Idiot

14.04.2024

Přečteno před měsícem, hodnoceno a komentováno až teď.
Kniha se vám musí trochu rozložit v hlavě. Z počátku jsem byl nadšený, neboť poklidný, spíše konverzační román mi svou povahou a tempem velmi sedl. Současně se však místy dostavuje zmatení, které s postupujícím příběhem sílí, neboť kníže se v ruské společnosti dopouští různých společenských trapností, což čtenář, neznalý dobového standardu, někdy zjistí až z reakcí knížetova okolí.
Nebudu dále shrnovat stokrát shrnuté nebo hodnotit stokrát hodnocené. Chci jen poznamenat, že jsem to asi čekal horší. Kníže byl nakonec docela rozumný, nenechal s sebou úplně vláčet, naopak, na závěr si přese všechno zvolil podle sebe a znepřátelil si všechny přátele.
Asi nemůžu jinak, než naplnit klišé a dát oblíbené knize dobré hodnocení.

25.03.2024

Kníže Myškin nás má, myslím, naučit toto: altruismus a totální oběť sebe sama pro druhé, je bez Krista cestou k šílenství a nakonec nevydá ani žádné plody. Není to možné. Chtěl dokázat, že pravda a láska samy o sobě musí stačit. Ale nepřijal, že jedinou Pravdou a Láskou je Kristus. Bez něho se tyto hodnoty v lidském uchopení stávají vlastně chimérou... mýdlovou bublinou, pouhým lidským konstruktem. Mohlo by se také říct, že Myškin končí špatně, protože naivita není totéž, co nevinnost a opačně... Život s Kristem v pravdě je také křížovou cestou, ale mučednictví (oběť sebe sama pro druhé) s Ježíšem nikdy nekončí v zmaru, nicotě, šílenství beznaděje...ale vždy vede ke vzkříšení a je semenem nového života. To je ten hlavní rozdíl a také skryté sdělení pro Tolstého, jemuž Dostojevskij tento román napsal jako "odpověď" a obhajobu svého osobního hluboce křesťanského přesvědčení. Nejlepší výklad Idiota napsal, podle mě, kardinál Tomáš Špidlík SJ.

26.02.2024

(SPOILER) Info pre tých, ktorí dávajú pozor pri kúpe na väzby kníh: slovenské vydanie z roku 2022, hoci má totožné ISBN a vydavateľa, nie je to isté vydanie, ako z r. 2014. Vydanie z r. 2014 má lepenú väzbu, vydanie z r. 2022 má šitú väzbu (inakšie je úplne totožné s vydaním z r. 2014, až na to, že k šitej väzbe (finančne?) dopomohla autorská spoločnosť LITA).
Ku knihe sa vyjadrovať ani nedá, ako je to koniec-koncov s každou Dostojevského knihou. Jednoducho ju treba prečítať.
Jedna z mnohých myšlienok knihy: "Peniaze sú o to podlejšie a nenávidenejšie, že v človeku dokonca prebúdzajú talent." (v 1. sk vydaní to je: "Peniaze sú preto nadovšetko podlé a nenávidené, lebo dávajú dokonca i schopnosti." ...v 1. vydaní mi to znie lepšie, ale to už je vec názoru, 1. sk vydanie je doslovný preklad ruského originálu)

16.02.2024

„Nechápu, jak možno přijít ke stromu a necítit štěstí, že ho vidíš. Mluvit s člověkem a nebýt šťastný za to, že ho miluješ.“

Láska k lidem – nezištná a nesobecká tu svádí boj s pýchou – cynickou svůdkyní, zlem v nás, které nesnese kritiku.
Příběh Idiota je příběhem upřímného a bezelstného člověka, je laskavý, pokorný, obětavý, dobrosrdečný, a ve všem svém konání naprosto přirozený (s pokorou a úctou přijímá dary, s důstojností čelí ostudě) – a tak si získává lidi.
V podstatě hned od začátku je jasné o co panu Dostojevskému v příběhu jde (mimochodem, patří to ke všem jeho příběhům) – alfou i omegou je totiž vztah k druhým lidem.
Lidé v jeho příbězích jsou vždycky nějak v rozporu – ve vztahu k hodnotám, společenským normám, prostě k sobě navzájem. A pan Dostojevský je zkoumá pečlivě – především všechny ty krajní meze lidského chování a lidských osudů – a hledá odpovědi.
Řešení pak nachází vždycky uvnitř! Uvnitř v člověku – v jeho mysli - hlavní slovo tu má totiž intuice – vnitřní hlas.
Důležité je vždy jen to, co je v člověku, a proto kníže Miškin – člověk s velkým srdcem plným vášní – upřímně věří – v dobro člověka!

Číst Dostojevského příběhy je náročná disciplína - pro mě krásně náročná!
Jsou opravdu mnohovrstevné, a jak píše kap66, jsou jak ohromná hromada písku s mnoha třpytivými oblázky, které prosít a najít všechny nejspíš není v lidských silách, ale víte co, někdy stačí napoprvé i jen jeden - krásný oblázek, který objevíte, totiž, při každém dalším čtení /prosívání/ určitě přibydou další a další - číst pana Dostojevského vnímám totiž jako takovou celoživotní záležitost, přehrabat celou hromadu písku najednou by mě určitě nebavilo, ale občas si k tomu pískovišti sednout a objevit pěkný kamínek to už je jiná - já se na to rozšiřování sbírky vždycky těším :-) --- a někdy to je třeba jen věta, a někdy celá myšlenka ___

„iluze naplnění smyslu života je tou nejpravdivější, kterou člověk kdy vymyslel“

--- „já před nimi nic neskrýval“
(kníže Miškin).

Opravdový znalec lidské duše... To je Dostojevskij. Kniha to není na jeden večer a určitě je potřeba, aby ji četl životem trochu znalejší člověk.

07.01.2024

Zkoušela jsem vytvarovat stavbu ze suchého písku, byly to milióny a milióny zrníček - a ta si dělala, co chtěla, protékala mi mezi prsty. Až po dočtení mi to docvaklo: žádná stavba, pořád jen hromada, ale sem tam oblázek, krásný na pohled i dotek.
Končím s obrazností. Stejně jsem tím chtěla jenom říct, že čtení Idiota mě stálo úsilí (kvůli němuž se trochu červenám), ale že se mi nakonec povedlo ho nějak pro sebe uchopit i obdivovat. A že všechny ty postavy kolem knížete, většinou nedůvěřivé, podivně reagující, záludné, potměšilé, povrchní, navyklé vést prázdné řeči a hodnotit lidi pohledem „podle sebe soudím tebe“, zkrátka že oni všichni jsou stejní a všechen ten zdánlivý balast kolem zobrazení jejich životů je tam pouze proto, aby vynikl Myškin. A že kdo v něm aspoň malinko nenacházíte sám sebe, nejste dobrý člověk :-). On je ten oblázek v hromadě písku. Nikoho a nic k dobru nezměnil zásadně, ale – a tady budu polemizovat s oficiálním výkladem – ani nikoho nezničil. Protože já jsem to taková bytost naivní, že si myslím, že laskavost a dobrota takto pojaté, nevnucované, pouze nabízené, nemůžou zničit člověka, který v sobě dobré jádro má.
Se zájmem jsem pročetla komentáře, některé opravdu fundované. Nejvíc mě oslovili ludek.n, martin_aston a mirektrubak.
Pozn. ke komentáři pucii: ekniha zdarma tady na DK obsahuje opravdu pouze 1. a 2. díl. Kniha druhá, s 3. a 4. dílem, je v nabídce Městské knihovny Praha, odkud byly vzaty i tyto dva díly.

29.11.2023

Román se mi velmi líbil, neboť nabízí vhled do období poloviny 19. století v Rusku a popisuje mimo jiné, jak důležitou roli hrálo ve společnosti postavení, reputace a finanční zajištění.

Podotkla bych, že se mi kniha líbila také proto, že pro mě končila šťastně zásnubami knížete, neboť jsem četla zdejší .prc e-knihu dostupnou zdarma ke stažení přes Databázi knih. Nicméně až po nějaké době jsem se dozvěděla, že existuje ještě 3. díl, který v dostupné knize ke stažení chybí, tedy román nekončí tak šťastně. Tedy varování pro čtenáře, kteří si také stahují odtud knihy do čtečky: nejsou kompletní :) !

12.11.2023

Kniha sa číta ako divadelná hra v próze. Menia sa kulisy, scény, ale gro deja sa odohráva v intenzívnych konverzačných úsekoch (niekto nižšie spomínal telenovelu či sitcom, aj tak sa o nej dá uvažovať :). Má v sebe veľa zaujímavých myšlienok, odkazov. A má tiež svoje muchy, viď nižšie.
Ako písali iní čitatelia, niektoré veci v deji sú nedopovedané, nevyjasnené, autor necháva na čitateľovi dolúskať sa.
Postavy sa často správajú nelogicky, zvláštne (ale pozor - to je Dostojevského "značka" - on píše zvyčajne o ľuďoch, ktorí jednoznačne nie sú mentálne v poriadku, takže to k tomu patrí).
Kniha nesie odkaz Tolstého myšlienok, nachádzal som ich najmä v prvej časti (a teda, to samozrejme vnímam pozitívne).
Nesie tiež odkaz myšlienok samotného Dostojevského - úvahy o treste smrti a milosti "na poslednú chvíľu" - čo Dostojevskij zažil na vlastnej koži (a evidentne ho to psychicky poznamenalo). Nevyhneme sa však ani Dostojevského veľkoruskému šovinizmu, antikatolicizmu či pohŕdaniu Poliakmi. Napríklad, ak je v jeho diele nejaký Poliak, tak buď je to taký "Poliačik" (rozumej sprostáčik), alebo Poliak - podvodník (v Idiotovi oba prípady). A teda katolíci sú samozrejme riadni pekelníci, podľa Dostojevského sú aj za socializmus zodpovední. Toľko k prípadnému ekumenickému rozmeru diela :).
Či knihu myslel Tolstému ako poctu alebo ako výsmech, netuším. Obe možnosti sa v diele dajú nájsť.
Záverom by som sa rád dotkol kritiky knihy v niektorých predchádzajúcich komentároch. Idiot sa môže niekomu nepáčiť, môže sa mu zdať komplikovaný, etc, a to je v poriadku. Ale napísať o knihe, ktorá je všeobecne uznávaná ako jedno z top diel histórie, a v rebríčku najlepšej beletrie (ktorý je agretárorom cca 130 rôznych rebríčkov) je na 54. mieste, že je to zlátanina, odpad, zle napísaná kniha, etc... No, odporúčal by som hodnotiteľom trochu viac pokory :):
https://thegreatestbooks.org/items/442

12.11.2023

Recenze na mou dvacátou osmou štafetu Knížka mě ze začátku nebavila, ale jakmile příběh začal mít napínavý děj najednou mě začala bavit příběh obsahuje mnoho myšlenek k zamyslení se
Příběh vypráví o knížeti Myškinovi který trpí epilepsii se vrací ze Švýcarska sanatoria a jak znovu zažívá podivuhodné příběhy, tak opět upadne do stavu duševní nemoci. Kníže je zamilovaný do Nastasji, jenomže se stane nešťastná událost a pokud chcete vědět jak příběh dopadne určitě neváhejte si knížku přečíst
Za štafetu děkuji @knihy_s_marcelom jsem ráda, že jsem si příběh mohla přečíst

15.10.2023

Možná jsem si tentokrát ukrojila moc velký krajíc na čtení, možná jsem čtenářsky ještě nedošla tak daleko, ale s Idiotem jsem se trápila. První část by ještě šla, chytala jsem postavy i děj, ale s každou další částí už to šlo jen dolů. Uvidíme, možná to příště s Dostojevským bude lepší

11.10.2023

Zpočátku jsem nechápala, co má být na Idiotovi tak hlubokomyslného. Skutečně mi to pak došlo až tak po první třetině. Přehršel postav mě sice mátl, takže jsem se snažila soustředit na ty nejvýraznější. Musím přiznat, že kromě Myškina mě v podstatě všechny postavy něčím iritovaly, protože se prostě odmítaly ke knížeti chovat podle mých představ :))
Hluboká empatie, kterou kníže oplývá, mi příjde skutečně nadlidská a nějak se mi nezdálo, že by se mu z ní knížeti také od ostatních něco vrátilo.
A také Dostojevského postavy někdy něco nakously, nedořekly anebo snad nenašly správná slova to vysvětlit, takže kolikrát zůstalo něco nedopovězeného. Mně přišlo, že vím co se snaží říct, ale zároveň jsem si kladla otázku, jestli to vůbec vidím správně? Jenže bohužel nikde vzadu v knize nejsou prozrazena správná řešení těchto hádanek:)))
Jinak už zde všechno zajímavé bylo řečeno v komentářích pode mnou. Např. @legens

04.10.2023

Mistrně zvládnutá sonda do nitra "dokonale krásného člověka" a bravurně vykreslen Dostojevského ideál lidství v nemocném knížeti prostého, naivního ducha, s jistými až legračními prvky, jenž je v jednom místě románu po právu přirovnáván k rytíři smutné postavy Dona Quijota.

Otázka, která mi po dočtení románu zůstala:
Jak je možné, že kníže Miškin se svou naivní touhou působit dobro, nakonec nikoho (včetně sebe) nezachrání a z lidí kolem něj, jež ho obdivovali si pranic nevzali z jeho příkladu a dále si hleděli jen svého prospěchu?

Mám pocit, že hluboká znalost člověka, je to co Dostojevskij zde zanechává, spolu s některými společenskými otázkami, pro čtenáře schválně otevřenými.

04.09.2023

Děkuju Dostojevskému za jeho tvorbu. Po dočtení mi to vhání až slzy do tváře. Spousta myšlenek a postřehů, které člověka nutí se nad knihou stále zamýšlet i po dočtení a toho si u knihy velmi cením. Pravděpodobně se Dostojevský stal mým oblíbeným autorem. Pokud projíždíte komentáře a váháte, jestli se do knihy pustit, tak myslím, že tím čas nepromarníte.

15.05.2023

Dopisuji nový komentář. Ten předchozí ze 14.7.2022 jsem psal na základě přečtení knihy před asi dvaceti lety a následně po seznámení se s komentářem kardinála Špidlíka a krátce po přečtení Bratrů Karamazových. Nyní jsem Idiota opět přečetl a pokládám za vhodné dopsat pár postřehů, které vyplývají nejen z tohoto nového přečtení, ale i z komentářů zde na Databazi.
1. Někteří uživatelé zde hodnotí jako pozitivní začátek knihy s tím, že zhruba druhé dvě třetiny jsou nepřehledné a nudné. Svým způsobem mají tito uživatelé pravdu. Ono totiž je opravdu nudné číst o tom, jak se kolem knížete Myškina shromažďuje značné množství lidí za jediným účelem obrat ho o jeho peníze. A je neuvěřitelné, jak on sám je vůči nim empatický a snaží se vycházet dobře i se zjevnými podvodníky a nalézat v jejich jednání dobré pohnutky. Čili on je pro své okolí skutečně užitečný idiot, který se zdánlivě přímo nabízí k tomu, aby byl oškubán.
2. Vnímavý čtenář ale může nahlédnout přímo do psychiky knížete Myškina. Je zde opravdu možno pochopit, proč on je empatický i vůči zjevnému gaunerovi.
3. Jsou zde dva jedinci (Hypolit a Nastasja Filipovna), ve kterých jejich zoufalý stav odhalil sklony k hysterii (teatrálnímu demonstrativnímu jednání s nezbytnou nutností publika). Hypolit je k demostraci těchto svých sklonů dohnán svým zdravotním stavem a Nastasja Filipovna děsivým případem jejího celoživotního zneužití, kdy si z ní bohatý zvrhlík od osiřelého děvčátka vypěstoval efektní milenku. Empatie knížete Myškina se zde zcela míjí účinkem. Bez ohledu na jejich skutečně smutný stav nedokáží totiž tito dva lidé být empatičtí vůči nikomu. (Pro hysteriky to bývá dost charakteristické.)
4. Je velmi smutné sledovat, jak bezskurpulózní jednání lidí s knižetem Myškinem vede k jiným závěrům, než oni by si představovali, a jak kníže Myškin v těchto neúspěších hledá vinu sám v sobě. Osobně se domnívám, že jeho definitivní zhroucení vyplynulo z toho, že si sám sobě kladl za vinu smrt Rogožinem zavražděné Nastasji Filipovny.
5. Zvláštní je postava Aglaji. Ona je velmi krásná a lidé obecně mají tendenci spojovat krásu s dobrem a moudrostí. Během čtení jsem sám měl tendenci této představě podlehnout. Její krása jakoby přímo leze z řádků knihy a během skoro celého románu jsem si vůbec neuvědomil to, co mne napadlo až při samém závěru knihy, že ona je vlastně hloupá. A pokud s tímto mým názorem někdo nesouhlasí, tak to tím více svědčí o Dostojevského genialitě představit krásnou dívku tak, že si čtenář její hloupost vůbec neuvědomí.
6. Kníže Myškin je tolerantní vůči všem lidem, se kterými se potká. O to více je před závěrem knihy překvapivý jeho až výbuch nenávisti vůči Římskokatolické církvi. Jak je to možné, že tak vnímavý a empatický člověk, který všude hledá a nachází dobro (asi i tam, kde není) najednou vybuchne do takovéto přímo splašky nenávisti? Kardinál Špidlík říká, že Bůh mluví ústy moderního proroka Dostojevského. Takže já v tom vidím prorocké varování Evropanů před rusofilstvím. Prostě je třeba si vůči jistým lidem zachovat velkou míru obezřetnosti, nevíme, co z nich vyleze a to i zcela nečekaně bez ohledu na to, jak se nám jeví. Paradoxní je závěr, kdy opětovně zhroucený kníže Myškin se na svou léčbu odebírá tam, kde působí ona jím tak proklamovaně nenáviděná Římskokatolická církev - do Evropy.

Závěrem si pro sjednocení dovolím zde kopírovat můj původní komentář ze 14.7.2022

Opakuji zde to, co jsem uvedl v komentáři k Bratrům Karamazovým: Jeden z největších katolických teologů 20. století kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal o Dostojevském: "Bůh mluví slovy moderního proroka Dostojevského."
A právě kardinál Špidlík má vynikající výklad Idiota. Na osudu knížete Myškina je ukázáno, kam směřuje dobrý člověk, který nemá náboženskou víru. Kníže Myškin je dobrý člověk, morálně vysoce zralý, ale není nábožensky založený, nemodlí se, nemá víru. Tito lidé nemají šanci bez víry unést společenský tlak požadavků okolí, kdy morálně více či méně bezskurpulózní a sobečtí lidé, sledující převážně vlastní zájmy, na ně tlačí z různých stran, a oni, neschopni vyhovět všem (což by chtěli, chtějí být ke každému dobří), tento tlak psychicky neunesou a zhroutí se. Jeho osud je podobný, jako stav, do kterého se v závěru románu (pozor - nedokončeného románu, proto píši stav, nikoliv osud, osud neznáme) dostal Ivan Karamazov. Právě před tím chrání Aljošu z Bratrů Karamazových víra. To je rozdíl mezi Aljošou a Myškinem - Aljoša má víru. A to je výklad spojení obou románů - Idiota a Bratrů Karamazových - dobrý člověk je schopen psychicky unést tíži společenských tlaků jen tehdy, pokud nábožensky věří.

P.S. Rozdíl mezi Ivanem Karamazovem a knížetem Myškinem je ten, že Ivan je převážně racionální typ, aktivní ateista, který svůj ateismus dovede velmi logicky vysvětlovat a obhajovat, zatímco kníže Myškin je dobrým člověkem jaksi spontánně sám od sebe, otázku víry či nevíry neřeší, je prostě bez víry morálně dobrý. Aby se zhroutil člověk typu Ivana, tak k tomu je třeba našeptávání ďábla, což ďábel ve svém vtělení do Smerďakova zvládl par excellence. Člověk typu knížete Myškina se psychicky zhroutí sám pouze tím, že není schopen vyhovět všem.

14.05.2023

Velké ale ne neproblematické dílo. V čem je problematické? Především v tom, že myšlenka nadnáší formu, pro mnohého čtenáře dlouhé pasáže dialogů nejsou něco, co by rádi četli, a přestože na povrchu je Idiot klasický šablonovitý román o milostném trojúhelníků, pod kůží se jedná o román s geniální myšlenkou, že ani ten nejsvětější člověk není Kristus. Každý žijeme na rozhraní mezi dobrem a zlem, a jak naznačuje Dostojevský v Idiotovi, bylo by zjednodušené tvrdit, že dobré záměry vždy vedou k dobrým závěrům. K uživateli Politre si dovolím být trochu kritičtější, je to přeci jenom můj vlastní bratr: Idiot není červená knihovna, a že nechápe "o co gou", není se čemu divit, Idiot možná vyžaduje alespoň rámcovou znalost a hlavně pochopení evangelií. Formálně to dokonalé dílo není, ale Dostojevský se nikdy za stylistu snad ani nepovažoval, a ani já jako jeho obdivovatel nevynáším jeho formu nade vše. Pokud však zprostředkovává své myšlenky skrze dialogy postav, tak se snaží vystihnout styl myšlení a mluvy té které postavy, to Dostojevský činí dokonale, ale myšlenky pak nejsou samozřejmě tak jasné, lidé přece nemluví jako filosofické spisy. Že je Idiot vynikající román a vděčný zdroj pro všemožné analýzy, na tom se shodne valná většina literárních kritiků, ale zároveň je to i dílo přístupné širší čtenářské veřejnosti, a nevyžaduje přitom plné ztotožnění s názory Dostojevského, např. v mém případě mi nepřijde zcela adekvátní zdrcující kritika katolictví ústy Myškina v závěru románu. Přesto Dostojevského nikdy nepřestanu číst, protože mě nutí přemýšlet.

Pár vybraných zajímavých pasáží.

"Proč tedy, když člověk procitne a nadobro se vrátí do skutečnosti, proč cítí téměř pokaždé, někdy neobyčejně ostře, že zároveň se snem za sebou zanechal cosi nevyřešeného? Usmívá se svému nesmyslnému snu, zároveň však cílí, že ve spleti oněch nejapností je utajena jakási myšlenka, již skutečná, jež cele náleží k jeho vezdejšímu životu, něco, co žije a vždycky žilo v jeho srdci; jako by mu tímto snem bylo sděleno cosi nového, věšteckého, nač dávno čekal; tento dojem
je mocný, buď radostný nebo mučivý jenže se člověk nemůže rozpomenout na jeho podstatu ani na to, co mu vlastně bylo sděleno." (s. 370)

"Nedostatek originality platil odjakživa na celém světě za nejpřednější ctnost a nejlepší doporučení člověka zdatného, výkonného a praktického;" (s. 269)

"[...] sedí-li někomu na nose nebo na čele bradavice, zdá se mu, že nikdo na světě nemá jiné starosti než dívat se na ni, posmívat se mu a hanobit ho pro ni, i kdyby třebas objevil Ameriku." (s. 271)

[...] a dále je římské katolictví horší než bezvěrectví! To je můj názor. Ano, je to můj názor. Bezvěrectví hlásá pouze popření, kdežto katolictví jde dál; hlásá Krista zkomoleného, vylhaného a pohaněného, Krista protichůdného! Hlásá Antikrista, věřte mi, ujišťuji vás! Je to mé osobní, mé dávné přesvědčení a dosti mě již natrápilo... Římské katolictví věří, že církev se bez světovlády neudrží na zemi, a volá: Non possumus! Nemůžeme! Soudím, že římské katolictví ani není víra, nýbrž zřejmé pokračování západního římského imperia, a všechno je v něm podřízeno oné myšlence, vírou počínajíc. Papež uchvátil zemi, pozemský trůn a chopil se meče; od těch dob jde všechno touto cestou, jenže k meči přidali ještě lež, prohnanost, šalbu, fanatismus, pověru a zločin; zahrávali si s nejsvětějšími, nejupřímnějšími, nejčistšími a nejplamennějšími city lidu, všechno, všechno směňovali za peníze a za nízkou pozemskou moc! A tohle že není učení Antikristovo? Jak potom od nich nemělo vzejít bezvěrectví! Vzešlo od nich, přímo z římského katolictví! Vzklíčilo přímo v nich; cožpak si sami mohou věřit? A zmohlo se z odporu k nim; je výplodem jejich lži a duchovní bezmoci! Bezvěrectví! U nás nevěří pouze výjimečné vrstvy, jak onehdy výstižně podotkl Jevgenij Pavlovič, vrstvy vykořeněné; v Evropě však ztrácejí víru strašné spousty lidu, napřed ze zatemnělosti a lži a teď již z fanatismu, z nenávisti k církvi a křesťanství! (s. 442)

"Vždyť i socialismus je výplodem katolictví a má katolickou podstatu! Stejně jako jeho bratr ateismus vzešel ze zoufalství, jako protiváha katolictví ve smyslu mravním, aby nahradil ztracenou mravní moc náboženství, aby utišil duchovní žízeň prahnoucího lidstva a spasil je nikoli prostřednictvím Krista, nýbrž z moci násilí! Je to také svoboda dobytá násilím, je to také sjednocení krví a mečem!" (s. 443)

"Rusové mohou tak snadno ztratit víru, snáze než kdokoli jiný na světě! A naši lidé se nestávají pouhými bezvěrci, oni přímo uvěří v ateismus jako v novou víru, netušíce ani, že uvěřili v nic." (s. 444)

"Nehodláme se však pouštět do hlubšího rozboru a podotýkáme pouze, že ve skutečném životě bývá typičnost osob jakoby rozředěna a všichni i Dandinové a Podkolesinové opravdu existují, denně se kolem nás hemží a pobíhají, jenže v poněkud zředěné podobě. [...] a tím raději skončíme tuto úvahu, která se začíná podobat kritickému článku. Přece však tu zbývá otázka: co si má počít romanopisec s lidmi obyčejnými, naprosto všedními a jak je má vylíčit čtenáři, aby jim dodal alespoň trochu zajímavosti?" (s. 379)

"Nezapomínejme, že pohnutky lidských činů obvykle bývají nekonečně složitější a rozmanitější, než jak si je později vždycky vykládáme, a že se málokdy dají přesně označit. Pro vyprávěče bývá často nejlépe, omezí-li se na prostý výčet událostí. I my tak hodláme postupovat při dalším výkladu současné generálovy katastrofy; neboť i proti své vůli stojíme před nutností věnovat této vedlejší postavě našeho příběhu
poněkud více pozornosti a místa, než jsme až dosud předpokládali." (s. 396)

"Víte, myslím, že často je dobře být směšný, ba dokonce lépe; lidé si navzájem mohou spíš odpouštět, snáze se smiřovat; všechno přece nemůžeme pochopit rázem, nemůžeme začít rovnou s dokonalostí! Abychom dosáhli dokonalosti, musíme dříve mnohé nechápat! Chápeme-li příliš brzy, chápeme snad i špatně." (s. 451)

10.04.2023

Jednou za čas si rád přečtu nějakou klasiku. Ano, děj bývá sice trošku rozvláčnější, ale ten návrat do časů bez moderních technologií, plný zdvořilostních návštěv a povrchních rozhovorů je občas potřeba.

Zajímalo by mě, jak by Myškina pojmenovala dnešní společnost...

03.04.2023

Chtělo to poněkud mnoho úsilí, abych knihu vůbec dočetl. Postavy sice dobře popsané, ale děj nezáživný, nudný a taktéž skoro i žádný. Čekal jsem opravdu zajímavější příběh.

02.04.2023

Po dlhej dobe som sa opäť vrátil k čítaniu dielam, ktorým patrí hold v celosvetovom rebríčku literatúry.
Klasika, ktorá nestarne, a vráti do školských lavíc.

Jistě to také tak máte. Jsou možná lepší knihy, ale máte přeci jenom pár těch opravdu srdečních, které milujete. Já to tak každopádně mám. Série o Zaklínačovi, Mistr a Markétka, Ztracený ráj. A Idiot. Možná jsou Bratři Karamazovi objektivně lepší, nevím, je každopádně nemiluji. Idiota ano. Upřímně a na první pohled, od první řádky. Když jsem si ho před asi pěti lety přečetl, byl jsem ohromen, nikdy jsem na něj už nepřestal myslet, zůstal ve mě a ne a ne mě opustit. Po pěti letech jsem se k němu vrátil, s jistou obavou, v době jistého duševního neklidu, blbé nálady, abych tak řekl. Neměl proč jsem se bát. Náladu mi Idiot, dlouhodobě řečeno, nezlepšil, ale rozhodně to není tak, že by mě zklamal. Když jsem o Myškinovi četl, radoval jsem se, když radoval se on, byl jsem v rozpacích, když byl v rozpacích on a smutný, byl-li i on rozesmutnělý. Málokterá kniha tak na mě působí, tato jistě. Je lepší, mnohem lepší, než jsem si ji pamatoval, je velkolepá a je nádherná. Ale náladu, tu vám nezlepší. Poslední kapitola a závěr patří mezi to nejsilnější a nejpůsobivější co jsem kdy četl. Poslední kapitola patrně proto, že přes veškeré emoce a veškerou lásku, které je plna, je tím nejbrutálnějším, nejchladnějším a nejcyničtějším co jsem kdy četl. Je zvrácená, nechutná, podivná, je naprosto šílená. Je nádherná. Nádherně zrůdná.

Napsal jsem si mnoho bodů, desítky bodů, při čtení knihy, které po mém soudu stojí za zaznamenání. Ale zjišťuji, že na to nemám sílu. Ta kniha je natolik zajímavá, že psát co je na ní zajímavého by, patrně vyznělo na prázdno, bylo by to hloupé a možná trapné. Snad tedy jen o čem ta kniha je. Je o smrti. Tváří se na první pohled nevinně, ale je to tak. Bratři Karamazovi jsou o spravedlnosti, Zločin a trest o svědomí, Uražení a ponížení hlavně o zvrácenosti. Idiot obsahuje toto všechno, ale není to to hlavní. Idiot opravdu je o smrti. Ne jako v jiných knihách, kde se děj staví na něčím úmrtí, vraždě, zabití v boji. Smrt zde není těžištěm děje. Ta kniha je o smrti. Smrt jí pohybuje, díky smrti existuje, smrt v ní je v každé podobě. Není tu žádný Raskolnikov, který by brutálně ubil lichvářku sekerou, není tu zavražděný Fjodor Karamazov. Na scéně vlastně nikdo neumírá (tedy nekončí jeho umírání) a přes to je smrt bodem od kterého postavy směřují, cesta, po které jdou a také cíl, ke kterému míří. Smrt je ideou pro autora mimořádně důležitou a aktuální, měla by být důležitá i pro vás, chcete-li knihu číst.

Pak už jen jedna poznámka. Autor se pokouší, několikrát, zmást čtenáře interpretací vlastního děje. Svou podává i Aglaja. Berte ji vážně, abyste brali vážně knížete. A hlavně berte vážně tato její slova:

Bědný rytíř je samozřejmě donkichotský typ, ovšem nikoliv komický, ale naprosto vážný. Nejdřív jsem to nechápala a jen se všemu smála, ale teď mám bědného rytíře vyloženě ráda, a především si vážím jeho skutků.

Čtěte Idiota, čtěte ho a myslete na Ježíše a myslete na Člověka. Propracujte se po cestě smrti k naprostému a totálnímu zničení, apokalyptické destrukci, která, po mém soudu, nemá obdoby.