Filosofie práva

Inu, jedná se, pokud vím, o jednu ze dvou použitelných učebnice filosofie práva v českém jazyce. Ta druhá, provedená autorským kolektivem a pojatá spíše jako víceméně koherentní soubor příspěvků, je stará teprve dva roky, takže svým způsobem je tato, Holländerova, zcela jedinečným počinem v naší provenienci. Nu a tak není s kým srovnávat, že...

Ale ne, je to opravdu velice kvalitní dílo, které má potenciál poučit (případně naučit) a dokonce i pobavit, díky přítomností vtípků a ironií. Nejedná se o klasický učebnicový text rozebírající právnické, či právně filosofické termíny jeden po druhém, nejlépe v abecedním sledu, to vůbec. Profesor Hollander se pokouší o logicky souvislý výklad, což je velice sympatické. Díky tomuto postupnému výkladu, který se snaží být přirozený a vysvětlující, můžete v knize narazit na kapitoly jako Dostojevskij a Durrenmatt: Může obecné blaho ospravedlnit utrpení či křivdu, existuje spravedlnost bez ctnosti?, což je patrně zajímavější než, dejme tomu, Exkulpace individuálního regresu maximou utility, nebo jak by se to dalo napsat divněji.

Tento svérázný a, nutno říct, příjemný přístup je plně vyvažován složitostí obsahu, která je prostě reálná, složité to zkrátka je. Je to poněkud obtížné čtení, jsem rád, že jsem si knihu přečetl již teď a až se dostane na předmět filozofie pro právníky budu ji číst podruhé, takže to bude poněkud menší šok. Jazyk autora také nebývá z nejjednodušších a kdo nezná filosofii dvacátého století alespoň na začátečnické úrovní, dostane v průběhu čtení možná pár mrtviček. Klasicky bych zmínil jistý důraz na hermeneutiku, v obecném, i užším, Gadamerově, smyslu. Nejvíce mi dávaly na zadek pasáže s logickým zápisem, kterým jsem zkrátka nerozuměl a pěkně mě... neměl jsem je rád.

Smutným faktem je, že čtyřicet let plísně reálného socialismu nás tu poměrně silně dusilo a došlo z dočasné petrifikaci zdejší právní vědy, včetně stagnace některých právně filosofických termínů a kategorií. Autor tak ani nemlže používat některé modernější termíny, či dodatky, takže dumá nad specifickými obsahy klauzule věčnosti, od které by rád oddělil materiální ohnisko, nebo přemýšlí nad užitím termínu ústavozákonodárce, což už je dnes, myslím, typické. Současně se bavíme o učebnici vydané před novým občanským zákoníkem, který terminologií také pěkně zaklepal.

Kniha také obsahuje problémy spíše staršího data (ač stále aktuální) a nenajdete v ní vlastně (téměř) žádnou reflexi postmoderny a na ní navázané modernější přístupy k právu (zde bych doporučil k přečtení i Filosofii práva od kolektivu vedeného Tomášem Sobkem, kterou již výše zmiňuji), nedozvíte se tu tedy nic o Critical Legal Studies, Law and Literature, či ekonomické analýze práva a tak dále a tak podobně (no úplně pravda to není, pomlouvání libertariánství věnuje autor vcelku dost času a jak jsem výše naznačil, law and literature mu také není úplně cizí, ale koherentní pojednání o těchto směrech zde nenajdeme.). Jedná se o pojetí s klasickou systematikou filosofie, není se tedy čemu divit, ale na Masarykovu univerzitu to zkrátka nebude stačit. Zase nutno podotknout, že stavba knihy je možná neúplnější ač to rozhodně není správná formulace, ale o to sofistikovanější je.