Horalka

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Kniha líčí na osudu jedné prosté italské ženy společenské a politické poměry v Itálii v období 2. světové války. V plastických barvách a vynikající uměleckou formou ukazuje autor pád fašistického režimu, spojeneckou invazi a odboj. Kniha je psána formou monologu ústřední postavy Cesiry, vdovy po drobném římském hokynáři a matky dospívající dcery. Za války prchá hrdinka s dcerou z Říma k příbuzným do hor, aby zachránily své životy. Čeká na ně však osud uprchlíků mezi dvěma frontami a nakonec se ani tady nevyhnou pokoření a násilí....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/33884/big_horalka-bvi-33884.jpg 4.2757
Nahrávám...

Komentáře (94)

Kniha Horalka

ondra295
01. srpna

Opravdu silný příběh, který naprosto věrně a podrobně popisuje život běžných Italů během války. Bohatí měšťané raději prchali do hor a platili hory peněz za to, aby mohli bydlet v rozbořené a zatopené chajdě, která ale i tak byla bezpečnější než městské domy. Hrůzy války jsou popsány na vztahu matky s dcerou - která je nakonec obětí znásilnění jednoho z vojáků a obě ženy to zcela logicky navždy změní. Není to veselé čtení, ale rozhodně stojí za to, protože si člověk alespoň lépe uvědomí hrůzy války tak, jak je vnímalo civilní obyvatelstvo.

Kabuky
28. května

Knižní i filmová klasika. Vřele doporučuji k přečtení.


Faustka
10. února

Velmi silný, vnitřně bohatý válečný příběh, který ve mně bude rezonovat ještě dlouho... i s tou husí kůží po těle.

TaJeMa
31.07.2021

Tedy.....když se to vezme kolem a kolem, skoro nic tak strašného se tam nestalo. Žádné mohutné bitvy, žádný sentiment. Ale jak to bylo bravurně napsáno, prostě paráda.

Ranuncul
21.06.2021

Zajímavá knížka, rozhodně stojí za přečtení.

Leona333
03.04.2021

Alberto Moravia v této knize více jak mistrně popisuje hrůznost a nesmyslnost války, která měla fatální dopad na Řím a jeho obyvatelé. Příběh pojednává o ženě ,,matce lvici," která je ochotná v tak nelehké době pro sebe a svého potomka udělat cokoliv...

Amneris
26.03.2021

No řeknu upřímně, že jsem to četla jen kvůli maturitě. Příběh se hrozně táhl, fakt jsem se těšila, až bude konec. Viděla jsem i film a Sofia Loren byla úžasná, ale prostě tohle není můj šálek čaje.

alef
23.03.2021

„A za mohutným stolem byl Mussolini s tou svou širokou papulou, s těma vykulenýma očima a odulými pysky, prsatý, samá medaile, na hlavě bílý chochol; a vedle něho byl ten druhý zatracený čubčí syn – jeho přítel Hitler, s obličejem buzeranta, s těmi černými vousky, co připomínaly kartáček na zuby, s těma očima jak shnilá ryba, s tím nosem do špičky a s tou patkou do čela jak vyzývavý pásek.“

Alberto Moravia jako novinář za války kritizoval Mussoliniho i jeho fašistický režim, přišel tak o práci a musel odejít s rodinou do exilu na ostrov Capri, tam strávil roky 41 – 43, kdy po vylodění spojenců museli prchnout do hor. Skrývali se v malé horské vesničce Sant’Agata v oblasti Vallecorsa (také nazývané Ciociaria), tam detailně poznává bídu a život chudých lidí ukrytých v horách.
A tak vznikla Horalka!
„Prvních padesát stran Horalky jsem napsal v roce 46, ještě před Římankou.“

Detailně poznáte, jak žili za války ti nejobyčejnější, ti nejprostší lidé v jedné z těch nejchudších částí Itálie. Budete totiž svědky příběhů obyčejných lidí.
A je vidět, že Moravia byl novinář, příběh je totiž vyprávěný s opravdu jakoby až dokumentární přesností, máte pocit pravdivého líčení válečných událostí (to mi maličko připomnělo Heminqwaye) tak, jak se skutečně staly …

Vypravěčkou je Cesira, stále ještě mladá, krásná, plná života … sen mnoha mužů, ona už je ale taková, že ji na nich pramálo záleží, šťastná jen sama pro sebe … a pro svou dceru, pro život praktická, a to i ve válce, protože jí je jedno, kdo je kdo, jen když obchod jde … hlupačka … ale strach, ten, až do teď nepoznala, snad kromě strachu o dceru, protože žije jenom pro ní. To ona vám vypráví svůj válečný příběh, o útěku z Říma, o strachu, bezmoci a naději, že všechno brzo skončí …
„měla jsem obchod, měla jsem peníze … a válka, to se ví, přece jen musí skončit a všechno se vrátí na své místo“ … a skrze svůj příběh pak Cesira vypráví i příběhy ostatních.

„Byla pořád válka a ve vzduchu nebylo nic dobrého“ … a nebe se zatáhlo a odněkud přiletěl studený vítr, a tak se jí zdálo, že se jí život rozlámal … „a připadala jsem si taky rozlámaná, jako ten život … schopná už všeho, …. protože jsem ztratila úctu sama před sebou“.

… „válka lidi znásilňuje“ … hlavní motiv celého příběhu, a nejde tu jen o to nejohavnější znásilnění fyzické, ale o znásilnění všech … všichni jsou „znásilněni“ válkou! – ovlivněni, zneuctěni všemi jejími ohavnostmi … válka totiž ukazuje všechno to nejhorší, co je v lidech ukryté, a zdá se (a většinou je to i pravda), že se každý zajímá jen o sebe a svůj osud, lidé jsou tak schopní skoro všeho, aby zachránili vlastní život, aby pomohli svému vlastnímu osudu … ve válce bezcitnost a lhostejnost vládne světu.

Cesira je zrovna tak jednoduchá a prostá žena, jako všichni ostatní horalé, její jedinou výhodou je znalost „většího kusu světa“, je obchodnice a to přirozeně dobrá a navíc 20 let žila v Římě, a tak ví „jak to v životě chodí“, … ale už ne, jak to chodí ve světě, o svět ona se nikdy nestarala, a dlouho to tak stačilo …
„Je pravda, že byla válka, ale já jsem o válce nevěděla nic, a protože jsem neměla nic než tu dceru, nic mi na tom nezáleželo. Mohli se zabíjet, jak chtěli – eroplány, tanky, bombami – mně stačil můj krámek a byt, abych byla šťastná, a to jsem opravdu byla.“
… jenže, ne na pořád! I jí a její dceru, jako všechny ostatní, válečná realita nakonec dožene! A tak i ony musí před válkou utíkat … a vrátit se tak zpět, k svému původnímu životu z dětství, k životu v horách… kde znovu pozná, v jaké ohromné bídě lidé žijí.

A pak se objeví někdo, kdo ji donutí poznat válku … poznat, co je válka skutečně zač … uvědomit si její následky, přehodnotit svůj prostý a pragmatický pohled na život …dívat se a vidět válku jinýma očima.
A pak se to stane, když už si myslí, že ji nic horšího nemůže potkat!

„A válka zrovna na odchodu sekla – … a místo všech těch radostí, které jsem si malovala před očima, jsem teď měla duši plnou smutku, zklamání a zoufalství.“

A teprve pak může přijít … pochopení …

„ … ale teď jsem chápala, … že po nějakou dobu jsme byly mrtvé taky my dvě, Rosetta a já, mrtvé k soucitu, který dlužíme ostatním i sobě samým. Ale bolest nás v poslední chvíli zachránila; … díky bolesti jsme vyšly nakonec z války, která nás zavřela do svého hrobu lhostejnosti a zloby, a začaly jsme chodit v našem životě.“

1