Hostina sedmi mudrců

17.02.2023

Plútarchos je plný šarmu, humoru, laskavosti a – čímž zase půjdu proti proudu – opravdové filosofie, tedy myšlenek zajímavých víc než jen z hlediska historie, literární vědy či dějin filosofie. Ale hlavně, při Diovi, napsal dialog, v němž se řeší vegetariánství a delfíni (!) a jemuž předsedá tyrannos-mudrc. Co víc si na světě vůbec přát?

Sedm polobájných mudrců se schází u Lechaia na Korintské šíji. To je místo plné té nejtřpytivější modři a mně přijde, že svoje jiskření a zář vnáší i do samotného dialogu. Potenciálně zábavná situace vzniká už tím, že symposion pořádá korintský tyran Periandros, jenž pozval převážně demokraty včetně zakladatele athénské lidovlády Solóna. Mudrci jsou veselá kopa a s (osvícenou) autokracií svého hostitele se smiřují až po krátkém brblání; však „zdědil tyranidu jako nějakou nemoc po otci a dostává se z ní ne zrovna špatně“. Nešetří ovšem ani Solóna, jenž je po svém panegyriku na demokracii upozorněn, že uzurpuje pohár určený ke kolování... =D

Plútarchos sice píše o postavách z přelomu VII. a VI. století př. n. l., ale píše o nich po 800 letech, v době římské. Proto je může obdařit cituplnými gesty, vyplývajícími z celkového zjemnění a zlidštění společnosti v helénismu. A tak čteme, jak se Periandros „zasmál, objal Thaleta a políbil ho“ – nebo jak uvítal bratra: „přivinul ho k sobě a políbil ho a on se usadil na lehátku vedle něho a cosi mu důvěrně oznamoval“. Není to sladké? – U našeho autora tolik nepřekvapí ani to, že se první fáze hostiny účastní dvě dámy, Periandrova manželka a Kleobúlova dcera „podivuhodného ducha a politického nadání“. Nevím, co pořád všichni mají s tou Periklovou érou, pozdní antika je mnohem přívětivější.

Dialog se – po luštění hádanek v úvodu symposia – soustředí na tři témata:
1) jak dobře spravovat obec a hospodářství (tady Periandros vlastně proklamuje průnik demokracie a tyranidy, totiž meritokracii – sympatická myšlenka)
2) jaké společenské a filosofické dopady by mělo, kdyby byl člověk zproštěn potřeby jíst
3) záchrana lidí delfíny (kde sice nacházíme nějaké filosoficko-náboženské přesahy, ale účelem je pobavení vyprávěním historek)
Jakkoli je část s delfíny boží („[…] mají také rádi plování dětí a závodí s plovoucími. Proto jim také nepsaný zákon zaručuje bezpečnost; neboť nikdo je neloví a neubližuje jim, leda když se ocitnou v síti a škodí lovu, bývají trestáni ranami jako chybující chlapci.“), myšlenkově nejpozoruhodnější je samozřejmě prostřední otázka. Zatímco někteří mudrci považují potřebu jídla za pozitivní (a není bez zajímavosti sledovat jejich argumentaci, úzce spjatou s řeckou kulturní realitou!), Plútarchos sám je patrně na straně těch druhých. Mimo jiné prohlašuje, že nesoběstačnost lidské přirozenosti, která nás nutí brát životy druhým (zvířatům a rostlinám), je nespravedlností. Ve vegetariánství, jež sám praktikoval, spatřuje jen nedokonalý protest proti „gnosticky“ špatnému uspořádání světa. Člověk při tom nemůže nepomyslet na koncept „ontologického dluhu“ (vědomí, že existujeme vždy jen na úkor druhých) v moderní filosofii, a třeba i na touhu Simone Weilové žít z ničeho, ústící do prazvláštních experimentů této filosofky.

Jasně že Plútarchos není spekulativní myslitel Platónova formátu (taky kdo je?), ale nelíbí se mi sklon brát ho jako filosofa druhé kategorie. Jeho dialogy si uchovávají intelektuální dráždivost, navíc zkrášlenou laskavostí a smyslem pro humor. Jsem nadšená a dávám 100/100.