Grandhotel
Jaroslav Rudiš
Hlavní postavou „románu nad mraky“ je třicetiletý samotář Fleischman. V životě se mu nedaří. Nikdy nic nedokázal. Nikde nebyl. Neměl žádnou holku. Ale rozumí mrakům, tlakovým výším, nížím a směrům větru. Jeho životu dává řád graf s počasím a postupem času i Franz, starý sudetský Němec, který jezdí do Liberce pohřbívat své spolužáky. Fleischman, který nezná ani vlastní křestní jméno, pracuje jako holka pro všechno v Grandhotelu na Ještědu. Při pozorování oblohy na magickém místě mezi nebem a zemí zjistí, že cesta ven z obklíčeného města i jeho vlastního života vede jedině skrz mraky. Do jeho plánu ovšem vstoupí servírka Ilja, která se jednoho dne objeví v hotelové recepci. Rozhodnutí opustit město za každou cenu už ale není možné vzít zpět. Podle námětu knihy vznikl scénář pro film Davida Ondříčka Grandhotel (2006). V roce 2019 vyšel dotisk.... celý text
Přidat komentář
O lidech, který jejich strach, zvyk a sentiment donutil zamrznout tam, kde jsou nešťastný - doslova i obrazně. O lidech, který vás viděj tak, jak se jim sami sebe rozhodnete prezentovat. O lidech, který už nejsou, ale vidíme je pořád. O lidech, který si vlastní minulost vymysleli tak, aby se k nim líp hodila. Proč taky ne, když jim nemá kdo dosvědčit, že to bylo jinak. Krátkej, ale fakt moc povedenej lomcovák pro melancholický duše, navíc podtrhnutej Ještědem, kterej je prostě melancholickej sám o sobě.
"Sebevrahy nemá nikdo rád. Možná proto, že jim lidi závidí tu odvahu, kterou sami nemají. Odvahu udělat ten krok, odvahu zariskovat. (...) Myslím, že ti lidé jsou možná opojení z toho, že tady nahoře se ocitnou přesně mezi nebem a zemí, že jsou opojení krásou nahoře a krásou dole, krásou, kterou já nemůžu opustit, krásou, kterou miluju a nenávidím. Tou krásou jsou tak opojení, až z ní sami před smrtí zkrásní."
Knihu jsem dočetla se sebezapřením a málem jsem jí několikrát odložila. Stejně jako film mě tedy nezaujala.
Tak jo, přiznám se, že vůbec netuším co tímto dílkem chtěl pan Rudiš čtenářům říci. Je to divné, od prvního slova po poslední. Všechny postavy jsou jak od kolegy Chocholouška a děj (neděj) je jedno velké tápání. Přesto je knížka svým způsobem krásná. Ono v životě vám také nemusí vše dávat smysl, prostě to tak je. Liberec má své kouzlo a v knize se ho podařilo zachytit, takže pokud se příliš nebudete rýpat v ději, knihu si určitě můžete užít. A pokud jste meteorolog, budete možná i chrochtat blahem.
Není to žádná prázdninová oddechovka. Příběh plyne lehce, děje poměrně málo. Co se mi líbilo, byla ulítlost jednotlivých postav - Fleischmana a jeho posedlost počasím, Jégra, Patky a jeho hepylajf, Franze - a pak jazyk. Ty neustále opakované poznámky: "Ale k tomu se ještě dostanu." A i představa života na Ještědu je opravdu zajímavá a krásně podtrhuje Fleischmanovu posedlost mraky. Na druhou stranu jsou téměř všechny postavy příliš bezútěšné, bez kapky životní šťávy a radosti. Nežijí, jen přežívají.
Bohuzel jsem nejdriv videla film...nedalo se na nej koukat. Tudiz prestoze kniha se cetla dobre, tak jsem ty postavy proste furt videla asi jinak a i ten zazitek z knihy proste nebyl spravny. Vim, moje chyba...a vim, ze nejdriv se ma cist.
... Přemýšlím, jestli má někdo rád mě. Jestli člověk vůbec musí mít někoho rád. Jestli vy můžete nebo musíte mít někoho rádi. ... Jégr je na své jméno hrdý. I na své rodiče. Na všechno. To by prý člověk měl. Ale já to neumím. ...
Líbilo se mi přirovnání počasí a života. Hodně mi to připomínalo knihy Irvinga, který přirovnává život k zápasení.
Jinak byl děj zajímavý, příběh se četl hezky, lehce. Fleischman jako postava se mi líbila a když jsem si ho představila, jak rozsypává popel v supermarketu do kočárku s panenkou, jsem myslela, že se počůrám smíchy...
Vzhledem k tomu, že Liberec mám, co bych kamenem dohodila, a strávila jsem v něm svá studia a stále vyrážím směr Ještěd, sáhla jsem po této knize v rámci čtenářské výzvy, abych si přečetla něco od autora, který žil v Libereckém kraji. Už jsem při studiu přečetla knihu Nebe pod Berlínem, která se mi líbila a byla jednou z prvních od současných autorů, dříve jsem de facto četla výhradně „klasiku” … důsledek zkostnatělé povinné četby, která seznamy tvořila podle jmen v čítankách, ale ne podle potřeb čtenáře. Ani tentokrát kniha nezklamala. Líbil se mi autorův styl psaní, ze kterého přímo prýštilo podivínství hlavního protagonisty, hra s němčinou a jmény postav knihy, odkaz na minulost města pohledem různých názvů ulic a náměstí, různá pojetí česko-německého soužití a hledání vlastního já přes mraky, které se dostaly do života jednoho (ne)obyčejného podivína.
Chtěl jsem zjistit, zda Rudiš umí psát, nebo má jen úspěšnou image a...umí psát. Nějak mi přijde, že příběhy jednoduchého člověka, trochu podivína, českým autorům konvenují a umí je.
Rudiš, Rudiš, ty mě prostě bavíš. Tentokrát sondou do hlavy pravověrného antihrdiny Fleischmana s jeho nebesky pokřiveným vnímáním světa, který společně s ostatními podobně bizarními postavami chycenými do ještědských osidel dotváří kolorit dalšího skvělého literárního počinu. Honimír je stav duše. Howgh.
Krásná, vtipná kniha. Postavu Fleischmana jsem si od začátku zamilovala.
I když se v životě nedaří, člověka svírá úzkost, žádná úzkost není tak veliká, aby
se nedala překonat.
A proto nafoukněte balón, nastartujte auto, stopněte vlak a vyjeďte na krásný
Ještěd pozorovat mraky a knihu rozhodně nezapomeňte vzít s sebou.
Až budete nahoře a budete ji číst, zasmějte se nahlas a od srdce.
V podstatě náhodou jsem se zúčastnil autorského čtení z knihy, přičemž už po prvních minutách mi bylo jasné, že si knihu musím přečíst. Mám tyhle příběhy podivínů všeho druhu rád, myslím si, že v každém člověku s trochu zvláštním stylem života a zálibami je část takového Fleischmana. Onen podivínský styl je obsažen i v samotném stylu psaní, čímž se dojem z příběhu mnohonásobně prohlubuje. Mimo jiné pro mě kniha byla nutností i z toho důvodu, že část svého života jsem strávil v krásném Liberci, a tak je radostí si při čtení připomínat známá místa.
Již jsem to psal u komentáře k Národní třídě a tady musím opět zopakovat, že styl Rudišova psaní mi připomíná Hrabala. Stejný cit pro zvláštnůstky a ulítlosti jeho hrdinů, podobný rytmus v textu a odposlechnutá hovorová řeč. Malinko uspěchaný mi přišel konec, ale není to nic, co by mělo knihu stát jednu hvězdu.
Na Grandhotelu je zvláštní, že ač jsem viděl filmové zpracování a nyní četl i knihu, nemůžu se rozhodnout, co z obou je lepší. Často se to nestává, ale musím konstatovat, že film i kniha jsou rovnocennými partnery, i když každý pojímá příběh trochu jinak.
"Měl jsem pocit, že jsem objevil její čáru života, kterou má každý někde jinde. Já ve svých grafech s počasím. Franz ve svých mrtvých kamarádech. Zuzana v testech. Jégr v muzeu východního bloku. Patka v lahvích hepylajfu. Každý má nějakou čáru života, i když to neví nebo na to nevěří nebo mu to zatím nikdo neřekl. A někdo nemá jen jednu čáru, ale má jich víc."
Fleischmannův svět plný tajemství, potlačených zážitků a zvláštních figurek je náročné čtení s jen těžce stravitelným jazykem...
Štítky knihy
zfilmováno sudetští Němci Sudety rozhlasové zpracování Liberec Ještědsko mraky, oblaky Magnesia Litera
Autorovy další knížky
2021 | Winterbergova poslední cesta |
2002 | Nebe pod Berlínem |
2013 | Národní třída |
2010 | Konec punku v Helsinkách |
2018 | Český ráj |
Kniha Grandhotel je v
Právě čtených | 6x |
Přečtených | 678x |
Čtenářské výzvě | 79x |
Doporučených | 11x |
Knihotéce | 91x |
Chystám se číst | 90x |
Chci si koupit | 6x |
dalších seznamech | 1x |
Při čtení této knihy jsem si říkal, kam to všechno povede a jaký to má vlastně za cíl, vyprávět takovýhle příběh. Přesto že jsem nechápavě kroutil hlavou, kniha ve mne zanechala jakýsi divný pocit, kniha mi nedávala smysl a přesto ji považuji za zajímavě napsanou.