Gullivera cestování
Jonathan Swift
https://www.databazeknih.cz/img/books/70_/70694/gullivera-cestovani-70694.jpg
4
819
100
Gulliver's Travels (1726, rozšířeno 1735, Gulliverovy cesty), nejslavnější Swiftovo dílo, fantastický cestopis napsaný jako syntéza parodie na dobrodružné příběhy z cest a satiry na lidskou společnost, v němž hlavní hrdina, lodní lékař a později kapitán Lemuel Gulliver, vypráví o neuvěřitelných dobrodružstvích, která prožil u liliputánských trpaslíků, brobdingnackých obrů, hvězdářů na létajícím ostrově Laputa a následně u moudrých koní Hvajninimů. V podtextu knihy jsou satiricky zobrazeny a kritizovány poměry na anglickém královském dvoře v době panování Jiřího I., šarvátky anglických politických stran toryů a whigů a dlouholeté nepřátelství Angličanů a Francouzů. Kniha tak přerůstá v antiutopii zpochybňující moderní racionalitu, civilizaci i představy o nutném pokroku a nadřazeném postavení lidstva v přírodě. Česky bylo dílo poprvé vydáno roku 1852 a od té doby existuje několik desítek českých vydání v různých překladech.... celý text
Literatura světová , Dobrodružné , Romány
Vydáno: 1914 , Hynek (Alois Hynek)
Originální název:
Gulliver's Travels , 1726
více info...
Přidat komentář
moja obľúbená kniha s nádhernými ilustráciami, ktoré ešte viac rozdúchavali fantáziu. a najlepšie na tom je, že je to čitateľné aj dnes. nadčasové dielo pre všetky generácie. pretože každá si v tých príbehoch vie nájsť niečo, čo ju osloví.
Tahle geniální satira skutečně trochu utrpěla tím, že byla léta považována i používána (v notně zcenzurované podobě) jako dětská literatura, ačkoliv její vliv na moderní literaturu je nejen nesporný, ale i principiální. Stačí vzpomenout takové tvůrce, jakými byli Ray Bradbury (v knize 451 stupňů Fahrenheita z Gullivera dokonce přímo cituje), Pierre Boulle (Planeta opic), ale třeba i Terry Pratchett, nebo Neil Gaiman. Je sice pravda, že do správných satirických obrátek se kniha dostane až v závěru druhé části - cestě do Brobdingnagu, ale dále se jedinečná nadčasová satira už jen stupňuje. Cesta do Laputy a dalších končin, tedy celý třetí díl je vlastně nejpřesnější (a také logicky nejpřekvapivější vzhledem k časovému předstihu) kritikou komunistické ideologie sovětského, ba přímo stalinistického typu. Kdo četl, nemůže nepoznat paralely mezi nesmyslnými a krutými zemědělskými i tělesnými experimenty potrhlých vědců z Laputy a skutečnými zvrhlými excesy Lysenkovými, nebo Lepešinské, které byly bohužel násilně prosazovány jako zákony i u nás. Tady se tedy Swift projevil jako skutečný a seriózní prorok, jehož předpovědi bohužel nedokázaly odvrátit své vyplnění. Cesta k Hvajninimům pak představuje asi nejfilosofičtější část celé knihy a svou jízlivostí může českému čtenáři připomenout třeba proslulé "Výlety pana Broučka" Svatopluka Čecha (i když ty jsou samozřejmě mnohem slabší). Tady bych už možná vystopoval i první zárodky duševní choroby, které autor nakonec podlehl (zvlášť v závěrečné pasáži o Gulliverově definitivním návratu do světa lidí). Třebaže je i tato část dokonale prorocká (předjímá dokonce i příčiny dnešní ekologické krize), přesto se nedokážu zbavit pocitu, že autor člověku jako bytosti přece jen trochu křivdí. Vždyť zdaleka ne všichni lidé na zemi jsou takhle primitivní, poblouznění a zákeřní a také mám pocit, že vlastně tu okolnost, že spalování fosilních paliv, tento nejefektnější a nejdostupnější způsob získávání energie současně jako vedlejší produkt strašně ničí životní prostředí, žádný konkrétní člověk nezavinil. Zrovna tak by se mi dost těžko hledal konkrétní člověk, který by byl vinen tím, že se na svět rodí tolik osobností s krutými a ničivými sklony, které tak jako tak nakonec uplatní. Ale možná, že právě z téhle úvahy se Swift nakonec i zbláznil.
Jsou v tom trpaslíci? Jsou. Jsou v tom obři? Jsou. No tak je to knížka pro děti a hotovo! Že toto tvrzení má stejně pomýlenou logiku jako dětem pouštět japonské hentai jen proto, že je taky kreslené? No jo, ale faktem je, že většina lidí si pod Gulliverem a jeho cestováním vždy představí ty Liliputány, jejichž název dokonce zakořenil jako dnes již nekorektní název pro lidi menšího vzrůstu. Málokdo už ví, jak se říká těm swiftovským obrům a skoro nikdo neví, že Gulliver navštívil i létající ostrov a že ve čtvrté knize hrají důležitou roli koně.
Pravdou je, že Swiftova kniha postrádá nějaký pořádný příběh, což je ale u cestopisů, třebaže fiktivních, docela zvykem. První dvě knihy ještě nějakou tu příběhovou linku mají, ale poslední dvě knihy už jsou čistou satirou a nebývale politickým počinem.
Každopádně díky audio knižnímu zpracování celé Swiftovy Gulliverovy cesty ožívají za přispění vždy skvělého Jana Vondráčka.
Nevím, nevím. Možná byl problém, že jsem se ke knížce o prapodivných příhodách jednoho námořníka dostal v dospělosti a ne v dětství. To by mě k tomu pojila jakási nostalgie. Ale takhle jsem se musel do čtení nutit (jelikož jsme si řekl, že přečtu vše, co mám doma v knihovně). Přišlo mi, že ani děti by si pořádně tento román nemohli užít - první dvě části asi ano, ale druhá polovina je už celá protknutá dlouhými úvahami nad různorodou společností či politikou. No, takhle můžu říct, že jsem Gulliverovy cesty četl, ale to je asi tak všechno.
Geniální satira na (nejen) anglickou společnost (nejen) 18. století. Swift se nadčasově strefuje do lidských špatností, malosti, arogance a hlouposti.
Swiftům fantastický cestopis zavádí čtenáře do různorodých oblastí, skrze které kritizuje společnost a dobovou kulturu. Doba vzniku díla se na tom pochopitelně podepsala i ve stylu vyprávění, který není úplně nejzáživnější, ale i tak musí čtenář ocenit tehdejší originální přístup k tématu, byť Swift pochopitelně navazoval na jiné autory, jako byli třeba Lukiános nebo Cyrano z Bergeracu, kteří také "putovali" po zemích neexistujících.
Dobrodružná putování kapitána Gullivera jsou už naprostá klasika. Prostřednictvím imaginárního cestopisu se Swift s využitím satiry pouští do ostré kritiky poměrů panujících v tehdejší Anglii.
Kdo by neznal Swiftovy Gulliverovy cesty, jejichž úryvky pronikly do čítanek základních škol. Jedná se na první pohled o imaginární cestopis, rozdělený do čtyř kapitol:
1. Cesta do Liliputu
2. Cesta do Brobdingnagu
3. Cesta do Laputy
4. Cesta do země Hvajninimů
Ve své podstatě je dílo kritikou tehdejších poměrů v Anglii, kritikou lidské společnosti. Myslím si, že pro většinu dětských čtenářů je kniha složitá a tím pádem nezáživná, cílovou skupinou dle mého názoru jsou dospělí čtenáři. Po přečtení knihy vyvstává otázka - změnilo se něco pozitivního v lidské společnosti od Jonathana Swifta ?
Četla jsem ji asi tak v deseti letech, byla doma v knihovničce a v té době jsem četla vše, co mi přišlo pod ruku. Asi mne to až tak nenadchlo, moc jsem knize nerozuměla a bála se jí ... :-)
Příběh kapitána Gullivera, jeho cesty a prožitá dobrodružství po rozličných ostrovech a zemích a poznávání různých národů. Kniha je rozdělena do čtyř částí podle míst, ve kterých se nacházel a poté jeho návrat domů do Anglie. Dílo je hlavně kritikou poměrů v Anglii a špatných lidských vlastností obecně. Hodně z toho zde uvedeného pořád sedí i na současnou společnost.
(SPOILER)
Slunce, vzduch, procházka přírodou, číst dětem nebo si nechat číst známý příběh... paráda, E kniha ke stažení zdarma, Takové obyčejné věci ...
Doporučuji počteníčko plné dobrodružství.... Přátelé, vržme se pospolu.
Když nad tím tak přemýšlím, tak tahle knížka, asi byla úplně můj první "cestopis." Jako malá holka jsem s touto knihou stále chodila za svým starším bratrem a kňourala, aby mi z ní četl. Byl vždy ,,nadšením" bez sebe... ; )
Každopádně díky tomu nikdy nezapomenu na hlavního hrdinu Lemuela Gullivera, nejprve lodního ranhojiče, později námořního kapitána..., který mě sebou vzal na Létající ostrov mezi potrhlé hvězdáře a matematiky. Na Balnibarbi mezi vynálezce a reformátory, do země Hvajninimů, kde jsem se mohla projít - mluvit s moudrými koňmi... a samozřejmě i do země Liliputu, kde jsem se mezi trpaslíky, cítila nesmírně "vysoká..." ; )
Je to krásná kniha, plná dobrodružství, která dnešním dětem zřejmě moc kouzelná a zajímavá nepřijde...
Donedávna som vôbec netušila, že príbeh o Lilipute nie je jediným príbehom, ktorý knižka opisuje. Najviac sa ma však dotkla štvrtá časť, kedy autorov pohľad na človeka sa morálne znížil. Zvieratá tam majú úroveň ľudí, a ľudia úroveň zvierat. Tento pohľad je veľmi nadčasový, pretože keď sa človek poobzerá aj po dnešnom svete, s ľútosťou si musí povzdychnúť, že aj zvieratá sa k svojmu vlastnému druhu správajú lepšie.
Tento román má 4 části první tři se mi líbili 4. část už mě tak nebavila. Jinak skvělý román.
Guliverovy cesty si nesou pověst pohádkové knihy, ale překvapivě jsou v mnohém podobné Slunečnímu státu Tommaso Campanelly, nebo Utopii Thomase Morea. Dobrodružství toulavého námořníka pravidelně ztroskotávajícího na místech s nezapamatovatelnými jmény a podivnými obyvateli, nese znaky satiry a dystopie. Zvlášť mě zaujala pasáž z úpadkové země Balnibardi, kde vědci umanutě vymýšlejí zjevně bláznivé vynálezy. A když ty nefungují, tak ".... jdou si za svými plány ještě padesátkrát vášnivěji a jsou štváni stejně tak nadějí, jako zoufalstvím." Kupříkladu vědec snažící se vyloučit z okurek sluneční paprsky, které by uschovával v lahvích, a za studeného léta vypouštěl, aby zahřívaly vzduch. Zjevně šílený a pošetilý nápad, ale pořád méně bláhový, než přejít na elektromobilitu opřenou o obnovitelné zdroje energie. Jonathan Swift má očividně mnoho co říci i dnes.
Tak tahle kniha mi zoufale nebavila. Rozečetla jsem ji pouze kvůli povinné četbě, ale vzdala jsem to už u Liliputánů. Zajímalo by mě, proč v té povinné četbě vůbec je. Celé se to strašně vleklo, je to psané starou češtinou, takže mi trvalo třikrát tak dlouho než normálně pochopit, co se tam vlastně děje. Existuje mnoho jiných knih, které by se do seznamu povinné literatury hodily mnohem lépe.
Přečetla jsem Gulliverovy cesty jako povinnou četbu. Znovu si knihu asi nemám potřebu přečíst, ale neurazila.
Byla to moje úplně první vlastní kniha, kterou jsem dostala v 8 letech od milované tety, četla jsem ji jako pohádku stále dokola ,ochotná z ní předčítat každému, kdo chtěl poslouchat, třeba i psovi. Teprve po letech , kdy jsem se ke knížce náhodně při úklidu knihovny vrátila, jsem pochopila, že je to velmi sociálně a satiricky podaný příběh, nemilosrdně tepající nešvary společnosti z počátku 18. století, které se v obměnách táhnou až do dnešních dnů.
Štítky knihy
satira zfilmováno anglická literatura pro děti od 11 let fiktivní cestopisy vznášející se ostrovy
Část díla
- Cesta do Brobdingnagu
- Cesta do Laputy, Balnibarbi, Glubbdubdribu, Luggnaggu a Japonska
- Cesta do Liliputu
- Cesta do země Hvajninimů
Autorovy další knížky
| 1975 |  Gulliverovy cesty |
| 1930 |  Skromný návrh |
| 2006 | Gulliverovy cesty 1 - Gulliver na Liliputu |
| 2010 | Eseje o věcech veřejných |
| 1911 | Pohádka o kádi |
Kniha Gullivera cestování je v
| Právě čtených | 13x |
| Přečtených | 1 405x |
| Čtenářské výzvě | 87x |
| Doporučených | 31x |
| Knihotéce | 603x |
| Chystám se číst | 246x |
| Chci si koupit | 26x |
| dalších seznamech | 20x |
Komentář může obsahovat spoiler!
Swiftova geniální satira, která je často zaměňována za dětskou literaturu, dovede i po cca 300 letech zaujmout. Vydání z roku 1958 doprovází krásné Grandvillovy ilustrace, které dokreslují skvěle Swiftovu literární imaginaci. Ano, mnohdy je složité pochopit tu či onu narážku na Swiftovy současníky, přesto však většinou Swift míří na obecné a neměnné lidské špatnosti, a kdo by se v některé z nich nepoznal či neviděl své bližší či vzdálenější spoluobčany? Je to právě tato vlastnost knihy, kousavá satira na člověka, která z knihy dělá tzv. klasiku. Ať již byl Gulliver v Liliputu, Brobdingnagu, Laputě či v zemi Hvajninimů, vždy bylo zajímavé sledovat, jak je člověku v té které zemi nastavováno neúprosné zrcadlo. Byl však Swift misantrop nenávidící lidi? Byl jím na konci cest Gulliver? Myslím, že ne, neboť v závěrečných slovech „cestopisu“ Gulliver vysvětluje, že jedna strana mince jsou neřesti a jejich lidé, na straně druhé neřesti a jejich lidé, kteří jsou navíc ještě pyšní na své neřesti, a v tomto je také třeba hledat odpověď. Bezhříšnost je pro člověka těžko dosažitelná, ale neumět se vzdát pýchy nad svými hříchy, to je skutečné neštěstí. Člověk, který je schopen rozlišit hřích a pyšnost na hřích, dle mě ještě není misantrop.