Hra na slepo
Ludvík Němec
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/129839/bmid_hra-na-slepo-f5D-129839.jpg
4
7
2
Ve své nové próze, románu Hra na slepo, navazuje Ludvík Němec na tematickou situaci své prvotiny Nejhlasitější srdce ve městě, prohlubuje ji a rozvíjí. Opět jde o dnešní mladé lidi procházející nešťastnými zkušenostmi, jež si přivodili svou neodpovědností k sobě i k druhým. To, co se rozehrává kolem centrálního dějového vlákna, příběhu lásky šachisty Oty Repuse a studentky Evy, účinně napomáhá autorovu úsilí portrétovat mladé lidi, postihnout povahu jejich vzájemných vztahů, citové ladění. Román, obsahující bohatou rovinu významů a dotýkající se skrytých stránek lidského bytí, dokládá, jak je pro mladého člověka někdy obtížné a nesnadné hledání pozitivních životních hodnot. Etický smysl knihy, prostý jakéhokoli moralizování, patří vedle individualizovaného vidění a přesné výpovědi k přednostem nové Němcovy práce.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1988 |  Průvodce povětřím a tmou |
| 2013 |  Láska na cizím hrobě |
| 1982 | Hra na slepo |
| 2015 | Odpustky pro příští noc |
| 1983 |  Sklizeň světla |
Kniha Hra na slepo je v
| Přečtených | 11x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 4x |
| Chystám se číst | 16x |
| Chci si koupit | 1x |
Vztahový propletenec lidí tak mladých, že se bojí závazků (jak se taková věc vůbec dělá? a udržuje?), toho definitivního rozhodnutí pro jednu cestu na křižovatce, když přece i ostatní by stály za prozkoumání, a přitom dost starých na to, aby je okolnosti k tomu rozhodnutí nutily pod hrozbou morálního selhání. V pár scénách živě načrtnuté mládí na přelomu 70. a 80. let, kdy o politice nepadne ani slovo, zato se vzývá Joni Mitchellová a deska s Hotelem California je ohraná k nesrozumitelnosti. Dalších pár scén stačí výstižnému portrétu postav, které si při své odlišnosti nemůžou rozumět, snaha o přiblížení se většinou mine účinkem, zato impulsivní zlomyslnosti můžou způsobit nezhojitelné rány (pořád jsou všechny city bolavé, nejisté, napůl nevědomé). K tomu zápletka s tajemstvím, která napíná čtenáře, jestli záhada existuje jen v Otově hlavě, je-li to past na čtenáře samého nebo se skutečně něco stalo.
Němec ve 22 letech (dopsáno v prosinci 1979) dokázal udržet text stručný a minimalisticky výstižný, postavy se svými dilematy nejednoznačné a lidské a ještě si v několika plánech, a funkčně, pohrát s formou. Takhle umět někdy psát... Přes některé zašmodrchanosti výborný zážitek umělecký i citový (v druhém ohledu uznávám, že to se mnou Němec zkrátka umí a těžko si od jeho textů udržuju odstup).
Forma zaslouží zvláštní komentář. Ještě výraznější experimenty znám z pozdějšího Němcova Průvodce povětřím a tmou, ale princip zůstal stejný: autor rozbíjí standardní vševědoucí er-formu náhlým přechodem do dramatické dialogové struktury, z níž občas odbočí, aby poradil předpokládanému režisérovi, jak postavit scénu a svícení, dokonce jak pracovat s reakcemi publika. S publikem-čtenáři přitom zvládá komunikovat paralelně:
„Opona padá hned při jeho větě a už se v žádném případě nezvedne – ani kdyby diváci tleskali. Rovněž herci nesmějí vycházet před oponu – mohlo by se stát, že by se už nevrátili. Jedině snad v případě, kdyby diváci podlehli klamu, a myslíce si, že jsou skutečně v divadle, tleskali stále dál, spustí se ještě před oponu obrovská deska z leštěného hliníku, a když se v sále rozsvítí světla, uvidí ti nejpozornější v tomto zrcadle snad sami sebe.“