Eichmann v Jeruzaleme: Správa o banalite zla

24.02.2024

Tuhle knihu považuju za autorčinu nejlepší. Takto zpracované informace o procesu s Eichmannem se čtou skoro samy.

30.01.2024

V knihe zdanlivo absentuje komplexnejšie zaznamenanie detailných udalostí holokaustu, zachytenie zeitgeistu vrcholov historického antisemitizmu, či historický kontext ako taký (napr. z čoho antisemitizmus pramení). Čitateľovi však veľmi rýchlo musí dôjsť, že išlo o úmysel. Arendtová neanalyzuje nič, čo by bezprostredne nesúviselo so súdnym procesom, z ktorého podáva správu a absolútne rezignuje na beletrizáciu (tj. emočnú manipuláciu). Je to absolútny profesionál, drží sa v presne vytýčených mantineloch a Eichmannovu vinu, či nevinu, rozpitve do takej hĺbky, až sa začne dotýkať akejsi prapodstaty ľudskosti a ľudstva. Nadčasové a bezchybné.

V roce 1961 proběhl v Jeruzalémě proces s Adolfem Eichmannem, nacistickým funkcionářem a jednou z hlavních postav plánu na konečné řešení židovské otázky. V roli reportérky se tam vydala Hannah Arendt a ze statí původně určených pro The New Yorker vznikla kniha, která dnes patří k jejím nejznámějším dílům.
Ačkoliv sama židovského původu, k celému procesu přistoupila striktně nestranně a nesouhlasně reflektovala fakt, že bylo o Eichmannově vině rozhodnuto dávno před zasedáním prvního tribunálu. Zásadní kontroverzi pak ve své době vzbudil především její postřeh o banalitě zla, o tom, že byl Eichmann jen obyčejným úředníkem vykonávajícím rozkazy. Zatímco veřejnost byla přesvědčena o jeho nenávistném charakteru a přála si ho odsoudit coby absolutního ďábla, Arendt přišla se zjištěním zcela odlišným.
Kniha se zdaleka nevěnuje jen soudní reportáži, dotýká se mnoha dalších filozoficko-politických aspektů otázek viny a odpovědnosti, úvah o vítězích a poražených:
O porušování haagské konvence ze strany Spojenců nepadlo samozřejmě nikdy ani slovo, protože Mezinárodní vojenský tribunál byl mezinárodní jen podle jména; ve skutečnosti to byl tribunál vítězů.
Text je hutný, složitý, plný odkazů a citací. V žádném případě nečekejte 325 stran, připravte se spíš na trojnásobek. Ale všechny stojí za to. Její myšlenky jsou podle mě destilátem základního vědění vzdělané společnosti.

19.04.2023

"Eichmann, Eichmann, jaa" (rád hledám jednoduchá slovní spojení, která vyjádří jazyk na co nejkratším prostoru a co nejvýrazněji, takže tohle si říkám poslední dva týdny s co možná nejextrémnějším německým přízvukem jakého jsem vokálně schopen). (...) Jako meditace nad povahou zla je text zajímavý z obou stran, nejen z Eichmannova přístupu "úředníka, co dělal svoji práci; někdo, pro koho to bylo tak normální, že si ani neuvědomuje, že dělá něco špatného" (!) (podobná premisa byla v knize 'Smrt je mým řemeslem', která se zaměřuje na Rudolfa Hösse, který taky jen "plnil rozkazy" ale přiznejme si, kdo by asi na místě pohlavárů zatčených za válečné zločiny řekl cokoliv jiného? Ti, kteří věděli, že by nemohli jít proti své ideologii si rovnou provrtali hlavu kulkou), ale i z pohledu Izraelských složek, které jakoby se nemohly dočkat Eichmanna dopadnout (lov až do Argentiny, oblíbené destinace), jen aby mohli na oko udělat tenhle tribunál a hodit všechno to utrpení, kterým si prošly miliony lidí, spojených s holocaustem, na bedra jednoho člověka a udělat z něj hrr hrr (další) příklad a oběsit ho. Je tam pár momentů, spíše přímo z války, co mě zase přiměly se na to celé dívat trochu jinak. Po dočtení knihy jsem si pustil esej, abych si ucelil myšlenky a v téhle eseji bylo vypíchnuto, že je třeba se zaměřit spíše než na jednoduchou bagatelizaci "nacistického monstra" k tomu, jak "režim udělí podmínky tak, že i normální lidé jsou schopni páchat to, co by jinak bylo nemyslitelné". Totalitní režim v lidech zabíjí možnost samostatně myslet, ovlivňuje a zmenšuje náš prostor k myšlení. Arendtová se dopracovává k hodně bodům, které zkrátka nebudou ležet v žaludku všem těm, kteří chtěli "potrestat monstra za jejich zločiny proti lidskosti", protože v podstatě nadhazuje, že na Eichmannovi nebylo nic výjimečného, byl normální, až nudný, předvídatelný, jeho fráze klišé, nebyl schopný myslet, byl produktem režimu, který z něj udělal nástroj.

05.03.2023

,,Na Eichmannově osobě přece nejvíce znepokojovalo to, že většina lidí byla jako on, a lidé ve své většině nejsou sadističtí ani perverzní, ale byli a dosud jsou strašně, ba úděsně normální. Z pohledu našich právních institucí a podle našich morálních měřítek byla tato normálnost mnohem úděsnější než všechny ty brutality dohromady.''

Kniha, ke které jsem se dostala v rámci semináře Právo a literatura. Čekala jsem reportáž s podrobným průběhem soudního procesu. A nakonec mě kniha poměrně překvapila. Reportáže se mi sice dostalo, ale v menším měřítku, než jsem původně předpokládala, naopak mě překvapilo množství právně-filozofických částí.

Myslím, že dílo nastoluje mnoho otázek k zamyšlení a zároveň slouží jako varování. Varování před tím, že zlo nemusí nutně vycházet od nějakého na první pohled zvráceného Modrovouse, ale i od průměrného úředníka, jehož svědomí se vytratilo pod alibistickým pláštěm rozkazů.

25.09.2022

Kniha je o soudním procesu, ale je v ní mnohem více. Kromě podrobného rozboru Eichmannova života, příčin proč se dostal tam, kde byl je vše doplňováno autorkou - nejenom její názory, ale i citace jiných. Němci nebyli jediným národem, který se na genocidě podílel. Kniha je sestavena tak, že kromě podílu Eichmanna jsem si udělal celkový obrázek, jak holocaust probíhal.

17.09.2022

Koncept „banálního zla“ vzbudil ve své době kontroverze, neboť Arendtová zpochybnila vnímání Adolfa Eichmanna jako fanatického vraha milionů Židů a nabídla obraz průměrného (až „úděsně normálního“) člověka, jenž „jen“ poslušně plnil rozkazy a nebyl schopen empatického myšlení. I po více než šedesáti letech stojí za to si přečíst tuto „filozofickou reportáž“ z jeruzalémského procesu, jemuž Arendtová celé měsíce přihlížela z novinářské tribuny. Proces měl dát hlas přeživším holocaustu a před soudní senát jich předstoupily desítky, aby podali svědectví o Osvětimi a dalších nacistických továren na smrt. Jenže namísto sadistických táborových dozorců či zosnovatelů „konečného řešení“ stál před tribunálem úředník, který „pouze“ s neúnavnou horlivostí organizoval transporty milionů mužů, žen a dětí na smrt. Nepříliš vysoce postavený důstojník SS v kostěných brýlích byl spíše trapnou (až směšnou) figurkou než oním nacistickým Satanem, na němž měla být vykonána dějinná spravedlnost. Jak jej soudit? Rozsudek konstatoval, že „rozsah odpovědnosti vzrůstá, čím více se vzdalujeme od toho, kdo sám uvádí do pohybu smrtící zbraň“. Argument obhajoby, že Eichmann „jen plnil rozkazy“, které by jinak vykonal někdo jiný, totiž neobstojí z právního ani morálního hlediska. Právě úvahy o individuální odpovědnosti v byrokratické mašinerii holocaustu jsou první rovinou knihy. Druhou rovinu tvoří líčení Eichmannovy cesty po esesáckém kariérním žebříku nebo transportů z různých zemí Evropy (zatímco třeba Dánové své Židy zachránili přeplavením do bezpečného Švédska, Slováci či Chorvati za transporty nacistům dokonce platili). Třetí rovina se pak věnuje kritické reflexi legality a legitimity samotného procesu, zmiňuje až divadelní pojetí „soudu vítězů“, nepřipuštění svědků obhajoby nebo zjevné porušení mezinárodního práva při únosu obviněného z Argentiny (legálně by však Izrael jeho vydání nedosáhl). Ač původně série reportáží, je to ryzí filozofie („žádné triky na čtenáře, žádné odkazování na padesátého osmého filozofa“, jak říká Tereza Matějčková), jež dává metafyzický klíč k pochopení světa, v němž žijeme. Za jiných okolností mohl Adolf Eichmann pracovat třeba jako berní úředník, ale za Třetí říše zlo přestalo být pokušením, poslušnost přestala být ctností a on osobně přispěl k hrůzám, které se fundamentálně lišily od všech krutostí minulosti. (10/10)

K této knize nezdá se mi vůbec možné napsat komentář. Ono by to chtěli spíše esej, knihu. Na ani jedno z toho přirozeně není prostor a, upřímně, ani čas. Pochopte tedy tento úvod jako jakousi apologetiku toho, jak bezobsažný se tento komentář může zdát vzhledem ke knize.

Jak zde bylo již několikrát zmíněno, ihned po vydání se oblíbená filosofka stala terčem všemožné, více, či méně racionální kritiky. Byla jí vyčítána nepřesnost, bylo jí vyčítáno to, že ona banalizuje zlo, byla jí vyčítána necitlivost (those problems of heart never crossed Hannah Arendt's mind. It was just brilliant intellectual thinking, a complete lack of heart and of compession.). A já to chápu, všechno to chápu. Na jakési emocionální úrovni chápu, že lidé nebyli schopni pochopit osobu tvrdící, že se smála nad výpovědí Adolfa Eichmanna. Chápu i ty, do jisté omezené míry, kteří nechápali pojem banálního zla. Chápu dokonce i takového člověka, který Arendtovou znal tak dlouho, jako Scholem. Dnes už podobné reakce ale nechápu.

V prvé řadě je patrně vhodné podotknout, že ona nebyla zdaleka první, kdo přisuzoval nacistickému zlu charakteristiku banální, ona nebyla první, kdo tvrdil, že je třeba dobrat se spravedlnosti bez toho, abychom z nacistů dělali ďábly, protože to nacistům přinášelo jen rozkoš, jakýsi nimbus slávy. Povšimněte si, jakou radost měl pan Eichmann ze svého monstrprocesu a nejdelšího křížového výslechu vůbec. A to Eichmann byl slabý případ. Mohu zmínit například Karla Jasperse, který ihned po konci války vedl s Arendtovou polemiku na toto téma. Ona tehdy hovořila naopak o zlu radikálním, satanském. Jaspers jí to vymlouval právě tím, že tak akorát velebí nacisty. Nelze tedy v žádném případě tvrdit, že by Arendtová prosazovala nějakou svou ideu a zkreslovala kvůli ní fakta. Naopak, byl to případ Eichmann, který patrně definitivně změnil (ač náznaky jsou patrné už dříve, v Původu totalitarismu) její náhled na zlo, pojem bez hloubky.

Jedním z problémů knihy, který může být podkladem pro jisté zklamání a nepochopení, je její žánr. Ano, jedná se o reportáž, ale zároveň také o filosofický spis. A to je kámen úrazu, je to jedno, je to druhé, ale ani jedno to není úplně. Kdo k tomu přistupuje jako k filosofickému dílu, dostane spousty stran popisů deportací, Eichmannových nesmyslných výpovědí a naprosto zvrácených ideí. Kdo chce reportáž, dostane na druhou stranu úvahy o banálním zlu, o legitimitě procesu a o složitostech poválečných procesů vůbec. Problémem u těchto úvah, stejně jako u některých tvrzení (klasicky spolupráce židovských organizací na holokaustu) spočívá v tom, že nejsou (příliš) zdrojované. No jo, ale ona je to reportáž, po té moc poznámek pod čarou a dlouhého seznamu zdrojů chtít nemůžete. Ostatně pokud vás baví se ve zdrojích rochnit, prosím, Původ totalitarismu pro vás bude pravé labůžo.

Co do mého postoje já s Arendtovou souhlasím. Ano, zlo, které popisuje bylo banální a Eichmann byl směšný. Kdyby nebylo banální, nebyl by problém jeho provozovatele potrestat a kdyby nebyl směšný, nepotřeboval by soud několik měsíců ke zhodnocení případu. Je to patrně strašné, ale je to tak. Pakliže je to ještě dnes téma, nad kterým lze vést polemiku, představte si to v době, kdy sotva dohořely pece ve vyhlazovacích táborech. Arendtová se Eichmannovi smála a to bylo v té době snad nejnepochopitelnější. Ale já se ptám, kdo se dovede idealistovi Eichmannovi nesmát?

Musím, stejně jako (skoro)kolega právník níže, podotknout něco také k samotnému procesu a jeho konci. Byl proces legitimní? No po každé stránce musíme říct, že ne. Byl veden legitimně? No, soud se snažil, ale co prováděla prokuratura? A co obhajoba? Naprostá absence profesionality na obou stranách. Byl způsob popravy legitimní? Dvě hodiny po zamítnutí milosti, bez přítomnosti advokáta? Rozhodně ne. Bylo třeba odsoudit Eichmanna k smrti? Jistě ano. Jinak to nešlo, to věděl už zmíněný Jaspers, nepotrestat Eichmanna a to zrovna smrtí, by opět vrhalo na nacisty jistou míru vznešenosti, ale argumentace (v tomto případě opravdu složitá) byla prostě špatná. V souhrnu lze říci, že se stalo co se po morální stránce stát muselo, ba dokonce, co se prostě stát muselo snad i bez morálky, ale nestalo se to kdovíjak legitimně, ani kdovíjak legálně.

Poslední poznámka, číst Eichmanna bez kontextu ostatního Arendtové díla prakticky nemá smyslu. Je to jen střípek celku a je potřeba znát její Původ totalitarismu a další její dílo. Bohužel je fakt, že Zpráva o banalitě zla se čte zdaleka nejsnáze. Arendtová zde píše dokonce krásně a jednoduše. Zatím takový Původ je dílo neskonale složité a obtížně čitelné. To patrně jen dále přispívá k nepochopení této velké filosofky.

30.10.2021

"Zlo pochádza z toho, keď zlyhá myslenie. Zlo odoláva mysleniu, pretože vo chvíli, keď sa myslenie usiluje spojiť so zlom a preskúmať premisy a princípy, z ktorých ono pochádza, dostavuje sa sklamanie, pretože tam nič nie je. To je práve banalita zla." (Hannah Arendtová)

Kniha rozoberá proces Adolfa Eichmanna, ktorý je zodpovedný za riešenie židovskej otázky a je zodpovedný za deportáciu židov skoro zo všetkých štátov ovladajúcich Nemeckov ríšou.

Kde začať. Autorka je sama židovka, ktorá utiekla z Nemecka pred nacistickým režímom. Knihu v Izraeli dlho odcudzivali a autorku nenávideli, kvôli pasážam v knihe, ktoré obhajujú Eichmanna, a ktoré tvrdia, že celý proces je fraška a Izrael sa snaží len na Eichmannovi vybiť zlosť. Samozrejme autorka súhlasila s rozsudkom smrti, no nepáčilo sa jej ako sa k tomu Židovksý národ postavil.

Dozvedáme sa tu veľa o Eichamnnovom pôsobení v SS a o jeho práci pre Nemecko. Ono je pravda, že Eichmann celý čas nesúhlasil s konečným riešením a namiesto toho sa snažil Židov deportovať mimo Nemecko, kde im chcel vytvoriť vlastný štát, no Hitler a Himmler boli iného názora. Adolf Eichmann sa musel prispôsobiť a tak dostal na starosť kontrolovať a organizovať deportáciu, čím sa bohužial previnil. Pre ľudí, čo majú radi knihy z 2. sv. vojny je to vynikajúce doplnkové čítanie.

08.09.2021

Eichmann v Jeruzálemě je kniha velmi hutná. Jako právníka mě zajímal hlavně proces samotný, jak byl zvládnutý po formální stránce a jak to bylo s obsahem jednotlivých sdělení, jak ve věci vystupoval státní zástupe a jak se soudcům podařilo udržet alespoň zdání objektivity v situaci, kdy bylo naprosto jasné, jak proces dopadne a jaký trest bude uložen.

V tomto ohledu mě kniha trochu zklamala. Byla mnohem více o jednotlivostech Eichmannova života (s čímž nemám problém) a o fungování vyvražďovací mašiny holokaustu. O tom už jsem ale jednu velmi podrobnou studii, která z Arendtové zjevně dost vychází, četl - Černou zem od Timothy Snydera. Proto jsem měl pocit, že se z knihy nedozvídám až tak nic nového. Nijak to nesnižuje její kvality, jen můj subjektivní pocit z knihy byl... jak ho nazvat... ne až takové nadšení.

Bez debat je to ovšem kniha skvělá. Popis toho, jak se nepříliš inteligentní, nepříliš schopný a nepříliš vnímavý člověk stal součástkou v soukolí, a jak by se jím mohl stát opravdu prakticky kdokoli, byla děsivá. Nemůžu než souhlasit s naznačeným názorem Arendtové, že odsoudit jednu tuto součástku, bez ohledu na to, na jakém místě ve stroji pracovala - a zejména bez ohledu na to, že nebyla jeho řídící součástkou - je přinejmenším z legálního pohledu problematické. Ani v nejmenším Eichmanna nehájím, už jen za to, jakou roli sehrál, si odsouzení zasloužil. Ale nad tím, zda mu byl uložen ten nejvhodnější a nejsprávnější trest, lze polemizovat. Jakkoli si zasloužil veškeré odsouzení po morální stránce, rozdíl mezi legalitou a legitimitou může být někdy značný. Trest smrti byl uložen legálně, ale byl uložen i legitimně?

Zajímavou návaznost na tuto knihu má Szántóova kniha Z Izrastiny s láskou, kde je popisován vznik reportáže a rozhovor s Eichmannovým popravčím, který určitě stojí za přečtení.

04.06.2021

„Na Eichmannově osobě nejvíc znepokojovalo to, že většina lidí byla jako on, a lidé ve své většině nejsou sadističtí ani perverzní, ale byli a dosud jsou strašně, ba úděsně normální. Z pohledu našich právních institucí a podle našich morálních měřítek byla tato normálnost mnohem úděsnější než všechny ty brutality dohromady. Neboť to znamenalo, jak jsme se dozvídali znovu a znovu z výpovědí obžalovaných a jejich obhájců v Norimberku, že tento nový typ zločince páchá své zločiny za okolností, které mu prakticky znemožňují vědět nebo cítit, že to, co dělá, je špatné.“

Je možné, aby za hrůzou tak nepředstavitelnou, jakou je průmyslově prováděná genocida, stálo obyčejné banální zlo? Aby architekty zla tak monstrózního nebyla nelidská monstra, ale lidé, které bychom v běžné interakci pro jejich fádnost sotva zaregistrovali? No, lidská mysl se podobným teoriím vzpírá, náš smysl pro proporcionalitu nám velí si představovat, že naprosto brutální důsledky přece musí vycházet z neméně brutálních příčin. Tahle naše představa je navíc zvláštním způsobem uklidňující, vždyť pokud musí být hromadný vrah bestiální sadista „od přírody“, pak není nutné se ptát, jak bychom se v identické situaci zachovali my. Zřejmě i proto Hannah Arendt (podobně jako jinde profesor Zimbardo) svojí knihou tolik provokuje: když se může na stranu zla postavit někdo tak obyčejný a ničím nevybočující (takový totiž v podání této knihy Eichmann je: tak bezvýrazný, že je vlastně až neschopný vlastního úsudku - takový nacistický Karel Kopfrkingl), kde můžeme vzít jistotu, že bychom se v jiných životních podmínkách nestali nástrojem totálního zla třeba právě my?!
Toto nasvícení reality (dnes už nás to tolik nepřekvapí, ale v době napsání knihy to byl šokující a převratný pohled) je tím nejcennějším, co Eichmann v Jeruzalémě nabízí, hravě tím překryje všechny nepřesnosti a nejasnosti, které se kolem její knihy (mnohdy jistě oprávněně) vyrojily.
Bylo mi jen líto, že psychologického Eichmannova portrétu bylo v knize tak málo a že je Eichmann vyobrazen tak málo plasticky. Až se zdálo, že závěry o banalitě zla měla paní Arendt už nachystané a na Eichmanna je navěšela jako na modelový příklad.

Kromě pátrání po kořenech zla v Eichmannovi se Hannah Arendt v knize zabývá i dalšími tématy, nejvíc stran je věnováno situaci s deportacemi v různých obdobích třetí říše a na různých místech, zajímavé jsou i úvahy o limitech spravedlnosti v soudních procesech s někým jako je Eichmann, ty jsou silně nadčasové (vzpomněl jsem si na Breivika a soud s ním). A přestože čas od času bylo k přečtení i něco optimistického (Vyloženě projasňující byla pasáž o neúspěchu konečného řešení v Dánsku! Ne, nejsme beznadějní, my lidé, ne, když jsme si navzájem svědomím a podporou v dobru, nepřemůže nás ani vojenská převaha!!), převládá poměrně nepříjemný pocit, že jsme jako lidstvo od dob holokaustu příliš nezmoudřeli, v mnoha ohledech.

„Zejména mezi vzdělanci je nemálo těch, kteří dodnes veřejně litují, že Německo vyhnalo ze země Alberta Einsteina, a vůbec si přitom neuvědomují, že větším zločinem bylo zabít malého Honzíka Kohnů odnaproti, i když to nebyl žádný génius.“

12.02.2021

Tato kniha navždy ovlivnila mé chápání zla. Eichmann mohl řídit ve Třetí říši distribuci uhlí nebo brambor. Dělal by to stejně odpovědně a dokonale, jako řídil distribuci Židů do vyhlazovacích táborů. Když v Maďarsku padl Horty a moci se ujali šípové kříže, byl Eichmann druhý den v Budapešti. Jak se kontextem z některých ctností stávají zločiny.

24.01.2021

Arendtová se v roce 1961 účastnila jeruzalémského procesu s Adolfem Eichmannem - vysoce postaveným úředníkem nacistického Německa, který měl na starosti organizaci přesunů evropských Židů, nejdříve do koncentračních a posléze do vyhazovacích táborů. Proces to byl od začátku problematický. Izraelská tajná služba si Eichmanna unesla z Argentiny, která byla k nacistickým uprchlíkům otevřená, a kde se léta pod falešnou identitou Eichmann skrýval. Po převozu do Jeruzaléma odmítli svolat mezinárodní tribunál a spustili svůj vlastní proces s válečným zločincem, na který čekali od doby vyhlášení státu Izrael. Židé konečně odsoudí ukrutné zločiny spáchané na Židech.

Arendtová, sama Židovka, která emigrovala, přinesla nečekanou zprávu o banalitě zla. Obžaloba tvrdila, že Eichmann je zrůda odpovědná za 6 milionů životů, naopak obhajoba si stála za tím, že Eichmann jen poslušně vykonával státní vůli. Arendtová nepřijala ani jeden z těchto pohledů. Ve své zprávě popsala život i kariéru Eichmanna a kriticky zhodnotila možnosti člověka v jeho postavení v rámci nacistické byrokracie a administrativy. Eichmann z toho vychází jako chladný úředník s vášní pro organizování a byrokratický řád, jehož jediným cílem je kariérní posun a zasloužení si vstupenky mezi nejvyšší představitele státu. Nevraždil, jen přesouval jednotky z bodu A do bodu B, přičemž se v bodu B musely nejdříve uvolnit dostatečné kapacity. Bodem B byla Osvětim... Dělal to bez emocí a s vyhlídkou povýšení. Nedělal to ale ze sadismu nebo nenávisti. Zlo není osudové, je banální. A to je nejvíc děsivé!

Svou knihou musela Arendtová v době vydání způsobit značný rozruch (a také způsobila). Nenasednutí na vlnu prostého odsouzení Eichmanna se setkalo s odporem. I dnes je kniha ovšem vzorem pro to, že není možné propadat emotivnímu hodnocení, ale je nutné být racionální a hájit právo a spravedlnost.

Důležité jsou také popisy hrůz holokaustu v jednotlivých zemích Evropy. Ukázaly, že nebyla jen jedna cesta - podvolení se rozkazům z Německa (např. hrdinství v Bulharsku). Na druhou stranu odhalily, že ke zrůdnostem proti Židům a dalším etnikům nebylo potřeba nacistů (např. zvěrstva v Rumunsku páchané Rumuny).

27.11.2020

I po šedesáti letech je Eichmann v Jeruzalémě klíčovou knihou o holocaustu, druhé světové válce a nacismu vůbec. Samozřejmě, že v době vydání muselo být vydání extrémně skandální, protože dnes už o hrůzách, které se děly, víme mnohem víc než tehdy, přesto dokáže Arendtová odhalit nové skutečnosti (třeba to, jak se k Židům chovali v Rumunsku). Kniha je víceméně popisná a o nějaké psychologii v ní nemůže být řeč, ale přínosná je svou upřímností, protože autorka se nebála naplno odhalit, že mnohé židovské obce s nacismem kolaborovaly a před vším, co se dělo a o čemž už jakési informace měly, zavíraly oči. Z dnešního pohledu můžeme na její líčení nahlížet trochu jinak, protože je víceméně jasné, že Eichmann musel vědět, čeho se dopouští a to, že vše sváděl na poslušnost tehdejším zákonům, bylo jen jakési vnitřní odůvodnění všeho, co se dělo a těžko říct, zda byl opravdu tak neschopný citů, jak psala Arendtová. To je ale určitě dáno i tím, že i samotná Arendtová si tehdy asi nebyla schopna připustit, že někdo vědomě může páchat absolutní zlo a nahlížet na určitou skupinu lidí jako na zboží a pouhé číslo. Na druhou stranu je také dobře, že upozornila na určité nejasnosti v průběhu procesu a trochu špatnému vedení obžaloby. Možná je trochu škoda, že více pozornosti nevěnovala chování samotného Eichmanna v soudní síni, o němž tu není ani slovo. Pro někoho tu bude možná i málo filozofování, protože de facto jedna jediná otázka, kterou si autorka pokládá, je ta, zda měl být vůbec Eichmann souzen a za co konkrétně, když rozsudek byl jasný komukoli. I když se Eichmann v Jeruzalémě nečte úplně lehce, za strávený čas rozhodně stojí, protože nahlíží na druhou světovou válku z trochu jiného úhlu a jasně ukazuje, že objektivní soud s podobným zločincem zkrátka nikdy nemůže proběhnout. 75 %

24.10.2020

Čekal jsem to náročnější z filosofické stránky, dalo se to přečíst bez složitého přemýšlení, na druhou stranu čekal jsem od knihy možná právě o něco více filosofování. Často mi to totiž přišlo jako spíše popisné dílo. Co na to říci, právnický svět je složitý a porušování pravidel a zákonů probíhalo za války ale i dlouho po ní. Eichmann byl odsouzen spravedlivě za své činy, kdyby zvolil možná jinou obhajobu, neměla by to s ním obžaloba tak snadné. Ale možná věděl, že stejně bude na konci odsouzen (Izrael neměl po únosu moc jiných možností), takže jednal, jak jednal.

16.10.2020

Hannah Arendtová nám předkládá především popis soudního přelíčení s jedním z významných nacistických zločinců. Jejím hlavním deklarovaným cílem je popsat proces a to, zda a do jaké míry se v něm "podařilo dostát požadavkům spravedlnosti". Přitom jde daleko za tento rámec. Klade pro mnohé evidentně nepříjemné otázky, jaký je rozdíl mezi právem a spravedlností či spravedlností a odplatou.
Aniž by soudila, popisuje chování židovských elit, které v dobré víře spolupracovaly s vlastními katy, aby zabránily "ještě většímu utrpení". V konečném důsledku se však ukázalo, že dokonce i marný odpor může být klíčový pro závěrečnou krvavou bilanci. Neboť tam, kde se lidé rozhodli nespolupracovat nebo se bránit, byly důsledky katastrofy o něco méně hrůzné. Toto až příliš draze vykoupené ponaučení je něco, co by nemělo být zapomenuto jen proto, že je pro mnohé jistě nesmírně bolestné na tragický omyl těch, co spolupracovali, poukazovat. Zejména se mi zdá v dnešní době důležité zdůraznit, jak tragicky špatné bylo rozhodnutí zamlčovat pravdu, aby se předešlo "zbytečné panice".
Arendtová otevírá problém osobní odpovědnosti a samostatného morálního úsudku v situacích, kdy není bezpečné jít "proti proudu". Popisuje, jak banální zlo vycházející z poslušnosti, kariérismu, ignorantství a neochoty vidět osobní díl viny, může v současném světě stvořit zločiny enormních rozměrů.
Arendtová se svým bystrým úsudkem a pregnantními formulacemi poukazuje na celou řadu morálních a etických problémů, které si naše společnost nese s sebou dál: vnímat jako horší vraždu nadaného hudebního skladatele než "Honzíka Kohnů odnaproti, i když to nebyl žádný génius". Tendenci vnímat jako hrůznější ty zločiny holokaustu, které byly zaměřeny proti "dostatečně" kulturnímu národu (tj. Židům, navíc ještě těm západním) než ty, které stejně tvrdě dopadly na Cikány. (Zkusme si představit vepřín z Let vedle Terezína - opravdu by byla stejná diskuse?).
Arendtová otevírá otázky a mnohde také nabízí odpovědi. Předkládá fakta i jejich brilantní analýzu, vlastní závěry však ponechává čtenářům. S hrůzami, jejichž přímou obětí mohla být velmi snadno i ona sama, se vypořádává s obdivuhodnou objektivitou a nadhledem. Že si místy pomáhá opravdu velmi střídmou ironií mi přijde absurdní jí vyčítat.

14.10.2020

Výborně napsané, skvělé téma, ale od poloviny to naprosto ztratí tempo a zbytek knihy jsem už jen trpěl.

05.07.2020

Kniha je sice občas trochu chaotická, ale to nejdůležitější předává vcelku spolehlivě - svědectví o procesu s Eichmannem, kontext zabíjení židů v jednotlivých evropských zemích, pohled na výkon spravedlnosti v nelehké situaci setkání s bezprecedentním zločinem. Kniha stojí za přečtení!

17.05.2020

Arendtová svoje myšlienky formuje úderne a so sympatickým sarkazmom. To je napokon kameňom úrazu, hlavne keď človek zistí, že je kniha historicky nepresná a zámerne skreslená. Následne sa silné reči o objektivite, pravde a i všetok údajný nadhľad rozplynú do prázdna. Prvým varovným signálom mi malo byť asi už to, že kniha neobsahuje žiadny zoznam použitých zdrojov. V texte sa síce vyskytlo zopár názvov, avšak je ich málo a opakujú sa tie isté. Nuž a irónia (minimálne u mňa) jaksi nezaberá, ak si človek prispôsobuje históriu podľa seba. Autorka tak na jednej strane presvedčivo ukazuje problémy toho, keď povojnové súdy vedú víťazi, na druhej strane sa sama nedokázala vyhnúť skresľovaniu a prispôsobovaniu reality.

Mal by teda človek na túto knihu zabudnúť a odsúdiť ju? Rozhodne nie. To, čo sa Arendtovej nepodarilo po stránke historickej, bohato prekonala na rovine filozofie. Otázky kladie jasne, nezaobalene, kašle na akúkoľvek korektnosť a bez zaváhania spochybňuje to, čo mnoho ľudí považuje za nespochybniteľné. V podstate vám nasadí červíka do hlavy a už sa ho tak ľahko nezbavíte. A v svete, kde sú filozofické knihy a otázky pre množstvo ľudí nestráviteľné, je kniha, ktorá všetko toto dokáže podať pútavo, nadčasová, bez ohľadu na to, že po faktickej stránke bola prekonaná už dávno.