Horalka
Alberto Moravia (p)
Poválečný svět není již světem lidským. Vše se proměnilo ve zboží, kšeftování, obchodování. I lidé jsou prodejní. Život ztratil smysl, je teď bez hlavy a paty, a důležité věci „už nejsou důležité, kdežto ty nedůležité se staly důležitými“… I z Cesiry a Rossety válka málem udělala zlodějku a prostitutku, od toho je však „zachránila“ bolest. Italská kritika podtrhává jako základní, určující motiv Horalky dvojí znásilnění lidské důstojnosti: znásilnění celé společnosti hrůzami závěrečné fáze války a znásilnění děvčete. Dílo se řadí mezi početné pokrokové italské prózy na téma druhé světové války, které vznikaly v padesátých letech. Patří k nejúspěšnějším Moraviovým románům; byla mnohokrát vydána ve vlasti, přeložena do mnoha cizích jazyků a krátce po vydání zfilmována v De Sicově režii se Sofií Lorenovou v titulní roli.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1965 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
La ciociara , 1957
více info...
Přidat komentář
Moravia mám moc rád a v pubertě jsem ho hodně četl, Horalku jsem poprvé četl až ted po padesátce a je to drsný příběh zlé doby.
Další Moraviův neorealistický román o mladé dívce a její matce, u kterého se vám tají dech, chcete před těmi hrůzami zavřít oči a zároveň čtete dál, protože doufáte, že se tam přece jen nějaká naděje prostě musí objevit. Ženy za války putují před bombardováním do hor, ale zažívají další a další traumata, která je pomalu ničí. Nejemotivnějším momentem je znásilnění Rossety, která se pak promění v prázdnou tělesnou schránku bez pocitů.
Při prvním čtením jsem příběh brala jako výpověď o válce. Že byla krutá dokonce i pustých horách, ale nakonec přišel její konec a tím skončil i příběh. Nic moc.
Ke knize jsem se vrátila po dlouhé době a konečně jsem dokázala pochopit hlavní hrdinku - její strach, její zoufalost, její snahu dosáhnout nedosažitelného.
Dám knize opět 10 let pauzu, asi se můj pohled ještě změní, jestli budu i já sama matkou.
Dílo je napsané jako autentická výpověď ženy, která zažila válečné útrapy.
Vadí mi, když autor poukazuje na něco důležité, co bude hrát zásadní roli později, nebo že se pohled na věc brzy změní apod.
Nevěřím, že by si dobový čtenář takových okamžiků sám nevšiml. Ale třeba tím jen autor naznačoval, jak byla Cesira prostá žena.
Po Horalce jsem sáhl bez výraznějších očekávání a udělal jsem dobře. Začátek odehrávající se v Říme je spíše nezáživný, pasáže, kde Cesira popisuje svůj nespokojený manželský život na mě působily dojmem až románového klišé. Osobně mi připadá, že začátek, kde se až do posledního detailu řeší záležitosti jako předání bytu nebo vypravěččin nedávný sexuální zážitek, nemají na zbytek příběhu ani ten nejmenší vliv a nic by se nestalo, pokud by kniha začínala přímo odjezdem na venkov. Ve chvíli, kdy se obě ženy dostanou z Říma, získává kniha na atraktivitě, velice oceňuji názorné vybarvení všech myslitelných typů lidí zasahujících více či méně do války. Překvapivě mě dlouhý popis života v horách nijak nenudil a i když kniha neustále mluvila o monotónnosti, zároveň přinášela nové prvky jako příchod dvou spojeneckých vojáků. Paradoxně tato drobná epizoda se dvěma Angličany má na zbytek děje daleko větší dopad, než prvních sto stran začátku. Postava Michela mi velmi imponovala, skutečně barvitě ukázala rozdíl mezi vnímáním intelektuálů neznalých běžného života a rolníků, bez sebemenšího zájmu o cokoli hodnotnějšího než je další jídlo. Závěr knihy má skvělý spád, proměna Rosetty je tak výrazná, až si říkám, zda není přehnaná, nicméně tento motiv úžasně zapadá do celkového kontextu. Obrovský Moraviův talent se projevil dle mého v samotném závěru knihy.
V tomto prípade, aj podľa môjho skromného názoru, filmové spracovanie predčilo to literárne... Žeby Sofia Loren ? :-)))
Príbeh sa dosť vliekol a miestami rozsiahle opisy sa strácali v jednotlivých dejových líniach, čo akoby uberalo na celkovej "dramatickosti". Poviem to inak, dej z toho dôvodu nebol spávne vygradovaný.
V každom prípade sa autorovi na pozadí vojnových hrôz počas druhej sv. vojny podarilo zachytiť určitý druh egoizmu, ktorý bol istým spôsobom dôležitý k samotnému prežitiu. Zvlášť vinikala bezmezná obetavosť matky pre svoju dcéru, ktorá ju aj tak nedokázala ubrániť....
Napriek drobným výhradám, Horalku zaraďujem medzi moju obľúbenú klasiku.
Kniha ve výsledku nebyla špatná. První 100 stránek jsem knihu protrpěla. Nebavila mě a bylo pro mě náročně vnímat věty. Pak jsem se, ale do příběhu vžila a začala jsem příběh Cesiry s Rosettou prožívat. Moc se mi líbilo, jak nám spisovatel ukazoval život obyčejných lidí v období války. Ukazuje jak krutosti, tak i ty pěkné věci, které lidi prožívali. Konec mě nenechal chladným a nakonec jsem byla vlastně ráda, že jsem si knihu přečetla. Pokud vás baví knihy o životě obyčejných lidí za války, tak Doporučuji k přečtení.
Surový realistický obraz toho, co z člověka dělá válka. Zachycuje prostřednictvím nevzdělané sobecké ženy obraz válečné Itálie a Italů, ale i ostatních národností, jak je pozvolna proměňuje nepřítomnost řádu a zákonů. Ukazuje všechny typy charakterů - hrdiny, vlastence, vzdělance, prospěcháře, zaprodance, kteří jedou na vlně, dokud to jde, zaslepence, fanatiky i ustrašené táty od rodin,bez příkras a zbytečného vysvětlování. Pozvolna před námi defilují na pozadí konce války, jejíž linka není tak důležitá, jen doplňuje obraz lidského kaleidoskopu. Úžasný autor.
Knihu jsem měla v povinné literatuře, jinak bych po ní asi nesáhla. Věděla jsem co je v knize zvratem ještě než jsem ji začala číst, proto jsem si čtení až tak neužívala, ale nečetlo se mi to špatně, ale není to můj šálek kávy a děkuji, že jsem si to tehdy u maturity nevytáhla.
Dočetla jsem, ale byl to boj. Strašně jsem se nudila. A na konci zlom, který si rozhodně zasloužil více stránek a pozornosti. Autor si mne nezískal.
Místy nestravitelný styl, ale příběh matky a dcery, které se musí nějak vyrovnat se změnami, které přinese život za války, nebyl špatný.
Ovšem charakter Cesiry byl ze začátku, kdy si myslela, že se jí válka ve vlastní zemi netýká, jednak neuvěřitelný, pak dost otravný. Tenhle druh lhostejnosti je co? Známkou hlouposti, opaku, čeho?
Horalka je bezesporu nádherný historický válečný román z doby druhé světové války, navíc ze ženského pohledu a to se málo vidí. Bohužel dávám jen čtyři, protože jsem měl pocit, že občas je příběh upozaděn, a to díky zdlouhavým popisům krajiny, popřípadě jiného okolí, kde se Cesira a Rosetta vyskytovaly.
Obyčejný silný příběh z války. Instinkty přežití a morální dilemata. Celé to tak v klidu plyne, až v závěru přichází vše najednou - konec války, nadšení, poznání krutosti a deziluze, zklamání, rozhřešení a poznání.
Alberta Moravia jsem četla poprvé, ale tato kniha mě přesvědčila, že určitě ne naposled. Vyhovoval mi styl vyprávění, i když někdy se dostat přes popisy mi dalo trochu zabrat. Hlavní postavy jsou skvělé, promyšlené a v průběhu popisu jejich života v horách je více a více poznáváme. Možná ani tak nejde o příběh jako takový, o začátek, zápletku, či konec, ale právě o zachycení atmosféry Itálie ve válce. Je to o obyčejných lidech, kteří se snažili udělat cokoli, aby zachránili své životy, nebo životy svých blízkých.
Výborná knížka. Na čtení je možní trochu obtížnější, ale trpělivost se vyplatí a poté co se prokousáte dlouhými popisy, se dostanete na dřeň postav a i lidí obecně. Příběh má možná banální zápletku, podobných věcí se staly tisíce, ale přesto hluboce zapůsobí. Příběh je na jednu stranu vyprávěn jakoby smířeně „taková je válka“ na druhou stranu v něm cítíte tu lidskou touhu bojovat o přežití. Pohled vypravěčky je jednostranný, sama o sobě říká, že je prostá žena, přesto její úvahy v sobě mají hloubku a stojí nad nimi přemýšlet. Motiv co všechno uděláme pro naše děti a jak přijmeme to, co z nich vyroste, je nadčasový a v této knize silně obsažený. Pokud máte dospívající děti, je čtení opravdu silné. I když je kniha výborná a je v ní silná kritika války, tak bych ji jako povinnou četbu k maturitě nedával, ať už pro ten „těžší“ styl, tak pro to, že na jeden rozměr knihy si člověk musí prostě počkat a dozrát.
Já považuji Horalku za jedno z nejlepších a nejsilnějších děl italské literatury vůbec. Cesira byla ohromně silná žena. Kniha je takový ženský pohled na válku. Někde jsem četla, že kdyby světu vládly ženy, nebylo by žádných válek. Nevím je-li to pravda, ale myslím, že kdyby světu vládla horalka, tak by to pravda byla. Pro mě je to jedna z nejlepších knih na téma II. sv. válka.
Hodně otevřeně napsaná, hodně syrová kniha. Příběh obyčejných lidí, semletých válkou. Syrově, nemilosrdně. Doporučuji k přečtení každému, kdo si myslí, že na válčení je cosi hrdinského.
Knížku jsem četla na prahu dospělosti ... a přiznávám, že mě dost "šokovala" ... chápu ji až teď ... po mnoha, mnoha letech ... a děkuji bohu, že mám syny ... příběh, který možná nepsal sám život, nicméně prožitý mnoha generacemi ...
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno Řím sexuální násilí italská literatura znásilnění Itálie uprchlíci matky a dcery
Kniha Horalka je v
| Právě čtených | 10x |
| Přečtených | 1 336x |
| Čtenářské výzvě | 67x |
| Doporučených | 57x |
| Knihotéce | 378x |
| Chystám se číst | 379x |
| Chci si koupit | 58x |
| dalších seznamech | 16x |
knihobudková...aneb jak jsem se dostala ke klasice ;) zajímavý příběh, kde nám Moraavia dal nahlédnout do duší a životů Italů v průběhu 2.světové války...a za svoji hlavní hrdinku si vybral jednoduchou, praktickou ženu z hor, Cesiru...nebudu nic nalhávat, ve většině případů jsem nechápala Cesiřiny myšlenkové pochody a i když jsem jim oběma svým způsobem i fandila, divila jsem se, že v podstatě celou válkou probruslili relativně bezpečně a bez ujmy...MOravia si však "to nejlepší" nechal na závěr...aby jsme neusnuli na vavřínech, aby jsme neuvěřili v lidskost, aby jsme tu válku přeci jen nepodcenili.....nechal své hrdinky vypít si kalich do dna...hlavně Cesiru, protož ať už byla válkou otupělá sebevíce, zranění dítěte bolí víc než vlastní...
Moravia ukázal vše - krásy italského venkova, prořízlou pusu Italů, hrdinství i sobectví, obracení kabátů, hlad, hojnost, šmelinu, a zejména krutost. Vůči sobě i druhým. A to, jak se ve válce i se spořádaných občanů a milujících otců rodin stávají zvířata...
Na rodinu Concetty a "šlichtičku" ještě dlouho nezapomenu...a vlastně ani na Cesiřino útočiště v horách...
doporučuji..