Hodiny
Michael Cunningham
Scéna ze života anglické spisovatelky Virginie Woolfové, osud prosté americké dívky v 50. letech, drama mladé lesbičky a majitelky nakladatelství: tři příběhy o umírání a bezmoci, ale také o ohleduplnosti a lásce; autor obdržel za román Pulitzerovu cenu. Hodinám se dostalo titulu kniha roku od nejprestižnějších amerických deníků (New York Times, Los Angeles Times, Boston Globe, Chicago Tribune) i časopisů věnovaných vydavatelskému průmyslu (Publishers Weekly). Následovaly prestižní ceny – Pulitzerova a PEN/Faulkner, kterou uděluje americká pobočka celosvětové spisovatelské organizace.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2004 , Odeon
Originální název:
The Hours , 1998
více info...
Přidat komentář
„Nejdražší, jsem si jista, že zase ztrácím rozum a že už nemůžeme znovu procházet vším tím peklem. A vím, že tentokrát bych se z toho nedostala. Začínám opět slyšet ty hlasy a nedokážu se soustředit. A tak musím udělat to, co pokládám za nejlepší řešení. Tys mi dal největší možné štěstí. Nikdo by v žádném ohledu nemohl být lepší než ty. Nemyslím, že by spolu dva lidé mohli být šťastnější než my dva, než mě postihla tahle strašná nemoc. Už s ní nedokážu dál bojovat, vím, že ti kazím život, že beze mne bys mohl nerušeně pracovat. A to budeš, jistě budeš. Už ani neumím pořádně formulovat. A nemůžu ani číst. Chci ti ale říct, že za všechno štěstí svého života vděčím jenom tobě. Měl jsi se mnou svatou trpělivost a byls na mě neuvěřitelně hodný. Chci říct, že – každý to přece ví. Kdyby existoval někdo, kdo by mě mohl zachránit, byl bys to ty. Opustilo mě všechno – kromě jistoty, že ty jsi dobrý člověk. Já už ti přece nemůžu dál kazit život. Nevěřím, že by se na světě našli jiní dva lidé, kteří by spolu byli šťastnější než my dva. V.“
Nic mi není, přitom melu z posledního, zpívalo se za mého mladí v jedné tehdy oblíbené písničce. Laura Brown, se kterou jsem mocně soucítil už před lety při sledování filmu a která mě zasáhla nejhlouběji i teď při poslechu románu, tenhle pocit zdánlivě dobře ilustruje. Máme snad i tendenci ji považovat za rozmazlenou paničku. Vždyť jí osud tolik dobrého nadělil! Jak si vůbec může dovolit být nešťastná?! Jenže ona nešťastná je, stejně jako je nevyhnutelně nešťastný každý, kdo ve své existenci nemíří ke svým vlastním cílům, kdo nesní vlastní sny, kdo nežije svůj život... Lauřina tragedie je v tom, že je v tom pnutí zaseklá. Ona není dost sobecká na to, aby jednoduše utekla a zařídila se po svém, ale zároveň není dost necitlivá sama k sobě, aby potlačila svoji touhu po sebeuskutečnění. Dvě místa v knize vyjadřují tu rozpolcenost, touhu žít i touhu se definitivně odpojit: „Sáhne si na břicho. Nikdy bych nemohla. Vysloví to v tom čistém tichém pokoji nahlas. Nikdy bych to nemohla udělat. Miluje život, beznadějně ho miluje, alespoň občas. A kdyby to udělala, zároveň by tím vraždila i svého syna, vraždila by syna i manžela, a i to další dítě, které v ní roste. Nikdo z nich by se z něčeho takového nedokázal vzpamatovat.“ A jen o pár vět dál: „Najednou to skutečně ví. Že je možné přestat žít. Přináší to do duše klid, mít před očima plnou paletu voleb, možnost si vybrat, beze strachu či lstivých úskoků. Znovu si pohladí břicho. Bylo by to stejně prosté, napadne ji, jako ubytovat se v hotelu. Jednoduché jako máloco.“
Mohlo by se zdát, že Lauřino dilema je moderní, že je to naše blahobytná doba, co vytváří lidi, které pálí dobré bydlo. Já si myslím, že je to jen vnějškové zdání, což nám skvělý Cunninghamův vhled do Lauřina vnitřního světa umožňuje vidět.
Při doprovázení Laury jejím dnem jsem si vzpomněl na to, že původní význam slova hřích (v biblických jazycích: peccatum, hamartia a chatá) je „minutí se cílem“. A že se tedy Laura dopouští hříchu, když nenásleduje své vnitřní směřování a zůstává jen rekvizitou v životě jiných. Jenže takhle jednoduché to není. Augustinova definice zase mluví o hříchu jako o „zakřivení do sebe“ („incurvatus in se“), takže rozhodovat se bez ohledu na dopady na druhé, no, to taky nejde jen tak odkývat... Jak z toho ven? Nevím, prostě nevím. Když jsem se díval na svět očima Laury, radil jsem jí v duchu ať prostě jde a neohlíží se, pokud holt nemůže jinak. Ale když jsme následně konfrontováni s tím, kolik osudů nevratně změní svým odchodem? Nevím, já prostě nevím.
Ale Hodiny nejsou jen Laura! Hodiny jsou skvělý román, s bravurně komponovaným dějem a skvěle fungujícím systémem jazykových symbolů a vnitřních i vnějších odkazů. Udržuje kompaktně atmosféru, takže prolínání mezi časovými vrstvami je přirozené. Disponuje obrazností až geniální, člověk se u čtení nenudí, ani při popisu zdánlivě všedního. Zaujme množstvím konkrétních myšlenkových pronikavostí. A nutí přemýšlet, i dlouho po dočtení: já vnímal jako důležité téma vzájemnou blízkost štěstí a smrti, radosti a smutku, naděje a úzkosti.
Kolik věcí, skvostných i hrozných, se vejde do jediného dne jediného člověka!
Měla jsem skutečně chvílemi za to, že čtu V.W., takové mimořádné zachycení krátkého časového úseku v naprostých detailech, aniž by to působilo zdlouhavě nebo by měl čtenář potřebu někam tím textem cválat. Alespoň já tedy. Snadno vklouznout do kterékoliv z žen a společně s ní prožít její všední den. Nahromaděné upachtěné nic, které, když se na něj člověk podívá z jiné strany, je vlastně dost dobré všechno..
Film mi veľmi pomohol utriediť dej a bol aj inšpiráciou, a motiváciou prečítať si túto knihu. Bola som zvedavá kde to začalo, čo je "za tým", čo už prebieha... No v žiadnom prípade film nemôže obsiahnuť vnútorný život postáv v tejto knihe.. obzvlášť milujem tento štýl písania, lebo je taký podobný bežnej každodennej existencii. Človek nikdy len niečo nerobí, vždy má "okolo toho" aj kopec myšlienok a emócií, hovorí sám so sebou, vyhodnocuje vzhľadom na vonkajšie okolnosti .. Sú knihy, z ktorých by sa dalo namaľovať mnoho obrazov, a toto je určite jedna z nich..
Kdybych neviděla film, kniha by mě tolik nebavila.
Ale poetický styl psaní se mi líbí. Dokonce i precizní vytahování detailů - ve větru třepotajících se listů, hrátek s lidským tělem, jak to dokáže jen vodní proud, nebo pocitů tří žen, za nimiž z různých důvodů visí sebevražda. V myšlenkách méně, či více inteznivních v kontrastu s radostí z maličkostí všedního dne.
Při znalosti obojího (ano, film jsem si pro oživení pustila), mám možnost srovnávat drobné odlišnosti, které si na jedné straně vysnil autor. Na druhé upravil - částečně také autor - pro film.
Jako mnozí jsem viděl film, díky němu není kniha nijak matoucí a těžce čtivá.
"Pak se trochu nahne ven, tiše sklouzne z parapetu a padá." Kniha napěchovaná emocemi a smutkem.. Rozhodně nečíst ve špatném rozpoložení duše...
(SPOILER)
Krásná kniha. Naprosto geniální pohled do duše tří žen. Fascinující pro mě je především to, že ji napsal muž. Nemyslela jsem si, že se najde muž, který by takto rozuměl ženám. Není to snadné čtení, protože život prostě není snadný a toto se prostě děje, ať se nám to líbí nebo ne.
Je těžké pochopit druhé, když trpí těžkými depresemi, dokud to člověk sám neprožije nebo aspoň není svědkem u někoho opravdu blízkého. Dřív pro mě bylo naprosto nemyslitelné porozumět matce, která opustí své děti. Ale už jsem vystoupila ze své "růžové bubliny" a tady jsem chápala, že to pro ni bylo jediné možné řešení (když pominu původně plánovanou sebevraždu). Také mi bylo velice líto druhé hrdinky ze současnosti, která vlastně celý život pochybuje, jestli se v mládí rozhodla správně, jestli se neměla rozhodnout jinak. To musí být velice frusturující a vypovídá to o tom, že není se svým životem spokojená, že čekala něco víc. Smutné.
Přechody mezi jednotlivými příběhy v čase mohou být pro někoho matoucí, ale protože jsem nejdřív viděla film, tak pro mě ne. Film se mi líbil, ale po přečtení knihy už méně. Některé pro mě zásadní momenty byly ve filmu změněny dle mého názoru zbytečně a ke škodě vyznění celého příběhu.
Paralela s románem Virginie Woolfové je patrná, je vidět, že ji autor velice dobře zná a má rád. Rozhodně ve mně vzbudil zvědavost si ho přečíst.
Doporučuji pro náročnější čtenáře, kteří rádi přemýšlejí v souvislostech. :-)
Vyjádřit nejniternější pocity není vůbec lehké, klobouk dolů. A opět děkuji ČV.
Nejdřív jsem viděla film, potom knihu. Líbí se mi oba počiny, výhodou je, že jsem věděla, jak si hrdinky na stránkách knihy představit. Mám ráda příběhy žen z minulého století.
Tři příběhy tří žen ve třech různých časových rovinách, které se nakonec protnou. Společným tématem je deprese, která může padnout i na člověka, jemuž zdánlivě nic nechybí. Nelehké, ale zajímavé čtení.
Tři příběhy v jedné knize. Jeden den v životě tří žen.
Virginie Woolfová, obyčejná americká dívka 50.let a mladá lesbička.
Kniha plná niterných pocitů a myšlenek s filozofickým přesahem. Trochu mě rozčiloval užitý font a fakt, že přes víc než tři strany čteme souvislý popis a proud myšlenek postav, mnohdy velmi neukotvený, bez jediné přímé řeči nebo mezery v odstavci. Chce to maximální soustředěnost a zaujatost čtenáře. Z toho důvodu jsem i tak útlou knihu o 188 stranách četla téměř 14 dní. Rozhodně to není odpočinková četba pro nenáročného čtenáře.
Román se řadí svým stylem, pojetím i obsahem k literárním skvostům, za který autor obdržel Pulitzerovu cenu.
Myslím, že je načase přestat všude používat výraz "lesbička" ve snaze nikoho neurazit, obávám se, že výsledkem je pravý opak... Sexističtější výraz pro ženu homosexuální orientace neexistuje už jen proto, že se objevuje jako kolonka na jistých stránkách a s láskyplným vztahem dvou žen skutečně nemá co dělat...
Nebudu hodnotit, protože jsem prostě nebyla schopna ji přečíst. Pro mě příliš filosofické, spoustu rozebírání pocitů a myšlenek.
Hned po prvních stránkách této knihy (vybrala jsem ji na základě ČV a dosud neměla bohužel ani ponětí o Virginii W.) na mě autor přenesl pocit, že tahle kniha nebude prvoplánová a bude na dýl. A byla.
Hodiny jsou emotivní, depresivní, srdcervoucí… Vše co hrdinky prožívají budete prožívat společně s nimi, všechnu bolest, neštěstí i nechuť k životu. Bravurně vykreslené postavy, prostředí i pocity, autor si pohrává s psychikou čtenáře.
U Hodin se vám nestane, že byste si po čase řekli ”o čem že to bylo?”.
Kniha se mi dostala doslova pod kůži a navzdory smutku a bolesti v ní vyjádřené se mi moc líbí její závěrečné, vlastně pozitivní poselství:
“Útěchu nám může poskytnout jediné-tu a tam nějaká hodina, během níž náš život navzdory obecné nepřízni osudu a planým nadějím propukne naplno a poskytne nám všechno, o čem jsme kdy snili, ačkoli všichni víme, že po těchto šťastných hodinách nevyhnutelně přijdou docela jiné, mnohem temnější a obtížnější. Ale přesto pečujeme o svou obec, vítáme každé nové ráno a především doufáme, že se nám těch blažených hodin dostane co nejvíc. Jen samo nebe ví, proč to tak milujeme.”
Úžasná knížka, ke které jsem se dostal jen náhodou kvůli doporučení kamarádky, která mi říkala, že díky "Hodinám" lépe pochopila "Paní Dallowayovou". Kdyby se kniha netočila kolem již zmiňované knihy a mé nejoblíbenější spisovatelky, Virginie Woolfové, asi se "Hodinám" vyhnu, protože mě anotace příliš nenadchnula. Kniha je velmi nádherná a byť velmi krátká (tak, že jsem nechtěl, aby končila), stejně uvnitř sebe nese tolik, že přesně nedokážu určit, co si z knihy odnáším nejvíce. Jen vím jistě, že až se do ní podívám o pár let později, najdu v ní spoustu nového a nejspíš na mě zapůsobí úplně jinak. Určité pasáže jsou tak hezky napsané, že jsem si je musel opsat.
Na čtení sice složitější knížka a byť tenká, četla jsem ji déle, ale hodně zajímavá. Jeden den, prožitý třemi ženami, které vlastně mají spoustu společného. Knížka sice pro náročnějšího čtenáře, ale takové už Odeonky jsou.
To je bezesporu literární umělecké dílo. Taková tenká knížka - a já se v ní brodila skoro 14 dní. Náročné čtení pro intelektuály, s radostí se zase vrhnu na něco čtivějšího.
Jak nejlépe specifikovat tuhle knihu? Louskala jsem ji týden a není to jen druhem fontu, který byl použit. Jedná se především o styl psaní, kde jsou nejrušivější závorky. Ty dokáží čtenáře dokonale vytrhnout z děje už v tak dost krátkých větách. Těkavé střídání myšlenek u mě způsobovalo, že po odložení knihy jsem ji úplně vypustila z hlavy. Od půlky knihy jsem závorky zcela vynechávala a dalo se to lépe snesitelněji dočíst. Překladateli to dalo určitě hodně zabrat. Všechny tři postavy jsou skutečně propojené, ať už symbolicky nebo skutečně. To však čtenář pochopí až v poslední kapitole. Zajímavé téma o depresivních myšlenkách nad životem a s jakou lehkostí jej lze ukončit nebo mu dát nějaký smysl.
Přemýšlím, jak bych nejlépe popsala své pocity z této knihy... Je zde znát literární modernismus - do příběhu jsou zařazeny všechny vjemy, postavy vnímají zvuky přírody, každý pohyb druhého člověka, apod. Což je velice specifický styl psaní, který vás dokáže přímo nadchnout a vtáhnout do děje, pokud mu přijdete na chuť. Nejdříve mi to dělalo lehké problémy, to však netrvalo dlouho. Najednou jsem nechtěla přestat číst, ty příběhy jednotlivých postav byly tak zajímavé a tragické, stránky byly napěchované emocemi... A to vše se odehrávalo v jeden jediný den! Líbilo se mi, jak jednotlivé příběhy postav jsou nejprve vcelku odlišné, ale posléze čtenář zjistí, že mají mnoho společného, zkrátka že to do sebe všechno perfektně zapadá.
Musím uznat, že se mi do rukou dostal skvost! Vážně, pokud vám nevadí modernismus a lgbt tématika, jděte do ní, třeba se zalíbí i vám.
Většinou mám radši knihy než filmy, jenže někdy je to spíše utrpení číst, než se na to podívat. Strašně moc rozebírání myslí, emocí a to ve filmu je o plno slov zkrácené a tudíž tolik neprobírané. Přikláním se tedy v tomto případě k filmu.
Štítky knihy
homosexualita zfilmováno americká literatura Pulitzerova cena lesby, lesbismus fiktivní životopisy spisovatelky LGBT, queer, LGBT+ obsese
Autorovy další knížky
| 2004 |  Hodiny |
| 2005 | Domov na konci světa |
| 2014 | Tělo a krev |
| 2011 |  Za soumraku |
| 2015 | Sněhová královna |
Kniha Hodiny je v
| Právě čtených | 18x |
| Přečtených | 1 390x |
| Čtenářské výzvě | 222x |
| Doporučených | 133x |
| Knihotéce | 428x |
| Chystám se číst | 523x |
| Chci si koupit | 74x |
| dalších seznamech | 17x |
Kniha spise pro citlive duše,ktere dokazi ocenit tu poetiku, něžnost a vytribeny jazyk jehoz smysl pro detail, zde, je opravdu okouzlujici. Pro me to bylo zajimave pocteni, ktere obohatilo, avsak nenadchlo. Dozvedel jsem se neco o spisovatelce Virgini Wolfové, ktera je tolik sklonovana v ruznych radoby intelektualnich prvcich zabavy. Pribeh homosexualnich paru muselo byt na pocatku 20. stoleti opravdu terno, ale dnes spise ohrana deska. Nektere myslenky rozhodne staly za zamysleni, ale vlastne nic prevratneho jsem zde nenasel.