Francouzské umění válečné
Alexis Jenni
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/160508/bmid_francouzske-umeni-valecne-f1d-160508.jpg
4
19
7
Román, v roce 2011 vyznamenaný prestižní Goncourtovou cenou, má dvě dějové linie – historická rekonstrukce a současný příběh se prolínají v dvojportrétu naprosto rozdílných hrdinů: vypravěče, bezvýchodně se potulujícího lyonskými ulicemi a bary, a vysloužilého vojáka, jehož jako mladíka vtáhla do svého soukolí druhá světová válka, načež procházel dalšími boji (Alžír, Indočína), které upadající koloniální mocnost Francie vedla. Tyto dva hrdiny spojí (a každého v určité části života zachrání) jedna sdílená vášeň – láska ke kreslení. Dobrodružný román je vyprávěný jedním mocným proudem slov, který čtenáře uchvátí a pronese od poloviny dvacátého století až do současnosti, z afrických pouští a asijských džunglí až na lyonské předměstí, kde ve jménu volnosti, rovnosti a bratrství zuří neméně urputné bitvy, jimž jedinec jen těžko uniká.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2013 , ArgoOriginální název:
L'Art français de la guerre , 2011
více info...
Přidat komentář
Dobrý a zajímavý román.Jenniho jazyk je výrazně obrazotvorný,je i dobrý vypravěč
a tak dokáže čtenáře vsadit do prostředí jako je Francouská Indočína nebo Alžír s
velkou přesvědčivostí.Plasticky je vylíčen i francouzský ozbrojený protiněmecký
odpor na konci druhé světové války.Tentýž jazyk ale v pasážích filozofujících občas
unavuje.
Jenni ukazuje na příčiny a příznaky současného francouzského postkoloniálního
syndromu,obludnost násilí užívaného k zachování neudržitelného koloniálního
statu quo.Je to román výrazně francouzský,myslím ale,že ani český čtenář nebude
zklamán.Přinejmenším se poučí.
Francouzské vyrovnávání se s koloniální minulostí. Autorovi se povedlo zachytit a popsat francouzské trauma post-koloniální mocnosti i s přesahem do současnosti.
"Jestli jsme tam byli doma, kdo byli ti lidé, kteří tam žili? A když teď žijí tady, kdo jsou teď? A kdo jsme my?" - tyto a podobné otázky si klade pan Jenni v tomto rozsáhlém románu o poválečných dějinách Francie. Stejné otázky si kladou i lidé, kteří ztratí klíče a pijou hodně alkohol, ale tady jde o něco jiného.
Kdo pravidelně sleduje moje recenze - dobrý den, Bronislavo! - ví, že jsem sečtělý jak pán a je málo věcí, který nevim. No ale Jenni mě nachytal na švestkách! No! Jak by řekl on - nachytal mě na le švestkách! Protože je Francouz! Francouzské umění válečné jsem si jako většina lidí představoval tak, že lidem v roláku někdo vyhlásil válku a oni vyvěsili bílé prapory a šli si dát bagetu! Ale non! Jakože francouzsky ne! Frantíci po druhý světový šli rovnou na tvrdku s les kulometama do Indočíny a počali tak první vietnamskou válku! Ta americká byla až druhá! Proč o tom nikdo nenatočil nějakej film? Nebo mi to prostě neřekl!
Frantíci rádi jezdili na kole a tak měli dřív hodně kolonií. Po vynálezu auta pak ztratili zájem o kolonie, to dá rozum. Kolonie pak začli bejt autonomní! LOL! Prosím vás drazí lidé, zastavte mne někdo, asi se mi protrhly humory! Navíc Francouzi zjistili, že Indočína je blbost. Nikdo přece nemá rád Kung-pao na kari. Mnohem lepší to je zvlášt a proto ta země nikdy neměla budoucnost. Hlavní hrdina je stařík, který vypráví druhýmu hlavnímu hrdinovi svůj příběh. A jeho příběh je o tom, jak si to štrádoval z druhý světový právě do Indočíny, kde Francouzi dostali na fraque (na frak) a šli tak hasit nepokoje v Alžíru.
Proč hasit? Protože Alžír byla další kolonie a tam taky měli kola a hlavně Hasany. Hahahah. No a tam to dopadlo podobně nevalně, ale o tom už psal Camus, tak tam jsem nebyl uplně na le švestkách. A nakonec se vojáci vrátili domu a na starý kolena si stěžujou, že maj doma uprchlíci. No a Jenni hezky popisuje kde se stala chyba a proč jsou ve Francii čas od času nepokoje a že si za to vlastně ty joudové můžou sami.
K tomudle všemu narval Jenni do knihy sáhodlouhý rozmluvy o malování tuší, protože sám maluje tuší. To ale vlastně nikoho nezajímá. To je jako kdybych sem teď psal, že mám rád pečení. Za prvý to neni pravda a za druhý to nikoho nezajímá, protože každej ví, že Hera je pečení. Já jsem jen pečivo. Všehovšudy 8/10.
Cca ve 2/3 knihy se v glosách začne omílat dokola stále to samé, ale jinak kniha rozhodně stojí za přečtení.
Román má neskutečnou vypovídací hodnotu o třech klíčových francouzských válečných zkušenostech 20. století. Tyto tři epizody, které jsou popisovány velmi poutavě, jsou naneštěstí protkávány v podstatě nesmyslnými filosofickými úvahami některé z postav; ty části mají zjevně dodat dílu nějakou zastřešující myšlenku, ale na mě působily dost nudně a otravně.
Na pozadí přátelství profesionálního vojáka a lyonského povaleče jsou barvitě popsány tři zásadní válečné konflikty, které formovaly a formují současnou Francii - 2. sv. válka, Indočína, válka v Alžíru. Úvahy o hnilobě a rozpadu koloniální říše, o národnostních stereotypech, o radikalizaci na sídlištních předměstích. Goncourtova cena zcela oprávněně...
Štítky knihy
Francouzské umění válečnéKniha Francouzské umění válečné je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 21x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 33x |
| Chystám se číst | 28x |
| Chci si koupit | 4x |
Stálé války. Deziluze rozpadajícího se koloniálního impéria. Násilí je dědičné, násilí plodí násilí. Protože "Mít nepřítele, to je ten nejvzácnější majetek, dává nám opěrný bod." (str. 308) A tak pak jsou kolem vás lidé, kteří měli příležitost ve válkách vraždit. Otcové vašich kamarádů, sousedi.. A když se objeví problém, tak mají po ruce stará řešení: "Tolik milujeme sílu, tolik ji milujeme, hlavně od té doby, co jsme ji ztratili. Pořád věříme, že stačí použít o něco větší sílu, a zachráníme se, o něco větší sílu než je ta, kterou disponujeme. A troskotáme zas a znovu." (str. 455) Kdy přijde čas (a nejen ve Francii), "že dojdeme tam, kde lidé nemají tušení, ... vrátit se domů a pokojně zemřít stářím." (str. 573)?
Ovšem je to taky o útěše z umění, o útěše z lásky ... Čteno již podruhé a podruhé pocit, že je to silný román.