Filosofie utěšitelka

Filosofie utěšitelka https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29731/filosofie-utesitelka-29731.jpg 4 37 4
Koupit Koupit eknihu Antikvariát

Nejčtenější Boëthiovo dílo: Consolatio philosophiae (Útěcha z filosofie), rozdělená do 5 knih. Dílo je útěšným dialogem mezi zkoušeným Boëthiem a zosobněnou Filosofií; autor je sepsal ve vězení před svou popravou. Prozaický text proložil 39 zpěvy v rozličných metrech, které čerpají motivy z přírodní lyriky nebo z antické mytologie a slouží jako příměry probíraných jevů. Boëthius se zde představuje jako výborný znalec antické vzdělanosti a přiklání se k novoplatónismu. Celé dílo je rozčleněno do pěti knih. Kniha I představuje úvod, v němž k Boëthiovi přichází Filosofie, aby jej vyléčila v jeho strádání, a ukazuje mu, že svět neovládá Štěstena, nýbrž boží prozřetelnost, ač si to lidská mysl, zkalená nesprávnými názory, často nehodlá připustit. V knize II, kterou představuje stoická diatriba, Filosofie ukazuje Boëthiovi, že lidské štěstí nelze hledat v nahodilostech, v bohatství, hodnostech, moci a slávě; i nepříznivý osud bývá lidem prospěšný; svornost a láska jsou pevné základy blaha. Ve III. knize Filosofie nabízí ještě hlubší a účinnější léčbu, kterou čerpá především z novoplatónské nauky. Všichni lidé touží po blahu, avšak hledají je v pomíjejících statcích tohoto světa, v bohatství, hodnostech, moci a slávě a tělesných rozkoších; ve skutečnosti je však mohou nalézt pouze v nejvyšším dobru, jímž je Bůh. V knize IV se ukazuje, že navzdory zdání ti, kdo vlastní toto skutečné a nejvyšší dobro, mají bohatství a moc, zatímco zlí jsou bezmocní a budou zavrženi. Každá příhoda, milá i nemilá, je v posledku dobrá, neboť člověka může dovést ke zdroji jeho štěstí, k nejvyššímu dobru, k Bohu. Pátá kniha konečně ukazuje, že i náhoda se řídí zákony, a jakým způsobem je možné zároveň zachovat existenci božího předzvědění a prozřetelnosti na straně jedné a lidské svobody na straně druhé na základě toho, že člověk vnímá události z hlediska času, v němž žije, kdežto Bůh z hlediska věčnosti, v níž pojímá vesmír a dějiny v jejich jednotě. Velmi stručný závěr pak nabádá čtenáře, aby žili ctnostně, a tak dosáhli svého štěstí, totiž nejvyššího dobra, jímž je Bůh.... celý text

Literatura světová Duchovní literatura Filozofie
Vydáno: , Votobia
Originální název:

De consolatione philosophiae , 524


více info...

Komentáře 4

Recenze 0

Hvězdičky 37

Přidat komentář
Ctenar_ctouci
18.08.2023 4 z 5
Ctenar_ctouci

V kontextu středové filozofie se jedná o nejlepší knihu, co jsem zatím četl.

kirkous
22.05.2020 5 z 5
kirkous

Není snad ani možné plně vypsat, jak důležitá tato kniha je, jak výrazně ovlivnila západoevropskou kulturu. Měl by ji číst nejen každý, kdo se zajímá o filosofii a její dějiny. Osobně mi Boethius ladí svou výzvou k filosofickému sebepoznání. Omezím se v komentáři ale na jiný bod: Boethiova Filosofie utěšitelkou nebyla vnímána jen pozitivně, v renesanci naopak byla i kritizována. Lorenzo Valla obviňuje Boethia z toho, že nevhodně zatáhl filosofii do teologie. Pohanství do křesťanství. To je z textu, ale hlavně z jeho recepce patrné, takže Boethiova utěšitelka je významná nejen pro filosofy, ale i pro teology.
Četl jsem Bahníkův překlad, který zde Vyšehrad znovu otiskuje ze staršího vydání v rámci Boethius - poslední Říman. Do jaké míry je lepší než Hrůšův, nevím, nesrovnával jsem.

JulianaH.
23.07.2019 3 z 5
JulianaH.

Původně jsem šla do knihovny pro Etiku Níkomachovu, ale jelikož byla vypůjčená, odnesla jsem si jinou klasiku. Nalákala mě na existenciálně vyhrocené podmínky, za nichž vznikla; před popravou člověk nemá čas sepisovat blbosti.

Předně říkám, že antickou literaturu nemám ráda, ale překlad J. Hrůši mi přišel jazykově půvabný. Básně s přírodně lyrickými nebo mytologickými motivy (jež mají parafrázovat a zdůraznit důležitou myšlenku dané části) se mi líbily ze všeho nejvíc. Sama Filosofie říká Boëthiovi, že se jistě už těší na nějakou básnickou sladkost, a opravdu si u jejích zpěvů čtenář příjemně odpočine. První polovina dialogu se mi četla výborně, druhá o něco hůře, protože témata nabyla na závažnosti (theodicea, platónské ideje vs. smyslové poznání, předzvědění vs. svobodná vůle) a celkově rozhovor zhutněl; možná autorovi už nezbývalo tolik času. Každopádně jsem byla ráda, když jsem jednoho prázdninového podvečera na louce knížečku definitivně zaklapla.

Dílko mi přijde unikátní ve dvou směrech. Jednak tím, jak odráží "zwischenreich" antiky a středověku. Její pojetí boha je zcela antické: nejedná se o osobu, nýbrž o nejvyšší dobro. Motivy z bájí slouží jako alegorie filosofických myšlenek (např. mýtus o Odysseovi u Kyrké námořníci byli proměněni ve zvířata, jako se v ně duchovně mění zlí lidé, kteří se ponižují pod svou lidskost). Je to zkrátka snový poločas mezi dvěma epochami úplně odlišnými.

Druhé zajímavé hledisko je to čistě filosofické. Zaujaly mě následující myšlenky (čímž neříkám, že s nimi souhlasím):
- šlechtictví všech lidí, kteří přece mají týž původ: v bohu
- zlí lidé nejsou jsou sice zlí, ale nejsou ve smyslu ontologického výkonu, protože se vzdalují od přirozenosti, jíž je dobro, po kterém vše živé touží (jak moderní existencionalismus!)
- dobří lidé participují na bohu, který jest Dobro jsou jakoby bozi
- lidé nosí hlavu nad zemí jako znamení, že jsou bytosti mezi světy čelo mohou zvednout k nebesům, kdežto nevědomá hlava zvířat je těžká a sehnutá k půdě

Některé z nápadů v Consolatione mi přišly překvapivě moderní, třeba ten o kantovských říších: nebeské bytosti mají dokonalou vůli, kdežto naše vůle, ač je svobodná, může být zotročena smysly. Nebo že poznání má rysy poznávajícího, nikoli poznávaného. A především: Boëthiovo řešení konfliktu mezi božím předzvěděním a svobodnou vůlí je zatím nejlepší, které jsem četla: jelikož je bůh věčný (tedy obsahuje veškerou svou existenci včetně minulé a budoucí v jednom okamžiku), vidí to, co se stane, jako probíhající, aniž by se daná věc děla z vnější nutnosti.

* Nebe smí vyváděti jasné dny a zastírati je temnými nocemi, rok smí tvář země brzy ovíjeti květy a plody, brzy ji hyzditi mraky, deštěm a zimou. Jen nás (tj. Osud) má k stálosti nutit nevyplněná lidská touha?
* Jako kdybys střídavě se díval na blátivou půdu a modré nebe. Pustíš-li vše okolo sebe ze zřetele, podle toho, co právě vidíš, bude se ti zdát, že jsi v bahně nebo mezi hvězdami.
* prostí lidé nejsou totiž s to pozdvihnout oči zvyklé temnotám k jasnému světlu průhledné pravdy, i podobají se ptákům, jejichž zrak noc bystří, ale den kalí

hyperion
06.10.2016
hyperion

Čítané v preklade Josefa Hrůšu z roku 1941 (1995); text bol v jeho preklade niekedy menej jasný a čo do syntaxe komplikovaný (obzvlášť hutná 5. kapitola o slobodnej vôli a predurčenosti), čo mi vo všeobecnosti sťažovalo plynulosť čítania (a sledovania toku autorových myšlienok). Čitateľ zaujímajúci sa o poznanie neskoroantickej (ťažko povedať či striktne ranokresťanskej) filozofie tu nájde témy, ktoré zdá sa figurovali vo vtedajšom filozofickom diskurze (predovšetkým otázky morálky/cností). Boethiov spis mi v konečnom dôsledku prišiel ako hutná ukážka neskoroantickej dialektiky s metafyzickými konotáciami. Útechu (filozofiou) mi síce nepriniesla, ale možno autorovi ani nešlo v prvom rade o čitateľa (občas totiž autori píšu sebe a kvôli sebe).
Myšlienka (ktorá zaujala): "Neboť vše co poznáva, nechápe se podle své podstaty, nýbrž podle možností lidí poznávajícich."
PS: Vtipnú upomienka na Boethiovu "Filozofiu utešiteľku" možno nájsť v knihe J. C Toole "Spolčení hlupců" (hlavný hrdina Ignácius Reilly na tento spis nedal dopustiť)