Franco
Paul Preston
Autor nás zavádí do prvních desetiletí 20. století, kdy se z korektního, tichého a pro odvahu váženého důstojníka stává po úspěšných bojích v marocké válce nejprve velitel španělské cizinecké legie a brzy nato nejmladší španělský generál. Jeho hvězda stoupala, než se moci ve Španělsku chopila levicová vláda Lidové fronty. Pravicový generál nutnost zasáhnout cítil jako poslání: aktivně se účastnil vojenských konspirací, což mu roku 1936 zajistilo pozici hlavy státu a nejvyššího vojenského velitele. S opozicí se vypořádal tvrdě a své autokratické funkce si zákonodárně pojistil. Během války však přes profašistické tendence jeho režimu uchránil španělskou neutralitu a hned po ní umožnil referendum, které ustavilo monarchii s Frankem coby doživotním regentem s právem vybrat budoucího krále. Když k tomu roku 1969 došlo, sedmasedmdesátiletý Franco vybral vnuka někdejšího krále Alfonse XIII. Juana Carlose. Poválečná desetiletí byla ve znamení mírných proměn jeho despotické politiky: získal si respekt Spojenců za to, jak postupně liberalizoval režim, dosahoval ekonomického růstu země, která byla po válce na dně, a budoval vztahy se západními zeměmi. Předával další a další pravomoci vládě, a když v listopadu roku 1975 zemřel, země byla připravena na hladké předání formální moci do rukou krále.... celý text
Přidat komentář
Dosti neobjektivní a jednostranné. Franco nebyl žádný beránek, ale využít 649 stránek hustě popsaného textu jenom k neustálému zdůrazňování toho, že v něm nebylo nic dobrého a byl to nejhorší, co Španělsko potkalo, je trochu moc. Navíc autor až příliš dává najevo své sympatie k levici (na Druhé republice nebylo nic špatného, Calvo Sotelo si vlastně mohl za zavraždění sám, protože to byl hnusný pravičák). Což by vlastně paradoxně ukazovalo, že Franco měl pravdu. "Neměl jsem jiné nepřátele než nepřátele Španělska," přičemž ti nepřátelé byli rudí a zednáři.
Štítky knihy
20. století Španělsko španělská občanská válka (1936-1939) španělské dějiny diktátoři
FrancoKniha Franco je v
| Přečtených | 6x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Knihotéce | 4x |
| Chystám se číst | 2x |
Pokud jde o to, zda autor není poněkud zaujatý vůči Frankovi, jak naznačuje předkomentátor, pak je tomu asi třeba dát za pravdu. Možná by kniha mohla být psána poněkud méně jednostranným způsobem a zdůraznit, že válce na straně Hitlera a Mussoliniho se vyhnul, důvodem ale nejspíše skutečně byly okolnosti, že by k ničemu příliš nepřispěl a v podstatě by tak nic nezískal a v budoucnu by pak pouze ztratil i s přihlédnutím k vyčerpanosti země po občanské válce. Na druhou stranu nelze popřít, že jako každý jiný diktátor nebo autokrat potlačoval práva a svobody osob, které nebyly na stejné ideové straně, a prospěch z toho měl především on a osoby v jeho okolí. O takové osobě toho mnoho pozitivního napsat asi nelze, nemělo-li by pozitivní sdělení spočívat v potlačení komunistů, s nimi však nepochybně i méně radikálních sociálních demokratů a hledání příčin problémů jinde než u sebe. Poznámky typu, že obrazy malované Frankem jsou spíše případem pro psychiatra (str. 523), aniž by toto vyjádření bylo jakkoli blíže odůvodněno, však profesionálním přístupem nejsou.