Hrubost hladiny

Poezie lyrická, poezie proti času, strach proti životu. Kdo se bojí, nežije. Kdo se bojí o někoho, paradoxně může prožívat situace skutečněji a v celé jejich hloubce.
Doprovodem sbírky Tomáše Krále jsou úžasné fotografie Martiny Malsové. Tajemno a "vícesmysly" jsou díky fotografiím povýšeny do vyšších sfér snění; do světa, který má smysl i lásku. Do světa lehkonohých přenádherných hvězd. Zároveň i do světa plného mrtvých dun z písku našich kostí, plného za obzory se táhnoucích propastí nekonečného utrpení.
.........
„Raději strach
kdybys nebyla
zbyl by jen pouhý stesk
Proto je strach tak cenný
stále jsi“ (s.29)
….....
Z každé stránky sbírky ční navzdory Kráse Smrt. Z každého slova vyvěrá velmi křehký Život, navzdory Smrti.
Jako by všechna ta slova se spojila do jediného potoku slz, který už jsme konečně vyplakali. Více slz nezbylo. Teď už jen pozorujeme línou řeku, řeku jejíž hladina je hrubá. V hladině klidně plynoucích slov se odráží všední dny – jako větve tamtoho stromu. „Podívej.“
Nehybný odraz větví, odraz té hladiny v očích pozorovatele nikdy není stejný. Ačkoli se zdá být hladina života nedozírnou; chceme ji mít nedozírnou: nakonec vyhraje čas. Obzor nás pohltí... a koryto řeky možná jednoho dne vyschne, ale v mezerách mezi slovy bude znít kakofonie všech melodií světa. Nakonec melodie přejdou plynule v překvapivě svěží arioso, nesoutěžící s temnou árií Smrti. Láska totiž neumírá. A sebevybroušenější slova nedokáží často popsat ani jeden záhyb naší duše.
….....
„Pijákem odejmu
barvy podzimu
poslední způsob, jak udržet
naživu květy
Nepřiblížím se hmoždíři
v drcení vět
na rozdíl od slov
je nekonečně melodií“ (s.20)
.........
Slova básníka zůstanou v čtenářově mysli dlouho poté, co zavře poslední stránku. Každý nechť vytvoří vlastní melodii.
Fotografie, připomínající grafické listy, umocňují hrubost hladiny i jemnost her světla a temnoty.
Čirá krása.