Elak z Atlantidy

23.07.2023

Na knížku jsem narazila v knihobudce a říkala jsem si, že zkusím zase něco jiného. Jazyk obzvlášť v první povídce příjemné překvapil, stejně jako vykreslování scén, postav. Co hodně pokulhávalo byly závěry. Autor si hezky přichystal, pěkně se mu to vygradovalo a pak to sfoukne jako svíčku během minuty a šlus. Což je docela smutné, neboť díky pomalému tempu povídek doufáte aspoň ve strhující závěr.

14.07.2023

Hrábl jsem po tom, protože mě zajimají kořeny fantastiky a na tomhle je vliv Conana a Lovecraftových hororů těžce znát. Přestože knížka má 190 stran, četl jsem ji přes měsíc, protože jazyk je na můj vkus přehnaně poetický a mám chuť říct archaický, i když tady neutším, na kolik jde o problém překladu (ale vydáno 2009 a překládal Tilcer, takže originál zřejmě bude taky tak). Přijde mi, že Conan zestárl podstatně líp. Má to pořád tu mytickou patinu starého řecka - prostě člověk sám, ač hrdina, je na nic a kdyby mu nepomáhali bohové/kamarádi/čarovné předměty, tak ho nepřátelé rozmáznou jak prd. Mýtům bohužel odpovídá i velkolepost a neurčitost jazyka. A tempo skáče jak zběsilé.

Zatímco Conan je aspoň tvrdohlavý a dokáže se ze spousty situací vyrubat, Elakovou jedinou předností je odvaha a že ví, kdy (vhodně a jednou) seknout rapírem, což bohužel hrubě snižuje jakékoliv sympatie k hrdinovi. Mnohem častěji než u Conana při čtení prosvítala doba vzniku. Příslovečná mužnost, pohrdání nebezpečím, touha po hrdinské smrti a potrestání všivých pletichářů, krevní předurčenost a mohutné armády řinčící ocelí. Ženy jsou buď krásné a strachy se vinou k Elakovým svalům, nebo jsou to čarodějnice, vládnoucí nadzemskou mocí. Záporáci jsou obludně přerostlí, zakrslí, pokřivení, hrbáčí, albíni atd. Elakův kámoš Lykon je prototypem všech bohémských sidekicků, problém je, že to je jeho jediná charakteristika. Po přečtení 200 stran o něm nevím víc, než jsem věděl po prvním setkáním s ním. Prostě... tady byly spolu s Conanem položeny základy, ale dneska už je z nich jen torzo. Všechno, co si tu přečtete, už jste četli (ro)zpracované lépe a milionkrát. Jako exkurz do historie vlastně ani ne moc přínosné, na rozdíl od Conana se žádný aha moment nekonal.

18.09.2022

Abych řekl pravdu, tak v této "neobyčejné" knize nic světoborného nespatřuji. Hlavní hrdina mi spíš než jako neohrožený zachránce světa připadá jako frajírek, který spolu se svým opilým kumpánem vyvolává bitky a kterého z průšvihů na poslední chvíli musí vytahovat mocný druid. V předmluvě avizovaný humor se taky nějak nekonal.
Čtvrtá povídka trochu nad ostatními vyčnívá, ale celkově vzato nic moc.

04.05.2020

Kdo by netoužil opět putovat bájnou Atlantidou a prožívat další skvělé příběhy, jako tomu bylo po boku krále Kulla. Anotace k příběhům Elaka k tomu přímo vybízela a tak jsem se s chutí do dávných časů opět ponořil, abych opět prožil skvělá a jednoduchá dobrodružství, kde každý ví, kdo je klaďas, který čaroděj dostane přes fusatou hubu a kterému bohu zavřeme dveře do našeho světa před chapadly. To vše kniha poskytne, ale ne v té „Howardovské formě“, kterou bychom čekali.

Problém je jak v samotné délce povídek, kdy se na velmi krátkém rozsahu snaží Henry nacpat všechny možné ingredience podobných Conanovských dobrodružství, ale pro mne také ve světě, do kterého je putování Elaka vsazeno no a pak také samotné postavy taky moc bodu k plusu nezískají. Elak je takový nijaký, jeho v předmluvě představené skvělé schopností s rapírem nejsou nikde využity, souboje vyhrává většinou díky zásahu přátel na poslední chvíli (oblíbený teleportující se druid Dalan s blesky na počkání) nebo tím, že prostě uklouzne a uhne blížící se ráně. Jeho souboj s Conanem by byl velmi rychlý. Jeho pravá ruka, notorický alkoholik Lykon, není zábavný ani trochu, spíše směšný a časem v jeho ožralém stavu až otravný. Ostatní postavy se příběhy jen mihnou, bez zanechání nějakého kouzla osobnosti či vlastního přínosu. A tolik nutné doplňky v podobě nebeských krásek oblečených do jemné látky, jež zdůrazňuje její úžasné křivky na slonovinově bílé kůži, jsou zde jen nezajímavým komparsem.

Do povídky Hromy za rozbřesku Henry nacpal snad vše, co daný žánr nabízí (exilovaný král, zahozené dědictví, dávní bohové, skryty národ, námořní bitvy, souboje čarodějů, epický střet armád…), čímž se některé klíčové věci odbyly na pár řádcích, kdežto jiné dostaly zbytečné moc prostoru. Teleportování přes celou zemi bylo taky zvláštní a ne jen v této povídce díky přiložené mapě to úplně ne vždy geograficky sedělo, což zážitku taky nepomáhalo.
Plémě Dagonovo byla kratší kompaktnější povídka, ve které bylo sice mnoho hloupostí a nelogičností, ale fungovala. Třetí povídka Za Fénixem, je taky příjemná jednohubka, která mohla mít více prostoru a rozvinout tak mytologii kolem umírajícího krále a jeho bohů. No a poslední povídka Dračí měsíc byla inu nejlepší, přinesla zajímavé prvky („Jezerní paní“ z dob „před-Atlantidských“), nějak završila Elakovo putování za svým dědictvím a zbavením Atlantidy ultimátního zla a rozloučila se i s pěkně hořkosladkým koncem, který dodal povídce punc toho pravého dobrodružství, tajemna a smutku. V tomhle duchu měli být i ostatní povídky a sbírka by se vedle Kulla nemusela vůbec stydět. Takhle zůstala na půl cesty s ožralým Lykonem a nezajímavým Elakem.

Drobou výtku bych měl k tomu, jak Henry pracuje s „časovou osou naší fiktivní historie“, neboť míchání Atlantidy s Vikingy a jejich bohy, Cimmérií, Stygií apod. tam prostě "ještě" nepatří a celkem to narušovalo putování Atlantidou. Díky poslední povídce lepší průměr, ale vracet se k tomu bude asi málokdo…

01.05.2018

Pro příznivce Howarda a Lovecrafta další povinný kus, dotvářející původní kanon. Fascinuje mně, že stejně jako Howard, i Kuttner odešel opravdu brzy. Že by nějaké prokletí kvalitních autorů z tohoto období?