Hrdinka pouště
Donya Al-Nahi , Andrew Crofts
Autobiografický román Hrdinka pouště líčí osudy Donyi Al-Nahi při jejích cestách za záchranou dětí. Knihu přeložila z anglického originálu Heroine of the Desert (vydalo nakladatelství Metro Publishing Ltd., London 2003) Jana Vlasáková. Vydalo nakladatelství Euromadia Group, k.s. – Ikar v Praze roku 2004. Donya nikdy nepoznala pravou lásku ze strany své matky. Snad právě proto se cítila tak dobře ve společnosti velkých muslimských rodin. Měla několik známostí s muslimskými muži, z nichž se jeden stal otcem jejího prvního syna. Nedokázala však žít odloučená od společnosti, a proto od svého manžela i s malým chlapcem uprchla zpět do Londýna. Její život se významně změní po setkání s Mary, anglickou muslimkou, které její manžel unesl dcerku. Donya, která má sama čtyři děti, chápe utrpení matky, jež byla ochuzená o svého potomka. Rozhodne se, že ženě pomůže získat holčičku zpět. Přestože si uvědomuje všechna rizika, odjíždí po nedlouhé době na Blízký východ, aby přivezla dítě zpět do Anglie. Mary však není, jak Donya během následujících let zjistí, jedinou ženou, které byla protiprávně připravena o svou ratolest. Muslimští muži se velice často žení s cizinkami. Ale jakmile začnou jejich děti vyrůstat v západním světě, obávají se muži jejich volnosti. Chtějí je uchránit před hrozbami moderní doby a snaží se je odvézt na Východ, kde budou vyrůstat v rodinném kruhu. Každé dítě však patří především k matce. Angličanky, které zůstanou bez svých dcer a synů, nevědí, jak dál. V muslimských zemích nemají šanci získat dítě zpět právní cestou. „Nakonec ze všeho nejvíce záleží na dětech a já věřím, že pro svůj zdárný vývoj potřebují především nezadatelné právo žít se svými matkami, když jsou malé a prožívají nejformativnější období svého života. Toto je příběh o dětech, které byly odtrženy od matek, často tím nejkrutějším způsobem. Jejich životy byly rozvráceny v letech, kdy měly cítit tu největší vyrovnanost s jistotu. Jejich důvěra v rodiče však byla podkopána, jelikož se staly figurkami na šachovnici svářících se dospělých. Pomáhat některým z těchto dětí a jejich matkám, aby se znovu spojily, je pro mě ctí. Zároveň je to i nervy drásající dobrodružství, neboť to často znamená porušovat mezinárodní zákony a vystupovat proti otcům, kteří jsou rozhodnuti rvát se zuby nehty, aby nedovolili matkám styk s jejich dětmi.“ Nakonec však byla Donya Al-Nahi prozrazena. Dlouhému uvěznění ve Spojených arabských emirátech se vyhnula jen díky svým známým a podpoře světové veřejnosti i médií. Po svém návratu do Londýna už nemohla pokračovat ve svých misích za záchranou dětí. Její tvář se stala velice známou bylo by značně riskantní pokusit se „unést“ některé z dalších dětí. Svého poslání se však nevzdala, radí matkám, jak předejít kritickým situacím a pokouší se zprostředkovávat kontakt žen s jejich unesenými dětmi.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 2004 , Ikar (ČR)Originální název:
Heroine of the desert , 2003
více info...
Přidat komentář
Asi ve třinácti letech jsem měla období, kdy jsem přečetla všechno, co přede mnou někdo nechal ležet. Včetně toho, co si z knihovny půjčovala moje máti, a tedy i včetně této knihy.
O tom, jak na mě (ne)zapůsobila, nejspíš svědčí i skutečnost, že si ji vůbec nepamatuji. Nebýt zápisu v mém tehdejším čtenářském deníku, nevěděla bych ani, že pojednává o konvertitce k islámu, která pomáhá ženám ze smíšených manželství získat zpět děti unesené neevropským otcem. Ony jsou všechny tyhle knihy vlastně stejné, mění se jen jména autorek.
Zpětně bych dodala asi tolik: ženy ze smíšených manželství měly s problémy počítat a mohou si za ně samy.
Knížky na toto téma čtu ráda, ale tato mě neuchvátila. O této paní jsem četla i v příběhu jiné ženy, kde naslibovala, vybrala zálohy na cestu za hledáním dítěte a už se neozvala. Možná měla právě své problémy. Mé sympatie nemá. Nelíbila se mi ani její druhá kniha
Z této knihy mám divný pocit, jako by se zdálo, že je hodně věcí dost přikrášlených, nechce se mi věřit, že se vše opravdu stalo tak jak líčí autorka. Autobiografických knih jsem přečetla již spousty, ale tahle je asi nejhorší, kterou jsem kdy četla. Vadí mi arogance hlavní hrdinky, vše je popsané v rychlosti bez detailů, kritizuje a vše zvládne nejlépe. Kniha mě vůbec neoslovila, četla se sice fajn, ale za mě palec dolů. Navíc divná žena, každý její partner byl islamista, asi má nějakou slabost pro ně, či co. Mám ještě tu druhou knihu (Děti si vzít nenechám) tam ji unese její děti manžel, tak to už je příliš.
Hmmm, tak já se musím přidat k negativním komentářům - při čtení mi teda vadil arogantní podtón, jak všechno zvládne - jde na tutovku a vždycky se jí to podaří. Vlastně vůbec není problém naplánovat únos pomalu přes půl zeměkoule, a to dokonce několikrát, že?! Život v Anglii jí nebavil, tak se vydala do arabských zemí, tam jí to taky nebavilo, takže zase zpátky a dokola. Kniha se mi nečetla dobře.
Kniha mne zklamala, hrdince jsem nevěřila tak, jako si věřila ona sama - nejchytřejší, nejodvážnější, úplný James Bond v sukni. Informace v příbězích jsou velice kusé - přišla, viděla, zvítězila (většinou). A ten její osobní život! A to chce radit ostatním. Navíc velice nečtivé.
Moc dobrá knížka a opravdu klobouk dolu nad cestami které podnikala aby pomohla matkám kterým otec unesl dítě (děti ) pomoct. byla jsem vždy napnutá jak jeji mise dopadnou a modlila se aby ji nechytili , opravdu fajn knížka
Chvíle jsem se až třásla strachy, jak to dopadne... Neuvěřitelný příběh, u kterého jsem málem přestala věřit, že by byl skutečný. Ohromující kniha naděje a lásky, ve které Donya dokazuje, že jde vše... Nevidím zde žádný egoismu ani nic podobného. Jen odvahu a odhodlání zachránit unešené děti. Možná, že se tak někomu připadá, ale asi proto, protože by sami lidi tohle něudělali.
Ze začátku mě kniha vůbec nelákala, ale později jsem se do ní začetla a zalíbila se mi. Hlavní hrdinka Donya vypráví o svém životě plném cestování, zážitků, ale především o její odvaze. Pomáhala získat matkám unesené děti jejich vlastními otci na Blízký východ. Popisuje jednotlivé příběhy, kdy každý bohužel neknončí šťastně.
Příběh je napsán spisovnou i hovorovou češtinou. Je použit retrospektivní děj a často přímá řeč.
Na můj vkus si zde hlavní hrdinka až moc věří .. je to dost egoisticky napsané - dle mého .. a jak dopadne - to je jasné v dalším díle .. jinak příběhy to jsou zajímavé a dobře se čtou ..
Kniha Hrdinka pouště je v
| Přečtených | 53x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 48x |
| Chystám se číst | 12x |
| Chci si koupit | 3x |
| dalších seznamech | 1x |
Bohužel i já se musím přidat k poněkud negativním komentářům. Kniha se mi sice četla dobře, nicméně autorka na mě působí dojmem "všechno vím, všechno znám, já jsem ta nej" Je nsekutečně sobecká se sebestředná, vyloženě touží po tom, aby ji lidi obdivovali pro to, co dělá. Ale nejvíc mě zarazila jedna konkrétní věc. V jedné fázi knihy skučí, jak moc je závislá na svých dětech, nemůže bez nich být ani chvíli, je celá říčná z toho, že je nevidí pár hodin, co jsou ve škole. Dokonce se nechá zaměstnat v rodičovském sdružení, aby byla přítomná ve škole a mohla být blízko u dětí. Ale na druhou stranu jí nevadí odcestovat od nich přes půl zeměkoule na několik týdnů (navíc ještě ve chvíli, kdy je jedno z dětí nemocné). To je podle mě vrchol pokrytectví.