Evžen Oněgin
Alexandr Sergejevič Puškin
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/288366/bmid_evzen-onegin-WIm-288366.jpg
4
2233
2233
Obsahuje Mathesiův překlad desáté hlavy a komentář Tajemná desátá hlava.
Literatura světová Romány Poezie
Vydáno: 1958 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Евгений Онегин (Jevgenij Oněgin), 1833
více info...
Přidat komentář
Kniha, i přesto že je psaná ve verších, mě velmi bavila a četla se rychle. Myslím, že je jednou z klasik, které by si měl přečíst každý.
Před časem jsem si pustil film Oněgin z roku 1999 debutující režisérky Marthy Fiennes s Ralphem Fiennesem a překrásnou Liv Tyler v hlavních rolích,spíše ze zajímavosti z toho,jak se koprodukce USA/GB popere s Ruskou klasikou,o které jsem věděl pouze to,že existuje a že v něm figuruje nějaký Evžen Oněgin a Tatiána..Jak nádhernej film!!Totálně mě dostal,byl jsem z něj absolutně unešen a několik dní ho měl plnou hlavu a na příběh musel neustále myslet,což se mi v minulosti snad nikdy nestalo!!!Hned jsem se rozhodl,že si pořídím i literární předlohu a musím si ji hned přečíst(a podle komentů na ČSFD jsem nebyl rozhodně jediný)..
Strach jsem měl ale z toho,když jsem se ze zdejších komentů dozvěděl,že se jedná o dílo veršované-přece jen s poezií jsem přišel do styku naposledy jako žák ZŠ v 80 letech ve formě Františka Hrubína a Jiřího Žáčka a později zkoušel číst Danteho Peklo,jenž jsem absolutně nedával a po pár stránkách odložil,protože mě to vůbec nebavilo.
Ale zbytečné obavy!!!Puškinovi verše jsou jednoduché,ale dobré a čtivé,okamžitě jsem se do nich dostal a knihu,která mě opravdu bavila a chvílemi se od ní ani nemohl odtrhnout jsem přečetl jen za pár hodin.Díky zmiňovanému filmu jsem si vybavoval i fyzickou podobu aktérů,což mi dojem z díla jen umocnilo,odbočky v ději mi nevadili a myslím,že kniha se se zmiňovaným filmem opravdu skvěle doplňují,protože v tom filmu jsem si všiml skutečností,které jsou v knize jen naznačeny nebo mi úplně unikly a pasáže knihy zde nebudu vyzdvihovat žádné,protože kniha se mi líbila jako celek..
Knihu můžu bez obav doporučit,ale jestli někdo poezii nedává,doporučoval bych spíše onen film,který se celkem věrně drží literární předlohy.
P.S. omlouvám se,že v komentu na knihu opěvuju i film,ale bez něj bych se k té knize asi nikdy nedostal a opravdu hluboce mě zasáhl.
Oněgin je rozhodně chytřejší a plastičtější dílo než jsem měla zafixováno z dávných úryvků v čítance.
Všem budoucím čtenářům ale doporučuji vybrat si novější český překlad než jsem měla k dispozici já, a ten byl od Josefa Hory.
Přečteno coby synova povinná gymnaziální povinná četba a s ní spojená výpomoc při tvorbě seminární práce... čekal jsem dlouhou hustou nudu a dostal sqělé dílo! Fakt to úžasně "jede" a baví... Klasika, lepší než jsem čekal!
Popravdě na poezii jsem nikdy moc nebyla, ale tuhle knížku mám doma už dlouho a chtěla jsem si ji přečíst, že začátku mě moc nebavila, ani jsem pořádně nevěděla o čem čtu, ale postupně jak se děj měnil se mi líbila víc a víc. Příběh je předvídatelný, ale hezky napsaný a před Puškinem smekam
Pod dojmem těch krásných veršů nemůžu než ve (svých) verších hodnotit:
Vrcholné dílo romantismu!
Zde vášně, drama, smrt i cit,
hrdiny představí nám básník,
co veršem příběh nechal žít.
Oněgin chandrou zubožený,
nudí se, zívá, citů prost,
cynicky s lidmi zahrává si,
a láska? Pro něj nezvaný jen host.
Taťána píše Evženovi,
své city k nohám klade mu,
a srdce mládím rozechvělé
nechápe radu z rozumu.
A básník Lenskij? Snílek ten,
hru krutou hranou přítelem
odpustit hrdost nedokáže,
a spor jejich končí duelem.
Tak léta plynou, city mění,
Evžen teď lásku vyznává
Táninu srdci zlomenému.
Smutný však konec nastává.
Já četla jsem, co mohu říct,
co ještě mohu dodati.
Doporučit vám mohu jen,
co navždy skryto v srdci mém.
Opravdu překrásný román vskutku mistrovské dílo, když uvážíme, že je to román verších, který se rýmuje, dokonce ani sám Milton to nedokázal, prostě dechberoucí.
Sonda do života v Rusku 1. polovině 19. století. O děj, který všichni známe v něm totiž vůbec nejde. To co všichni známe jako zápletku: dopis Oněginovi, souboj, ona ho chce a on ji nechce a naopak.
Tento děj se odehrává jaksi na pořadí, jinými slovy, u toho, u čeho bychom my jako čtenáři, čekal Puškinův důraz tam není.
Tento román ve verších je o ruské společnosti. Společnosti, která dogmaticky klade důraz na tradice, kterým nikdo nevěří a které způsobují lidem neštěstí. Podívejme se například na souboj Oněgina s Lenským v jistém bodě ho oba chtějí odvolat, společnost jim to však nedovolí, Oněgin je tak nucen zabít svého přítele, načež se psychicky zhroutí.
To stejné můžeme vidět i v důrazu společnosti na institut manželství. Táňa, která je na začátku knihy naivní romantičkou, má však své ideály za kterými si stojí a je vysmívána za to, že chce v manželství zůstat věrná. Zde můžeme vidět to pokrytectví, na jednu stranu je manželství nejvýše hodnotou, má však vyprázdněný obsah, což můžeme vidět na konci, kdy Táňa chce zůstat věrná manželovi, i když není a nikdy nebyla šťastná. Důraz společnosti na patriarchální hodnoty, všechny svazuje a všem škodí. Nevím jestli není trochu nadnesené, že se jedná o text s prvky feminismu, protože hlavní oběti tohoto systému vyprázdněných tradic je žena - Táňa, která je narozdíl od své sestry Olgy nezávislá a proč by Puškin vytvořil takovou tu postavu?
Možná však vidím v textu něco co tam vůbec není.
Každopádně velmi zajímavé a krásné, rozhodně všem doporučuji.
Toto bylo hodně těžké čtení. Celá kniha je psaná ve verších, za což má teda autor můj obdiv. Některé slova vůbec neznám (např. ligotá, blejskotka, čeřen, úběl, …), ruská jména se také špatně četla, do děje hodně zasahoval vypravěč, takže jsem se místy těžko orientovala, ztrácela se a těžko chápala děj. Musela jsem se v knize několikrát vracet, abych některé pasáže pochopila. Přišlo mi, že v knize je víc popisů než děje. Přímá řeč se objevovala minimálně. Spisovatel používal francouzské, německé, italské a jiné výrazy. Zmiňoval jména známých básníků a osobností (Vergillius, Homér, Torquat, Kant, …). Na konci knihy bylo pár vysvětlení ke každé hlavě, ať se týkalo slov, jmen, mott, poznámek spisovatele, …
Jsem rozpolcená, jaké hodnocení dát.
Příběh sám o sobě je skvělý, hluboký, smutný a pravdivý. Bohužel i takto se můžou lidské životy vyvinout a celkem často se to stává i dnes, v tom si doba nevybírá.
Zajímavý je i vhled do života a myšlení tehdejších lidí - co je to za šílené nápady někoho vyzývat na souboj? No však Puškin o tom věděl své, prý se zúčastnil 28 soubojů, než se mu ten poslední stal osudným…
Jenže mě i toho všeho neskutečně rušila ta veršovaná forma. Verše jsem neměla ráda už na střední, za mě jsou zbytečně lyrické a chápu je zhruba po úroveň “Znám křišťálovou studánku… :-).
Takže za toto, Saško, přece jen hvězda dolů :-D
Stará veršovaná klasika, kterou jsem měla v seznamu už několik let. Poslouchala jsem to jako audioknihu a musím říct, že to bylo super, i když jsem čekala trochu lepší děj. Dříve šlo spíš o vyjádření myšlenek a citů, než o děj jako v dnešní době.
Těžké rozhodování!
Na jednu stranu se mi příběh velice líbil a ilustrace ve vydání z roku 1955 byly absolutně fenomenální, ale na stranu druhou jsem se do příběhu nedokázal zažrat a vnímat ho na sto procent (což podle mě není vůbec chyba knihy, ale spíše moje, jelikož jsem značnou část četl na rušných místech plus nerad čtu epiku psanou v próze).
Za nějakou dobu to asi zkusím znovu, neztrácím naději v tuhle knihu!
Povinnou četbu jsme kdysi četli i v ruském jazyce. Nyní veršované dílo jsem si připomněla v této aknize.
Hlavní postava je podle názvu díla - Evžen Oněgin, který se nudí a hledá po celý svůj mládenecký život své poslání, smysl života: Co nebo kdo to je?
Pěkné dílo, smutné.
Toto Puškinove dielo mám veľmi rada. Onegin, ktorý prichádza na vidiek, sa spriatelí s Lenským. Toto priateľstvo definitívne končí, keď Onegin zvedie Oľgu. Naruší tak šťastie iných a odchádza do Petrohradu. Veľmi sa mi páčil záver, keď citlivá a múdra Tatiana mu hovorí "oddaná som druhému, naveky verná budem mu."
Na to, že je kniha psana ve verších se nečetla špatně. Jsem ráda, že jsem ji přečetla, protože nakonec byla jiná, než jak jsem si ji představovala, když nám o ní kdysi povídali ve škole. Jen řeknu, že postava Evžena mi nepřišla jako zas takový cynik, ale spíš jako melancholik bez smyslu života a fandila jsem mu až do konce, aby ho našel.
Světoznámá klasika, všichni jsme to brali ve škole, někdo to měl jako povinnou četbu, já si to teď vytáhl z knihovny a zkusil to. Už jsem si ze školy nepamatoval, že to je veršovaný, ale nezavrhl jsem to kvůli tomu. Překlad Milana Dvořáka se docela dobře četl, ale vzhledem k tomu, že to je stále překlad zřejmě nemohlo být dílo čtivější pro současného čtenáře. Příběh je sice jednoduchoučkej (ne špatnej), ale fakt se mi to blbě četlo, takže se relativně krátká knížka protáhla na víc než měsíc, a to jsem se musel častokrát vracet. Zřejmě se k tomu budu muset vrátit až budu starší, třeba to víc docením.
Líbilo se mi to, ale při vší úctě Horův převod hodnotím jako špatný. Některé rýmy jsou velmi povedené, těch je ale menšina. Převažují ty kostrbaté, příliš komplikované, nepřirozené. Překlad Milana Dvořáka je mnohem elegantnější.
(SPOILER) Ze střední školy mám zafixováno, že Taťána se tím, že napsala dopis Oněginovi, prohřešila proti tehdejším společenským pravidlům, protože tenkrát ženy muže nenaháněly, tudíž porokázala velkou odvahu. Nevím, kde jsem to vzala, v knize se to vůbec neřeší. Byla jsem proto trošku zklamaná, že je Táňa v uvozovkách jen citlivá, plachá a myslí si, že život je takový, jak se píše v knihách. Na konci vyprávění se z ní stává chladná (i když jen na povrchu) a ctnostná žena. Její přerod je kvůli vynechávkám v textu takřka okamžitý. Oněgin je popsán daleko plastičtěji. To, že nechtěl Taťánu poškodit vzájemným svazkem, protože vnímal její čistotu, je podle mě tak zásadní, že NEMŮŽE být označen za cynického povrchního floutka. Navíc ho dopis dojal, nevysmíval se mu, takže nebyl až tak citově okoralý. Oceňovala jsem autorovy trefné poznámky o životě, které dělaly příběh daleko zajímavějším. Klobouk dolů před ním, jaký postřeh měl v tak nízkém věku! S čím jsem se nedokázala srovnat, byly vynechané části textu a jejich uvedení vzadu za příběhem, vyprávění to roztrhalo, a ten přerušený censurovaný konec, to už byl vrchol. Jak to asi ukončil? Naproti tomu, zřejmě nutné opěvování krás země a politické narážky v poslední hlavě už pro mě byly navíc. Moc se mi líbily ilustrace ve vydání z roku 1956, byl to takový nakreslený text.
Já píši vám - co mohu více? Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud nemůže přece zavrhnout...
Dopis Taťány Oněginovi byl v době mých gymnaziálních studií snad nejvíce citovanou částí ruské romantické literatury. Samozřejmě v originále!
Puškin byl vynikající autor a jeho dílo - nejen Oněgin, určitě stojí za přečtení.
Doporučuji.
Evžena Oněgina miluji, ale tento překlad se mi nelíbil. Je to asi tím, že mám zafixovaný jiný překlad a tady mi prostě chybí "Já píši Vám, co mohu více...",
Štítky knihy
19. století romantismus ruská literatura dvojjazyčná vydání nešťastná láska ruská poezie romány ve veršíchAutorovy další knížky
| 1955 |  Piková dáma |
| 1962 |  Vyšel jsem dřív než hvězda ranní |
| 1960 | Piková dáma a jiné povídky |
| 1938 | Měděný jezdec |
| 1977 | Dopis Taťány Oněginovi |
Evžen Oněgin není jenom milostný příběh. Je to také hluboká úvaha o společnosti, o lidských vztazích, o promarněných příležitostech a o složitosti lidské povahy. Puškin s lehkostí nastoluje otázky o smyslu života, o štěstí a o tom, co v životě skutečně stojí za to.