Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku
Patrik Ouředník
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/78127/bmid_europeana-strucne-dejiny-dvacateho--FYo-78127.jpg
4
289
56
Ouředníkův text, pohybující se na pomezí beletrie a esejistiky, je provokativním pokusem, jak v jednolitém, avšak výrazně heterogenním tvaru propojit prvky moderny a postmoderny; jinými slovy ztvárnit prožitek světa bez Boha v asambláži fiktivních epizod, dokumentárních prvků, historických dat, úvah a parafrází. Anebo ještě jinak a zjednodušeně řečeno, vyjádřit ústřední téma moderny postmodernistickými prostředky - a máme tu dvacáté století jako na dlani. Co je pravda? Historická pravda dějin? Literární pravda textu? Pravda utopií? Pravda paměti? K těmto otázkám nám Ouředník řešení neposkytuje, nebo přesněji řečeno nám jich nonšalantně nabídne tolik - trochu jako ve výprodeji zlevněného zboží u vetešníků 20. století -, že to vyjde nastejno.... celý text
Přidat komentář
Nejpřekládanější česká kniha po roce 1989... Více pozornosti ve světě se dostalo jen Švejkovi a některým knihám Milana Kundery... Ani Hrabal neměl tolik překladů... Spousta zahraničních cen... Ale ani jedna česká... Kniha sice kdysi vyhrála anketu v lidových novinách ale nehlasoval pro ni ani jeden literární kritik... Zaprděné češstvo...
Postmoderní fragmentárnost v eseji o 20. století. Zejména oceňuju práci s ironií a potrhlými výčty na místech, kde by člověk čekal pláč a lomení rukou. Ouředník je současný český autor evropského formátu - jeden z mála.
Stručné dějiny vyprávěné trochu chaoticky, občas vědecky, občas satiricky, ironicky. Nevíte, kdy přeskočíte z války do války. Do toho pár vtipných glos. Trochu zmatek, ale nedá vám to a asi to i dočtete jako já. Vypadá to, že dějiny vyprávělo dítě, se znalostmi dospělého.
(Povinná četba ke studiu na VŠ)
Tuto knihu bych popsala mými slovy následovně: jedná se o koláž ze stručných odřezků některých dějinných událostí minulého století poslepovaných do sebe a vložených do knižních desek.
Toto dílo se sice tváří, už jen díky jejímu samotnému názvu, jako učebnice do školních lavic, avšak opak je pravdou.
Jedinečnost této knihy tkví bez pochyby v její celkové podobě: žádné odstavce, kapitoly, žádná strohá fakta jako z učebnic dějepisu...
Patrik Ouředník do této knihy zasadil události, které se ve 20. století staly.
Moc se mi líbily neobyčejné vsuvky, zajímavosti a poznámky.
Jednoznačně doporučuji.
On to Ouředník uváděl v nějakém rozhovoru, že totiž pro dvacáté století jsou typické tři věci: rychlost, zaujetí technikou a jistá infantilnost. A právě takto je v této knize dvacáté století popsáno – stručně, s mnoha technickými detaily a naivně jednoduchým stylem. Zejména ona infantilita se tu projevuje velmi výrazně - výklad je zjednodušující, neuspořádaný, mísí se v něm historická fakta s anekdotickými údaji… Dvacáté století zde popisuje samo sebe. Působivé dílo, které navíc dokáže pobavit.
Originální a stylisticky zdařilé, ale můj šálek kávy to není. Dějiny dvacátého věku jsou popisované bez emocí, s nadhledem a trochu s vtipem. Spisovatel tu shrnul 100 let na 116 stránkách a chtěl použít jiný žánr, než jsou paměti nebo historický román. Jaký žánr? Prostě experimentální. I když je to krátká knížka, byla jsem ráda, že už mám dočteno a vím, že vracet se k ní nebudu. A připojuji se ke komentářům, že kdyby mi bylo 18 let, asi by mě bavila víc.
Příjemný satirický humor (trochu mi připomenul Z. Šmída), u kterého se asi nebudete smát, až se za břicho popadat, ale rozhodně nebude litovat. Jen je asi potřeba mít aspoň lehké znalosti problematiky a historie. Pak si myslím, že máte o zábavu postaráno.
Btw: pár krátkých úryvků použito při přednáškách pro stř. školy o Čs. legiích. :)
Chytrá koláž ze stručných, zjednodušujících výřezů některých dějinných událostí a ideologií minulého století poslepovaných spolu s nejrůznějšími perličkami a kuriozitami tak, aby v "nasvícení" Ouředníkova jazyka vynikla jejich ironičnost, absurdita a nesmyslnost. Lehké, poměrně zábavné a svěží čtení, které postupně ztrácelo své prvotní kouzlo a s několikadenním odstupem od dočtení je jeho "stopa" mizivá.
Jako když vám to dějino vypráví děcko. Jde to přímo na čistej střed, žádný velký okecávání. Mrtvolky, sex v autě, žvejkačky, studenti a reklamy pěkně naskládáný za sebou, před sebou a vůbec jde všemi směry a číst tak můžete i pozpátku a v textu můžete přeskakovat, pořád to bude dávat nesmysl.
Vyprávění o 20. století předčí všechnu fikci a někteří se snaží to utrpení zlehčovat, páč prej můžete zabít pár lidí plus hodně nul k tomu, hlavně když to myslíte dobře jako Semelová.
Ale zlo století minulého se nemůže rovnat peklu na zemi co máme my v historii nevídání infantilové lomeno narcisové a zažíváme ho každý den. Například PENIS řečený v radiu a je zaděláno na kulturní revoluci jak nás to strašně vystresne. A co teprva strach o to, aby nás někdo ocenil?
A proto dejte palce, nechte mne vyhřát na slunci mé zbytečnosti. Nebo se rozbrečim.
Svěží a vtipné čtení. Zajímavá práce s jazykem, schopnost poskládat „velká“ a „malá“ data o minulém století do zajímavých nových tvarů – často chytře relativizující můj pohled na dějinné milníky. S rostoucím počtem stránek moje spokojenost trochu vadla, ale ke konci jsem se propracoval rychle a bez náznaku pocitů nudy. Potud dobrý.
Mnohém méně se mi líbí představa – naznačovaná v doslovu i některých komentářích zde -, že podobný literární útvar může být relevantní výpovědí o 20. století. To mi přijde trochu nebezpečné. Trochu dost. Nikomu nechci upírat jeho způsob nabírání informací, ale myslím si, že k poznání pravdy (což je proces, který je extrémně složitý a, podle mého názoru, dokonce i ze své podstaty neukončitelný) nevedou žádné zkratky. Že se k pravdě nemůžeme prohihňat a že už vůbec se k ní nedostaneme tím, když postavíme na stejnou úroveň dějinné kuriozity a zásadní okamžiky historie. Protože přístupem „všechno je stejně důležité“ se nakonec dostaneme k výsledku „nic není důležité“. Postmoderní kontextuální hrátky jsou … právě jen hrátky.
Je to jako bych z týdeníku Respekt četl pouze rubriku Minulý týden (která svým stylem i náladou Europeanu trochu připomíná) a myslel si, že to stačí, že už nemusím číst nic dalšího.
Svůj názor na to, jak by se mi asi Europeana líbila v mládí, psát nemusím – stačí mi odkázat na komentář uživatele jitrnic, se kterým slovo od slova souhlasím a bez váhání bych ho podepsal.
Cítím, že to, co ve mně bylo dobrého, mě zvolna opouští, a připadám si den ze dne pozitivnější.
Majstrštyk.
Zdařilé stylistické cvičení, ve kterém vyniká autorův intelekt a dar slova. Četl-li bych ve dvaceti, kdy jsem si připadal jako vševědoucí Bůh, který má právo pošklebovat se a zesměšňovat vždy a všechno, byl bych patrně uhranut. A chtěl bych sám něco takového napsat, abych světu demonstroval svůj cynismus a nihilismus, aniž bych se ovšem sám dokázal za cokoliv postavit. Asi tak nějak.
Literatura faktu... no nevím. Je to pelmel. Po celou dobu čtení jsem si říkala, pro koho je ta kniha vlastně určená. Pro zkratkovitost a šablonkovitost nemám odvahu předložit potomkům. Ten, kdo se zajímá víc, zase bude číst známé věci. Naštěstí vtipně a originálně podané. Ale vracet se k ní nebudu.
Úžasná a právem oceňovaná próza skutečného maestra současné češtiny. Europeanu jsem četl dvakrát a pro lepší požitek i prožitek z četby mohu vřele doporučit následující techniku čtení: nejdříve si přečíst pohádku O princi Čekankovi a hned potom Europeanu. Domnívám se, že čtenář pak může více docenit jazykový a stylový plán Europeany.
Až nechutně jsem se pobavila. Svérázně pojatá historie bez zbytečných podrobností a jmen mimo jiné ukazuje, že v případě dějin je opakování matkou hlouposti.
Kniha krásně shrnuje dějiny dvacátého století. Pro úplné pochopení tohoto díla je však nutné znát historické události i s jejich souvislostmi, které se k dvacátému století vážou. Autor originálním způsobem popisuje právě souvislosti, které v učebnicích dějepisu čtenář nenajde. Jeho určitým způsobem experimentální způsob psaní umožňuje plynulé čtení, čtenář se musí pozastavovat pouze nad složitějšími úvahami, kterými je text protkán.
Obsah Ouředníkovy knihy krásně v doslovu shrnul pan Vlastimil Hárl. Což je pán, který neháral pravidelně, jen si tak jednou hárl. “Člověk počátku 21. století, vzdělaný, sečtělý a intelektuáně soběstačný jako nikdy předtím, dosáhl součastně dosud nevídaného stupně infantilnosti. Trpí pro nic za nic, touží po uznání kohokoli, opájí se narcisismem, hřeje se na výsluní své zbytečnosti a intenzivně komunikuje s kýmkoli o čemkoli za pomoci znaků, které cosi znamenají, ale nic nevyjadřují. I o tom je tato kniha.”
Europeana je ironickým tónem na sto stran shrnuté století v Evropě. Ouředník používá fakta, která člověk z fleku může vybalit ve výtahu, když jede výš než 3 patra: “A věděla jste, pani, že 96% obyvatelstva světa hovoří 240 jazyky a zbylá 4% mluví 5821 jazyky? - Ne? - A byl váš otec pekař?"
Taktéž jsem se dozvěděl, že nejčastější příčina úmrtí v ruských koncentrákách byla sněť na nohou, protože se vězni báli, že jim někdo ukradne boty a tak spali obutí. Palijo, neboj se! My ti boty krást nebudeme!
Je to esej, je to beletrie, je to 10/10.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) druhá světová válka (1939–1945) česká literatura dějiny Evropy
Autorovy další knížky
| 2006 |  Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku |
| 2005 | Šmírbuch jazyka českého |
| 2017 | Antialkorán aneb nejasný svět T. H. |
| 2018 | Konec světa se prý nekonal |
| 1999 | Neřkuli |
Kniha Europeana: Stručné dějiny dvacátého věku je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 405x |
| Čtenářské výzvě | 27x |
| Doporučených | 54x |
| Knihotéce | 95x |
| Chystám se číst | 151x |
| Chci si koupit | 19x |
| dalších seznamech | 6x |
"Statistika nuda je...", text této známé písně Vám autor naprosto vyvrátí a rozebere (cihlu po cihle:)
Osobité, satirické, sarkastické a při tom mistrovsky "naivně švejkovsky" napsáno:)
Doporučuji zajít na geniální zpracování této knihy, do mého nejoblíbenějšího divadla Na zábradlí.