Harlemský zpěvník

1 31.03.2021

V roce 1957 vyšel výbor z poezie Langstona Hughese Černoch si zpívá blues ve skvělém překladu dnes trochu polozapomenutého básníka Jiřího Valji. Na počátku 60. let zrála doba k uvolnění po tvrdých 50. (Vzpomeňme, že Hitler jazz zakázal jako hudbu podřadné rasy a Stalin na něj navázal, v roce 1952 vyšel v českém překladu protijazzový pamflet Hudba duševní bídy z pera V. Gorodinského, tentokrát nešlo o rasový, ale politický problém tzv. zvrhlého umění kapitalismu. Teprve později soudruhům došlo, že jazz je vlastně hudba „utlačovaných černochů“ : „ukradli jste mi má blues/ učesali jste je, že se mi už nepodobají“ , vzkazuje básník „obchodníkům s uměním“ - a toho se muselo využít!) K rozvoji jazzu opravdu došlo, a tak v roce 1963 opět vychází výbor z Hughese Harlemský zpěvník s náležitě etnickou obálku ve stylu afrického umění.
Číst Hughesovu poezii znamená pochopit kořeny jazzu a blues. A nejen to, poznat autentickou předlohu, která inspirovala české autory - třeba Kainara nebo beatnika Hraběte. Po přečtení této sbírky budete nazírat zcela jinak na české autory blues. Bez ní by nevznikly songy jako Černá Jessie (Hegerová), Blues železničního mostu (Olmerová) a na str. 74 najdete Hughesovo Sladké je žít, které zpívá V. Mišík.
Pokud tedy neseženete v knihovně první sbírku, Harlemský zpěvník vám poslouží stejně. Je to poctivá poezie.

16.12.2016

Mám rád tyto básně, tato blues, rád je v anglickém originále zpívám po večerech sám v opuštěném pokoji. A překlad od Jiřího Valji je mistrovské dílo.