Hana
Alena Mornštajnová
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/454686/bmid_hana-JfO-454686.jpg
5
13484
3485
Ak existuje niečo, čo preveruje ozajstnosť ľudského života, potom je to utrpenie. A ak existuje niečo, čo život znehodnocuje, potom je to utrpenie, ktoré človek spôsobuje iným. Lenže čo keď je napriek tomu nevinný? Čo keď je to všetko len zhoda okolností a človek je iba bezmocným nástrojom osudu? Je zima roku 1954 a deväťročná Mira sa napriek zákazu rodičov vyberie k rieke voziť sa na ľadových kryhách. Spadne do vody, čím sa jej neposlušnosť prezradí, a je za to potrestaná tým, že na rodinnej oslave nedostane zákusok. Nevinná príhoda z detstva však pre Miru znamená zásadný životný zvrat. Nasleduje tragédia, ktorá ju na dlhé roky pripúta k mĺkvej a depresívnej tete Hane a odhalí pohnutú rodinnú históriu, čo popláva ďalej s prúdom jej života ako ľadová kryha. Príbeh, vychádzajúci zo skutočných udalostí, podáva Alena Mornštajnová v strhujúcom tempe a so zmyslom pre dramatickosť, až má čitateľ pocit, že sleduje napínavý film. Zostáva iba otázka, či sa kryha osudu nakoniec predsa len roztopí…... celý text
Přidat komentář
Román zachytávajúci obdobie druhej svetovej vojny a rokov následne po nej na území bývalého Československa, kde nás autorka vtiahla do času, kedy prebiehal holokaust. V knihe sa objavuje mnoho emočne náročných tém, ako je strata blízkých, rozpady rodín, epidémia týfusu a koncentračné tábory.
Príbeh je taktiež o krutosti osudu, kde aj malé rozhodnutia dokážu zmeniť tak veľa a ovplyvniť životy celých rodín. Koľko toho človek dokáže na svojich pleciach uniesť a akých zverstiev sme schopní? Veľmi silné a bolestné čítanie, ktoré núti otvoriť oči pred historickými faktami a prostredníctvom románovej podoby to dokážeme precítiť. Bola to malá ochutnávka milónov nešťastí a ich foriem z daného obdobia.
Občas som sa strácala v menách a rodinných väzbách, kedže retrospektívne sledujeme tri generácie žien, ktoré si prešli rôznymi formami pekla. Napriek tomu príbeh sa odvíjal hladko a tým, že sa odohrával na našom území ma zasiahol ešte viac. Zanechal vo mne mnoho pocitov a potrebu dozvedieť sa o tomto masakre viac.
Hana je děsivý román. Je v něm totiž zachycen proces opakovaného lidského selhávání přinášejícího do života druhých mnohá utrpení. Mornštajnová skvěle vykresluje jednotlivá historická období – první a druhá republika, protektorát, poválečné období a padesátá léta. Vtahuje svým literárním umem čtenáře do sociologicky bravurně vykreslených kulis jednotlivých údobí dějin a pozici Člověk kontra Dějiny, v níž člověk rozhodně není bezmocný, vykresluje nesmírně poutavým stylem. Osobně věřím, že se knihy Aleny Mornštajnové, podobně jako třeba ty Hrabalovy, dostanou časem do školních osnov a pomohou nastupující generaci přenášet poučení z historických zkušeností do dnešních dní.
Těžko říct, čím mě kniha vtáhla. Možná tím, že jsem se nepídila po tom, o čem příběh je, ze začátku mi chvíli trvalo, než mi to došlo, a na konci už jsem nestačila žasnout nad tou neuvěřitelnou smůlou, která hlavní hrdiny doprovázela. Stačilo málo a vše mohlo být jinak. Líbilo se mi, jak se osudy postav ve třech částech knihy prolínaly, a na konci do sebe vše zapadlo.
„Žijeme ve dvacátém století,“ odpovídala matka. „Doba pogromů je pryč. I kdyby byla válka, ženám a dětem nikdo neublíží.“
Jestli je nějaká kniha strašně přeceňovaná, je to právě Hana, ostatní autorčiny knihy mám ráda, ale tohle mi nesedlo. Celý děj jsem se nudila, postavy mi byly strašně nesympatické, nedokázala jsem pro ně najít pochopení, nic. Tak, jak mě postava Hany na začátku rozčilovala, ke konci se to už skoro nedalo vydržet. Nejsem asi cílová skupina, pro mě to byl prostě jen další příběh podobný stovkám ostatních.
Krásná kniha se smutnými osudy. Na začátku jsem byla otrávená postavou Hany, ke konci knihy jsem ale kvůli jejímu osudu prolila hektolitry slz.
Hanu jsem přečetla jedním dechem. Ano, je to smutný, ale strhující příběh.
Dlouho jsem se odhodlávala, protože se mi několik jiných knih od Mornštajnové (Listopád, Tiché roky) až tak nelíbilo, ale Hanu jsem od první do poslední strany téměř neodložila. Popravdě si nejsem jistá, jak to Mornštajnová vlastně udělala - nebyla jsem nijak extra překvapená ani jazykem, ani stylem, člověk vlastně celou dobu ví, jak to dopadne, kdo přežije, kdo nepřežije, ale NĚCO v tom bylo, že jsem se nemohla odtrhnout. Možná to bylo těmi komplexními, uvěřitelnými a lidskými postavami. Velmi dobrá kniha.
Velice zajímavě a poutavě napsaná kniha, která postupně rozplétá osudy hlavních postav. Čte se dobře i přes smutnější tón, ale že by byla zase tak skvělá, jak recenze slibují, to zase ne.
Nebylo to špatné, ale podle recenzí, které knížku vychvalují až do nebes, jsem čekala trochu víc. Ve finále mi to přišlo průměrné a srovnatelné s podobnými knížkami, které se tomuto tématu věnují.
Náhodou se mi dostala kniha do ruky. Začala jsem ji číst rovnou a nepátrala předem po ději. Kdybych dopředu věděla, že téma bude tak silné zbaběle bych utekla k lehčí četbě, aby mi nebylo smutno. Lzičky ukáply a velmi jsem si uvědomila tíhu doby, o které nás učili již ve škole, děkuji. Velmi poutavě napsaný příběh, který by si jistě nikdo nechtěl prožít.
Smutné.. moc smutné...
Silný a přitom jednoduchý příběh, který se vůbec nemusel stát, kdyby k sobě lidé dokázali ve vztazích být upřímní.. Osud celé jedné rodiny mohl být úplně jiný..
Co se přihodilo Haně, nelze ani komentovat.. ovšem moment, kdy jsem zjistila, kdo koupil osudné věnečky a že to byl první dar po xx letech, ten spustil stavidla mnoha slz...
.... " Moje maminka vždycky říkala pravdu, i když ta pravda byla někdy nepříjemná. Ale tehdy v Terezíně lhala. A věděly jsme to obě.
Od té chvíle jsem byla na všechno sama. "...
.... " Radili mi, že mám zapomenout, protože nechtěli slyšet to, co bych mohla vyprávět. Báli se zbytečně. Zapomenout jsem nemohla, vzpomínky mám vytetované v hlavě navždy jako čísla na levém předloktí. Mluvit o nich bych ale nedokázala. ".....
Za mě skvělá kniha, kterou určitě doporučuji si přečíst. Rozsahem byla přesně tak akorát, příběh byl vyprávěn velmi poutavě a přesto se nesnažil hrát na city...prostě to bylo tak a tak a konec zvonec... Jsem ráda, že jsem se nakonec ke knize odhodlala a těším se na další od autorky.
Kniha přečtená téměř na jeden zátah. Na rozdíl od jiných knih s podobným tématem se mě kniha po dočtení poslední stránky pustila a nezanechala ve mě žádné hlubší emoce. Je to čtivé, to ano, ale pozornost hodně odvádělo „kdo je kdo a kdo kým byl než je tím, kým je teď“.
To že jde o výjimečnou autorku jsem věděla, získala si mne již knihou Slepá mapa, kterou jsem si zamilovala. Tiché roky jsou také poutavé, Hotýlek až konečně byla v knihovně volná Hana. Začátek je pro ni klasický, ale časem se dostanete za hranu z které již není návratu, jde zkrátka o knihu co se neodkládá a dojem z ní je silný.
Strhující osudy židovské rodiny před válkou, během ní i po ní. Včetně toho, o čem se v dobách mého vzdělávání nemluvilo - zde epidemie tyfu v roce 1954. Ptala jsem se na to své matky, která v tu dobu končila střední zdravotnickou školu a jen zázrakem se její škole povedlo vyhnout se zdravotnickému "nasazení" v té oblasti.
Ačkoli se jedná o již tolikrát zpracované téma, přináší Hana opět něco nového. Autorčina skvělá schopnost propracovat každou kapitolu, každou větu, volbu každého slova tak, aby byl čtenář součástí děje, je naprosto nepřekonatelná. Od Mornštajnové jsem četla více knih, Hanu řadím na krásné první místo, společně s Tichými roky.
Štítky knihy
Židé pro ženy rodinné vztahy rasová diskriminace poválečná doba ženy v 2. světové válce rozhlasové zpracování osudy žen Valmez - Valašské Meziříčí holokaust, holocaust
Kniha Hana je v
| Právě čtených | 219x |
| Přečtených | 19 309x |
| Čtenářské výzvě | 5 645x |
| Doporučených | 2 256x |
| Knihotéce | 2 595x |
| Chystám se číst | 2 751x |
| Chci si koupit | 944x |
| dalších seznamech | 90x |
(audiokniha) Kniha se zajímavým rozdělením do tří přeházených časových rovin a odlišných pohledů různých postav.
V jednom internetovém rozhovoru s paní Mornštajnovou mě zaujala tato poznámka ke knize: "Záměrně jsem nechtěla, aby holocaust byl těžištěm mé knihy. Chtěla jsem spíš ukázat, jak se lidé chovali k těm, kteří ho přežili..."
V knize autorka krásně vystihla, jak je pro lidi obtížné se vcítit do druhých. Pochopit, proč jejich chování, jednání a vzhled je takový jaký je.
Je smutné, jak snadno sklouzneme k unáhleným soudům a domněnkám, aniž bychom znali jejich životní osudy.
"Musela jsem snášet kradmé pohledy a poslouchat řeči o tom, že lidé ve městě to neměli za války lehké. Jídla bylo málo, říkali, ale uhýbali pohledem. Člověk nikdy nevěděl, kdy si pro něj přijdou, a to hrozné bombardování na konci války – ale je třeba nepoddávat se těžkostem. Vždyť vy si ani neuvědomujete, jaké jste vlastně měla štěstí. Vy v táboře jste byli v bezpečí před spojeneckým bombardováním, tu hrůzu, kdy jsme se báli o své děti, si neumíte ani představit. Musíte se přece vzpamatovat, opakovali mi, sebrat se, přestat se litovat a žít dál. Bla bla bla "
Přestože je kniha velmi působivá, tak to pro mne bohužel nebyl jeden z těch poslechů, od kterého bych se nemohl odtrhnout.
Také v množství jmen a příjmení jsem se občas ztrácel. Ale poté, co jsem si asi v polovině knihy udělal mapu postav, už jsem se celkem orientoval.
Jsem ale zvědav, co konkrétně mi z této knihy po letech utkví v paměti, protože v zapomnění určitě nezůstane.