Evžen Oněgin

Ty kokso, ako môže byť veršovaný príbeh z roku 1833 tak nadčasový, tak aktuálny?

Schválne, koľko vy poznáte v svojom okolí takých Eugenov? Od tých dnešných sa Onegin líši (sympaticky) v tom, že hoci sa mu nevinná zaľúbená panna Tatiana ponúka ako na tácke, má toľko chochmesu, že si z nej nespraví ďalší zárez, ale radšej jej galantne a temer otcovsky (a veľmi rozumne, všetky príliš rýchlo namotané slečny!) vysvetlí, aké "výhodné" a "úspech zaručujúce" je, keď sa žena natíska mužovi.

Táňa sa našťastie poučí, dozreje, časom vydá, bla bla bla, no a keď ju najbližšie o pár rokov Eugen stretá, dá to na dámu a ľahko pohŕdavú ľahostajnosť simuluje tak dobre, že Eugenove zhýčkané ego roky živené spomienkou na pocit, že Táňa by zo samej lásky bozkala možno aj toaletný papier čo použil, dostane poriadny zásah. A, čuduj sa svete, zrazu sa mu už páči, zrazu sa pred ňou strápňuje on. Čiže klasika a ponaučenie pre všetky Tatiany všetkých dôb: normálni chlapi sú lovci a nemajú radi ľahkú korisť (určite nie v role manželky).

A ešte je tu ten básnik Lenský. Popravde, neľutujem ho, taký obyčajný trtko, ktorý si bohviečoprečo myslel, že na Oľgu zapôsobí, keď sa "kvôli nej" (respektíve vlastnému egu, že, Lenský) nechá zabiť v zápase. Ono aj bolo jasné, že to tak dopadne (simp verzus Casanova), a ak je na tej tejto zbrklosti a hlúposti niečo skutočne smutné, tak asi to, že byť Oľgou, nerevem za ním s teatrálnymi povzdychmi, že som prišla o životnú lásku, ani si nebúcham hlavu o stenu, že sa to stalo kvôli mne, ale viac či menej skryto si mastím ego, že aká som čaja, ak sa niekto kvôli mne rozhodol v podstate zasamovraždiť. Mŕtvy Lenský z toho vyšiel ako ohrdnutý a prchký submisívec (a ešte aj neschopný bojovník v dueli k tomu), Oľge zase vzrástla hodnota na vzťahovom trhu. No stálo ti to za to, Lenský, stálo? Tak mi teraz napadá, že ten týpek bol vlastne mužskou verziou Tatiany: tiež nepochopil, že mať svoju hrdosť a nesprávať sa, ako keby bol objekt môjho záujmu zlaté teľa, by v konečnom dôsledku upútalo viac ako hneď na úvod naznačiť, že moja láska je bez hraníc a plne k dispozícii, len si ráčte poslúžiť, rád vám budem robiť verného psíka.

No ok, trošku sa vo mne prebudilo moje sarkastické ja, ale fakt to myslím vážne: skvelé, poučné, navyše aj veľmi dobre a čitateľne napísané dielo s viacerými krásnymi myšlienkami.

Jeden z mnoha příkladů toho, že klasická díla světové literatury jsou klasickými díly literatury zcela zaslouženě.

Vůbec nevadí, že podobně jako třeba u Shakespearových her čtenář už předem ví, jak děj skončí, protože tady nejde o rozuzlení zápletky, ale o vykreslení postav, jejich vnitřních pochodů, myšlenek, motivací... A také o nádherný jazyk a vypravěčský um. Vše krásně plyne, člověk téměř nevnímá, že se jedná o román ve verších, nic nepůsobí nuceně nebo neobratně (čteno v originále).

Kniha, kterou jsem četla už dříve. Tentokrát jsem narazila na nové vydání a byla jsem překvapená, že se to o dost liší, ale stejně to bylo stejné (například dopis Taťány byl v tomhle vydání úplně jiný než v tom, které jsem četla dříve). Tak či tak mě román nezklamal a já byla nadšená a bavilo mě to číst až do samého konce.

Oněgin se často čte jako milostný příběh nebo jako obraz ruské aristokracie, román však lze částečně vnímat (snad trochu překvapivě) v duchu Heideggerova myšlení.

Oněgin není tragický hrdina v klasickém smyslu. Nedělá velká rozhodnutí, neprožívá dramatické vnitřní zápasy. A právě v tom spočívá jeho tragédie. Je to člověk, který plyne životem, přijímá role, které se od něj očekávají, účastní se společnosti, ale nikdy se doopravdy nerozhodne být sám sebou. Jeho existence je neautentická - není zakotvena v něm samotném, ale v anonymním světě očekávání.

Zvláštní roli zde hraje nuda, která u Oněgina není jen psychologickým stavem, ale připomíná Heideggerovu „hlubokou nudu“. Svět jako celek ztrácí význam. Nic ho neoslovuje, nic ho nevytrhne z lhostejnosti. Oněgin není nespokojený, je spíše prázdný. A právě tato prázdnota ho drží v „neautentickém bytí“.

Klíčovým momentem je samozřejmě setkání s Taťánou. Nejde jen o lásku, ale o výzvu. Taťána mu nabízí konkrétní životní směr, vztah a závazek. Oněgin by se zde mohl „ujmout své existence“, ale místo toho ustupuje. Zůstává v bezpečné vzdálenosti od skutečného rozhodnutí. Ani otřes v podobě souboje s Lenským nevede k obratu. Oněgin neuchopí svou konečnost jako výzvu k autentickému životu. Smrt se ho dotkne, ale nepromění ho.

Později se tak naplno ukazuje časový rozměr jeho existence. To, co bylo jednou možné, se už opakovat nedá. Když Oněgin Taťánu znovu potká a konečně ji miluje, už to není tatáž situace. Možnost, která se kdysi otevřela, se uzavřela. A život se ukazuje jako sled příležitostí, které nelze libovolně vracet.

Oněginova tragédie nespočívá v jednom osudovém činu, ale v promarněném čase. Nejde o to, že by udělal něco zásadně špatného, ale o to, že neudělal to podstatné ve chvíli, kdy to bylo možné. Jeho vina není jen morální, ale existenciální. Spočívá v tom, že nenaplnil možnosti, které tvořily jeho život.

Sáhla jsem večer po knize i proto, že má dnes Puškin výročí a nějak mi připadlo správně si znovu přečíst Oněgina

Oněgin se nečte jako příběh, ale jako tiché poznání. Zdá se , že Taťánu provází celý život smutek z nenaplněné lásky - ne tragicky, spíše neodvratně. Puškinův verš ic nevysvětluje a nic nesoudí, jen nechá člověka pochopit, jak snadno lze minout vlastní štěstí,
Po dočtení nezůstává drama, ale zvláštní klid. Puškin napsal příběh bez velkých dramat- a přesto v něm zůstává jakési ticho, kdy dočítáme ještě dlouho po posledním dočteném verši.
K Oněginovi člověk dozraje. V mládí je to příběh, v dospělosti víceméně zrcadlo - a to ne vždy zrcadlo lichotivé.
Dalo by se psát mnoho o Oněginovi, Taťáně, Puškinovi-ale ale Oněgin snese jen ticho a přesnost. Na Oněginovi bolí to, že vlastně nikdo není zlý, Jen přichází pozdě. A to nejen k druhým, ale především sám k sobě.

V těchto svátečních dnech jsem chtěla návrat ke klasice ....
Puškin byl vždy mým oblíbencem - a když jsem obdržela tento starý výtisk, znovu jsem se zaposlouchala do veršů, které jsou zřejmě nejznámějším Puškinovým dílem ....

Dopis Taťány zná hodně čtenářů - ale já se tentokrát zaměřila na dopis Oněginův, který už mi tolik v paměti neutkvěl ....
Když tenkrát maně jsme se střetli
já zahlédnův váš úsměv světlý
té něze bál se věřiti
a známé city popíraje
i když má volnost ponurá je
přec nechtěl jsem ji ztratiti....
A co nás rozloučilo dále ....

Ne - každou chvíli vidět vás
být vaším stínem který vnímá
rty v úsměvu, váš něžný hlas
očima zamilovanýma
jen vnímati jen duší pít
váš zjev v němž božstvo tuším kvésti
vám před očima v mukách mřít
a mizet, zhasínat .... toť štěstí ....

Co této klasice vytknout? Na nic nepřicházím. Evžen Oněgin mi pár let ležel v knihovně, já se mu dlouho slepě vyhýbala a až nyní jsem konečně zjistila, jak je toto dílo výjimečné. Příběh, verše, emoce - vše to bylo autorem podáno naprosto dokonale a třešničku na dortu tomu dodal výborný překlad.

"Svobodo, přijdeš? škemrám, loudím,
přijď! Bude pozdě za pár let...
u moře čekám, spásným lodím
posílám vítr do plachet."

Poprvé jsem to četl asi v sedmnácti a od té doby je to jedna z mála knížek, po které můžu sáhnout úplně kdykoliv a vždycky budu mít chuť ji přečíst znova. Známý (a nesmírně hluboký) příběh není potřeba popisovat celý, stačí připomenout jeho poselství: neuvědomíš si, co jsi měl, dokud jsi to neztratil.

Dost se zapomíná na to, že je to vlastně juvenilní záležitost. Oba, Oněgin i Taťána, jsou v první části velmi mladí: ona téměř dítě, jež se poprvé zamiluje, on jen o pár let starší, má odžito o pár dní navíc, a tak mu připadá, že všude byl, všechno viděl, všechno zná. (Kdo z nás tenhle pocit z dob postpubertálních nepamatuje?) Druhá důležitá věc - to, co se mezi nimi (ne)stane, je skutečně banální. Stejně jako smrt Lenského; byl - a není; mohl být skvělý člověk a básník - nebo ne, mohl přežít, jíst, pít, tloustnout a zestárnout... Význam těm pár epizodám dodává autor, který je svorníkem a komentátorem, a to sakra povýšeným a ironickým. Kontext, tedy společenský život moskevský, je v jeho pojetí načančané nic a vše, co s ním souvisí, poněkud trapné... A přitom se oba, Oněgin a Taťána, zachovali ve vzájemném vztahu správně. A co z toho...

Evžen Oněgin, knížka, ze které jsem se, kdysi dávno, učila citace k povinné maturitě z ruštiny. Knížka, která mi splnila 1. a zároveň můj poslední bod z letošní výzvy. Knížka, která byla vydána v edici 1400, a proto jsem si ji koupila do své knihovny k dalším knihám světové literatury.
Ano Puškinův Evžen Oněgin má ve světové literatuře určitě své čestné místo.
Tento román ve verších vás určitě zaujme. Znuděný mladík Evžen Oněgin ví ,že "Všem v hlavě troška od něčeho někdy a nějak uvízne. Potom už hrát si na chytré nebývá nijak obtížné". A tak si Evžen Oněgin "hraje",s lidmi, s Táninými city, s přátelstvím Lenského.... Kdo by neznal Tánin dopis Oněginovi, plný lásky a citů, Oněginovo odmítnutí, souboj s Lenským, útěk, hledání , návrat, prozření, dopis Táni,.....situace se obrací, Táňa odmítá.
Nejde jen o příběh nenaplněné lásky, ale také o kritiku společnosti. A já jsem také viděla velkou podobnost osudů autora a jeho hrdiny.
Podle románu Evžen Oněgin napsal slavnou operu Petr Iljič Čajkovskij.
Určitě stojí za přečtení.

Můžete mít všechno a přesto vám bude něco chybět a nejhorší je, že ani nevíte, co to je. Tak blízko štěstí a zároveň ne. Není to snadné čtení, ale právě pro tu myšlenku, kterou kniha nese, stojí za to ji otevřít.

No sice poezie není zrovna to co vyhledávám, ale takovou klasiku jsem si nemohl nechat ujít. Kniha se mi nečetla lehce, ale musím uznat, že Puškin byl vážně frajer. A když nad tím tak uvažuju, i ten kdo knihu přeložil a převeršoval, je podobný borec jako samotný Puškin.

Evžen Oněgin není jenom milostný příběh. Je to také hluboká úvaha o společnosti, o lidských vztazích, o promarněných příležitostech a o složitosti lidské povahy. Puškin s lehkostí nastoluje otázky o smyslu života, o štěstí a o tom, co v životě skutečně stojí za to.

Kniha, i přesto že je psaná ve verších, mě velmi bavila a četla se rychle. Myslím, že je jednou z klasik, které by si měl přečíst každý.

Před časem jsem si pustil film Oněgin z roku 1999 debutující režisérky Marthy Fiennes s Ralphem Fiennesem a překrásnou Liv Tyler v hlavních rolích,spíše ze zajímavosti z toho,jak se koprodukce USA/GB popere s Ruskou klasikou,o které jsem věděl pouze to,že existuje a že v něm figuruje nějaký Evžen Oněgin a Tatiána..Jak nádhernej film!!Totálně mě dostal,byl jsem z něj absolutně unešen a několik dní ho měl plnou hlavu a na příběh musel neustále myslet,což se mi v minulosti snad nikdy nestalo!!!Hned jsem se rozhodl,že si pořídím i literární předlohu a musím si ji hned přečíst(a podle komentů na ČSFD jsem nebyl rozhodně jediný)..
Strach jsem měl ale z toho,když jsem se ze zdejších komentů dozvěděl,že se jedná o dílo veršované-přece jen s poezií jsem přišel do styku naposledy jako žák ZŠ v 80 letech ve formě Františka Hrubína a Jiřího Žáčka a později zkoušel číst Danteho Peklo,jenž jsem absolutně nedával a po pár stránkách odložil,protože mě to vůbec nebavilo.
Ale zbytečné obavy!!!Puškinovi verše jsou jednoduché,ale dobré a čtivé,okamžitě jsem se do nich dostal a knihu,která mě opravdu bavila a chvílemi se od ní ani nemohl odtrhnout jsem přečetl jen za pár hodin.Díky zmiňovanému filmu jsem si vybavoval i fyzickou podobu aktérů,což mi dojem z díla jen umocnilo,odbočky v ději mi nevadili a myslím,že kniha se se zmiňovaným filmem opravdu skvěle doplňují,protože v tom filmu jsem si všiml skutečností,které jsou v knize jen naznačeny nebo mi úplně unikly a pasáže knihy zde nebudu vyzdvihovat žádné,protože kniha se mi líbila jako celek..
Knihu můžu bez obav doporučit,ale jestli někdo poezii nedává,doporučoval bych spíše onen film,který se celkem věrně drží literární předlohy.
P.S. omlouvám se,že v komentu na knihu opěvuju i film,ale bez něj bych se k té knize asi nikdy nedostal a opravdu hluboce mě zasáhl.

Oněgin je rozhodně chytřejší a plastičtější dílo než jsem měla zafixováno z dávných úryvků v čítance.
Všem budoucím čtenářům ale doporučuji vybrat si novější český překlad než jsem měla k dispozici já, a ten byl od Josefa Hory.

Přečteno coby synova povinná gymnaziální povinná četba a s ní spojená výpomoc při tvorbě seminární práce... čekal jsem dlouhou hustou nudu a dostal sqělé dílo! Fakt to úžasně "jede" a baví... Klasika, lepší než jsem čekal!

Popravdě na poezii jsem nikdy moc nebyla, ale tuhle knížku mám doma už dlouho a chtěla jsem si ji přečíst, že začátku mě moc nebavila, ani jsem pořádně nevěděla o čem čtu, ale postupně jak se děj měnil se mi líbila víc a víc. Příběh je předvídatelný, ale hezky napsaný a před Puškinem smekam

Pod dojmem těch krásných veršů nemůžu než ve (svých) verších hodnotit:

Vrcholné dílo romantismu!
Zde vášně, drama, smrt i cit,
hrdiny představí nám básník,
co veršem příběh nechal žít.

Oněgin chandrou zubožený,
nudí se, zívá, citů prost,
cynicky s lidmi zahrává si,
a láska? Pro něj nezvaný jen host.

Taťána píše Evženovi,
své city k nohám klade mu,
a srdce mládím rozechvělé
nechápe radu z rozumu.

A básník Lenskij? Snílek ten,
hru krutou hranou přítelem
odpustit hrdost nedokáže,
a spor jejich končí duelem.

Tak léta plynou, city mění,
Evžen teď lásku vyznává
Táninu srdci zlomenému.
Smutný však konec nastává.

Já četla jsem, co mohu říct,
co ještě mohu dodati.
Doporučit vám mohu jen,
co navždy skryto v srdci mém.