Flora

Kniha mě zaujala svou anotací, a tak jsem se s chutí pustila do čtení. První třetina se rozjížděla slibně, nevyřčené tajemno ověnčené předtuchou něčeho apokalyptického...čekala jsem, jak se bude vyprávění stupňovat a dále odhalovat skrytou pointu...ale nic nepřicházelo, bylo to stále stejné i v druhé třetině. V poslední už jsem pociťovala nudu a zklamání.... až ke konci přichází náznak jakéhosi objasnění. Přitom samotný námět má veliký potenciál (člověk není Stvořitelem ani tím, co kroutí krkem, Příroda si bere zpět, co jí náleží...), ale forma příběhu mě osobně neoslovila - nesourodost, roztěkanost, občas zbytečné,či nelogické scény.

Velice sugestivní čtení, které se zarývá pod kůži, není to příjemný a stejně musíte číst dál!
Je to zvláštní, nehmatatelné, každý si může představit trochu něco jiného, ale rozhodně to zanechá dojem.
Touha po dítěti, strach z budoucnosti, postapokalyptická atmosféra, ekologický podtón a to všechno napsané jazykem básníka.
Je to překvapivý, temný a zároveň bolavý a citlivý.

Mě kniha maximálně sedla do vkusu a nebyl to “jen” příběh. Bylo to umělecké dílo.

Adam, Sára a podivné stvoření Flora…. Novela s prvky dystopie? Zvláštní, tajemné, bolestné…. náznaky něčeho, co nutí přemýšlet.
Nenaplněná touha po dítěti, zároveň ukázka strachu z budoucnosti… ekologie a její dopady… Graficky moc hezky zpracováno… krátké odstavce a pak prázdná stránka…. můžeme se zastavit a snažit se autora pochopit.
Každopádně stojí za přečtení.

Zklamání. Další zbytečný pokus o zajímavé téma, který zůstal jen na povrchu. A to jsem se dost těšila, jenže ve výsledku přišel text na úrovni slohové práce.

Slyšela jsem na rozhlase. Dobře načteno přímo autorem. Jinak slušnej horor. Kdybych četla klasickou knihu, asi bych se líp soustředila, takhle veřím, že mi něco unikalo... Rozhlasová verze byla i krácena. Ale líbilo se mi to.

S touto knihou jsem přesně někde uprostřed, a nemůžu se pořádně rozhodnout, jak na ni pohlížet.

Podle anotace a komentářů je odkaz, který chce Zbořil ve Floře sdílet, jasný, někdy mám však problém to uchopit. Není to problém knihy, je to můj problém, proto se během čtení snažím najít něco svého, čeho se uchytím. A tady to byla Step, její prostředí. Nebylo řečeno, jak Step funguje, proč existuje, hned jsem si však představil Pásmo z Pikniku u cesty (Stalker), a heleďme se: Piknik u cesty je v textu zmíněn, společně s dalšími podobnými knihami, mj. Den Trifidů. Nebál bych se Floru k těmto knihám přidružit. S Piknikem u cesty je spojená díky čemusi nadpozemskému, co se objevilo na naší planetě a parazituje v naší biosféře. Step není však tak nebezpečná jak Pásmo, ale podobnosti zde jsou. S Dnem Trifidů se mi líbí paralela „přírodního“ hororu (natural horror), která se prolíná i s žánrem body horror („Tělo je malé a křehké. (...) Nějaké kabely propletené se šlahouny křoví, zamotané jak šňůra od sluchátek. Kus masa, nebo jenom hadr. Zvířecí pach.“) Přesně ty sci-fi subžánry, které si mě dokáží přitáhnout.

Během čtení bylo opravdu znát, že autor je básník. Nemám zrovna na mysli jazykové prostředky (které byly skvělé!), ale způsob, jakým byla Flora napsaná: text působil, jako by byl napsaný ve slokách, ve verších, ačkoliv to byla próza. Krátké, úderné věty, častěji jen větné ekvivalenty jakoby předhozené ve zmíněných slokách. Kniha má rozsah necelých 170 stran, ale většina stran je potištěna například jen jedním odstavcem (jednou slokou). S tím problém nemám, tento styl mi připomněl Tenhle pokoj se nedá sníst od Nicol Hochholczerové nebo U od Timura Vermese, kde si autoři jaksi hrají i s tím, jak text vypadá. Jsou to zároveň takové „jednohubky“ na jeden den. Kvůli tomuto stylu jsem se však nedokázal pořádně vžít do děje a do toho, co se tam vlastně právě děje.

Vyzdvihnout se ale musí vizuál nejen obálky, ale celé knihy. „Flora - to evokuje něco zeleného,“ probleskne myslí snad komukoliv. A tak máme u této knihy nádhernou zelenou obálku s přírodními motivy, kterou doplňuje lehce nazelenalý text (pokud mě teda nemate oko). A k tomu najdete na konci i odkaz na linktree, do něhož Jonáš Zbořil zabalil vše důležité, hlavně odkaz na skvělý playlist na Spotify. Škoda jen, že jsem ten playlist našel až po dočtení, přesně takovou ambientní hudbu si rád pouštím k jakékoliv literatuře, ale to nevadí, zaposluchal jsem se do toho aspoň u psaní tohoto komentáře.

(SPOILER) Do konce května tohoto roku zbývá pár dnů, mám ještě rozečtené nějaké knihy, ale už teď vím, že to nejlepší, co jsem v tomto měsíci četla, vlastně poslechla, byla Flora, přičemž jsem na ni narazila vlastně náhodou. Bylo to zajímavé, na jednu stranu poetické, na druhou i hororové. Jako první mě zaujal motiv nenaplněné touhy po dítěti, kterou si Sára kompenzuje starostlivostí o "něco", co najdou spolu s Adamem v podstatě v novodobé divočině. Adam si zpočátku neumí žádný vztah s tím "něčím" moc představit, ale v průběhu příběhu je to on, kdo se o nyní už pojmenovanou Floru hodně stará. Jako druhá mě zaujala paralela nebo inspirace motivem Otesánka, kterou i samotný autor přiznává. A za třetí je tu ekologická linka, kolik toho jsme schopni přírodě způsobit a kolik toho je nám příroda schopná, v tom negativním smyslu, "vrátit" jako bumerang... Myslím si, že mě to oslovilo tím, že jsem nic podobného asi nikdy nečetla. Jsem ráda, že jsem si autorem namluvené dílo na ČRo poslechla.

Na toto vyprávění se dá určitě nahlížet z různých úhlů, sofistikovaně se babrat v (současném) rodičovství či ekologii nebo si knihu užít po svém. Ač jsem během čtení nezažíval zrovna literární slast, zpětně, po dočteni posledních stránek se mi příběh přecejen zalíbil jako bizarní celek. A mám nutkání zařadit Floru do police mezi temnou literaturu.

Zbořil Floru pravděpodobně zamýšlel především jako ekologickou alegorii – příběh „podivného organismu z toxického odpadu“, který má být reakcí na klimatickou krizi a apokalyptické předtuchy současnosti.

Jenže já si nemohu pomoct a čtu ji úplně jinak: jako alegorii na péči o dítě (možná i o dítě s těžkým handicapem), kdy se na začátku ještě přesvědčujete, že je to celé tajemné a snad i zázračné, ale postupně se to proměňuje v každodenní zápas, který vyčerpává, izoluje a rozkládá vztah. Do života se vám navíc začne vkrádat pocit, že už nic nebude jako dřív, stejně jako se v knize nenápadně šíří samotná Flora.

Když jsem si teď navíc hledala nějaké rozhovory se Zbořilem, našla jsem ten, ve kterém se rozpovídal o tom, jaké je šestinedělí pro muže. Ze kterého je silně cítit určitá bezmoc, frustrace, ztráta sebe sama, ale i vina, když se vynoří myšlenky na útěk nebo konec. A tak si ještě víc říkám, že tohle není jen ekologický příběh o civilizační nemoci, ale i jeho osobní zpověď – ne doslovná , ale pocitově velmi pravdivá – o tom, jaké to je pečovat o něco křehkého a nepochopitelného, co člověka pomalu mění a někdy i ničí.

Knihu jsem poslouchala na podcastu ČRo v přednesu samotného autora. Líbila se mi, mám taková témata ráda. Bylo to trochu tajuplné, hodně přemýšlivé a přitom příběh vlastně obyčejného života v době, která klidně může nastat. I samotný závěr ponechává nitku pro čtenářovu představivost.

Floru vidím jako prozaický pandán Zbořilovy Nové divočiny

přes zjevný autorův záměr evokovat hlavně ekologický výklad, mne indicie o Flořině podstatě (nová forma života po ekologické katastrofě?, cosi jako zmutovaný rostlinný kyborg?) spíše sváděly k interpretacím zmařeného rodičovství (neplodnost, postižené dítě, personifikace zvířete nebo věci - takovéty hrůzně realistické panenky - jako reakce na frustraci z nefungujících vztahů...)

strašně depresivní kniha

Krátký příběh, který je prorostlý ponurostí, zmarem a strachem o vlastní existenci, ale především balancuje na tenké hranici mezi běžnou realitou života ve městě (a poblíž něho) a nadpřirozeností, poblouzněním čímsi nevyslovitelným. Jak kniha pokračuje, čtenáři postavy připadají jako nezvratně se proměňující bytosti, které se již nikdy nenavrátí do běžného života. Vypravěčova příkrost a popisnost situací neumožňuje se do postav příliš vcítit a bohužel to trochu ubírá na autentičnosti příběhu. Odměřená reakce postav při absurdních situacích, kdy vůbec neprojevily známky paniky či vyděšení, nastiňuje čtenáři pocit, že jejich mozky jsou již natolik ovlivněny a poblouzněny prostředím ve kterém žijí, že již není možnost návratu do běžné reality. Zdravý mozek i tělo jsou už navždy ztraceny a každodenní život je tak vzdálený, nereálný, snový. Hodně zajímavá, atmosférická kniha. Komu se líbila kultovka Barva z kosmu od Lovecrafta, či film Anihilace (2018), potěší je jistě i toto dílo.

Tuhle knihu bych připodobnila k plátnu, malířskému plátnu, na které Jonáš Zbořil načrtnul příběh/obraz. My se po plátnu s ním procházíme a můžeme zkoumat jednotlivé tahy obrazu, některá místa osloví, jiná ne, každého jiná a někoho možná žádná. Někdo zkoumá podrobnosti, někdo celek. Já vidím jenom výseč obrazu, ale nevadí mi to. Ve výsledku mě baví možnost různorodé interpretace a možná je mi vcelku jedno, jak to autor zamýšlel.

Rozumím autorovi. I když dost povrchně. Nedokážu říct, že bych plně chápal nuance. Na těch mi ovšem záleží. Takže jasně, je to super, že to máme, ale mě to neoslovilo tolik. Audio ČRo: Velice záhy zde byla možnost na audio. Rozhodně mi to otevřelo více obzorů z knihy, ale že bych z ní byl nějak odvázanější se říct zase nedá.

Kniha ze všeho nejvíc připomíná deníkový zápis.
Adam a Sára se ze dne na den za podivných okolností ocitnou v "zemi nikoho" - džungli na okraji civilizace. Divoká příroda dříve svázaná člověkem si zde bere zpět, co jí patří, požírá staré, opuštěné, odhozené ve věčném koloběhu života a smrti. Dost možná i generuje nové životní formy.
Hlavní hrdinové najdou azyl v domku po babičce v bývalé chatové osadě, kde se musí naučit postarat se sami o sebe (a někoho dalšího, kdo je na nich závislý) ve skromných podmínkách. Brzy se tak stávají součástí podivného místa, kde se stírá rozdíl mezi krásou a ošklivostí, novým zrozením a zánikem.
Knihou prostupuje znepokojivá atmosféra okořeněná pocity zoufalství, opuštěnosti a vyčerpání, najdeme tu ale i mnoho laskavých postřehů o křehkosti lidské duše.
Jak už jsem zmínila, knížka na mě působí jako originálně psaný soubor deníkových záznamů, kdy přesně nevíme, co je sen, co skutečnost, co představa, co metafora a jaká má celá "hra" vlastně pravidla. Tím pádem dostává velký prostor i naše vlastní fantazie.
Za mě zajímavý kousek, který rozhodně stojí za přečtení.

Hafo pozoruhodně věrných podobenství ze života vyčerpaného rodiče a možná i rodiče obecně... hafo ekologických vykřičníků ze života bezohledného člověka kazisvěta... taková rozmanitost témat by přeci měla při nejmenším vyburcovat mysl k nekonečným vnitřním debatám... jenže ono to tentokrát bohužel nějak nefunguje... střídání podivných výjevů mi vnutilo pocit měnících se diapozitivů kdesi na přednášce... tumáš zmutovanou kočku... dál... několik obrazů mi vůbec nedávalo smysl... absolutně jsem nestíhala zpracovávat podivné scény jdoucí tak rychle za sebou... upnula jsem se tedy k originálnímu konci... výsledná pointa mě nakonec určitě vystřelí z gatěk... jenže najednou byl opravdu konec a já se bohužel svého unikátního zjevení nedočkala... tak třeba příště.

Vždycky si u podobných knih říkám, jestli autoři čtou komentáře čtenářů a baví se na tím, co v jejich příbězích objevili a jak si je vykládají. A taky si občas říkám, jestli naše drahé autorstvo nepíše už s pohledem za dva rohy - tohle bude znít děsně sofistikovaně, tohle dojemně, tady je šokuju a tady v tomhle uvidí přesně tohle, i když ve skutečnosti je to docela jinak.
U Flory by mě to vlastně ani nepřekvapilo.
Některé metafory jsou asi jasné, jiné si může každý vyložit podle svého - a budeme se asi lišit v závislosti na tom, v jaké životní fázi se nacházíme, čím jsme si my a lidé v našem okolí (ne)prošli a jak moc potřebujeme doslovnost.
Flora, ač tak zkraje nevypadá, je nakonec doslovná poměrně dost. Možná zbytečně moc (a pan Zbořil se mi teď za třetím rohem směje), ale vlastně mi ani to nevadilo. Protože mě to celý překvapivě bavilo a těšilo a ze zahrádkářské kolonie se mi nechtělo pryč a všechno jsem to viděla a všechno jsem to vnímala.
Grafická podoba jako bonus.
S Florou jsme se prostě potkaly ve správný čas.

Zajímavé čtení. Vlastně jsem vůbec nečekal takové téma. Každopádně krásné zpracování, zajímavý příběh. Sympatický hrdina. Konec možná až zbytečně zrychlil. Na doporučení knihkupectví jsem ke knize vzal i básnickou sbírku Podolí. Tak jsem zvědavý i na autorovu (mladší) básnickou duši.