Lev Nikolaj Myškin; zhýralý a rozhazovačný Parfen Semjonovič Rogožin; krásná Nastasja Filipovna Baraškovová; paní generálová Lizaveta Prokofjevna Jepančinová a její nejmladší dcera Aglája Ivanovna. Plus samozřejmě plejáda dalších vedlejších postaviček, bez nichž by Idiot nebyl idiotem. Člověka prostě baví se s nimi procházet petrohradskými ulicemi, navštěvovat mondénní salóny ruské šlechty, bát se a doufat, zamilovávat se a toužit po velké a naplněné lásce. Přestože je bezpochyby každému jasné, že všechno tady směřuje k očistné katarzi, její vpravdě antické rozměry doslova vyrážejí dech. Dostojevský dokázal v závěru rozpoutat takový chaos, že až oči přecházejí a člověk v mžiku zapomene na onu překlenovací střední část, kde se jen korzovalo parkem a debatovalo o lidském charakteru, cti a etice. Klasika je prostě klasika a zařazení Idiota do zlatého fondu světové literatury je jistě zasloužené.
Neveřím tomu, co se píše níže, že se jedná o dokonalý obraz ruského člověka (to by mě ani nenapadlo). Typizovaného ruského člověka vidím na hony vzdáleného knížeti Myškinovi.
Jinak co se románu týče, faktem je, že do jistých pasáží je potřeba vložit víc úsilí, než je projdete. Pokud máte rádi/y výborné filmové adaptace, pak nejzdařilejší, dle mě, je ta ruská z roku 2003, desetidílná symfonie, jak z pera Dostojevského.
Jednou za čas skousnu i nějakého klasika. Těšil jsem se na popis života, kdy se sociální vazby budovaly návštěvami, posezeními u čaje, konverzací na promenádách, psaním dopisů a vysíláním poslíčků. Delší a rozvláčnější popisy tedy také nejsou v takovém díle důvodem ke kritice, to k tomu prostě patří. Rozpolcenost hrdinů, no to beru v ruském románu skoro jako samozřejmost. U knížete Myškina jsem to čekal, ale tady bylo těch rozpolcených postav nějak moc, černo-bilé obraty ve stylu miluji x nenávidím, smějte se x nesmějte se, urazil jste mne x je to čest a další podobné jsou dost časté a hlavně se kolikrát odehrají i v jediném odstavci. Možná to patří k tradiční FMD tvorbě nebo k ruské duši, nevím. Na hlubší rozbor smyslu díla si netroufám, ale dobrý, číst se to dá :)
„Zachtělo se mu náhle strašně toho všeho tady nechat a odjet sám zpátky, odkud přijel, někam daleko, na nějaké zapadlé místo, odjet hned, ba vůbec s nikým se nerozloučit. Tušil, že zůstane-li zde ještě jen několik dní, bude bez milosrdenství a nenávratně vtažen do tohoto světa a že tento svět zasáhne do budoucích jeho osudů. Ale neuvažoval ani deset minut a ihned se rozhodl, že utéci ‚není možno‘, že to bude téměř malomyslností, že má před sebou takové úkoly, že teď nemá vůbec ani práva nerozřešit jich, nebo aspoň neupotřebit k jejich rozřešení všech sil. V takových myšlenkách se vrátil domů a procházel se sotva čtvrt hodiny. Byl v té chvíli zcela nešťasten.“
Četl jsem Idiota před mnoha lety, někdy ve věku lehce nad 20, a pamatuju si, že mi ten román přišel mdlý a nezajímavý. Nejspíš i proto, že jsem se do něj tehdy pustil krátce po Zločinu a Karamazech, které se mi oba zdály fascinující a nabyté myšlenkami. Zatímco Myškina jsem prostě nechápal. Nevěděl jsem, proč dělá, co dělá. Nebo lépe: proč nedělá, co by dělat měl, proč se nebrání, proč po sobě nechá tak šlapat? Značně mě popouzela jeho pasivita, to si pamatuju. A tak jsem nad ním tehdy krčil rameny, že dostal, co si zasloužil, protože když někdo dovolí, aby si s ním okolí podle libosti zahrávalo, no, tak si s ním holt to okolí také podle libosti zahrává, to je zákonitost. Což je dobré si připomínat, ano, ale jako výstup z tak dlouhého románu mi to přišlo málo (zvlášť v tom porovnání s dalšími Dostojevského veledíly).
Teď v létě jsem se k Myškinovi vrátil na doporučení svého oblíbeného teologa, Romana Guardiniho. Ten totiž označil knížete za jednoho ze dvou hrdinů světové beletrie, které nejlépe vystihují postavu Ježíše Krista (schválně: kdo si myslíte, že je ten druhý?). Tak jsem tedy na Idiota touto optikou nahlížel a ... a náhle byl přede mnou úplně nový román! Úplně nový příběh, úplně jiný hrdina!
Myškin je „kristovský“ nejen v konkrétních situacích (jako třeba v úryvku z úvodu tohoto komentáře, který mi silně evokuje krizi v Getsemanech), ale svým základním životním nastavením. Není hlupák, který by nechápal svět – z řady pasáží v knize je patrné, že dokáže předvídat pletichy společnosti a má také nezakalenou představu o tom, jak on sám působí na lidi kolem sebe. Není možné se mi někdy nesmát, přiznává Jepančinovým (a rozčiluje tím Aglaju). Kníže není ani přehnaně důvěřivý, netrpí iluzí, že lidé, kteří mu ublížili už to znovu neudělají. Když si ve své blízkosti nechává Lebeděva nebo Kellera, není v tom jeho naivní představa, že se změnili a znovu mu škodit nebudou. „Vy nejste vůbec takový prosťáček, jakého z vás dělají! Vy nemůžete jinak!“ říká Myškinovi Hypolit a trefuje tím hřebík na hlavičku! Kníže totiž nenahlíží své bližní obvyklou optikou zásluh a běžné lidské spravedlnosti. Nechová se k nim s láskou, protože by je mylně ohodnotil jako objektivně lásky-hodné. Není lidmi úspěšně klamán, ale miluje je i když vidí, jak ho klamou. Miluje je proto, protože miluje bez podmínek, bez zásluh. Bez egoismu. Z tohoto úhlu pohledu opravdu nepřehlédnutelně nese Kristovské rysy!
Kníže tedy není slaboduchý idiot, jen je s ostatními zásadně nekompatibilní a mezi nimi vymykající se osobou. Hodně je to vidět i v komunikaci: do značné míry je konflikt mezi „hodným Myškinem a zlou ruskou smetánkou“ rozporem mezi otevřeným a rovným projevem, ve kterém slova znamenají to, co znamenají (kníže se také má tendence hroutit tehdy, když v nějaké konkrétní situaci pravdivý být nemůže) - a neustávajícím proudem komunikačních hrátek a povinných tanců, které pravdu jen zastírají a rozmazávají. Není divu, že si s ním pravidly svázaná společnost nedokáže poradit, něco takového mu prostě nemůže projít. A nemalujme si, že by mezi námi v 21. století dopadl jinak.
(jo, a ten druhý knižní hrdina, který podle Guardiniho nejlépe reprezentuje Krista, je Don Quijote :-)
Neuvěřitelná slátanina. Nesmyslné dialogy, čtenář neví, kdo zrovna mluví a o čem proboha mluví, seznam postav je delší než Lovosice, děj se téměř nehne a utrpení se stránka za stránkou akorát prohlubuje.
Opět jsem se utvrdila ve svém přesvědčení, že klasická literatura ≠ kvalitní literatura. A že pokud člověk toto všemi opěvované dílo nedokáže ocenit, nemusí to být nutně proto, že je nevzdělaný buran, ale proto, že je kniha jednoduše špatně napsaná.
Od Dostojevského si dávám pauzu, víc nedám.
Opakuji zde to, co jsem uvedl v komentáři k Bratrům Karamazovým: Jeden z největších katolických teologů 20. století kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal o Dostojevském: "Bůh mluví slovy moderního proroka Dostojevského."
A právě kardinál Špidlík má vynikající výklad Idiota. Na osudu knížete Myškina je ukázáno, kam směřuje dobrý člověk, který nemá náboženskou víru. Kníže Myškin je dobrý člověk, morálně vysoce zralý, ale není nábožensky založený, nemodlí se, nemá víru. Tito lidé nemají šanci bez víry unést společenský tlak požadavků okolí, kdy morálně více či méně bezskurpulózní a sobečtí lidé, sledující převážně vlastní zájmy, na ně tlačí z různých stran, a oni, neschopni vyhovět všem (což by chtěli, chtějí být ke každému dobří), tento tlak psychicky neunesou a zhroutí se. Jeho osud je podobný, jako stav, do kterého se v závěru románu (pozor - nedokončeného románu, proto píši stav, nikoliv osud, osud neznáme) dostal Ivan Karamazov. Právě před tím chrání Aljošu z Bratrů Karamazových víra. To je rozdíl mezi Aljošou a Myškinem - Aljoša má víru. A to je výklad spojení obou románů - Idiota a Bratrů Karamazových - dobrý člověk je schopen psychicky unést tíži společenských tlaků jen tehdy, pokud nábožensky věří.
P.S. Rozdíl mezi Ivanem Karamazovem a knížetem Myškinem je ten, že Ivan je převážně racionální typ, aktivní ateista, který svůj ateismus dovede velmi logicky vysvětlovat a obhajovat, zatímco kníže Myškin je dobrým člověkem jaksi spontánně sám od sebe, otázku víry či nevíry neřeší, je prostě bez víry morálně dobrý. Aby se zhroutil člověk typu Ivana, tak k tomu je třeba našeptávání ďábla, což ďábel ve svém vtělení do Smerďakova zvládl par excellence. Člověk typu knížete Myškina se psychicky zhroutí sám pouze tím, že není schopen vyhovět všem.
čítal som to kedysi dávno, druhýkrát som to už nezvládol dočítať...pri tejto knihe si musíte viac písať poznámky ako čítať...a ani to vám nezaručuje, že všetko pochopíte.
Prvá časť knihy je výborná, ak by to bolo možné, dám jej 6 hviezdičiek. Predstavenie hrdinov, ponor do duší, predzvesť hĺbky aj tragiky. Myškin je sympaťák a napriek "idiotizmu" jediný normálny.
Časť 2 je ale strašný guláš. Resp. mala to byť dobrá hustá gulášová polievka, pre mňa je to ale nestráviteľný betón. Osoby sú z panoptika bláznov, ich konanie preafektované, veľa nezmyselných odbočiek z deja, chaos, psychedélia (ako u Bulgakova), nelogický prestrih do inej lokality a opustenie hrdinov, medzi ktorými sa v prvej časti začal rozvíjať sľubný príbeh. Navyše veľa dlhých 3-slovných ruských mien, ak by autor uvádzal len jedno, kniha by sa skrátila na polovicu, čo by jej určite prospelo. Za mňa nuda a hodnotnenie odpad.
Časť 3 je podobná ako 2, okrem Ippolitovej spovede tam nie je nič zaujímavé. Vzťah kniežaťa s Aglaiou vzikol nejako zrazu, v románe tohto rozsahu by som čakal jeho postupný vývin. Pohnútkam hrdinov nerozumiem a neviem sa s nimi stotožňiť.
V poslednej, štvrtej časti sa veci síce konečne vykryštalizujú, ale opäť zdĺhavým a prekombinovaným spôsobom. Tentokrát stráca aj knieža čitateľove sympatie, lebo postráda schpnosť vycítiť dobro a vydať sa jeho smerom. Koniec knihy teda napriek zamýšľanej gradácii pôsobí umelo, nedotiahnuto a rýchlokvasene.
P.S. Spása ľudského rodu "ruskou" cestou sa práve v dnešných dňoch naplno ukazuje ako fatálny omyl... Dostojevskij sa musí v hrobe obracať.
Myslím, že čitatelia, ktorí dávajú najvyššie hodnotenie, tak robia aj ako ocenenie seba, že tú dlhú a miestami dosť nudnú knihu vôbec dočítali. Endorfíny, ako po zdolanom maratóne.
Myškin,hlavní postava-laskavý človĕk s mnoha ctnostmi na tu dobu ve ktere žije neobvyklými,je mylnĕ považován za idiota.Postav s podivným chováním je tam ale více,jelikož čtete Dostojevského-mistra psychologickych románů.
Idiot je hodně brutální a temná kniha. Příběh sleduje knížete Myškina, zdánlivě nemocného člověka, který se vrací do rodné ruské země, po rehabilitaci ze Švýcarska. A z čeho že se to rehabitoval? To se moc podrobně nedovíme, jsou zde náznaky epilepsie a, jak všichni komentují, idiocie. Tahle idiocie se projevuje hodně zvláštně, kníže Myškin je důvěřivý a čestný a ruská “vysoká” společnost se z toho může zbláznit. Na tomhle pozadí vykresluje Dostojevskij hromadu příběhů z tehdejší ruské společnosti. Jsou tu příběhy o posedlosti, popravách, alkoholicích, šílenství, pomalému umírání, neopětované lásce a úplně obyčejné nenávisti. No a jak se taková čistá duše jako je Myškovinova vyrovná s touhle realitou? No, neskončí to s ním nejlíp.
Je to hodně dobře napsaný román. V půlce se to začalo trochu táhnout, ale poslední část, mi to všechno vynahradila. Vše spěje k tragickému konci a nikdo s tím nemůže nic udělat. Jedině co bych tak trochu mohl vytknout je teatrálnost ruského lidu a hysterie všech hlavních hrdinek. Ale bez toho by to nebyl Dostojeskij.
Nedávno som čítala zaujímavý článok o Dostojevského spôsobe písania, ktorý ruský kritik Bachtin nazval ako polyfónne, viachlasné. Dostojevského postavy sú autentické v tom, že prezentujú svoje vlastné myšlienky, akoby nezávislé na myšlienkach autora. "Zatiaľ čo iní spisovatelia, ako napríklad jeho súčasník Lev Tolstoj, používali postavy ako slabo zahalené hlásne trúby na diskusiu o svojich vlastných myšlienkach, Dostojevskij zaobchádzal so svojimi fiktívnymi výtvormi, akoby boli od neho úplne nezávislé, poháňané myšlienkami a pocitmi, ktoré boli úplne ich vlastné. " Pri opätovnom čítaní tohto románu som si uvedomila, že presne v tomto tkvie sila Dostojevského. Každá jedna postava je svojráznou jedinečnou osobnosťou so svojimi názormi a povahou, a preto pri Dostojevskom nerozmýšľate nad príbehom, ale nad ľuďmi, ktorí v ňom vystupujú. Konkrétne zmysel postavy Myškina som nepochopila ani na druhý raz. Niekedy je to na zbláznenie, ako to v človeku hlodá, a radšej začne rýchlo čítať niečo nenáročné, ako ja teraz. Však k Myškinovi ešte snáď bude čas sa vrátiť.
Komentář k této skvostné klasice z pera znalce lidských duší F.M.Dostojevského jsem vložila o kousek níže. Nyní jsem poslouchala jako zajímavě nastudovanou dramatizaci v rámci měsíce s Dostojevským na radiu VLTAVA, jenž vysílá několik jeho děl, ať už jako četbu nebo drama, k 200. výročí narození tohoto literárního mistra psychologických románů a novel.
Božee, to bylo tak smutné aaa... prostě dokonalé. Chudák Kníže, mě ho bylo (a je) tak líííto. Už od začátku jsem se do něj úplně zamilovala a mrzí mě jak dopadl. Skvělá knížka, u které jsem se zároveň hodně bavila, ale i řádně zamyslela.
A téměř všech postav mi bylo svým způsobem líto (pozor avšak ne všech) a líbilo se mi především jejich vykreslení, to bylo prostě božské... klobouk dolů!
Zkrátka jsem z díla neuvěřitelně nadšená a zároveň pociťuji jistý smutek.
Cítím, že si budu muset přečíst další Dostojevského dílo, ale nevím jestli Tohle něco ještě překoná :) -- Můj Milovaný Idiot!
Z knihy mám takové rozporuplné pocity. Rozhodně má krásný jazyk a je vidět, že Dostojevskij je spisovatel s velkým S.
Přesto v knize byly věci, které mi bohužel úplně nesedly.
Dostojevskij je znám pro jeho dokonalou psychologii postav. Musím uznat, že charakteristika postav byla opravdu velmi podrobná a po literární stránce se mi líbila. Po psychologické stránce mě však dílo nepřesvědčilo, což je škoda, protože u Zločinu a trestu se to autorovi povedlo. Jednání postav mi často přišlo velmi přehnané, nelogické a rozporuplné. Možná už jsem příliš vzdálená mentalitě 19. století?
Rovněž se mi místy nelíbily zbytečné tlachy (omlouvám se za ten výraz, ale opravdu mě výstižnější pojmenování nenapadá).
Abych však nebyla jen kritická, tak mezi pasáže, které se mi líbily, patří Ippolitův dopis (aneb myšlenky člověka, kterého čeká smrt), anebo závěr, který mi naopak přišel velmi vyvedený.
K samotnému Myškinovi asi netřeba nic dodávat, po dočtení se mi vybavil citát od Johna Steinbecka:
"Věci, které na lidech obdivujeme - laskavost, štědrost, otevřenost, poctivost, pochopení a cit, jsou v našem řádu prohlašovány za doprovodné zjevy neúspěchu. A rysy, které se nám protiví - vychytralost, chamtivost, hrabivost, lakota, domýšlivost a sobectví, jsou rysy úspěchu. Lidé obdivují ty první vlastnosti, ale milují to, co pochází z těch druhých."
Navzdory své délce si Idiot udržuje tempo a je místy zcela strhující, jak tomu u Dostojevského, který dokáže psát silné, katastrofické scény, obvyklé. Je škoda, že má Dostojevskij mezi čtenáři pověst těžkého, nezáživného autora. Jistě, jeho knihy je významově a filosoficky obtížné interpretovat, to ale neznamená, že to nemusí být nesmírně uchvacující čtení. Naopak čtenář může na dobře napsaném románu probádat své schopnosti - Dostojevského lze ne číst, nýbrž studovat.
Román Idiot má morálně podnětný námět: je možno, aby takřka dokonalý člověk, tak mravný a bezelstný jako kníže Myškin, mohl existovat v moderní společnosti? Myslím, že Idiot je jedna z autorových nejkritičtějších a nejpesimističtějších knih. Je nasnadě, že Myškina ztotožňuje s křesťanstvím a s Kristem. Co to potom o naší společnosti vypovídá, když takového člověka nejen zlikviduje, ale nakonec, a to je klíčové, sám Myškin nedokáže vykonat jediný dobrý skutek, či spíše všechny jeho přednosti se obrací proti němu a sám kolem sebe šíří jen utrpení? Znamená to snad, že pro Krista už v nihilistické, ateistické společnosti, jakou předestírá autor ve svém románu, už není místo? Podobné otázky po smyslu a účelu náboženství se v Dostojevskéjo tvorbě projevují soustavně, a jejich symbolika provází i zde především napjatý vztah dvou protipólů, Myškina a Rogožina (jméno odvozené od ruského slova rogy jistě ne bezúčelně). Rogožin, blízký přítel knížete z doby, kdy se plně projevovala jeho nemoc, ho doprovází ve vlaku do Petrohradu vstříc novému životu, bojuje s ním o přízeň jediné ženy, kterou kníže miloval láskou dávající a sebedestruktivní, Rogožin svými činy přímo zapříčiňuje Myškinův opětovný pád do nemoci a je spolupříčinou s svědkem zániku jeho duše.
Mohlo by se psát dál, zatím jsem se zaměřil dosto jenostranně na jednu složku románu, ale podnětných prvků, které mě zaujaly, je tu nepřeberně. Například se tu objevuje u Dostojevského charakteristický fenomén dětí, jež jsou vykresleny jakožto pravdivě dobré a mravné bytostí, i když postavením slabé. Zde jsou děti jediní věrní učedníci Idiotovi, mezi dospělími má blízko také k Lizavetě Prokofjevně, která sama má "dětskou dušu", ovšem v dospělosti se tato vlastnost proměnila v pouhou nesnesitelnou dětinskost. Celý tento postoj k vlastnostem dětské duše mi připadá krajně problematický, především proto, že s ním zkrátka nesouhlasím. S tím vším se pojí zásadní složka autorovy tvorby, která předtavuje klíč ke všem interpretačním postupům, ať už se zabývají Dostojevským ze stránky filosofické, náboženské, etické či estetické, a tou je psychologie. Nejen že je v ní Dostojevskij mistr, on ji doslova pomáhal utvářet, vždyť tvořil uprostřed 19. století. Psychologie jeho postav je zevrubně a realisticky vykreslena i se všemy rozpory, tomnostmi a pohřbenými pudy. K jejich probádání lze uplatnit moderní psychiatrické metody, poněvadž nejen že jsou natolik plastické, ale některé skutečně trpí diagnostikovatelnými psychickými poruchami.
Štítky knihy
zfilmováno ruská literatura psychologické romány carské Rusko tragédie
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2004 | Uražení a ponížení |
Kniha Idiot je v
| Právě čtených | 60x |
| Přečtených | 1 702x |
| Čtenářské výzvě | 97x |
| Doporučených | 129x |
| Knihotéce | 691x |
| Chystám se číst | 727x |
| Chci si koupit | 119x |
| dalších seznamech | 20x |
Nedočteno. Dostal jsem se zhruba do půlky knihy a poté odložil. Přitom si nemyslím, že bych patřil mezi netrpělivé čtenáře, třeba Dostojevského Zločin a trest nebo Bratry Karamazovi jsem přečetl a dá se říct že i přes těžkost námětů jsem se bavil a četbu užil. Ale tohleto, nezlobte se na mě, není dobře napsaný román. Ukecaná až běda, rozvláčné dialogy, kdy jsem prostě ztrácel nit o co go a řeší se v nich věci, pro mě osobně, zcela nezajímavé. Špatné napsaná červená knihovna, která byť má třeba nakonec jakou takous myšlenku, já jsem se k ní přes tu spoustu popsaných stránek nedostal. Nechápu nálepku klasiky a nemyslím si, že k tomu člověk musí čtenářský dospět, aby dílo docenil, možná prostě jen jméno Dostojevskij vždy neznamená automaticky kvalitní román.