Frišta
Petra Procházková
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15674/bmid_frista-9X2-15674.png
5
392
72
První román naší přední novinářky je příběhem ženy napůl Rusky napůl Tádžičky provdané do Afghánistánu, která je typickým příkladem člověka, který se pokouší ve svém soukromí spojit to, čemu říkáme západní civilizace, s východní kulturou. Není kladnou hrdinkou v tom pravém smyslu, ani její muž není zloduch, despota a padouch, ani cizinci, kteří zasáhli v dobré víře, ale s přesvědčením, že jen oni jsou nositeli pokroku, do jejich soukromí, nezpůsobili nic úmyslně. Všichni nakonec chtěli pro ty druhé to nejlepší... jen vůbec nechápali, po čem „ti druzí“ opravdu touží... celý text
Přidat komentář
Velice čtivá knížka. Ačkoli je život v Kábulu drsný, k ženám z našeho pohledu velmi nespravedlivý... neznamená to však, že to tak vnímají všichni i tam... optikou této knihy nahlédne čtenář do afghánské rodiny, kde nejstaršímu muži, dokud je duševně zdráv a ovládá svěrače, je dáváno za pravdu a dostává se mu největší cti, kde se žena spletla a vybojovala si špatného manžela, kterému rodí děti a slouží mu jako něco, nad čím on drží nadvládu a jakoukoliv její "neposlušnost" trestá, kde si vzdělaný muž vezme za manželku vzdělanou cizinku, kde dcera uteče před násilím a strachem ze svého otce a kam příjde jedno divné dítě...
I tak může vypadat jedna rodina v jednom domě... budete s nimi zažívat tragikomické historky, trochu víc pochopíte jejich "východní" smýšlení, i když s ním asi souhlasit nebudete. A dočtete se jak Afghánci nahlíží na západní osvoboditele...
Prostě jiný kraj, jiný mrav.
Člověk by občas od vypravěčky, vzdělané cizinky, čekal jinou reakci...
Každopádně knížku doporučuji, četla jsem 3. vydání, kde je zmínka i o kábulské evakuaci z loňského roku a tím autentičtější dojem jsem z příběhu měla.
Autorka psát umí... už vím, že si přečtu i Rošangol
Krásná kniha. Drsné vyprávění napsané s vtipem a bez zbytečného patosu. Děkuji za připomenutí toho, jaké je štěstí, že mohu být ženou právě zde.
Mně se kniha velmi líbila, dlouho jsem už knihy tohoto typu nečetla. Přestože zachycuje poměrně vážné téma - zvyky a tradice muslimských rodin, hlavně postavení žen ve společnosti, z čehož mě mrazilo v zádech, často jsem se musela i smát. Okouzlující, i když záhadnou postavou je Mad. Děkuji Drahušce za doporučení, jinak by mě tato úžasná kniha minula.
(SPOILER)
Báječné čtení: autorku jsem znala jen dle jména, domnívala jsem se, že to možná bude autobiografie ze vzdálených míst, ale že toto je její románová prvotina, to mne překvapilo! Ještě víc mne překvapilo, že číst o životě v Afghánistánu v letech jen nedávno minulých, bude opravdu zábavné, stejně jako poučné, napínavé a díky konci i pozitivní. Skvělý styl, výborný příběh.
Vypravěčkou je Poloruska Poloperšanka, provdaná do rozvětvené kábulské rodiny o čtyřech generacích žijící v primitivních podmínkách na malém prostoru. Hrdinka se kupodivu ani v nejmenším neprotiví příkazům a zákazům pro ni povětšinou cizím, jakkoli je studovaná, nevzpěčuje se a svého muže poslouchá. Na rozdíl od své švagrové, starší sestry hrdinčina muže, která jakkoli trpí domácím násilím, nepodrobuje se a nakonec řeší svoji situaci velice radikálně, kdy vše (včetně děti - nepochopitelné) nechá za sebou.
Postavy v tomto komorním prostředí jsou velice svébytné, od dědečka s mnoha moudrými komentáři a současně moderním přístupem (a právy nejstaršího z rodiny), prosté, ale velmi přísné tchyně, nevzdělané švagrové v domácnosti s pěti dětmi, nanicovatým frustrovaným švagrem-kreténem, vysokoškolským vzdělaným manželem, stejně jako (bezdětná) hrdinka sama. Přes rozdíly v původu a vzdělání prostě chlap má první a poslední slovo (co chlap, i maličký chlapec má větší váhu v rodině než dospělá žena, třeba i jeho matka), žena bez něj nesmí nic, pokud možno nesmí ani na veřejnost. I když se to už na chvíli i v Afghánistánu uvolnilo - ženy mohly odhodit burky, mohly studovat a pracovat, řídit auta... Tálibové ale opět vše vrátili do starých kolejí a ještě přitvrdili. Přestože mnohá zásadní pravidla, zákazy a příkazy nemají oporu v koránu (a mnozí jsou si toho třeba i vědomi, přes všechnu propagandu).
Hrdinka byla opravdu hrdinka, jak vše trpně snášela a nakonec i švagrové nezištně napomohla v jejím odchodu od rodiny. Frišta mi k srdci nijak nepřirostla, její sobeckost a zejména necitelné opuštění dětí bylo nepochopitelné. Kniha ale měla mít jiného titulního hrdinu: Mad, který se vynořil odnikud (odkud zůstalo tajemstvím i v rámci rodiny, rozhodně by se tam nechtěl ani nemohl vrátit) jako neskutečná postavička, skoro jako vymyšlená figurka, byl naprosto úžasný. Pro své kvality a lásku by se náramně hodil do každé rodiny!
Závěr byl poněkud rychlý, mírně nejasný, trochu otevřený a dost překvapivý, Zůstalo mi pár otazníků - Mad, truchlení za Nazira, "smrt 2002"..., ale i tak skvělé čtení.
Války v téhle zemi, na níž si všichni vždy vylámali zuby, nejsou naštěstí nijak zvlášť připomínány (vyjma všudypřítomných min), spíš mají roli mírové síly OSN, které se v dané chvíli snaží jakýmkoli způsobem zemi vymanit ze jha náboženského temna a probudit ji ke světlým zítřkům. A jak ztuha to jde (mnohdy spíš nejde), je jasně ukázáno, když hrdince dovolí manžel pro ně pracovat jako administrativní síla. (Naproti tomu v zemi přítomným Rusům, včetně ruské nemocnice, se hrdinka důsledně - dokud to šlo - vyhýbala).
Pozn.: zřejmě podle knihy je animovaný film Moje slunce Mad (přesně, to je správný hlavní hrdina!)
Román o životě v Afgánistánu pohledem ženy, která vyrostla v jiné kultuře. Silné vyprávění prošpikované černým humorem. Moje srdce si získal jednoznačně Mad..
Skvělá kniha, která se nečte lehce. O afghánské kultuře, o které možná leccos víme, ale rozhodně jí těžko rozumíme, s podrobnostmi všednodenními až intimními a s dávkou humoru, která nepohodlné a nejednoznačné informace činí stravitelnějšími. Pro mne jednoznačně "aha" kniha - třeba rozhovor afghánské rodiny, která navíc patří k těm tolerantnějším, po zhlédnutí videa sestřelených "dvojčat" ve mně vzbuzovaly takovou směsku nevěřícnosti, hrůzy a smíchu, že si to budu pamatovat hodně dlouho. A navíc je to příběh o lásce - kdo by to byl řekl...
Stále nechápu ty ženy, které se dobrovolně provdají do této kultury. Kniha nebyla špatná, ale něco mi chybělo :-)
Věděla jsem jakou knihu si kupuji a byla jsem zvědavá jak budou popsané výše zmiňované rigidní poměry v afgánské rodině i společnosti. Osobně se vždy peru s náhledy do jiných kultur a těžko se mi obsah těchto knih hodnotí. Tak jak kniha byla napsaná, a téměř všech 41 komentářů je velmi pozitivních, tak mnoho pasáží se mě nelíbilo a některé mi přišly až trapně zbytečné je do knihy dávat.
(SPOILER) Velmi komorní, jímavé vyprávění Petry Procházkové staví vedle sebe krásu a ošklivost, dobro a zlo a otevřenost a uzavřenost tak těsně, až se mísí a ztrácejí ostré kontury. Zvenčí se afgánskost nedá pochopit, dovnitř proniknout nelze, přinejmenším ne jen tak, má to svojí cenu, a tu platí Herra. Trochu – a možná dost zásadně – se ten starý svět a jeho řád hroutí: Nazír se vrátí ze studií s cizinkou, překousne, že se neoženil „s ruskou pannou“ a později, když manželství zůstává bezdětné, si druhou ženu domů nepřivede. Rošangol uteče a ženicha si vybere sama, Kaiz za to Frištu nezabije, „pouze“ se s ní rozvede a vezme jí děti, ovšem ve chvíli, kdy už je Frišta rozhodnutá utéct s polsko-americkým gynekologem. Pohyb je ale i druhým směrem, od svobody k dobrovolně akceptované nesvobodě. Musíme se ptát, jak může vzdělaná žena z rovnostářského prostředí přijmout roli afgánské manželky a přes domácí násilí a vyhrůžky smrtí tvrdit, že ji manžel nikdy nebije. A pak je tu Mad, který je mimo společenskou strukturu, a proto do ní nemusí zapadat. Člověka člověkem dělá všude na světě Mad. Nelze než doporučit.
Knihu jsem přečetla již podruhé, asi po 17 letech, a vedla mě k tomu čtenářská výzva, ale hlavně současná situace vývoje v Afghánistánu po odchodu cizích armád po 20letech. Kniha je o začátku příchodu pomoci ze západu, aby se země zbavila Talibanu. Bohužel současná situace je mnohem tragictejsi.
K této knize jsem se dostala díky spotu v televizi na nový film Moje slunce Mad... a protože si vždy nejdřív raději přečtu knihu než vidím film, pořídila jsem si ji. A nelituji. Po jednostranně a tendenčně zaměřených Dcerek, bez kterých se neodchází a Tisíců sluncí a dalších, konečně kniha, co neodsuzuje a leccos vysvětlí. Čte se sama a nabízí jedinečný pohled na to, že co je a co není správné si musíme určit sami a nepřebírat slepě jen vnucované.
Skvělé a zajímavé čtení. Život v Afgánistánu viděn očima mladé Herry, Polorusky a Poloperšanky, která si vzala mudžahedína Nazira, a odešla s ním do Afgánistánu. Lidé v Kábulu jsou už zvyklí, že je stále někdo zachraňuje před Tálibánem, jednou Rusové, Němci, pak Američané, zvykli si, že se občas někde v zemi bombarduje. Pro nás nepředstavitelné je chování mužů k ženám, ať je to vlastní žena nebo nemuslimka. Herra se pomalu seznamuje s místními zvyky, překvapivě se přizpůsobuje, asi proto, že Nazira miluje. Zajímavé jsou názory žen na burku. Chtějí ji nosit, protože jinak musí poslouchat sprosťárny od všech muslimů. Petra Procházková píše se znalostí prostředí, v Afgánistánu nějaký čas žila a zná mentalitu lidí, částečně respektuje i zvyky lidí. Je nesmysl nutit je do našeho způsobu života, my také nechceme přejímat jejich zvyky, stejně jako oni nepřijmou naše. Román je psán s neuvěřitelnou lehkostí a vtipem, často jsem se přistihla, že čtu s úsměvem, a nahlas i některé úseky předčítala rodině.
Úžasná kniha, která mě díky čtenářům DK neminula a tímto za doporučení moc děkuji. I já DOPORUČUJI !
Za mě úžasná kniha, zachycující život v Avganistánu - zvyky a tradice v muslimkých rodinách, zejména úděly tamních žen. Moc mně vyhovoval humor a lehkost s jakou je celý příběh provázen. Na tuto knihu se nedá hned tak zapomenout - určitě se k ní někdy vrátím.
První kniha této autorky, jejíž jméno mi ale nebylo neznámé. Z knihy je poznat, že už zažila a viděla toho hodně. Její ůžasně vystihnuté postavy nás vtáhnou do opravdového života těchto lidí. Rodina , jako základ všeho, těžký život, ale i hodně úsměvných příběhů Dostaly mě ty, které se týkaly dědečka a Mada. Konec je otevřený, tak se možná dočkáme, jak se jejich příběhy rozvíjejí.
Život afgánců bude pro nás vždy trochu tajuplný, my ženy nechápeme, proč se nechat bít a nechat si odebrat děti. Ale zde Petra Procházková vyjádřila i jejich názory na rodinný život i na pomoc ze západu. Ti, kterí jim chtějí pomoci by jim neměli podsouvat náš styl života. Jestliže někam přijedeme, musíme ctít jejich zemi a kulturu. Z pohledu turisty v žádné zemi nepoznáme životní úroveň, kulturu , tradice, náboženství a ostatní v celé hloubce.
Ať si žijí svůj život a my ten svůj.
Pomoc druhému můžeme jen tehdy, jestliže ten druhý chce naši pomoc přijmout.
Super kniha, přečtená jedním dechem. Přináší zajímavý pohled na muslimské ženy a jejich muže.
Dílo Petry Procházkové mě už dlouho přitahovalo. Znám její články z lidovek a z jejích rozhovorů znám i její osud a její příchylnost k Rusku a Afghánistánu. Po Čechovi žila s Čečencem a pak se vdala za Afghánce. U ní jako jedné z mála snad lze říct, že věděla, do čeho jde. Protože střet kultur je nesmírný a od ženy vyžaduje hodně sebeovládání, odříkání a schopnost snášet ústrky (ne-li samozřejmě rovnou bití či hrozbu zabití). Frištu napsala podle skutečného osudu své přítelkyně ruské Tádžičky Herry provdané za Afghánce Nadira, a proto je tento příběh tak uvěřitelný a přece exotický. Člověk chtíc nechtíc soudí a odsuzuje. Jistě, Afghánce, jak zachází se ženami a ženy, které se nemohou a mnohdy ani nechtějí vzepřít.
Vše má ale i druhou stránku, vč. života žen v Afghánistánu, o kterém Procházková více mluví ve svých rozhovorech. V jednom z nich objasňuje, jak o svém osudu smýšlí samotné Afghánky, které na rozdíl od Evropanek, které se honí kvůli práci a rodině, chodívají načesané a na vysokých podpatcích: "Vzdělané ženy by chtěly svobodu, ale nechce se jim vzdávat se luxusu. Svoboda je drahá věc. Daň za nesvobodu je bezstarostnost. Ony by chtěly obojí, ale to nejde. Žádný chlap není takový vůl."
Dovolím si citát k povaze českého člověka z loňského rozhovoru P. Procházkové:
"Poláci nebo Čečenci půjdou do bitvy, i když už je předem prohraná. Češi si to spíše předem spočítají, a když je předem prohraná, nepůjdou do toho. Vždycky se mezi nimi ale najdou i ti, kteří to přece jenom zkusí. Jako národ jsme mnohem více pragmatičtí, než třeba naši východní sousedé. Jsme mnohem víc opatrní, dokážeme lépe přečkat špatná období a počkat, až nás někdo osvobodí. Ale zase mezi sebou máme výjimečné osobnosti."
Určitě poutavé (téma), také musím dát za pravdu komentářům, že kniha má (navzdory tématu) vtip - dokonce jsem se smála nahlas. Některé příhody už na mě ale byly moc (a nepřišly mi ani vtipné, ani dokumentární, ani literárně zdařilé - např. ta o pojízdné kleci pro králíky). Kniha ale rozhodně stojí za přečtení.
Štítky knihy
Afghánistán zfilmováno islám multikulturalismus osudy žen manželství s cizincem
Autorovy další knížky
| 2004 |  Frišta |
| 2018 |  Proč?: Proč je Zeman prezidentem. Proč jsme tam, kde jsme |
| 2005 | Aluminiová královna |
| 2005 | Závoj a džíny: Ženy v islámském světě |
| 2003 | Rošangol |
Kniha Frišta je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 550x |
| Čtenářské výzvě | 101x |
| Doporučených | 61x |
| Knihotéce | 101x |
| Chystám se číst | 268x |
| Chci si koupit | 40x |
| dalších seznamech | 5x |
Čtivá kniha, která se rychle přečte. Vyvolávala ve mně ale spoustu frustrace a při manýrech afgánských mužů jsem zatínala pěsti. Jak my se tady máme dobře a jak je fajn mít i jiné životní cíle, než jen sex, krvavé prostěradlo a čistou ženu, kterou nikdo nevidí!